Přežili jsme ve zdraví další kopec a tak se vám možná budou naše zkušenosti hodit, abyste ho ve zdraví přežili taky. Něco už jsme totiž oba s kámošem nalezli, ale fakt nás letos Weisshorn dokázal trochu překvapit, naštěstí ale ne zaskočit.
Termín
Jen co u nás slezly sněhy, začalo cukání a plánování. Alpy za rohem – tak co doma! Celkem rychle se našel druhý dobrodruh – Radúz, s kterým jsme vloni lezli Delagovu hranu Vajoletek (Mimochodem móóóc hezký, doporučuju) a letos nějaký ty písky v okolí Oybinu. O něco problematičtější byl už termín, protože toho na konec července a na srpen měl už celkem dost. Společný čas jsme tedy našli začátkem července a naplánovali v řadě pár kopců, kde jsme ještě nebyli. A tady si dovolím první poznatek: V červnu a začátkem července se tam moc neleze, je tam ještě krutě sněhu! Což jsme sice věděli, ale doufali jsme, že to nebude zas tak hustý. Bylo. Rozhodovat se dnes, asi oba jednoznačně řekneme, že raději počkat do září. Berte to jako nejdůležitější radu – teda pokud si zrovna nelibujete v lezení po koule ve sněhu.
Cesta
Maximálně jsme využili německé dálnice (Dresden-Chemnitz-Hof-Nürnberg-Ulm) a svítání nás zastihlo v Bregenzu. Dá se tu sjet ještě těsně před tunelem tak, že nenajedete na rakouskou dálnici, ale prokličkujete přes Fussach a Höchst rovnou na dálnici švýcarskou. Známku se vyplatí pořídit za cca 600,- Kč už v Čechách, pak ji stejným způsobem zas prodáte (Určitě se to nesmí :-)) Nezapomeňte si ve Fussachu natankovat, nebo pak budete zoufale hledat pumpy ve Švýcarsku někde v Churu. Klidnou liduprázdnou krajinou se přes Vaduz-Chur-Brig dostanete do Vispu, kde odbočíte na Zermatt. Dostanete se samozřejmě jen do Täsche, kde na začátku města (nebo spíš na konci Randy) je vlevo u cesty sympatický malý kemp. Ceny výrazně lidovější, než v jiném kempu nahoře u nádraží. Tady jsme nechali svému osudu auto a ženskou polovinu osádky, která se rozhodla zatím podrobně zmapovat okolí Zermattu. My jsme po krátkém potěžkání báglů pár přebytečných věcí vyházeli a vyrazili.
Chata Weisshornhütte, 2 932 m
Nástup na výstupovku je naproti kempu, přes recepci golfového hřiště o pár metrů níže a přes trať, pak pár desítek metrů dolů podle vody a ostře vlevo zpět a do vrchu. Kus jdete křížovou cestou, pak vás vede pěšina, je to dobře značeno. My jsme nástup netrefili, tak jsme se humorně prodírali různým křovím, než jsme natrefili na jinou cestu z Randy. Cesta s plnou bagáží trvá poctivých 5 hodin a za tu dobu jsme nepotkali živáčka.
Chata má kapacitu 30 míst a je v provozu od poloviny července do září, nocleh s průkazkou AV je za 26,- CHF. Jak je v těchto místech zvykem, až na sklad se chata nezamyká, tudíž se do ní dostanete i mimo sezónu. Dole vstupní vestibul, společenská místnost, návštěvní kniha, telefon, kuchyně a základní potraviny pro lidi v nouzi. Nahoře pak postýlky. Solární panely pro světlo, venku voda. Luxus! Pokud je vám to málo, je tu pár bas s pitím a nějaké dobroty, které si můžete koupit – na peníze je kasa na zdi.
Tiše jsme poděkovali, že to někde může takhle vypadat, zlikvidovali jsme z báglů první deka zásob a ulehli k odpočinku před náročným zítřkem. Předpověď pravila, že bude pěkně, ale pak se to má k večeru pokazit.
Pokus o výstup na těžko (cca do 3 700 m)
Druhý den jsme se vstali hodně brzo, ale hned jsme sebou zase flákli zpátky do kutlochu, protože venku usilovně pršelo. Prostě se to pokazilo dřív. Když se po několika hodinách konečně vypršelo, řešili jsme, jestli ještě vyrazit, nebo to odložit. Za b) sice bylo správně, ale my se rozhodli, že to přece jen ještě zkusíme.
