PETR PRACHTEL „Proč mám Borise rád? Já to neřekl...“
BORIS HLAVÁČEK „Petr se vždycky vymykal!“
Petr: Horolezectví se od mých mladých let úplně změnilo. Není to vůbec žádná poutní cesta za přírodou, je to normální gymnastika. Úplně jiná disciplína. Nemůžeš srovnávat ty dnešní koumáky, kteří mají předpřipravený cesty, to my jsme takhle vůbec dělat nemohli. Proto také nebyly takové výkony. My jsme skákali do neznáma. Kdo spadnul, byl buď mrtvej nebo jednou nohou v hrobě. Navázaní jsme také byli jen tak, že kdyby se ti pravý uzel tím tahem při pádu rozvázal,visel by jsi jen za levý a pokud by ses neuškrtil rovnou tak by se ti třeba rozvázal i ten levý. Bylo to jinak. A ti volové dnes nejsou schopní to srovnat a nějak definovat ten rozdíl. Oni zasedají a že teprve teď je to sport a dřív, že to byli jen hamtáci, co neměli ponětí o sportu, že snad tam chodili jen kvůli výhledu. Sport je to pořád, jen s jinými prostředky, ale vytratila se poctivost. To je ta největší změna.
Zahajovácí řeč na mezinárodním setkání „Montagna Avventura 2000 – URSS a Occidente, traditioni e traguardi a conforto“ 1989
Cílem setkání je upozornit horolezeckou veřejnost a vůbec všechny, kteří touží po dobrodružství, na nutnost chránit přírodu a zachovávat základní morální hodnoty horolezectví. Alpinismus, horolezectví jako celek, je jednou z nejvyšších forem zábavy, kterou člověk vynalezl pro své potěšení těla i ducha. Jeho morální a kulturní význam se ale v poslední době ztrácí. Podstata horolezectví v jeho současné nejběžnější podobě se ztrácí – alespoň u nás – v obrovském chaosu nejrůznějších tendencí a motivací... V jednom byli všichni zajedno, k horolezectví je dnes třeba hodně peněz a to je moment, který zkazí každou věc hned od počátku. Každý výstup se tím otráví... Sází se na osobní výhody, na celý reklamní byznys pod záminkou, že to prošlo jen jako informace a s drzostí, která vše zdůvodňuje anarchistickým odmítáním pravidel, ideálů a principů. V ne ještě tak vzdálené minulosti se horolezectví chápalo především jako vnitřní uspokojení a všem se zdálo být jasné, že jeho filosofie nespočívá v činnosti samé, tedy zlézat vrcholy a stěny... Závod, pokud se to dá tak nazvat, se odehrával především jako závod se sebou samým. Měřit sebe obtížností hory znamenalo sám sebe lépe poznat... Nejvyzrálejší horolezci nikdy neztratili schopnost a ochotu respektovat pravidla...
Hory mého života, Walter Bonatti
Petr: Oni dnes říkají, že vymoženosti to zvyšují o několik stupňů. Já ještě nevím. Musím se naučit lézt s novými botami. Dostal jsem je jako dar od firmy Saltic. Mám poprvé speciální lezačky a u trekových bot mi dokonce udělali speciální špičku – odřízli kus vibramu a nahradili mechovkou. Jsem zvyklý stoupat na placáka a teď budu muset na hranu. Jestli se můžu v pětasedmdesáti naučit ten nový prstoklad, nevím. Jsem poslední člověk, co vrtá jen ručně. Lezu skoro denně, v Jizerkách, kde také jinde jsme mohli, když jsme měli ten zákaz... Tam jsou cesty, co lezla Zora se mnou a já je dodělávám. Ona makala do poslední chvíle. Lezu sám, jen občas s někým. Koneckonců držím smutek, tak co budu hledat někoho jinýho. Hledám Zoru. Lezu sólo, ale je to jako by tam byla se mnou. Když lezu, povídám si s ní. Vidím ji tam.
