Snažím se zrychleným dýcháním vehnat do plic více vzduchu. Ale spíš připomínám rybu na suchu. Jen otvírám naprázdno pusu, aniž by přišlo jen o špetku víc kyslíku. Hnusný pocit dusit se a ještě ke všemu dobrovolně. Proč tedy?

Když to je jen začátek řetězu, kdy za pár hodin bude hůř a pak nastanou s přibývajícími obtížemi ještě daleko těžší časy. Je to nerozum, čistá neschopnost vybavit si předchozí zkušenosti, nebo masochizmus s hloupostí. Či vášeň povýšená o vědomí, že pro nové kroky je potřeba tvrdých obětí. Ty mohou přinést zážitek, případně posun osobní a někdy i inspiraci pro ty další…

Na druhou letošní výpravu do Peru, jsem odlétal s lehkým deficitem. Nešlo ani tak o fyzickou schránku, ale psychiku, která mi posílala signál únavy. Není se čemu divit. V zimě jsem lítal mimo domov po přednáškách, chvilku lyžování v Alpách, lezení pod tropickým sluncem v Thajsku a tak dále. Připadal jsem si spíš jak hadr na holi. Pak následovalo šest týdnů na jarní výpravě v Nepálu, přičemž než jsem se znovu nadechl, tak už zas sedím v letadle a letím směr jižní Amerika. Pravda, v předchozích letech jsem jezdil i více. Však teď pevnost hráze byla atakována a hrozilo protržení. Tím šly dva proudy proti sobě. Chuť zůstat doma na skalkách a užívat si rozžhavené léto, nebo se opět vrhnout do období vrcholící zimy na druhé polokouli. Výběr připomínal dvě znesvářené armády, které zamračeně na sebe hleděly, dlouhý den versus krátký, teplo nebo zima, pohoda či strádání. Nakonec zvítězil slib přátelům. No a ten byl, že letíme…

Noha míjí druhou a pomalu stoupám svahem. Hlavou přitom probíhají obrazy posledních dní. Přílet do Limy, nasávání atmosféry krásné země s milými obyvateli, aklimatizace na okolních štítech a postupné natěšení na lezení. Mačky už skřípají, jak se jejich hroty zahryzávají do firnu. Mráz přidává na intenzitě a tím i skřípaní roste. Jakoby ten neviditelný virtuóz Stradivari, stále víc napínal kolíčkem strunou od houslí. Po očku stále hledím, kam až musíme dnes dojít. Místo bivaku leží až u úpatí stěny a rozhodně se nedá říci, že by tam čekal hotel Savoy.  Je to nehostinné místo v rozbitém ledovci, takový vodopád ledu, který někdo začaroval do chvilkové strnulosti. Můj parťák Ráďa šlape v tichosti pár kroků přede mnou. Co se jemu asi teď honí v mysli, ví jen bůh. Nakonec stavíme stan u čela kaskádovitých trhlin, které nás trochu chrání před případným pádem lavin a kamenů.

Náš cíl po výběru z možných variant nakonec ukázal svůj prst na východní stěnu Huandoy Norte. Jednalo se o volnou linii středem hory, vedoucí přímou od ledovce, až k vrcholu. Jednoduše krásná a přírodní linka, jejíž lákadlo hodláme využít. Před startem jsem pečlivě sledoval několik dní denní rytmus ve stěně, včetně detailů kudy polezeme. Takže dobře vím, v jakých časech nejčastěji padají kameny i led, kterým se musíme ze zištných důvodů vyhnout. Dále běh slunce i vítr, který čechrá sněhový vlas hory. Posloužil mi k tomu teleobjektiv postavený na stativu uprostřed terasy refugia Peru, který dokázal přes soustavu lup přiblížit i blechu na měsíci.  Samotná bouda se nachází přímo pod majestátním amfiteátrem tří vrcholků Huandoye a Pisca. Takže naprosto strategické místo s parádním výhledem. Nicméně stejným objektivem, kterým jsem se díval minulé dny, nás teď jistě filmuje a sleduje „Galas“, neboli Tomáš Galásek. Je to můj letitý kámoš, skvělý filmař a paparaci na mnoha mých předchozích výpravách. Má jednu oproti nám nespornou výhodu. Když mu začne být zima a přestane ho bavit filmařina, zaleze dovnitř, dá si pivo, teplou sprchu a půjde spát na palandu. Nicméně propásnout záběry také nesmí, jinak nevznikne film, kvůli kterému jel až sem na konec světa s námi. Přistihl jsem se, že mu vlastně ani nezávidím. Vždyť on jako první ví, respektive vidí, co se s námi děje a nelze se z toho myšlenkami vyvázat. Čili kus obav a dramatu na něj do údolí přenášíme, aniž by měl možnost cokoliv s tím dělat.