Nad chatou začíná cestička, po které se dostanete ke kraji sněhového pole a po něm ke skalnímu prahu na spodním okraji ledovce. Odtud už krásně vidíte východní hřebínek Weisshornu, kam se musíte dostat. Buď po skalním žebru vlevo od ledovce, nebo – jak jsme zvolili my – po ledovci až k výraznému sněhovému žlabu a jím pak nahoru. Malý problém byl, že žlab měl sklon tak 50-55 stupňů a šustila jím zrovna jedna lavina za druhou. Když spadal všechen sníh, začaly pro změnu pršet kameny. Poučení číslo dvě: Čím později vyrazíte, tím víc toho na vás padá. Ideální je dostat se ke žlabu ještě před svítáním, tj. vyrážet max. o čtvrté. Nebo jít klasickou cestou, ne žlabem. Žlab je, jak klasik praví, sice delší, ale těžší a nebezpečnější cesta. (Nám se ale zalíbila tak, že jsme ji druhý den dali znova :-))
Lezení žlabem bylo neskutečně úmorné, taky proto, že jsme lezli natěžko. Kde byl žlab vyježděný od lavin, šlo to celkem dobře. Kde se muselo hlubším sněhem, propadali jsme se po pás a jeden krok jsme někdy dělali na deset patnáct pokusů. Oběma nám bylo po pár hodinách jasné, že je to na otočení, jen to nikdo z nás nechtěl nahlas říct. Rozhodnutí přineslo, až když si Radúz všiml, že jsem ztratil nedbale připevněné pouzdro na mačky. Než jsem k němu slezl nějakých 20 m, udělalo hop a bylo o dalších 50 m níž. Pak jsem si ještě na něj spustil menší lavinku, s kterou sjelo o dalších asi 300m až do nevidím. Když jsem se po půlhodině i s futrálem vyškrábal zase zpátky, bylo jasné, že dneska končíme. Brali jsme to sportovně jako trénink, ale trochu otrávení jsme byli. Hlavně jsme se ale rozhodli, že za stávajících podmínek není rozumné jít natěžko a pokračovat přes bivak Schalijoch na další kopce, jak bylo původně v plánu. Rozumné rozhodnutí a v pravý čas!
Následovalo intenzívní sušení na chatě, protože jsme byli od té bílé břečky oba úplně durch. Rozhodli jsme se ale na zítřek pro druhý pokus (ovšem nalehko!), protože předpověď slibovala poslední krásný den a pak cosi, z čeho nám na obrazovce mobilu naskakovaly pupínky.
Výstup žlabem (3 780 m)
Přes noc jsme se budili a sledovali počasí, takže i když jsme zaspali (nezvonil budík), bylo to jen o čtvrthodinku. Na obloze vymeteno, předzvěst ideálního počasí. Na poslední chvíli řešíme, co ještě necháme na chatě, kolik cepínů vzít– a vyrážíme! Výstup žlabem máme v paži, takže postupujeme celkem rychle, ale slunce je stejně rychlejší. Jen pozlatí vrcholky – už začínají pršet první šutry. Když mezi námi bezhlučně proletí první velký jak dvě hlavy, beru si už i já přilbu. Ne, že by k něčemu byla, když se takový kus skály dobře trefí!
Střídáme se, postupujeme nahoru a hlavy máme vyvrácené nahoru, jak číháme na další šutr. Neboříme se už tolik, jako včera, protože jsme mnohem lehčí a sníh je teď ráno o dost tužší. Ideální pro oporu jsou hůlky, pomáhají v tomto terénu víc než cepín. Jen lituju, že mám u nich moc malé terčíky, často je utopím až po lokty do hlubokého sněhu. Teoreticky by se tu dalo jistit, pokud bychom tu a tam nacpali do sněhu nějakou tu kotvu, ale ani nás to nějak nenapadne. Ostatně terén dovoluje v pohodě proklouznutí a bezpečné zastavení předními hroty maček. Dobrých maček!, s turistickými by se člověk dávno válel dole na ledovci. Žlab se několikrát rozvětvuje a my se pořád držíme vlevo. Ke konci je žlab ještě strmější a plný ledu a šutrů, přecházíme tedy raději na stabilnější skalnatý terén vlevo od žlabu. Docela rychle jsme pak na hřebínku, po kterém vede naše další cesta.
