Většina vás lezců, kteří právě teď nelezete po nějakém tom rampouchu, či zrovna nehoblujete překližku, sedíte doma za oknem a netrpělivě vyhlížíte první sluneční paprsky.

Stejně jako jistý Láďa si neustále říkáte: „Být jako dneska, tak už by se dalo ve Freyeru lézt“ a u oběda musíte dokola poslouchat jak začátkem února hnedka pojedeme do Fontainebleau, neboť je to prý jižněji a bude tam dost teplo na lezení (to že v noci umrznete je prý akceptovatelné riziko :). A tak abych rozptýlil nejen Laďovu nervozitu, povím vám o jedné zajímavé hoře daleko v teplých krajích, kde místní lidé o sněhu znají jenom z vyprávění pošetilých bílých sáhibů….

Oáza Siwa se nachází v Západní poušti zhruba 300 km jihozápadně od Marsa Matruh a 550 km západně od Káhiry v Egyptě; nedaleko Libyjských hranic. Tento zapomenutý ostrov zeleně osídlený z velké části ještě původním berberským obyvatelstvem a kde se čas zastavil již před mnoha staletími, je znám snad jen díky svým vyhlášeným datlím a olivám. V západním světě je však oáza Siwa proslulá hlavně díky Alexandru Velikém, který se zde zastavil na malém dýchánku během svého osmidenního treku pouští v roce 331 př. nl. Cílem jeho cesty bylo nalézt pověstnou věštírnu Amonova chrámu ve které si posléze nechal znovu potvrdit, že je skutečně synem samotného Dia a jakožto nový faraón Egyptský tedy i zároveň synem Amonovým….

Během dalších více než 23 století se v oáze neodehrálo nic až zas tak zajímavého (kromě toho, že se tu honilo pár britů s Rommelem během druhé světové války). To se nám zdálo od začátku podezřelé, takže jsme se rozhodli zmíněné místo řádně prozkoumat.



Pověst však vskutku nelhala; Alexandrovým odchodem, jako by se čas skutečně zastavil. Oáza leží uprostřed pouště a díky zhruba 300 sladkovodním  pramenům jí tvoří 300 000 palem a 70 000 olivovníků. Uprostřed leží pradávná hliněná pevnost a kolem dokola se rozprostírá solné jezero. Nebudu vás lezce již dále trápit geografickými zajímavostmi, tak přejděme rovnou k věci: Kolem severní a západní strany rozlehlého soleného jezera se nachází pás velice zvláštních stolových hor….

Právě se probouzím po polední siestě v hrozném vedru našeho jedno či možná i dvouhvězdičkového hotelu (mimochodem jedna noc pro dvě osoby zhruba za 40 Kč) s tekoucí vodou (pouze teplou). Honza si zrovinka něco smolí do deníčku a ve vzduchu je cítit hrozná nuda, vždyť tady kolem už není nic zajímavého co jsme ještě neviděli. V tom si Honza prohrábne vous tužkou, ušklíbne se když mě vidí rozespalého a škodolibě nadhodí že zbývá jedině ta velká stolová hora. A já na to, že teda jo, kdy vyrazíme. Honzovi vypadla tužka z ruky a sedí beze slova zírajíce na mě a nevěříce vlastním uším dávno již se totiž rozloučil s představou tripu do pouště (to se mi ho zase jednou povedlo řádně vykolejit, chichi). Vzhledem k tomu, že je již odpoledne, fofrem balíme potřebný matroš (tj. spacáky, foťáky, jídlo a vodu – nic z lezeckého vybavení nemáme, jsme přeci normální cestovatelé!). Honza se ještě pro sichr vyptává hoteliéra zda není pro trip do pouště potřeba nějaké zvláštní povolení a zda není zakázáno na horu lézt (třeba z vojenských či náboženských důvodů). Hoteliér nevěří svým uším, takový nesmysl, kdo by na horu lezl? Proč? Nakonec říká, že je to naše věc a asi si myslí, že blouzníme z vedra, takže nám již více nevěnuje pozornost. Filtrujeme ještě rychle vodu (10 litrů by mělo stačit) a vyrážíme opět jenom na lehko, jedna poloprázdná gema a malý batůžek převážně vyplněn fotoequipmentem. Nasazujeme ostré tempo, neboť mapy nemaje nevíme jak je to k hoře daleko a nechceme skončit blouděním v noci kdesi v poušti. Na konci oázy končí cesta tak jdeme podél odsolovacího kanálu směrem k hoře, jedinému orientačnímu bodu v dálce. Pochod skutečnou pouští je sám o sobě zajímavý, místy je písek hrubší, jindy jemnější tvořící drobné vlnky ve kterých jsou zřetelné stopy všelijakých živočichů, avšak nikde kolem ani živáčka. Ten jemný písek se trochu boří a když se jde do kopce (i mírného) tak to klouže….