Je tam. I doma. Má tam misku s kamením... Víš, já jsem se asi zbláznil. Dočista jsem zešílel. Ano, ještě pořád maluju, ale je to slabý. Momentálně ilustruju mapu. Cesty, které lezla Zorka, ale je to těžký. Nejsem abstraktní umělec, nedokážu malovat popaměti.
Boris: Rozkreslil všechno do nejmenších detailů. Je to deskriptivní nákres, vidíš tam převisy. Je to hrozná makačka. Neuvěřitelné.
Petr: Také píšu povídačky. O všem. I o hovně. Mám tolik povídaček jako Eskymo Welzl, možná víc. Co je pro mě Boris? Po smrti Zorky hlavně ochránce. Ale já nevím, proč v něm najednou takhle bouchly saze, to nebejvávalo tak dřív. Vlastně to začalo, když Zorka onemocněla. Boris oslovil kamarády doktory a pak, když jsme věděli, že Zora umře, začali jsme dělat pravidelný setkání na jeho chatě. Situace byla beznadějná.
Boris: Zorka mi po těch setkáních vždycky volala, že se omlouvá za Petra, protože on stále bez přestání povídal a bujaře pařil, a že moc děkuje, že jsme za něj všechno platili. Já si chodil se Zorkou povídat i sám. Mně dřív hodně vadilo, že byl Petr na Zorku moc přísnej, tvrdej. Říkal jsem mu, ať je na ní jemnej, že je to žena, ale Zorka sama říkala, že kdyby na ní Petr nekřičel, nedostala by se do těch obrovskejch výkonů. Když jsme si ke konci jejího života povídali i s Petrem, říkal jsem jí, že ten svůj život musí dát na papír, a že jí dám počítač, aby Petr všechno napsal, jenomže Petr je stará konzerva a tak on na to, že počítač nechce, ale že to napíše ručně. Začal s tím krátce předtím, než Zora zemřela... Pak jsme jeli na festival do Ádru a on mi cestou začal povídat historky z dětství... Byl jsem z toho úplně konsternovanej, o nich jsem vůbec nevěděl, takový šílený věci, co on prožil,.... Nechtělo se mi tomu věřit. Začal jsem si to ověřovat a ukázalo se, že má fakt ve všem pravdu. Má neuvěřitelnou paměť i na detaily. Asi je pro někoho blázen, pro někoho nepřijatelnej, ale já, když vidím, co všechno prožil... Z toho by se zbláznilo pět lidí. Tak jsem ho začal tlačit, že to sepíšeme, uděláme knížku, natočíme film, medailonek a bude jasnější, proč je takovej, proč s sebou pořád nosí rodnej list... Jo,, Zorka to všechno věděla. Zajímavé je, že se Zorkou se poprvé málem viděli, když se Petr v šesti letech vracel domů, sám šel okolo Budyně, kde byla Zorka jako dvouletá schovaná. Ona byla ze šlechtickýho rodu Mayerů a Hazenburků...
Petr: Já nevím, někdo mi sebral rodokmen Zorky. Vím jen, že z obou stran měli arcibiskupství.
Boris: Petrův prastrýc studoval v Mnichově malířství, vypadá to, že dokonce se Ženíškem, Muchou a Šikanedrem. Válku Petr prožil v Brně, potom v Litoměřicích a nakonec na pěší cestě Litoměřice – Cheb – Brno. Kamarádi jsme čtyřicet let. Známe se z Liberce, kde jsme spolu lezli ve skupině APK 70. Proč mám Petra rád? Protože je strašně chytrej, nadanej a hrozně s ním zamávaly všechny režimy. On je z toho bezradnej, jak ho ten systém ničí. Je jeden z nejlepších lezců a přitom nesměl nic. Jo, neposlouchal, vždycky se vymykal, protože lezl hlavně sólo a na režim, práci, kariéru a oficiálnosti kašlal. Samozřejmě, že mi placama leze svou sebestředností na nervy, ale to patří k němu...
