Přinášíme rozhovor s Chrisem Sharmou, který si na Lezce.cz udělal čas před jeho promítací show v lezeckém centru Smíchoff. Povídání to bylo příjemné a doufám, že v rozhovoru vám Chris zodpoví některé další otázky, které nepadly v diskuzi po jeho promítání. Jinak celé promítání a setkání s Chrisem Sharmou pěkně zpracoval "aTom" v článku "Setkání s Chrisem".

---

Chris Sharma v Lokalbloku
foto by Karel Šváb

Byl jsi někdy v Český republice?
Ne, teď to je poprvé.

Víš něco o našem lezení?
Ano, vím. Máte pískovcové oblasti, tradiční lezení bez magnesia, lezete se smyčkami. Je to zajímavý. Chtěl bych tyto oblasti poznat, ale na tomto výletě nemám čas, mám hodně nabitý program. Zítra jedu do Milana a další den do Francie.

A chtěl by sis u nás zalézt?
Jo. Vždycky jsem lezl na vápně, moje nejtěžší cesty jsou na vápně. Láká mě lezení na jiném materiálu, třeba na pískovci,  v Red River Gorge nebo u vás. Bude to dobré.

Začal jsi lézt ve 12 -ti letech, teď je ti 28 let. Když se ohlédneš, jak bys stručně popsal vývoj a změny Chrise Sharmy za posledních 10 let?

Před deseti lety…. Na lezení jsem byl už hodně motivovaný, ale nebral jsem ho pořád tak vážně. Měl jsem úraz. Prošel jsem zmateným obdobím, kdy nevíte, kdo vlastně jste. Nebyl jsem si jistý, zda chci pokračovat svůj život lezce. Přemýšlel jsem o tom, že by bylo fajn dělat i něco jiného. To byl důvod, proč jsem na lezení nebyl tak soustředěný. Ale teď beru lezení mnohem vážněji a stejně tak i lezecký životní styl.

Přijde mi, že poslední roky je tvé lezení hodně spojeno se sebepoznáním. Nebo přesněji lezení se pro tebe stalo prostředkem k sebepoznání. Je to tak?

Ano, je to tak.  Pro mě je dobré mít vášeň, něco, co mi ukazuje směr v mém životě. Tedy - když mám nový projekt, vím přesně co dělat. Všechno je tak jasný. Neberu lezení jako sport. Beru lezení jako aktivitu, životní styl, cestu, jak se vyjádřit, uměleckou záležitost. Je to způsob jak být sám sebou. Nemusíš se držet nějakých pravidel. Jen jdeš a najdeš novou cestu, která tě motivuje, jsi venku a potkáváš lidi.


foto by Vojta Vrzba

Nějakou dobu jsi trávil v buddhistických klášterech a věnoval ses meditacím. Potřeboval ses  věnovat sobě, oprostit se na čas od lezeckého kolotoče, nebo si cíleně chtěl pracovat na svém duševním rozvoji a tím dosáhnout posunu v lezení?

Ano, strávil jsem nějaký čas v Indii, Japonsku, Kalifornii. Jak jsem řekl, měl jsem úraz a před úrazem jsem byl motivovaný jen na lezení. Byl jsem šťastný, protože lezení pro mě bylo všechno. A v ten čas jsem nelezl osm měsíců. Poranil jsem si vaz v koleni. Uvědomil jsem si, že musím dokázat být uvnitř šťastný nejen z lezení, ale i z jiných činností. Nebýt závislý jen na lezení. Tak jsem si vzal lezecké volno, abych se poznal i jinak. Opravdu to pomohlo. A když se k lezení vrátím, je to vždy nové, „svěží“ a objevuji nové věci. Vždy je pro mě důležité, udržet lezení “svěží”. Není to povinnost nebo práce. Je to něco, co jsem si vybral, protože to mám rád. Lezení je něco, co děláme celý život. Nikdy se nenutím, že musím vylézt 10 cest denně, když jsem motivovaný, jdu lézt, když ne, tak nejdu. Pak přichází motivace přirozeně zpátky. Možná, že problém nastane, když se někdo stane profesionálním lezcem a lezení se stane prací. Je tam hodně očekávání a tlaku. Najednou to přestane být zábava. Zažil jsem hodně lezců, kteří se stali „profíky“ a lezení pro ně přestalo být zábavou.

Jsi sponzorovaný firmou Prana, Evolve.... Máš vůči nim určité povinnosti. Tebe takové závazky nestresují?

Jak jsem řekl. Lezení není typická práce. Je to něco tvořivého, co přichází z tvého nitra. Musíš být inspirovaný. Myslím, že když je tlak zvenku, může to přestat být zábavný. Já jsem měl štěstí, protože jsem nikdy nepocítil žádný tlak od mých sponzorů a od začátku mě podporovali moji rodiče. V mé mysli odděluji dvě věci. Jdu lézt a to je moje zábava.  Pak jsou chvíle, kdy musím pracovat. Musím promítat, fotit, což je součást úvazku profesionálního lezce. Když pracuji, soustředím se jen na práci, když jdu lézt, soustředím se jen na lezení. Myslím, že problém nastane, když se to míchá dohromady. Dělat lezení jako práci, může být stresující. Je důležité oddělit tyto věci, aby lezení bylo čisté a „svěží“. Trvalo mi dlouho, než jsem našel tuto rovnováhu. I přesto, že necítím žádný tlak zvenku, jsem ho cítil uvnitř sebe. Možná jsem přemýšlel, že budu dělat něco jiného. Ale pak jsem si uvědomil, že všichni mí kamarádi pracují a jaké já mám štěstí, že můžu lézt. Začal jsem brát lezení víc vážně. Lezení je můj život a to co dělám.
Nejdůležitější věc je lezení si užít, pokud to tak není, něco je špatně. Je to něco, co jsme si vybrali, aby nás to těšilo. Neděláme něco, co změní svět. Jenom chodíme lézt, nezachraňujeme svět. Je to pro nás důležitý. Můžete být chvíli frustrovaný, ale myslím, že profesionální lezec se musí umět s touto nerovnováhou vypořádat.


Řekl jsi: „Nikde jinde se nedokážu soustředit tak silně jako při lezení. Celou svou energii soustředím na lezení, přičemž kompletně ztratím sebe. A to je skvělý pocit“. Tedy lezení je pro tebe určitá forma meditace?

Určitě. Doba, kdy jsem meditoval byla těžká, soustředit svou mysl, nemyslet na nic, zvlášť když tam jen sedíte. Pro mě je lezení aktivita, kdy se tak soustředíte, až ztratíte sebe. Lezení je pro mě velmi dobrý únik.

Ztráta ega pomáhá zlepšit tvé lezení?
Myslím, že jo. Je těžké ztratit ego v tomto směru, ale když jdu lézt a v nějakou chvíli zkoušíš opravdu těžkou věc, nemyslíš na nic jiného.

Myslíš, že právě všechny negativní myšlenky, jako jsou lezecká čísla, touha po úspěchu.. brání špičkovým lezcům posouvat jejich výkony dál a dál?

Určitě. Když zkoušíš projekt několik dní, týdnů, měsíců a víš, že fyzicky na to máš, ale v hlavě se ti honí tolik věcí, kvůli kterým padáš. Je tedy lepší nebrat projekt tak vážně, neobávat se, jenom lézt a být šťastný. Netlačit na přelez cesty tak moc, jen lézt. Myslím, že je to důležitý.

Když řeknu Realization, Es Pontas, Jumbo Love a Golpe de estado. Co se ti vybaví?
(pozn.  Realization  9a/9a+,  Ceüse, Francie 2001, Es Pontas 9a+/b, první přelez, 2007,  deep-water solo, Mallorca, Jumbo Love 9b první přelez,  2008,  Clark Mountain, Golpe de estado 9b,  první přelez,  2008, Siurana, Španělsko) 
Mám na ně neobyčejné vzpomínky. Pro mě je Es Pontas nejdokonalejší linie. DWS opravdu miluju. Rád dělám nové cesty. Je to tvořivý proces. Tedy mimořádná chvíle v mém životě je, když najdu hezkou cestu a pak celý ten proces okolo ní…... Nejsem tak motivovaný na lezení nejtěžších cest, ale chci najít něco, co je krásný v pěkný přírodě.


Chris Sharma v Es Pontas 9a+/b, první přelez, 2007, deep-water solo, Mallorca

Pojedeš na Mallorku zpátky?

Ano, ale nemám tam žádný nový projekt. To je u mě problém. Pro mě je důležité mít projekt, ale žádný jsem tam neviděl. Pořád se dívám po nových věcech, po perfektních směrech. I když je to sportovní lezení, může to být jiný styl, který mě nutí učit se nové věci. Es Pontas je perfektní linie. Je těžké najít něco pěknějšího, vyšší kvality, co mě namotivuje.

DWS je těžké na nacvičování. „Proslaňuješ“ si předtím cestu?

To záleží, DWS nemá pravidla, žádnou etiku. Jediná etika je žádné nýty. Jo, můžu slanit dolů a prohlídnout si chyty. Ale problém s Es Pontas je, že je to hodně převislý a není tedy možné si zkusit ten skok. Musel jsem to lézt odspodu.


U Realization zůstanu. O názvy cesty se vedou neustále diskuze.  Když jí v roce 1989 osadil Jean- Christophere Lafaille pojmenoval ji Biographie. Ty jsi ji v roce 2001 přelezl a pojmenoval ji Realization. Druhý přelezce Silvain Millet ji uvádí jak Biographie. U nás je zvykem, že jméno určí prvovýstupce. Proč jsi ji přejmenoval?

No, Arnaud Petit osadil slaňák uprostřed, a tuto délku všichni nazývali Biografie. A v USA je běžné, že člověk, který udělá první přelez, cestu pojmenuje. Mě je jedno, jestli se cestě říká Biografie nebo Realization. Příliš se o jména nestarám, ale říkám tomu Realization, protože první délka už jméno má.

Jak dlouho jsi Realization zkoušel?
Zkoušel jsem ji v šestnácti. Tehdy jsem měl k přelezu blízko, ale spadl jsem několikrát v posledním kroku. Potom jsem se vrátil v devatenácti. Hodněkrát jsem spadl na konci a pak jsem ji další rok vylezl. Byl to tedy opravdu proces. Velmi dobrá zkušenost, protože jsem nikdy žádný velký projekt neměl. Otevření a dokončení pro mě byla lekce. Tato zkušenost mi pomohla v mém životě. Když něco děláte naplno, musíte to dotáhnout do konce.

(pozn. Realization  9a/9a+,  Ceüse, Francie 2001)


Nalevo od Realization jsi otevřel další těžký projekt. Patří mezi tvé další King Lines?

Jo, jo. Je to hodně těžký. Jenom jsem to vynýtoval. Udělám všechny jednotlivé kroky, ale spojit je si nedovedu představit. Možná stejně jako u Biografie, něco jako další „level“.

O Jumbo Love jsi řekl, že je to zatím nejtěžší, co jsi kdy v životě přelez. Platí to stále?

Myslím, že moje cesta „Golpe de estado“ je stejně těžká, ale celý ten průběh okolo Jumbo Love byl mnohem těžší. Je to daleko, dlouhý přístup a dlouhá cesta. Bylo to náročné lezecky a všechno to okolo. (pozn. Golpe de estado 9b,  první přelez,  2008. Siurana, Španělsko)


foto by Vojta Vrzba

Jaké pocity nejčastěji prožíváš po přelezu tvých těžkých projektů? Je to štěstí, úleva, prázdno?

Všechno. Víš, dokončit přelez je to hodně důležitý proces, nestačí jen celý ten čas padat. Pracuješ na tom, zkoušíš to, sníš o tom…..žiješ tím. Když cestu přelezeš, jsi šťastný. Když ji nikdy nepřelezeš, pak o co ti vlastně v lezení jde? Musí tam být cíl. Když dokončíš projekt, cítíš se prázdný. Ale vždycky musím mít projekt, všechno je pak tak jasné. Cíle mě udržují motivovaného, ukazují mi směr.

