Tatranský národní park (TANAP) je nejstarším národním parkem nejenom Slovenským, ale i Československým. A i proto by nás jeho osud měl zajímat. V současné době se Slovenskými médii šíří informace o možnosti vyřazení TANAPu ze sítě mezinárodně uznávaných parků, kterou spravuje International Union for Conservation of Nature (IUCN). Slovenské národní parky totiž podle některých odborníků zabývajících se ochranou přírody v akademické sféře mají dlouhodobě problém plnit požadavky IUCN pro tuto kategorii chráněného území. A TANAP, pochopitelně, není výjimkou, spíš naopak. Z hlediska IUCN patří k těm problematičtějším. Ostatně, že se jedná zejména o nejstarší československý NP potvrdil na přímý dotaz vysoký úředník IUCN Andrej Sovinci pro polskou tiskovou agenturu PAP. Důvod? Developerský tlak, a rozsáhlá stavební činnost související s rozvojem zimních středisek, na území národního parku. Informaci o varovaní ze strany IUCN potvrdilo i Ministerstvo životného prostredia SR, pravdou však je, že strany stávajícího managementu TANAPu je poněkud bagatelizováno. Jistěže se, z pohledu běžného návštěvníka vlastně nic neděje. TANAP se bude dál nazývat TANAPem, koneckonců, vyhlášen je podle národní legislativy, a tedy mu označení národní park zůstane i tehdy, když jej IUCN vyřadí ze svého prestižního seznamu. Pravdou je, že TANAP čelí obrovskému civilisačnímu tlaku. Ovšem tomu čelil i v historii. Vyvážit zájmy ochrany přírody a vcelku logického požadavku, aby plnil i rekreační účely, je nesmírně obtížné. Zároveň však je nutné si uvědomit, že je obrovský rozdíl mezi tzv. měkkými formami rekreačního využívání, jako je pěší turistika, horolezectví a v zimním období skialpinismus, oproti budování řady nových ubytovacích kapacit, a masivního rozvoje zařízení pro sjezdové lyžování. Z tohoto pohledu jsou nepochybně obavy mezinárodních ochranářských institucí oprávněné. Stejně tak oprávněné jsou i obavy na polské straně, neboť TANAP tvoří společně s menším chráněným územím Tatrzański Park Narodowy na opačné straně hranice jeden bilaterálně vyhlašovaný celek – biosférickou rezervaci, vyhlášenou v rámci mezinárodního programu UNESCO. A samotný Tatrzański Park Narodowy by, při svých rozměrech, samostatně nedokázal naplnit účel svého zřízení. K tlaku developerů a „lanovkářů“ je na místě v případě TANAPU, resp. rozsáhlých oblastí Vysokých Tater, nutno přičíst i odstraňování následků vichřice z roku 2004, která místy dosahovala síly orkánu. Listopadová bóra tehdy pronikla na slovenskou část Tater ve dvou vlnách. První, přes nižší hřebeny Červených vrchů, kde vylámala část lesních porostů v Tiché dolině, narazila na porosty v oblasti Podbanského a úpatí Kriváně. Mnohem ničivější však byla vlna druhá, při níž se proud bouřivého větru převalil přes výše položená sedla a hřeben Vysokých Tater od Batizovské doliny po Dolinu Kežmarskej Bielej vody a pro celou naši generaci jednoznačně změnil vzhled Tatranského podhůří a Podtatranské kotliny od Hágů po Tatranskou Kotlinu. Následky budou patrné ještě po řadu let, smutným faktem ovšem zůstane, že v pokalamitním období se nebyly schopné mezi sebou domluvit zodpovědné orgány na jednotném postupu při zmírňování následků. Připomeňme, že od poloviny devadesátých let je zodpovědnost za tento přírodní klenot rozdělena mezi dvě organizace, kterými jsou na jedné straně Štátne lesy TANAP-u (v působnosti Ministerstva pôdohospodárstva SR) a Správu TANAP-u (v působnosti Ministerstva životného prostredia SR) a tedy od samého počátku věc ztěžovaly i protichůdné zájmy – hospodářské, prosazované mj. i organizací Štátne lesy TANAP-u, a zájmy ochrany přírody, které zde, z pohledu části veřejnosti a ochranářských aktivistů, nepříliš rozhodně prosazovala Správa TANAP-u. Je zcela logické, že organizace ochrany přírody snáz usměrňují pohyb jednotlivých návštěvníků, vysokohorských turistů, horolezců a skialpinistů, než odolávají tlakům velkých developerů, sjednoceným provozovatelů služeb, a těžařských firem působících na území národního parku. Na tomto stavu asi nic nezmění ani případný sestup TANAPu v kategorizaci IUCN. Smutné tedy je, že v kontrastu ke stovkám vydávaných výjimek z ochranných podmínek národního parku, se nejlépe usměrňují prostí návštěvníci. Ne snad, že by jejich pohyb a pobyt uvnitř chráněných území nepůsobil škody, a nebylo na místě jej regulovat či usměrňovat, avšak drtivá většina škod způsobená pěšími návštěvníky nepochybně nemá charakter škody nevratné. Smutnou pravdou také zůstává, že TANAP v této situaci není zdaleka sám. I zbývající, horolezecky či skialpinisticky atraktivní slovenské národní parky se potýkají s podobnými problémy (ne snad, že by se to českých národních parků netýkalo – ovšem psali jsme o TANAPu, zůstaňme tedy nadále u našich východních sousedů). Do jisté míry zde sehrává roli i fakt, že kategorie národního parku je částí podnikatelské veřejnosti pojímána spíš jako marketingová značka přivádějící do oblasti novou klientelu. Tlakům se nedaří vyhýbat v Nízkých Tatrách (viz též článek o NAPANTu v přiložených odkazech), ve Slovenském raji, ve kterém až na výjimky převažuje nepůvodní hospodářský les, z jedné strany je obsazen doslova neustále proudícími davy procházejícími geomorfologicky nejzajímavější část NP, tedy slavné soutěsky (tiesňavy), zatímco na opačném konci se pyšní hojně rekreačně využívanou přehradou. S podobnými problémy se lze setkat v národních pracích Malá i Veľká Fatra, značný tlak je i na maličký Pieninský národní park, jehož rozměry ani nedovolí turistické zatížení rovnoměrně rozptýlit. Relativně nejlépe na tom jsou odlehlejší, a dodnes široké veřejnosti spíše méně známé ze slovenských národních parků. Tedy NP Muráňská planina, NP Poloniny či NP Slovenský kras, který je zase soustavně poškozován surovinovou těžbou. Zdroje a odkazy: International Union for Conservation of Nature – oficiální stránky Stránky TANAP - stránky správy NP Zpráva na stránkách Pravda.sk Zpráva na stránkách TVnoviny.sk Zpráva na stránkách Aktuality.sk Zprávička na Topky.sk Zpráva o obdobném problému v NAPANTu na stránkách Sme.sk
|