Petr: Nojo, spolek APK, to funguje. My jsme tam měli famózní lezkyni, ale problém byl, že bohužel okamžitě zabřezla. S nějakým anonymem. To byla hrůza, hledal se otec. Bylo jí čtrnáct let. Já byl její trenér a nesl jsem za to zodpovědnost. Průser.
Boris: Já myslím, že jí bylo šestnáct...
Petr: Joo, vopatrně, čtrnáct a půl, když se to stalo. A ty se ptáš, proč mám Borise rád? Já to neřekl, já s ním bojuju, říkám mu, aby nic nezveřejňoval, ale on je jak beran. Ale jinak je to bodrej, hodnej člověk. On se snažil zachrnánit Zoru... Teď chrání mě. Je to takový můj bodyguard. Doma má abstraktní obrazy a tomu já vůbec nerozumím, takže mu nemůžu říct, jestli je to dobrý nebo špatný. Stejně tak mu nemůžu říci, aby poslouchal třeba Janáčka, protože já poslouchám jen Bacha, Mozarta, Handela, Vivaldiho a podobně... Na ostatní nemám kolečko. Já můžu poslouchat jen ty matematický polyfonie, na to já jedu, to je můj vnitřní pohon.
Zorka měla nejraději Bacha, Umění fugy. To žrala totálně, říkala, že je to kosmická hlubina.... Do toho uměla být úplně ponořená.
A teď se těším na chlast /červené víno/... Já jsem totiž tak smutnej, že když se nenapiju, jsem ještě smutnější. Jsem bezednej. A musím ti říct, že to lezení v kombinaci s chlastem mi jediný trochu pomáhá.
Boris: Kdybychom se o něj s kamarády nepostarali, tak natáhne ráfy, všechny ty jeho pozůstalosti a není toho málo, vezmou bagrem a nezbyde po něm nic.
Petr: To máš recht, je to podle toho ruského přísloví, že příbuzní jsou lidé, které si člověk nevybírá sám... A tady už nejsou lidi ani na šutry, ani na povídačky...
Horolezec a výtvarník Petr Prachtel se narodil 21. července 1938 v Brně jako Peter Maximilian Karl Prachtel. Stále aktivní Petr je po otci Němec, po matce Rakušan.
Konec války strávil zcela sám nekonečným putováním mezi Brnem a Chebem. Zde se zrodila jeho závislost pouze na své osobě, proto většinu cest přelezl a dodnes přelézá sólo. Od sedmi let si píše horolezecký deník, zakresluje jednotlivé skály a cesty. Ještě stále dokáže přelézt sólo padesátimetrovou stěnu 8a (Jizerské kl.). O jeho atypickém životě, vztahu s nejlepší naší horolezkyní Zorkou Prachtelovou, několika stovkách prvovýstupů, vyhození z reprezentace a mnoha dalším napsal kniku "P.R.A.C.H.T.E.L. – život na niti" Boris Hlaváček (člen APK 70). Kniha vyjde začátkem jara 2013.
Bejt takovejch lidi vic, vsechno by bylo jasny a srozumitelny.
Poklona Mistre Prachtele.
Zadna predposrana cechokomanci loajalita, "ja musel kvuli rodine, mamince, tatinkovy, sestrenici, domacim zviratkum atd., atd.".
Jeste jednou Diky a Diky i jeho pratelum.
Petr je neskutečná osobnost. A ačkoli osobně nesouhlasím s celou řadou jeho postojů, názorů, nebo i způsobem života, tak má můj velkej respekt jako Pan Lezec. Je to prostě borec. Takovou výkonnost dříve, a i teď v tom věku, to je něco naprosto vyjímečnýho. Člověk když ho vidí brouzdat se jen v těch jeho maratonkách sóliko údolkama, tak prostě nezbývá než kroutit hlavou a přát mu ať to šlape ještě hodně dlouho.