To už máme kolem sebe ohromující panorama, jeden vedle druhého jsou tu do ohromné podkovy vyrovnány nejkrásnější masívy Alp. Chvílemi, kdy nám to milosrdně dovolí počasí, se z té nádhery kolem tají dech.
Hřebínek (3 780 – 4 050 m)
Skalnatý hřebínek, jak ho máme dopředu nastudovaný z popisů trasy, má úplně jinou podobu, než čekáme. Přiznám se, že se mi moc líbil a považuju ho za nejhezčí část výstupu, ale současně musím varovat – v tomto období je mimořádně obtížný a nebezpečný. Je málo míst, kde neleží sníh, navíc je sníh měkký a boří se. Pokud by žlab šel teoreticky odjistit, tady je to zhola nemožné!! Hrabat ve sněhu a hledat místo na vklíněnce či smyce je taková blbost, že o tom ani neuvažujeme. Prostě se jde dál a jen si při postupu hlídáme každý krok a máme cepín v pohotovosti. Sklon svahu na obou stranách je kolem 60-75 stupňů, žiletka nahoře je s bídou 20 cm. Uvažuju, co je lepší – jestli padat doleva, kde je kolem 700 m, nebo doprava, kde je přes kilometr. Výsledek by se asi moc nelišil. Zajímavé je do té žumpy koukat, tu hloubku cítíte celým tělem. To je jedna z věcí, které nikdy nevyfotíte...
Na místě je připomenutí, že tato pasáž výstupu je v zde panujících podmínkách o respektu, opatrnosti a absolutní jistotě. Strach tu nemá místo a byl by začátkem rychlého konce (To není nějaké plácání do prsou, ale dobře míněná rada!). Pro koho je nemožnost jištění frustrujícím zážitkem, pro toho mám jednoznačné doporučení: Jděte sem o měsíc později, když je hřebínek bez sněhové čepice. To pak užijete železo či textil na každém kroku, my to holt jen ponosili po horách. Rád bych taky předešel kázáním moralistů o tom, že tento článek je návodem na to, jak se rychle zabít – naopak, má za cíl upozornit na realitu zde panující a dát vám možnost této situaci se vyhnout.
hi-res
V místech, kde jsou převěje, jdeme níž a v převěji se přijišťujeme cepínem. Hodily by se dva, ale druhý jsme si chytře oba nechali na chatě. No nic, možná někdy příště. Cestou je i několik krásných lezeckých partií, malých věžiček, které lehce zdoláváme a vesměs tu nacházíme i kruhy pro slanění při zpáteční cestě. Jen jedna vyšší věž (Je u ní pamětní deska) se lehce obchází a leze zleva, je to pohodlnější. Moc výškových metrů nepřibývá, ale cesta je tak náročná, že jsme utahaní jak psi. Na konci přibývá sněhu a hřebínek přechází v sněhové plató, pozvolna víc a víc nakloněnou severovýchodní stěnu. To už si můžeme na chvilku oddychnout, vizuálně je to tu o fous bezpečnější. Oběma je nám ale jasné, že jestli je něco nebezpečnějšího než hřebínek, je to hřebínek cestou zpátky! Počasí, které bylo doteď velmi ohleduplné, se začíná chvílemi trochu kazit a je nám jasné, že může brzo nastat závod o čas.
Vrcholová partie (4 050 – 4 506 m)
Moc se tedy nezdržujeme a vyrážíme při kraji stěny ostře vzhůru. Kopeme chvilku schody do nebe, když tu Radúz zajásá, že vidí kříž. Nějak se mi to nezdá, čekal bych ještě pár set metrů – a ovšem, byl to planý poplach. Když přijdeme blíž, vidíme po levici jen nějaké technické zařízení s anténou. Zato když se na chvilku rozeženou mraky, konečně uvidíme vrchol. Musíme se ale tak zaklonit, že málem přepadneme na záda, je tak neskutečně vysoko, že je to až demoralizující. Terén je sice už výrazně lehčí, sněhový svah 45 stupňů (jen místy do 60 st.), ale sil povážlivě ubylo. Tedy mě určitě, takže začínám trochu zvolňovat tempo. Přece jen je trochu znát rozdíl dvaceti let a horší fyzička :-( Po nekonečných 300-400 výškových metrech pak konečně dorážíme ke skalnaté vrcholové pyramidě s křížem.