Jdeme již několik hodin a cesta nám pěkně ubíhá, vzdalujeme se od oázy a hora se nám stále přibližuje. V pozdním odpoledni se začíná zvedat vítr, což je nám velmi příjemné, neboť teplota vzduchu je stále hodně vysoko. Najednou zjišťujeme, že jsme skoro na úrovni úpatí hory jenomže nás stále dělí solné jezero, které jak se zdá obklopuje naši horu kolem dokola.



Na radosti nám to nikterak nepřidá, ale jdeme dál a doufáme, že tu slanou vodu nakonec nějak krosneme. Oáza Siwa již ani není v dálce vidět, zato však přímo před sebou v dálce vidíme cosi jako malou oázku (zkrátka cosi zeleného připomínajícího vegetaci). Velmi nás to potěšuje, neboť nám svitá naděje, že se k úpatí nakonec skutečně dostaneme.



V oázce nacházíme cestičku, klikatící se skrzeva vysušenou část jezera a místní vegetaci. Potkáváme domorodce s mačetou v ruce, který se na nás přátelsky šklebí a ukazuje nám svůj jediný zub. Sice si navzájem nerozumíme ani slovo, ale nakonec nás obdarovává každého granátovým jablkem a my pokračujeme dál a on si lehá pod přístřešek z palmových listů. Po chvíli již opouštíme oázku a stáčíme se k úpatí hory. Potkáváme dvě malé děti, které se při pohledu na nás rozbrečí a okamžitě prchají někam do vegetace. Dva vysocí bílí sáhibové, to je muselo opravdu vyděsit. Konečně jsme na úpatí hory ovšem k našemu zklamání zjišťujeme, ze hora je příliš strmá a nedá se na ni z jižní ani západní strany vylézt. Kolmý úsek je zde alespoň 10 metrů bez jediného chytu, bída. Začíná zapadat slunce tak jdeme směrem k severní straně s nadějí, že tam snad najdeme úsek který by bylo možno zdolat (chceme totiž přenocovat nahoře). A skutečně, na severní straně je relativně mírně strmé šotolinové pole které vede přímo k hoře asi tak do výšky 50 m nad okolním terénem. Jakmile dorazíme až k samotné stěně, naše radost se rozplývá, jelikož zde opět začíná pětimetrová úplně kolmá hladká stěna z bílého kamene, který poklepem duní a nahoře končí úzkou traverzou ze směsice napěněné hlíny (kdo jste někdy dělal šlehačku z hlíny, víte o čem je řeč). Honza už to balí a začíná fotit západ slunce nad solným jezerem. Podívaná to úžasná, avšak já shledávám, že nenastaly ještě ty správné světelné podmínky na špičkové záběry, tak se ještě vydávám dále podél stěny s nadějí, že najdu nějaké slezitelné místo. A taky že jo, velké štěstí, našel jsem jedno jediné místo, kde je kolmá hladká stěna jenom něco přes tři metry vysoká, takže při troše spolupráce by se nám mělo podařit tuto první překážku zdolat. Co však následuje dál nevíme a tak vzhledem k tomu, že se povážlivě rychle stmívá, odkládáme vystup na zítřek. Nedaleko zmíněného místa se také nachází malá vodorovná plošinka, jediné rovné místo v okolí, na kterém se dají při troše dobré vůle rozbalit dva spacoše. Takže vybalujeme, já jdu fotit konečně ten západ slunce a večerní solné jezero, které najednou vypadá jako by bylo pokryté ledem a sněhem. Pozoruhodné.