No a Borisovi už nezbývá nic jinýho,než ještě naskenovat všechny ty jeho hromady fotek a diáků, přepsat paměti a vzpomínky do další knihy : )
hlavne mu je 76 a bude to asi VIIIa ale jizersky stupnice takze hodne kotel. O memoriálech vyprávý už tak dva roky a ty historky jsou fakt dost komický. velkej respekt i kdyz se o nem povida vsechno možný.
Knížka to asi bude zajímavá, ale měl by tam Boris vyčistit fakta od mýtů. Jestli ještě dnes Petr Prachtel vyleze sólo padesátimetrovou stěnu 8a, bylo by dobré to upřesnit (a to nejenom pro místní chytráky). Když pominu, že nová Jizerská klasifikace nemá písmenko "a", tedy přechází ze stupně VIII přímo do stupně VIIIb, obtížně (kromě Mařeny a Frňáku) hledám v Jizerkách ty padesátimetrovky. Ostatně, pokud je myšleno Sasko, tak tam těch padesátimetrovek taky není až zas tak přehršel.
Ale jinak před PP nutno smeknout, v jeho věku už budem bu´d prdět do země, nebo sedět na Kripelwagen.
To je jenom otázka, jaké konkrétní číslo lze za neurčité slovo přehršel dosadit. Ale pokud tam někdo v těch padesátimetrovkách (kterejch je konečnej počet a nejsou schovaný někde v lese v roští) bouchá cesty VIIIa sólo,nejspíš by to neuniklo pozornosti.
On mluví o tom, že se z lezení vytratilo všechno ostatní kromě čísel a písmenek a vy tu právě tohle řešíte, jste opravdu vtipní a asi to nikdy nepochopíte :)
Když ho závěrečný medailonek představuje právě na základě "číslíčkového výkonu" ("padesátimetrové 8a sólo"), je rozpor v první řadě v samotném článku a těžko to pak vytýkat diskutujícím, kteří se toho jen chytli. Samozřejmě při troše přemýšlení dojdeme k tomu, že to tam autorka asi napsala, aby trochu přiblížila jeho úroveň "číslíčkářům", ale i tak to tam stejně je, ve formě, která podobné debaty vyvolává (kolik takových vylezl, která, nebo snad dokonce jakákoli...).
PP je určitě veliká osobnost, se vším všudy, tedy i se spoustou problematických rysů. Třeba mně ten první odstavec (nad Bonattim) spíš irituje než cokoli jiného (jako typická paušalizující moralita starých nad mladými), a to se taky nepovažuju za číslíčkáře - ale to se holt stává.
PPP (Pan Petr Prachtel) a PPP (Pan Pavol Pochylý):
Bingo, bingo, bingo. V něčem jsou pro mne nejúžasnějšími vzory, v něčem odstrašující příklady. V lezení jsou však tou nejsilnější životní inspirací, kterou jsem kdy zažil. A pokud hovoří jejich výsledky - musí se poklonit každý, koho na světě znám. Jsem přesvědčen, že hlavní a kořenová příčina "excentrické existence" této mimořádné bytosti jsou tělesné a duševní disposice vyúsťující do bojovného dravého predátora, který se v neutuchající rvačce nespoléhá nikdy na externí síly. Ze všech stran je proto neustále provokován a ohrožen a vrací bez spekulací. Bojuje jako Kelt podle jejich dvou přikázání: odvaha a boj se zlem. Velikost soupeře neexistuje, jen výzva, kterou je povinnost překonat bez velkých caviků. Je zrozen pro živly a je jejich součást. Je to živel mezi skálou a vzduchem.
nech si tu diplomku zkontrolovat nejakou cestinarkou.. ;-)
(soukromne se domnivam ze libovolny PPP by te s tema kecama poslal nekam kde slunce nesviti.)