Na vrcholu se zdržujeme jen krátce, počasí přece jen začíná hrozit. Ani podmínky pro focení nejsou ideální, i když nám občas mraky umožní nějaký ten nádherný pohled. A že jsou to nádherné pohledy! – ostatně: kolikrát za život se vám podaří vidět Matterhorn zeshora? Trochu tu tedy posvačí me, nafotíme vrcholové foto, tiše poděkujeme hoře a začínáme pomalu sestupovat.
Sestup
Po vlastních stopách se vracíme a sjíždíme čelem ke svahu sněhovou plochu. I to je tu namáhavé, tak občas lapáme po dechu. Před hřebínkem krátce odpočineme, ať na něj vletíme v klidu. Naše stopy jsou tu už místy zaváté, ale cestu zpět hledáme relativně snadno. Na čtyřech pěti těžších pasážích rádi využíváme kruh a rychle a bezpečněji slaňujeme. Problém nastává u nejvyšší věže, kde jsme nenašli kruh a hodili lano kolem šikovného šutru. Když jsme slanili 25 m, zjistili jsme, že se lano na šutru hezky kouslo. Chvilku jsme s ním bez jakéhokoli efektu cvičili, no a pak jsem holt sundal bágl a dal jsem si tu věž pro velký úspěch ještě jednou :-)
Příjemný byl sestup žlabem, opět jsme ho větší část sjeli čelem ke svahu, v dolní části, kde přechází do ledovce, se pak už lze otočit a skákat dolů. Cestou sice začalo sněžit, ale vidina chaty a radost z úspěchu (a přežití :-)) nás celkem slušně popoháněly. S přehledem za světla jsme shazovali bágly v chatě. Dehydrataci vyřešilo asi pět litrů čaje :-) Den poté se počasí dokonale pok..vilo a v půlce Evropy několik dní nepřetržitě lilo.
Zhodnocení
Weisshorn je nádherná hora, kde najdete snad veškerý myslitelný terén.
Weisshorn je ale taky hora velmi obtížná, zejména za extrémních podmínek. Náročnost je dle našich zkušeností rozhodně vyšší, než např. u Mont Blancu (z Ref. des Cosmiques), Matterhornu (z Hörnlihütte), Domu (z Domhütte přes Festigrat) apod., o turistických kopcích typu Weissmies ani nemluvě.
Do července je na východním hřebenu Weisshornu sníh, který prakticky znemožňuje jakékoliv jištění. Trochu lepší situace se dá očekávat na Schaligratu, je situován na jihozápad, takže sníh mizí dřív.
Zde popsanou cestu doporučím jen dosti zkušeným horolezcům.
Nedoporučuji lézt natěžko, pokud je ještě nahoře sníh (do půlky července). I nalehko je to pěkná rasovina.
Časově počítejte s cca 9 hod. od chaty nahoru, 5 hod. zpět (bez záchrany kouslého lana :-)). Od chaty je to bezmála 1 600 výškových metrů velmi exponovaného lezení (Pro srovnání: Matterhorn cca 1 200 m o dost lehčím terénem, případně od Solvayky necelých 500 m).
Potřeby
sedák
lano 30-50 m
smyce, bambule, vklíněnce, expresky – měli, ale nepoužili jsme
hole pro výstup hlubokým sněhem (větší terčík)
dva lezecké cepíny (lepší než turistické) s poutkem na sedák
Tyhle hřebínky se jistí tak, že když jeden spadne doleva, tak druhej skočí doprava.
Jít žlabem kde furt něco lítá i když jde obejít po skále neni zrovna chytrý, jak se vysype něco většího tak je po ptákách.