Následující ráno začínáme lézt hned s úsvitem. Jsem lehce zatuhlý z noci, ale za chvilku se již zahřívám. Stěna se začíná po chvilce narovnávat a sněhového pole přidává s nalezenými metry stupeň po stupnínku na své strmosti. Firn se pomalu mění na ledový podklad a skalní prahy. Po dvou hodinách souběžného lezení, dobírám Ráďu, kdy nad námi je souvislá 150metrová skalní bariéra. Tohle místo prolézt, je první klíč průstupu a zároveň vstupenkou, pro dalších tisíc metrů nad hlavou. Buď se zadaří a můžeme dál, nebo se sklopenýma ušima můžeme mazat dolů. Vše probíhá jak ve zpomalené grotesce. Snažím se lézt co nejrychleji, jelikož z vrchu padají šutry různých velikostí. Znamená to prolézt vždy až k místu, kde skála tvoří převis, pod který se dá jakžtakž schovat. Přesto jsem pomalý jak šnek a do toho funím díky výšce a hrůze, která mi ještě více mačká plíce. Skála je docela kompaktní a kvalitní. Však lezení vyžaduje nyní veškerou moji pozornost. Tudíž naprosto vytěsním z mysli padající „nazdárky“ a veškeré úsilí posílám jen na pohyb. Stejně vyhnout se něčemu, co vrčí a letí na vaši hlavu rychlostí víc než sto kilometrů v hodině, je téměř rovno nule. S velkým úsilím se sotva držím na skále, čili nezbývá prostor na rychlý únik a musím přijmout empirii osudu. Přemítám v hlavě, jakou že tu smlouvu mám uzavřenou s všemohoucím a zda hlavně je stále v platnosti. Tolik skutečnost. Průstup touto střelnicí, trval dlouhé vteřiny, následně nekonečné minuty, které přešly do útrpných hodin. Nakonec první problém jsme vyřešili a cesta dál se otevřela. Paradoxně cesta dolů byla uzavřená, pokud jsme nechtěli pokoušet opětovně štěstěnu, která nám přesmíru do této chvíle přála. Teď přišel na řadu dlouhý traverz druhého ledového pole, které v jejím levém horním rohu navazovalo na takové mixové esíčko. To začínalo výrazným skalním schodem, kudy bylo třeba šikovně proklouznout do pokračujícího sevřeného koutu. Ten na nás mával visícími ledovými smrkanci, připomínajícími píšťaly varhan. Bylo jasné, že další hádanka Huandoye stojí před námi. Téměř kolmá skála a na ní krusta ledu. Samo sebou touha byla, co nejvíce zaseknou cepín do masy ledu. Jenže ten tam nebyl a skála moc chytů také nenabídla. O jištění raději ani nemluvě. Občas se nějaké povedlo založit, ale spíše hrálo roli placeba, že nelezu čisté solo. Lano v té chvíli tvořilo pouze ozdobný doplněk, jak motýlek k fraku.

Naštěstí slunce zašlo za kopec a mráz začal zamykat do své náruče veškerý pohyb ve stěně.  Aspoň něco…, už nebudou létat šutry. Zároveň tím se naklonil čas i nám, kdy musíme začít přemýšlet a hledat místo pro další bivak. Jsem v horní třetině celého výstupu, která je nesmlouvavě strmá, ale dolézt na hřeben jednoduše nestíháme. Představa, že budeme stát na nějaké malé poličce celou noc, připomínající dvě ztuhlé trubky, nebyla kdovíjak lákavá. Tak zkouším popolézt o pár desítek metrů výš v naději, že se objeví nějaký zázrak v podobě dobré police. Však, opodál je stejné prd. Nedá se nic dělat, sděluji Ráďovi: „Musíme bivakovat zde.“ Oba máme úsměv po kyselém citrónu. To je vše, co můžeme dělat. Jsou tu dvě plošinky velikosti sedátka židle asi dva metry šikmo vzdálené od sebe. Privátní sedátko pro každého z nás s dírou pod nohama. Je potřeba trochu větší představivosti, aby v tom naše oči spatřily ložnice pro následující noc. Pravda, pořád lepší než drátem do oka.