Díky za námahu i rýpavou bolavou poznámku Toae. Ty jsi Toae seznal, že je to jeden velký ujetý blábol a hrubě jsi mi to dal na pamětnou. Bohužel ani jediné Tvé obsažné slovo z Tebe Toae nevypadlo. Ani jediné, jen jiná, jalová. Jen hrozivá domněnka, že mne poslední žijící PPP zřejmě ubije jako odpornou hyenu a duch nebohého PPPP strhne ze skalní římsy do hlubin bezedné rokle. Proklínám Tě za to Toae! Ty jeden rýpale zlý i nevděčný. Kdo se Tě prosil o Tvoje mekty? Navždy si budeš moji úvahu o 2xPPP pamatovat a i oba bojovní predátoři Tě budou trápit ve Tvých těžkých snech Toae a i aktivně v Tvém bdělém stavu budeš stále s nimi bojovat a bit po zádech. Avšak za to, že jsi projevil odvahu a zabojoval se zlem Ti Toae odpouštím.
Kniha zdá se bude extra jímavá...
Petra znám z běhání. Dával Běchovice za 35 a maratony za 2:45. Na tu dobu to byly kurevsky dobrý časy, adidasky si vyráběl doma sám. A znáte tu jak
vylez údolní Ameriku? Viděl, jak to mlaďoši nemúžou
vylízt, tak dal solo Bič, dívá se na ně a povídá:
jestli mu dovolej to vylízt, že by to jako dal.
Kluci teda že jo, tak dolez Bič, slanil, a dolez
k nim. Šel do čelby, zavrtal poslední kruh a
bylo posekáno. Tu knížku bych si koupil.
Petríni Petřík
Ještě jsem zapomněl dodat, že po povrchu Měsíce se už procházel v 65. Loď si stejně jako ty Addidasky sestavil sám doma v garáži. Prý byl o 10 později i na Marsu, ale o tom se bohužel nedochovaly žádné záznamy.
Vážení komentátoři čísel a metrů, je docela jedno jestli 8a nebo VIIIa nebo i 12f :-) a také jestli má cesta 45, 50 nebo i 60 metrů. Důležité je že Pert byl, je a každý jsme nějaký. K Petrovi jen velký respekt - přeji pevné zdraví a duševní klid a rovnováhu do dalších let. Knihu si koupím a s úctou k jeho životu přečtu.
No a k vám čísílkáři a metraři přeji dobré kalkulačky a kvalitní pásma a hlavně ........... vy nepiště žádné knihy.
Nikdy jsem při povídání s Petrem neměla pocit, že by potřeboval nějak zásadně zviditelňovat nebo snad dokonce přeceňovat své výkony, ví co umí, víme to i my... a zásadně řešit, co má jaké číslo a hodnotu - řekněme matematickou. S ohledem na kolegy lezce chápu, že nejasnost kolem čísla je pro ně nepříjemná, ale to už není o Petrovi... Pokud jsem přeci jen zveřejněním informace, kterou jsem získala na spřáteleném webu, někomu přitížila v jistotách, budiž mi odpuštěno, já se příště polepším:-)
Celé to začalo tím, že někdo požádal Borise Hlaváčka, aby vyčistil fakta od mýtů. Označení klasifikace lezecké cesty číslem není vyjádření matematické hodnoty, ale obtížnosti cesty, tedy vypovídá o tom, jak to komu leze. Proto to vyvolalo otazníky, protože nebylo zřejmé o jakou klasifikaci se jedná (je opravdu hodně zásadní rozdíl, zda to osm á je podle saské nebo francouzské stupnice).Toto je lezecký web a proto bylo možno očekávat, že tato informace vyvolá otázky. Ono totiž opravdu není úplně běžné, aby někdo (a te´d bez ohledu na věk) lezl sólo v Sasku padesátimetrové VIIIa (mimo jiné kvůli lámavosti pískovce a tím zvýšenému riziku), nebo někde ve Španělsku 8a, protože to už je opravdu mazec. O tom, co vylezl Arnold sólo bez lana se celkem ví, stejně jako třeba některé výstupy, které podnikl Uwe Horst sólo - třeba Talweg na Schwagra.