Jo - to je hezká a úsměvná teorie. Věř tomu, že to tak v praxi jde jen někdy a někde. Malý příklad: Polovina hřebínku je s převějí, po které se nedá přirozeně kráčet nahoře. Lezeš bokem po 70-75 st. ledovém svahu pocukrovaném sněhem a v převěji se jen přijišťuješ cepínem (raději dvěma!), 95% váhy je na hrotech maček. Pokud byste byli navázaný a parťák proklouznul a řítil se do řiti, tak musíš během zlomku vteřiny vylízt na tu sněhovou převěj, který se zdola natáhnutou rukou s cepínem držíš, pokřižovat se a skočit na druhou stranu. Věř mi, že bys to tak rychle nedal a oba dva byste se váleli smíchy dole na ledovci, než bys řek Yeti!
K šutrům ve žlabu: Když se vysype něco většího, tak je vždycky po ptákách. Ale to bys nesměl ani do lesa (Už i tam mě jednou málem trefil šutr shora). Dobré je ale minimalizovat riziko tím, že vyrazíte dřív, než začnou šutry pršet, tj. nejlíp stihnout východ slunce už na hřebínku. Proto jsem ostatně psal ten článek, aby to ostatní věděli a podle toho se zařídili.
Alternativa - cesta po skále vedle žlabu - není zrovna moc dobrá. Vyzkoušel jsem, je to sypoucí se sajrajt, nedá se po tom lízt. To ostatně za měsíc nepůjde ani v tom žlabu, který se promění v suťák. Klasická cesta na Frühstückplatz ale je samozřejmě možná, kdyby chtěl někdo tamtudy.
hezky pocteni. Takovy ...lidovy :)
Ten hrebinek vypada hnusne uz na te fotce, a s barvitym komentem a srovanim se mi zahoupal vzpominkove zaludek - je dobre se ozenit, a rict si - nene. tohle uz nikdy vice :) Diky za vzpominku !
Gratulace k výstupu. Za těchhle podmínek sestupovat Schaligrat by byla rasovina, udělali jste dobrý rozhodnutí. Příště to můžete dát hřebenem Schali nahoru a sev. hřebenem dolů.
Tak já třeba nemyslim, že to bylo zcela mimo sezónu, nakonec nikdo tam asi nebyl což je paráda a provalit to po sněhovým ostří je lepší než se motat někde mezi šutrákama (ačkoliv nevím přesně, protože jsme se mezi nima motali v noci a nebylo toho moc vidět, takže to třeba zas tak hrozný nebylo).
To jsi to jen špatně pochopil(a). Článek je o tom, co tě v tomto čase na tomto místě čeká a na co a jak se máš připravit. Je na tobě, jestli víš, že na to máš, máš dobrýho parťáka a chceš si posunout hranice! Já bych do toho s klidem šel za stejných podmínek znova. Pár věcí bych pravda změnil: Vstal ještě o hodinu dřív, vzal si oba cepíny, líp naimpregnoval boty (udělal jsem až při druhém výstupu), pamatoval na víc vody na sestup (velké tempo --> dehydratace) a netahal bych tolik železa (vklíněnce a friendy se neužily). Ale ta krása toho výstupu a scenérie kolem za tu námahu fakt stojí!!
voda - tahám vařič a dělám vlažnou vodu s šumákem, váhově to vyjde líp než tahat jen vodu, a hlavně při bivaku se ten vařič sakra hodí.
Vyrazit dřív - jasně, být na konci žlabu před východem slunce je základ.
Pár čoků/ friendů nosim vždycky, předem nevíš co bude třeba. Stačí se prásknout, pak sólovat kolem supr spárek docela potěší :-)
To jo, na váhu je to srovnatelný, buď litrovku vody nebo vařič, malou bombu a lehkej hrnec s deklem + flašku. Ale zase ten čas.. Ideální na vícedenní přechody. Při té příležitosti poznámka: V této oblasti se většinou i v bivaku najde nádobí, vařič a plyn. Vyplatí se dopředu si na webu zjistit vybavení, běžně se to uvádí, např. http://sac.zermatt.ch/arbenbiwak/.
Tady je poslední voda zhruba v půlce žlabu, po levé straně u skály. Kdo se napije do hrbu, tak s jednou flaškou těch cca 900 výškových tam a 900 zpátky v klidu dá, ale žízeň tam je :-).
Podle diskuze usuzuji, že na hory se může jezdit jen měsíc v roce a kdo se opováží vyrazit někdy jindy, tak by měl okamžitě spálit veškerou výbavu a koukat maximálně v obejváku na Cliffhangera.
