Po mnoha letech nedobrovolné lezecké pauzy jsme se zase ocitli v ÁDRU.

Neměli jsme žádné velké ambice, ale spoustu elánu a chuti do lezení. V předešlých dnech jsme lezli na Mušketýrovi, Pevnosti, jeden den jsme strávili na Ostaši a teď jsme se s drahou polovičku znovu vydali na Křížák.
Naši mladí už nás měli plný zuby a rozhodli se, že se půjdou projít do Ádru, aby si od nás odpočinuli. Nebudu zde popisovat úskalí rodinné dovolené s šestnáctiletou dcerou a jejím přítelem. Omezím se jen na konstatování, že jsme byli s manželem rádi, že nás chvilku nikdo neprudí.
Zabrzdili jsme na náměstíčku u Hodináře a potkali tam německou rodinku, se kterou jsme se spřátelili před pár dny. Taťka s mamkou poskakovali po skalách a Moritz (šestiletý chlapeček) se královsky nudil. Sabina (jeho máma) nám doporučila krásnou čtyřku - Druhou variantu na Čtyřhran. Mně se zas až tak krásná nezdála.


Ádr
foto by © JirkaS


Ale abych nepředbíhala. Ten malej pakátl, jak se tak nudil, dostal najednou božský nápad, že by si s náma mohl zalézt. Zeptal se mě, jestli smí a já vůl tu osudnou větu přeložila svému prvolezci. Dělala jsem u toho výmluvný ksichty, neboť jsem zcela intuitivně očekávala potíže, ale Igor, nedbaje na mé němé varování, zcela jednoznačně pokýval hlavou, což už se nedalo okecat jako ne. Tak nám teda tu lehkou cestu natáhl a já dole  asistovala u Sasíkovu navazování. Zdál se tím mírně dotčen, ale dělala jsem, jako že nerozumím, co říká a pěkně jsem ho zkontrolovala. Nemáme zapotřebí mezinárodní konflikt.
Když mělo dojít na obouvání bot, prohlásil chlapeček, že poleze bosky a sveřepě na tom trval. Hned po dvou metrech vyletěl z komína a trochu se odřel. Místo, aby mi ho bylo líto, říkala jsem si v duchu – dobře ti tak. Tak se musel zase sápat nahoru, což se mu brzy přestalo líbit. Chtěl boty. Navázala jsem mu je na lano, aby si je vytáhl. Chvilku odpočinku využil k tomu, aby mi přezpíval všechny etudy, které hraje na housličky. Zastavily se mu ruce a huba jela. Pobídla jsem ho, ať se obuje a nastalo dlouhá čtvrthodinka obouvání lezeček. Moc dobře to na ty zpocený pidi-nožky nešlo. Konečně byly boty obuty. Následoval ošemetný přepad z balvanu, který byl těsně u věže a tvořil s její částí komín. Malej byl krátkej. (Já taky, ale to jsem ještě nevěděla). Přepadnout šlo, ale ani on, ani já, jsme nedosáhli na chytík, pomocí kterého se dalo bezpečně překročit na hranu. Pleskl tam sebou asi třikrát a pak se k chytu dostal z visu na laně (poté, co mu Igor trochu pomohl a zarumpáloval). Pak se borec dostal ke kruhu a začal nadávat, kterej blbec dal do kruhu dvě expy. Nešly mu totiž vycvaknout. Hned jsem to Igorovi doslovně přeložila, aby věděl, o čem si povídáme. Nakonec se to klučinovi podařilo a směle se drapnouc kruhu lezl dál a každých dvacet čísel řval na Igora, ať dobere. Zbytek dobušil po laně a nahoře byl king. Už mě z něj bolela hlava a do cesty jsem nalézala dost naštvaná. Na přepad jsem stačila, na odlez bez chytu ne a ho-dila jsem tudíž (zcela ostudně) tygra ve čtyřkové cestě. (Viník byl jasnej. Mohl za to Moritz.)
To už jsem byla otrávená jak malajskej šíp. Když jsem se dosápala na vršek, malej umělec si tam (řádně zajištěn) v klídku lebedil a žvanil a žvanil. A u toho mu ty malinkatý ručičky hrabaly ve změti lana, odsedek, karabin a všeho ostatního, co tam bylo. Velmi bedlivě jsem pozorovala každý jeho pohyb, jelikož jsem měla silné podezření, že by se v nestřeženém okamžiku mohl kdokoli z nás ocitnout zcela nejištěn.



  Max oder Moritz
ilustrační foto by © S Braswell


Snažila jsem se upoutat hošíkovu pozornost nezávaznou konverzací. Netrvalo dlouho a začal mi dávat prskaný pusy za krk. To se mi teda hrubě nelíbilo a jednou rukou utírajíc jeho gryndy a druhou hrozíc jsem mu řekla, ať toho nechá a naznačila, že by mohl taky chňapnout na budku. Asi dostatečně neovládám německou pantomimu (nebo si myslel, že jen planě vyhrožuju), protože to na něj evidentně neudělalo žádný dojem. V okamžiku, kdy jsem ho na vteřinu pustila ze zřetele a podívala se, jestli už má Igor nachystaný slanění, si začal prnkat ramínkem mojí podprdy, které vylízalo zpod ramínka trička. Udělala jsem výhružnou  čuňu a chvilku byl klid. Bohužel jen chvilku. Korunu tomu všemu dal asi po dvou minutách, když mi vzadu rozepl kšandičky na sedáku. To už mě teda ale fakt nasral a dostal takovej pleskanec přes pazouru, že vyvalil oči a na pár vteřin přestal dejchat. Malí Němci nejsou přivyklí fyzickým trestům. Čekala jsem, že začne ječet jak siréna, ale ani nemukl a chvilku seděl jak puťka. Byla jsem už tak vynervovaná, že jsem se pak bála sednout do slaňáku, kterej byl asi deset čísel pod vrškem stěny. Rozdejchávala jsem to ještě dole.
Když jsem pak tomu spratkovi zezdola držela při slaňování lano, aby se moc nerozjel, vypiskoval, ať ho pustím, že umí slaňovat sám. To víš, že jo. Tůdle.

Poté, co se odmontoval z lana, se nevinně zeptal, jestli ještě něco polezeme. S vyvalenýma očima jsem na něj zařvala: "Néééé! "  a ani jsem se nenamáhala, abych mu to přeložila do němčiny.
Zřejmě měl pud sebezáchovy - sbalil si svý pidibotičky a zmizel mezi skalami, hledajíc své rodiče.