Je celkem pochopitelné, že informace o solovýstupu v této obtížnosti vyvolá otazníky, stejně jako by ji vyvolala informace, že někdo v tomto věku střihl maraton za 2:20.
Přeji úspěšný rok 2013 všem lezcům, sólistům pak žádné vylomené chyty a stupy a magi až na vrchol.
jestli jsem četl správně, bylo tam "solo" a nikoliv "free solo". A na samosichrování v klíč. místech (který bylo stejně celkem na hovno, co si budem nalhávat, šňůrka na dvojito do kruhu nebo klíňáku, odhadnout vzdálenost... a radši nemyslet, co by udělala tlama) a f. s. popolejzání v lehčích pasážích bejval Petr celkem expert a před nějakejma deseti lety tak v Jizerkách normálně dělal prváče, někdy i 8 ujajá. Možná předtím ve skaláku nebo Sasku, to už je zas mimo můj obzor. Pokud jde o to, jestli a jak mu to leze, o tom asi nikdo moc nepochybuje, a dohadovat se o nějakým číslíčku mi taky přijde trochu nepatřičný, zvlášť když jde o lezeckýho dinosaura z dob, kdy všechno bylo šestka nebo nelezený, takže potenc. šestka. (na písku VII).
Navíc je to legenda a u legend je přece normální že je těžko rozlišit pravdu od mýtů, ne?
Tak ať nám to leze, zdarec!
Hele ty chytrolíne, tak o číslech a metrech tam píše autorka článku, 50m 8a solo, takže se hoď do klidu.
Je to normální diskuze. Seš nějakej guru, že radíš, čím se má kdo zabejvat ? A ještě to napíšeš dost nadřazeně a útočně.
je docela jedno jestli 8a nebo VIIIa nebo i 12f :-) a také jestli má cesta 45, 50 nebo i 60 metrů...
Ale jo, je, jenze oni ti mnozi dnesni sportovni praskaci mu a takovejmto podobnejm zavidi ten jejich moral, vis? .. a tak se to okecava, okecava,okecava a okecava...
V tom to je:-)
myslim,ze zorka musela byt skoro svata,takoveho chlapa nekdy lepsi rovnou zastrelit:) jinak samozrejme je petr velka osobnost a samorost, hodna obdivu, bez takovych by byl svet sedivy. necht mu to i nadale takhle paradne leze.
Nic proti tomu, že dobře leze, o tom žádná.
Ale podle rozhovoru bych ho na velkou osobnost netipoval. Ono ne vždy velký sportovec rovná se velká osobnost, známe i z jiných sportů....
Originalita, svojství, svébytnost, vlastní cesta, vnitřní byť někdy nevyrovnané světlo, otveřené srdce a proto geniální talent a energie. Prachtel a jemu podobní jsou solí nejen lezení ale života. Škatulkování a soudy jsou zbytečnost. Všechny hučky smeknout před Zorkou a Petrem
Jozko i Prudici....vyhledejte Cimickeho..psychiatra...uz jste z toho lezeni zmagorovateli!...komplexy se daji lecit.
Na osobnosti se nezapomina, po takovych jako vy nestekne za dvacet let ani pes....
Muj prvni pokec na lezci.cz a tolik zajmu. Diky. Škodim na Ořešníku Velké schody o Jižní kout solo. Teďkon konečně trochu zamrzne a dám si to jako zimní výstup, jestli se to počítá jako lezení. Jinak jen stěna a tam dávám sedmičky. Trebars toho dědu natrefim.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Lezu sám, ale vždycky je tam Zora se mnou.
GPS a mapové aplikace