Dva roky se mnou chodila po horách, byla mi oporou v těch nejnáročnějších podmínkách a teď tam najednou není... V onom místě na kamenné věžičce po nás zůstala jedna smyce s karabinou - ber to jako vzpomínku na tebe, Phantomo Raveltik.
Cíl výpravy: Dent Blanche (4356 m n.m.), Walliské Alpy, Švýcarsko
Trasa: jižní normálka (AD-)
Členové výpravy: Mrqa, Javor, Phantoma Raveltik
Časotrvání: 10 h
Dobyto: Kóta 4150 m n.m., 21.6. 2015
Prolog:
Neděle 21.6. 07:30: Máme za sebou asi 4 hodin chůze, počasí se stále nezlepšuje, teplota -10 °C a díky nárazovému větru až 60 km/h jsme pokryti skoro souvislou vrstvou ledu a rampouchů. Narazili jsme na zatím nejtěžší pasáž našeho výstupu - kamenná věžička ve výšce asi 4150 m n.m. Jdu jako první a překonávám prvních pár metrů stylem drytooling, kdy se oba cepy nekompromisně zasekávají ve skalních spárách. Není to těžké lezení (asi III-IV UIAA), ale v daných podmínkách to není nic příjemného. V jednom mírně exponovaném místě traverzuju asi tři metry vpravo, když na mě zdola Javor něco křičí. Kvůli silnému větru mu vůbec nerozumím, a tak pokračuju dál v traverzu. Levá noha se trochu smýká, a tak hledám místo, kde bych mohl založit štand. Zaseknu pravý cepín a levou rukou hledám vhodný friend, který by se hodil do spáry. Kouknu se dolů k sedáku a najednou ji nevidím... Dva roky se mnou chodila po horách, byla mi oporou v těch nejnáročnějších podmínkách a teď tam najednou není. Pomalu si začínám uvědomovat svou situaci. Zakládám štand - nakonec smycí - a slaňuju jednu lanovou délku dolů pod věžičku a nevěřícně čumím dolů do 60° svahu, který klesá pravděpodobně stovky metrů hluboko. V neustupující mlze mi skoro všechny šutry v dálce připadají jako potenciální místa, kde by se mohla zachytit, ale vím že je to jenom moje představivost. Nic neslyším a pomalu si uvědomuju, že je konec. Zatlačím slzu a vyšplhám zpátky k Javorovi, kterému je situace ihned jasná. Balíme "kufry" a začínáme sestupovat. V onom místě na kamenné věžičce po nás zůstala jedna smyce s karabinou - ber to jako vzpomínku na tebe, Phantomo Raveltik.
Doufám, že jste všichni poznali, že Phantom Raveltik je název pro rámové mačky od firmy Raveltik :) A pro ty, co překonají prvotní zklamaní, bych rád popsal můj příběh o ztracené mačce od začátku...
Byla sobota 21.6. ráno, když jsme s Javorem vyráželi z Lausanne směrem na Ferpecle - startovní místo na Dent Blanche. Po našem předchozím extempore na Aiguille Verte jsme se rozhodli o něco snazšího, i když podmínky nebyly znovu zcela ideální. Před čtyřmi dny napadlo na Dent Blanche až metr sněhu a sezóna (otevření chaty Cabane de la Dent Blanche) bylo až za dva týdny. Nicméně jsme měli na nedělní ráno skoro ideální předpověď a převýšení z chaty bylo jen 850 výškových metrů s obtížností AD-.
Po zaparkování auta v Ferpecle (1828 m n.m., 10:30) jsme pokračovali za slunného počasí přes Bricola (2415 m n.m.) až na úpatí ledovce ve výšce asi 3000 m n.m.
Zde slunce naposledy ukázalo svoji přívětivou tvář, a pak již nás obklopovala jen stále se houstnoucí mlha. Sněhu bylo více, než jsme čekali, ale naštěstí s rostoucí nadmořskou výškou tvrdl. A tak, když skončili poslední zbytky skály cca 3300 m n.m., byli jsme schopni poměrně efektivně pokračovat přes ledovcové pole bez použití sněžnic, které jsme záměrně nechali doma. V této chvíli se naše kroky řídily pouze stopami ve ztvrdlém ledovcovém sněhu, jelikož nás obklopila doslova bílá noc a jakékoliv další orientační body byly neviditelné.