Teď jediný soustředění je rychle se zajistit, zalézt do spacáku, než nás rozklepe zima, sednout na zadek a uvařit pití. Noc bude dlouhá nepřátelská. Celý cirkus poměrně rychle proběhne. Vzápětí už každý z nás přes malý otvor ve spacáku dýchá chladnoucí vzduch a pozoruje světelné divadlo, které rozehrálo na horizontu zapadající slunce. Tahle krvavě nachová show, jakoby neměla konce. Jedná se o výjimečný úkaz, který jsem ještě v téhle podobě nikdy neviděl. Běžně v horách se slunce přehoupne přes horizont a bez velkých prodlev přichází tma. Tady ne. Dlouhé minuty poté co zmizí na obzoru žhavá koule, stále dál ozařuje rudými paprsky kulisy hor. Ty vypadají v této záři, jako kdyby je zachvátil obrovský požár. Nádherná podívaná, která je dopřána jen díky tomu, že hledím z výšin pohoří Cordillera blanca, které se nachází nedaleko od pobřeží Pacifiku. Jednoduše z výšin šesti tisíc najednou pohoří prudce spadá dolů, až k hladině oceánu a tím je dáno pomalé zhasínání světla na jevišti. No a teď rychle usnout. Mám ozkoušené, že na začátku lze rychle nabrat pár minut tvrdého spánku, kterou vstříkne do žil anestezie únavy z denního maratonu. Později probudí chlad a nepohodlí. Všechno začne tlačit, zadek zdřevění, v nohách začne mravenčení a záda bolí víc, než kdybych nosil měsíc pytle s pískem. Nedá se tomu uniknout, lano mě poutá ke skále, takže žádný velký pohyb mi není dopřán a pod nohama tisíc metrů díra až na ledovec. Taneční sál to prostě není.

Konečně přichází úsvit. Koukám nad sebe, kde Ráďa začíná vařit vodu. Vzápětí se ozve řev, když půlku nádoby si nalije do zavěšené boty. Aby toho nebylo málo, nějaký škarohlíd pošle od vršku ledovou hroudu. Ta se na štěstí kousek před námi rozdělí na drobnější a jedna část mě zasáhne do zad. Vyrazí mi dech a připomene, že musíme dolézt na vršek co nejrychleji, než spadne něco většího a rozmázne nás v mastný flek. Teď nás dělí od vrcholového hřebene necelých tři sta výškových metrů, terénem, který není již technicky kdovíjak náročný. Jedno místečko s mixovým úsekem a pak v podstatě jen hodně strmý firn, střídající se s ledovými pasážemi. Nemělo by nás již nic zastavit, ale je jasné, že žádný fofr to nebude. Začínáme lézt a metry s podivem rychle odsýpají. O tři hodiny později, prolézáme poslední sněhový úsek, který při pohledu z údolí připomíná nařasenou sukni. Pod námi je celá expozice stěny a kolem vyrostlo celé kouzelné pohoří, na jejichž vršky neznámý cukrář posadil čepice z cukrové vaty. O dvacet minut později, něco málo před polednem, již stojíme s úsměvem od ucha k uchu na vršku Huandoye.

Následuje dalších šest hodin sestupu a nekončícího slanění, abychom se opět po 55 hodinách, od chvíle kdy jsme vyrazili, mohli přivítat s našimi kamarády na refugiu Peru.

Příběh je u konce. Nová cesta vede středem východní stěny Huandoye Norte a nese od této chvíle název BOYS 1970. Je především věnována českým horolezcům, kteří toho roku zahynuli při zemětřesení, na úpatí Huascaranu, který spustil ze svých srázů smrtící lavinu. Jejich sen se rozplynul, jako prvním obětem toho dne, aniž by si to jediný z nich stačil uvědomit, co se děje. Však během následujících pár minut, vyhaslo v údolí dalších sedmdesát tisíc lidských životů. Je to připomínka vrtkavosti, či pitoresknosti bytí, kdy jedni mají štěstí bez přičinění a druzí aniž by udělali viditelnou chybu, během pár sekund o jakoukoliv možnost přišli. Věnujme jim pár chvil našich myšlenek a uctěme jejich památku.

Těbůh Maara

Peru/ Cordillera blanca/ Huandoy Norte 6360 m.n.m, východní stěna/ vylezena nová cesta BOYS 1970, 1200m, M6,WI6,ED+/7-9.8 2019 /Radoslav Groh a Marek Holeček