V létě navečer mi zazvonil telefon a na druhé straně se ozval člověk, který se představil jako fotograf. Měl zájem o to, abych mu pomohl při focení dívek na skalách.

Trochu jsem se orosil při jeho zmínce o tom, že dívky by mohly být polonahé. Zapřel jsem se a řekl, že to nebude problém a doufal, že více než nahé ramínko či odhalené stehno nebudou mé oči nuceny snášet. Internetový vyhledávač google mě po zadání umělcova jména uklidnil, jelikož snímky zobrazené na fotografových webových stránkách vypadaly velice umělecky a odhalené křivky modelek taktně zahaloval stín či část oblečení.

Na Prachov přijely s fotografem tři dívky a jeden chlápek, který mu dělal nosiče materiálu, podavače objektivů a různých aparátů. Jsem slušný hoch, ale i já jsem si pomyslel, že modelky na titulních stranách časopisů jsou poněkud pohlednější. Vyrazili jsme pod Bezejmennou věž. Za tu krátkou cestu jsem zjistil, že onen nosič a podavač je bývalý úspěšný pornoherec a já se podílím na focení a natáčení lechtivých snímků, které budou zahrnovat dovádění oněch tři mladých děvčat. Překonal jsem svůj přirozený stud a nechuť k tomuto druhu umění a řekl si, že se zachovám profesionálně a nedám na sobě nic z toho znát.

Pod severní stěnou Bezejmenné věže jsem začal dívky soukat do sedáků, lezeček a helem. Pověsil jsem na ně nějaké smyčky a expresky – mělo to celou dobu vypadat, že do skal vyrazily samy. Po zdolání severního předskalí měli dívky projevit na povelel fotografa radost nad sportovním výkonem nejen smíchem, ale také odhozením triček a zvýšeným zájmem o kamarádčiny bradavky. Jakmile se dostaly zpět na zem, projevily svou radost po druhé – sundaly si sedáky a výskajíce běhaly polonahé na plácku mezi Bezejmennou a Sluneční. Pobouřeně jsem přihlížel jejich jednání, ale byl jsem statečný a nedal jsem své pohnutky znát, ačkoliv mne začínala jímat hrůza.

Po krátké pauze přišlo na řadu slaňování – navrhl jsem komín mezi Sv. Václavem a Velkým zbrojnošem. Můj návrh byl fotografem nadšeně přijat. Dívky se těšily o něco méně, protože něco takového nikdy nedělaly. Zahnat nervozitu jim patrně pomohlo svléknutí šatů ještě před tím, než jsem je začal podruhé soukat do sedáků. Málem jsem u toho studem a pobouřením omdlel, ale po krátkém dechovém cvičení jsem se i přes toto úskalí svého konání dokázal překlenout. Byl jsem na sebe hrdý.


(hi res)


Po úspěšném slanění jsem chvilku lelkoval nahoře mezi skalami. Poté jsem posbíral lano a kousky oděvů, které nahoře zůstaly a šel jsem zpět na „základnu“ pod Bezejmennou. Omdlel jsem poprvé, protože dívky byly úplně nahé, rozložené na dece. Dle pokynů fotografa se štelovaly do různých erotických póz, při kterých se velice zblízka dívaly, ba se i dotýkaly navzájem svých intimních partií.
Dříve, než jsem se stačil z toho šoku probrat, objevila se v ruce fotografa kamera a před tím statické pózy se řádně rozhýbaly a skalním městem se začalo rozléhat sténání. Jsem chlapec, který si zhasíná i v koupelně, aby se nemusel červenat nad svou vlastní nahotou, takže od této chvíli si vše pamatuji jen mlhavě, protože jsem opakovaně padal do mdlob. Úděsem jsem ztratil hlas, takže své hlasité výtky nesouhlasu jsem nebyl schopen vypravit z hrdla. Jedním koutkem oka jsem dění sledoval, abych pohlídal, zda se vše děje v rámci pískovcových pravidel a zda rozvášněné prostopášnice neryjí nehty do skály. Druhým koutkem jsem viděl na Richelce vysmáté kamarády. Jeden z nich prý tu IV od jihu vyběhnul v teniskách asi za čtvrt minuty, aby se, nestyda, mohl dívat na to hrozné divadlo. Nějaký neznámý lezec na vršku Smítkovy věže asi 15 minut strnule zíral naším směrem a na parťákovo volání od paty skály nereagoval – zřejmě byl tím pohledem, který se mu naskytnul, pohoršen a v šoku stejně jako já.

Ke konci celé akce už jsem byl z té hrůzy opředen mlhou jisté apatie. Vše jsem vnímal jako ve snu. Někde za rohem děvčata, již jednotlivě, dotáčely „solo“ záběry, které s největší pravděpodobností nezahrnovaly lezení bez lana, ale odvázané byly nejspíše více než dost. Když jsem se pak zpět na parkovišti s malou skupinkou umělců loučil, ruce se mi třásly – těch hrozných věcí co mé skautské a neposkvrněné oči za ten den viděly!

Ani při psaní těchto řádků nejsem z tohoto hrozného zážitku zcela zotaven a doufám, že řádné vedení Modrého života tyto příšerné vzpomínky natrvalo vymaže z mé hlavy.