Kolem 17:00 jsme dorazili na Cabane de la Dent Blanche, která byla sice zcela opuštěná a částečně rozestavěná, ale hlavní místnost představovala svým vybavením opravdový alpský luxus, který byl dovršen peřinou v noclehárně. Povečeřeli jsme, zkontrolovali předpověď počasí, dali pivko a kolem deváté jsme zalehli k šestihodinovému spánku.
Budíček na 03:00, rychlá snídaně a ve 03:45 jsme již vyráželi od chaty přímo nahoru po lehkém skalnatém hřebenu vedoucího do sedla Wandflueluecke (3701 m n.m.). Odtud jsme pokračovali dále skalnatým hřebenem s občasnými převějemi až na sněhové pole ve výšce 3907 m n.m., kde se nám naskytl krásný výhled na výraznou věžičku Grand Gendarme (4097 m n.m.). Výstup byl zatím dost lehký a rychlý (obtížnost asi PD+, občasné vlastní jištění); teplota dost nízká, což ještě umocňoval sílící vítr; oblačnost cca 4300 m n.m., ale stále klesající.
Klesající oblačnost. Vzadu Matterhorn (4478 m n.m.)(hi res)
Něco po šesté hodině jsme dosáhli úpatí Grand Gendarme, kde nás bohužel dostihla i klesající mlha. Místo krásného slunečného počasí z předpovědi, jsme teď čelili mlze, sněžení a silnému nárazovému větru, který z nás pomalu ale jistě dělal chodící sněhuláky. Nicméně jsme i přes mrznoucí prsty pokračovali traverzem vlevo pod Grand Gedarme a následně asi 60° kuloárem nahoru až za věžičku. Zde jsme poprvé zauvažovali o tom, že to zabalíme. Pocitová teplota byla "sibiřských" -20 °C, viditelnost +- prd, a neustále rotující sníh nás tvrdě bodal do očí.
Nebyla to rozhodně ideální situace, ale touha po vrcholu byla stále silnější.
Neděle 21.6. 07:30: Máme za sebou asi 4 hodin chůze, počasí se stále nezlepšuje, teplota -10 °C a díky nárazovému větru až 60 km/h jsme pokryti skoro souvislou vrstvou ledu a rampouchů. Narazili jsme na zatím nejtěžší pasáž našeho výstupu - kamenná věžička ve výšce asi 4150 m n.m. Jdu jako první a překonávám prvních pár metrů stylem drytooling, kdy se oba cepy nekompromisně zasekávají ve skalních spárách. Není to těžké lezení (asi III-IV UIAA), ale v daných podmínkách to není nic příjemného. V jednom mírně exponovaném místě traverzuju asi tři metry vpravo, když na mě zdola Javor něco křičí. Kvůli silnému větru mu vůbec nerozumím, a tak pokračuju dál v traverzu. Levá noha se trochu smýká, a tak hledám místo, kde bych mohl založit štand. Zaseknu pravý cepín a levou rukou hledám vhodný friend, který by se hodil do spáry. Kouknu se dolů k sedáku a najednou ji nevidím... Dva roky se mnou chodila po horách, byla mi oporou v těch nejnáročnějších podmínkách a teď tam najednou není. Pomalu si začínám uvědomovat svou situaci. Zakládám štand - nakonec smycí - a slaňuju jednu lanovou délku dolů pod věžičku a nevěřícně čumím dolů do 60° svahu, který klesá pravděpodobně stovky metrů hluboko. V neustupující mlze mi skoro všechny šutry v dálce připadají jako potenciální místa, kde by se mohla zachytit, ale vím že je to jenom moje představivost. Nic neslyším a pomalu si uvědomuju, že je konec. Zatlačím slzu a vyšplhám zpátky k Javorovi, kterému je situace ihned jasná. Balíme "kufry" a začínáme sestupovat. V onom místě na kamenné věžičce po nás zůstala jedna smyce s karabinou - ber to jako vzpomínku na tebe, Phantomo Raveltik.