člověk se holt stává zkušeným a moudrým že náhodně přežije pár píčovin, instantní zkušenost se kupuje výhradně ve výčepu a do vodpoledne druhýho dne se vodbourá. jen dál a výš, sokolíci!
byli jsme v oblasti od 14. do 18.7, opět bylo po velkém sněžení, normálka na taschhorn nás nepustila (sněhový hřeben se nám bortil pod nohama, převej pod vrcholovou věží se musela obcházet lavinovým žlebem), ale alespoň jsme začali prošlapávat cestu druhým, weisshorn poprvé někdo nastupoval 17.7 (i tam to musí někdo prošlápnout, že), my jsme v pátek vylzeli lienzpitze (NE), kde naopak podmínky byly vynikající, do alp jezdíme každý rok, ale tak pohodově vymetené jsme je dlouho nezažili
Jo, jo - to "velké sněžení" bylo právě to, před čím jsme odtamtud slezli dolů a nepokračovali dál. Pěkných pár dní pak v jednom kuse lilo v půlce Evropy a nahoře byl asi pěknej Saigon. O to hezčí muselo být pokoukání, když se to vybralo, ale to už jsem se mořil s pádlem na vodě..
Jo, jo - to "velké sněžení" bylo právě to, před čím jsme odtamtud slezli dolů a nepokračovali dál. Pěkných pár dní pak v jednom kuse lilo v půlce Evropy a nahoře byl asi pěknej Saigon. O to hezčí muselo být pokoukání, když se to vybralo, ale to už jsem se mořil s pádlem na vodě..
Z tohto clanku citit pokoru k horam a myslim ze aj protagonisti su celkom skuseni, takze uplne v pohode na rozdiel od stovky turistov, ktori sa vydavaju kazdorocne v halovych teniskach cez zasnezene Priecne sedlo alebo Rohace. Pokial da nejaky extremny vystup a zostup v hnusnych srackovych nebezpecnych podmienkach nejaky Urubko, Steck alebo Holecek, tak tu vsetci vypisuju, aki su to machri, kolko maju moralu a ze super pocin. Je to chore.
Ahoj, mě by zajímalo, proč ten silný apel na lezecké mačky? V textu jsem si nikde nevšiml, že byste lezli ledem, ani šrouby ve vybavení nejsou uvedeny.
Osobně mě prozatím na 4000+ vrcholy (většinou normálkama) vždy chodecké mačky stačily. Ano, je otázka co jsou to chodecké (turistické?) a co lezecké mačky. (Osobně mám za chodecké mačky desetihroté mačky s "horizontálníma" zubama, bez hrazdičky vepředu). Za lezecké pak ty s hrazdičkou a s "vertikálníma" zubama. Ty já ovšem nasadím jen na skelety, jež mi přijdou do mnoha cest zbytečné.)
Co se macek tyka, tak zalezi na podminkach. Ja to sel vicemene v pohode v turistickejch. Ale bylo to v sezone a nebylo to zlabem. Kdyz si prectes jine clanky, tak zjistis, ze za idealnich podminek to zvladaji "trochu lepsi turisti" vcetne me a kamarada.
A co se sestupu Schaligratem tyka, tak ctu poprve, ze to nekoho napadlo timhle smerem. Spis bych si dokazal predstavit nasledujici idealni prechod: Arbenbivak, Sudwand na Obergabelhorn, normalkou dolu na Rothornhutte, normalkou nebo jinak na Zinalrothorn, pres Schalihorn do Schalibivaku, Schaligratem na Weissohrn a normalkou dolu na Weisshornhutte (kdyby se nejak osefovala doprava a byla energie, tak jeste idealneji z Weisshornu Nordgtatem pres Bishorn dolu). To by byl panecku vylet. Co jsem kdy cetl, tak nejtezsi by tam mel byt prave ten Schaligrat.
Tenhle nápad na přechod mne docela zaujal.Vše mi připadá reálné,jen netuším,jak je to s přechodem s Zinalrothornu k Schaligratu.
Jinak gratulace k výstupu a silnému zážitku.
Technicky nejtěžší by byl Schaligrat, ale nejnáročnější by byl den Z Rothornhutte pres Zinalrothorn a Schalihorn na Schalibiwak. