Posledně jsem se zmínil o Falkensteinu. Dál už kolem něj nemohu chodit jako kolem horké kaše. Falkenstein je

to nej, co v Sasku můžete vidět. Když ho porvé zahlédnete mezi stromy, nejlépe v mlžném oparu, rychle začnete hledat v pase americké vízum dřív než přijde šerif. Nikde jinde, než v Americe takové skály nejsou. Kromě Falku, který je 140 km od Prahy. Kdyby jste Falkenstein rozkrájeli na věže zvící velikosti průměrného kousku v Tisé, bude jich přes tisíc. Dominanta Falkensteinu je pro Němce svatá, jsou to Hradčany a Eifelovka Saska. Každý zdejší hostinský má jeho siluetu vytetovanou na pr... . Vycházka s dětmi kolem věže je příjemně strávenou hodinkou. Vylezení jakékoliv cesty až na vrchol je půlden různé emoční kvality. Vždy však vysoké. Kdybych byl Bilbo Pytlík, složil bych na Falk ódu. Věž má 80 metrů výšky a přes 150 metrů půměr. Oproti ostatním věžím stojí několik set metrů vzdálená od masívu zcela osamocená. Ze všech stran je stejně vysoká, obchází se po rovině. Přístupná je pohodlně 20 min od auta a všude kolem ní se lze mírumilovně povalovat. Děti zde nemají kam spadnout. Tátové i mámy mají příležitostí dost. Cest tu vede nespočetně. V samém tělu Falkensteinu se skrývají další dva tenčí vrcholy, které z větší dálky splývají s Falkem v jedno tělo. Pohled zdálky vůbec stojí za to. Falk lze dohlédnout až od Velkého Zschandu a právě z tohoto směru vypadá jako sokol s lehce roztaženými křídly. Proto Sokolí kámen. Vrchol dobytý bez umělých pomůcek v roce 1892 je značně rozsáhlý a podobný rozeklanému ledovci. Od konce většiny cest k vrcholové knížce je samá puklina a komín. Také cesta ke slaňáku je malé dobrodružství. Pamatuji doby, kdy se z věže slézalo až na zem. Slaňák žádný. V jednom úseku byl v komíně zastčený kmen, který se při sestupu originálně spirálovitě oblézal. Později přibyl jeden slaňák, ještě později druhý a teď už pý snad i třetí. Škoda, to sestupování stálo za to.


Cest je zde opravdu mnoho a proto jen pár nej:
Schusterweg III, 1892 - nejvelkolepější trojka, co jsem kdy lezl, několik štandů, všechny styly lezení včetně plazení, svačinu sebou, náročná na orientaci
Reginawand VIIc, bez stavění u 3.kruhu VIIIa - čupr rajbas středem plotny ve tvaru trojúhelníku
V jižní stěně je třeba vylézt asi všechno:
Südriss VIIa - gigaspára, klasika, ale nemohu sloužit, furt v ní někdo visí, já to nikdy nezkusil
Rechte Südwand IXa, Zentrale Südwand IXa, Südwand VIIIb - povinné, bigwallové lezení s občas dlouhými úseky běhavěkřehkého lezení na jistotu
Schönwetterwand VIIc - sen každého sedmíka, lze slanit i od 5.kruhu
Vakuum Xa RPXb - proslulá desítka, taková, co se na ní vystřídali úplně všichni
Westkante VIIc a Direkte Westkante VIIIb - klasiky, první hlavně spára, druhá vzdušná hrana
Buntschillernde Seifenblase IXb RPXa - mýdlové bubliny, první cesta, kterou chtěl Arnold dát původně za deset, pak si to ale rozmyslel a zůstal u IXc, dnes IXb, klasika, na písek nezvykle převislý úsek s nezvykle malými vzdálenostmi mezi kruhy, po převisu jsou v kolmé a dlouhé části kruhy velice zvykle od sebe
Vollstandiger Westgrat VIIIc - hrana jako břitva, trošku nervíky, trošku vtipu, hlavně vzhůru, zabloudit se nedá.

Takže vzhůru...

Tschüs