Kamenná věžička - těsně před ztrátou Phantomy. (hi res)
Cesta dolů jenom s jednou mačkou nebyla zrovna nejpříjemnější, ale naštěstí ta pravá (vnější při cestě zpátky) držela, takže mi sestup nepřipadal nebezpečný. Nejhorší byla pasáž, kdy jsme slaňovali kolem Grand Gedarme, jelikož jsme znovu promrzli a dosyta se najedli vířícího se sněhu. S ubývající nadmořskou výškou taktéž oslaboval vítr a stoupala teplota, takže jsme začali pomalu roztávat.
Poslední překvapení nás čekalo na sedle ve výšce 3701 m n.m. Jelikož zde nebyl žádný hřebínek - celé sedlo bylo jedna velká plochá zmrzlá deska sněhu - a naše stopy již nešly vidět, postrádali jsme tedy jakýkoliv orientační bod. Věděli jsme, že bychom se měli stáčet směrem na západ, kde narazíme na nevýrazný hřebínek vedoucí až k chatě. Jenže má to být teď nebo za 50 m? Mlha byla neústupná, a tak jsme poprvé využili našeho nově zakoupeného přístroje - satelitní messenger inReach Explorer, který má v sobě i tracker. A tak jsme se podívali kudma jsme sli nahoru a zjistili, že jsme jen dvacet metrů mimo původní trasu. Menší korekce nám udala ten správný směr a za hodinu (cca ve 14:00) jsme již byli na chatě.
Jelikož mlha stále neustupovala a my jsme toho měli plný zuby, rozhodli jsme se strávit zbytek dne v chatě a druhý den ráno za nádherného počasí jsme sestoupili dolů k autu. Tehdy jsme poprvé viděli zcela jasně vrchol Dent Blanche, který byl pokrytý neobvyklým množstvím sněhu. Kdybychom tenhle obrázek viděli dřív, asi bychom se na to vykašlali rovnou, jenže z dostupných snímků z webkamer nebo při našem výstupu nahoru byl vrchol prakticky pořád v mlze, takže nešlo nic poznat. I když zbývali jen dva týdny do začátku sezóny, sněhové podmínky byly stále víceméně zimní a výstup byl tudíž o dost náročnější. Každopádně věřím, že v lepších podmínkách (bez mlhy a sněžení) by se nám to podařilo a rád se sem znovu vrátím.
Epilog: Tuto závěrečnou pasáž bych rád věnoval polemice o ztracení automatické mačky Phantom Raveltik II XXL. Kámen úrazu byl ve dvou věcech:
1. Ocelový plíšek, který spojuje přední hrazdičku s řemínky se posunul ze svoji původní polohy vpředu na špičce do boku. Tím pádem se řemínkový upínací systém uvolnil a mačka šanci spadnout, pokud by se vypnulo automatické vázání.
2. Automatické vázání se vypnulo díky uvolnění řemínkového systému a vyklouznutí boty z přední hrazdičky.
Podobnou situaci, můžete dle mého názoru předejít následujícími způsoby
1. Stále kontrolovat mačku a posunovat hrazdičku doprostřed špičky, při čemž si ji musíte vždy sundat z boty. Tohle je nepraktické hlavně v případě dlouhých mrazivých výstupů.
2. Koupit si antisymetrické rámové mačky či kloubové mačky, které vám parádně sedí na danou botu. Tuhle variantu jsem, po předchozí zkušenosti, zvolil já. Konkrétně kombinace bot La Sportiva Nepal EVO a mačky Grivel Rambo 4, které jsou antisymetrické rámové (monohroté) mačky s zakřivenou přední hrazdičkou navíc s patentem na nevyklouznutí (vázání Cramp-O-Matic).
Samozřejmě, že mi každý může tvrdit, že jsem si měl prostě dávat na to větší pozor a ...
UBIC 30, jsem spokojen, 30 l se zda byt malo. Nicmene na ten batoh se toho da fakt hodne pripnout, vcetne stanu a karimatky. Tedy ve vysledku dovnitr davam jen spacak, obleceni a jidlo.
Já mám podobnou dávnou zkušenost s Grively 2F. Mačka se mi uvolnila posunutím předního pásku, ale zachránil jsem ji. Svářečkou CO jsem si nechal udělat 2 hrudky oceli na čelní upevňovací drát po obou stranách pásku, který se potom může volně otáčet, ale neuteče do boku.
Mě praskl pri vystupu na Mt. Cook spojovaci sroub u Spideru. Daroval jsem je kamaradovi at si je zpravi a dava bacha. No a snad pri prvnim vyletu to same. Na zadne horolezeni, kde jde vic nez o zivot radeji nebrat :-).