Každá cesta tě někam posune, něco nového ti ukáže a pak hledáš dál a dál v nových projektech. Kdy to hledání skončíš? Kdy si řekneš, že už to stačí?

To je lezecký život. Zkoušet něco nového, pracovat na něčem. Lezeckou podstatou je nacházet něco nového, ale ve stejnou dobu musíte být šťastný. Tady není začátek nebo konec. Je to vyvíjející se průběh, hledání nových věcí, hledání v přírodě. Myslím, že když jsem vylezl Biografii, cítil jsem se spokojený. Říkal jsem si, že je možná načase posunout se, dělat něco jiného. Ale lezení skutečně miluju a hledám stále těžší věci. Vždy chcete posouvat své lezecké hranice. Možná, až budu starší a nebudu schopný lézt těžké cesty. Stejně jsou pořád věci k objevování, také sportovní lezení má svou dobrodružnou tvář jako je objevování nových míst, nových cest, u kterých si nejsi jistý zda půjdou.

Jsi na cestě už dlouho dobu.  Přemýšlíš o tom, že by ses někde usadil? Bude to ve Španělsku?

Jsem na cestě bez přestávky už 10 let. Teď jsem šťastný, že mám domov ve Španělsku. Zkouším projekt a jedu domů. Je to pro mě vyváženější životní styl. Je těžký cestovat za projekty, přespávat na cizích místech, vždy vás tlačí čas. Takže jsem tak nějak z cestování unavený. Španělsko je pro mě ideální místo. Már rád tamní kulturu, lidi, jazyk a lezení. V Kalifornii nejsou dobré lezecké oblasti a tak jsem musel cestovat. Na druhé straně to bylo dobré, protože jsem viděl svět a potkal hodně lidí. Ale teď jsem šťastný, že mám tuhle rovnováhu.

Na závodech se objevuješ už jen málo. Rád si jedeš občas zazávodit nebo jsou závody součást tvých sponzorských smluv?

Mám rád závody. Dělám je pro radost. Není to můj největší lezecký cíl, ale když závodím, dám do toho všechno. Venku můžeš spadnout a zkusit to znovu, ale na závodech ze sebe musíš vydat všechno. Je to zábavný. Možná, že tento rok nějaké závody zkusím.

Co říkáš na novou lezeckou generaci?
Jo, s Adamem Ondrou jsem lezl ve Španělsku. Je to hodně talentovaný lezec a jsem si jistý, že v budoucnu posune lezecké hranice. Předtím jsem byl nejmladší lezec, teď jsem nejstarší. Je skvělý pozorovat, jak se věci mění a bude skvělý sledovat, čeho bude nová generace schopna v budoucnu. Adam má určitě na to, aby posunul lezení do jiného „levelu“.

Když jsem se ptala kamarádů na co by se tě chtěli zeptat, byl to většinou trénink. Tedy trénuješ ?
Ne, jenom zkouším moje projekty, to je pro mě trénink.  Např. vyzkouším 9a+ třikrát za den, potom ji nacvičuju, což mi dává motivaci, abych se zlepšil.

Jsem si jistá, že pro spoustu lezců jsi lezecký idol. Uvědomuješ si to a je to pro tebe zavazující? Omezuje to tvé chování na veřejnosti nebo v lezeckých oblastech?

Lezení si opravdu užívám, mám rád nové místa, hledání nových směrů. Často lezu na místech, kde tolik lidí není. Jsem šťastný, pokud lidi inspiruju. Je pro mě ctí, že můžu motivovat lidi. Rád se o své lezení podělím s ostatními. Soustředím se na to, co dělám, prostě být přirozený, být sebou v každém okamžiku. Moc se o to nestarám. V populárních oblastech se se mnou chtějí lidi fotografovat, někdy je to unavující, ale to je moje práce. Nemůžu si stěžovat.

Na překladu spolupracovali Standa a Andrew.
Ptala se a zpracovala Simona Ulmonová.