Vaříme něco lehkého k večeři. Potom ležíme, živě diskutujeme a koukáme na nebe neuvěřitelně plné hvězd. V této pustině lze teprve skutečně vychutnat tmu a pohled na hvězdy. Vidíme padající hvězdy, jedna dokonce přes čtvrt oblohy a pomalu usínáme. Já ještě stále nadhazuji téma, co škorpióni, lišky a jiné potvory potloukající se noční pouští, ale Honza nemá na takové diskuse náladu (skoro nikdy). Usínáme v tom neuvěřitelném tichu. Noc to byla poloprobdělá, neboť nám na spacáky pořád padaly drobné úlomky hlíny a kamínků drolících se z hory. Navíc bylo celkem vedro a do rozepnutého spacáku by mohla nalézt všeliká havěť…..

Honza ráno vstal brzo a začal něco kuchtit. Byla to čokoláda. Abych mu prý neskopl vařič tak mě raději probudil, za což jsem mu nebyl nikterak vděčný. Bylo ještě před východem slunce. Zjišťujeme, že máme poslední láhev s vodou, tak bereme horkou čokoládu až na horu jako vrcholovou prémii. Gemu necháváme mezi kameny a na horu lezeme jenom s malým baťůžkem…

Je již světlo takže vyrážíme. Zmíněnou třímetrovou kolmou stěnu zdoláváme společnými silami a opatrně traverzujeme po úzké šlehačkové traverze, která se nám místy drolí pod nohama. Úlomky padají kolmo dolů a pak se daleko kutálí suťoviskem až k jezeru. Po pár desítkách metrů přicházíme ke strmému suťovisku. Odhadujeme kudy dál. Pěkně to klouže, ale nám nezbývá než pokračovat dál, cik cak směrem k vrcholu. Překonáváme další tentokrát již nízké stěnky a postupně se takto propracováváme až k vrcholu (má-li vlastně stolová hora vůbec nějaký vrchol, když je nahoře totálně plochá). Jsme nahoře, opět bych chtěl zdůraznit, že první jsem nahoře stanul já :)!



Hora je neuvěřitelně rozlehlá a úplně plochá, vypadá to jako nějaká přistávací dráha. Navíc když zadupeme, horou se ozývá zlověstné dunění. Je to podivný slepenec bláta a kamení, takže kdyby zapršelo, asi bude po hoře.



Začíná vycházet slunce, takže popíjíme slastně čokoládu a připravujeme se k obchůzce po okraji hory a focení jak východu slunce nad solným jezerem



tak jeho okolí.



Po chvíli scházíme dolů, jelikož vody už nemáme, nemůžeme se poflakovat jen tak pouští.



Jdeme tedy cestou zpět po našich stopách, avšak v oázce zabloudíme a tím se dostaneme nenadále k jakémusi bazénku s minerálním pramenem. Právě včas. Okamžitě začínáme filtrovat vodu a záhy máme opět  plných deset litrů, což by mělo na den v poušti stačit. Rozradostněni nalezením vody, vracíme se zpět do pouště. Navrhuji vylézt na velikou písečnou dunu v dálce a Honza nic nenamítá. Duna se zdá být tak 2 km daleko, ale po dvou hodinách chůze se nijak nepřibližuje. Za další hodinu jsme u ní. Odhadujeme její výšku na takových 50 až 80 metrů. Je velmi dlouhá a její vrcholová hrana je super ostrá, navíc se to dost boří. Po dosáhnutí vrcholu sbíháme dolů (škoda že nemáme surf nebo tak něco). Pak již se opět vydáváme v poledním žáru směrem k oáze Siwa, hodláme se cestou ještě zastavit na minerálními prameny vyhlášeném Fantasy Island, a ani netušíme jaké fiasko jsme způsobili naším zmizením v oáze, ale to už je úplně jiná story…



Tak doufám, že jste si alespoň trochu zpříjemnili mrazivé zimní období a nasáli trochu suchého pouštního vedra. Pokud ne, alespoň jste spotřebovali nějaký čas čtením těchto řádek a přiblížili si tak jarní tání a osychání skalních stěn …

Pro zájemce o další (nelezecké) fotografie nejen z Egypta, navštivte prosím mé fotografické stránky zde... “http://mms.tudelft.nl/staff/janda/photography/index.html“

Exklusivně pro lezec.cz Stepan
© 2003 Štěpán Janda – Všechna práva vyhrazena.