Ja sem s Phantomy vylezl uz spoustu veci od kvaku typu Kozi stit v Tatrach, pres nekolik ledopadu v Gasteinu a v Tatrach az po severni stenu Les Courtes a zatim me nezklamaly a to v te severce dostaly dost zabrat... Ale uz nekde jsem cetl ze je dobre davat si na ne pozor (nekomu se rozpadly ve Schmidt route v severni stene Matrace...) No, na podzim chceme jit severni stenu Jorasu, tak si jeste promyslim, jestli neporidit neco lepsiho... Hele Mrkvo, nejsi ty nahodou z Matfyzu? Mam pocit ze nejaky Mrkva s nama chodil par let dozadu na teoretickou mechaniku a byl taky dredar... :D
Mám Phantomy, asi jedničky, neustále jsou s nima problémy. V podstatě se nedají seřídit tak, aby byla jistota, že zůstanou na skeletech. A to lezu jen čisté ledy, žádný drytool ani mixy.
Ono asi dost zalezi jak ta macka sedne na botu. Ja mam La Sportiva Nepal EVO a drzi dobre, ale na prvni pohled je patrne ze tim jak je to ramova macka, tak na tu botu nesedne uplne dokonale.
Ja mel raveltiky a ted BD. Presne kvuli tomuhle povolovani jsem si ten plech z predni casti macky sundal a funguje to v pohode. Jen jednou se mi to s ty spicky svliklo, ale macka zustala viset na kotniku, protoze ten reminek mas potom o hodne kratsi.
Si taky rejpnu - Raveltik jsem měl ty turistický, řemínky za patou byly navržené tak blbě, že se zouvala pata i při nejlepším možném seřízení. 100% se to muselo projevit už během testování. Na mail s upozorněním a návrhem úpravy se ani nenamáhali odepsat. Tolik k Raveltiku. Phantomy neznám, ale iluze o lepším přístupu výrobce bych si nedělal. Pokud při vypadnutí špičky nebo paty spadne i řemínek kolem kotníku tak je to těžce nedomyšlené.
Pravdepodobne narazite na foto cislo 3, u mezijisteni jsem stal ja a mrqa zakladal dalsi. Bohuzel jsme nemeli snehove kotvy, takze jisteni bylo pomerne komplikovane. Behem sezony to neni problem, v tom miste vetsinou moc snehu neni.
Kdyz lozis mixy v Alpach, tak to nikdy neni idealni a to hlavne mimo sezonu, kdy jsou snehove podminky hodne variabilni. Proto nektere lehci pasaze proste prejdes navazanej a bez jisteni, protoze by ses jinak z toho uvazovani zblaznil a umrzly by ti prsty. Vsechno ale samozrejne zalezi na momentalni situaci a tvem uvazeni.
Pozn.: Mimo sezonu chodime pouze kvuli priprave na nadchazejici expedici na kavkazkou Škaru, kdy se podminky a stav vystupove cesty neda dobre odhadnout.
To je duvod proc si myslim, ze lezt tezsi cesty primo v severnich stenach je mnohem bezpecnejsi nez ADckove cesty kde se strida hreben, prevej, traverz stenou... a vetsinou to ani nejde odjistit rozumnym zpusobem.
Kluci, děláte hloupost, že ignorujete podmínky v daném místě. Za těch podmínek co popisujete je naprostá pitomost lézt takovou cestu, která se dá vylézt jindy celkem snadno. To není severka Eigeru (a ani ta se za takových podmínek nenastupuje). Nepřeceňujete též maličko vaše schopnosti? No, hlavně že jste se ve zdraví vrátili :-)
Ono šlo o to, že ještě pár hodin před výstupem byla předpověd dokonalá. tj. v sobotu v 19:00 bylo hlášeno na nedělní noc/dopoledne slunecno a bez srážek (mountain-forecast.com) a když jsme vyvezly před chatu, tak byla obloha krásně čistá... ono se to zkazilo až kolem sedmé ráno. Takže tohle jsme nepodcenili.
no tak jste to měli otočit :-) hele, mountain-forecast není dobrej server, sleduj meteoswiss nebo meteocentrale, tam je info perfektní, opakovaně to mám ověřeno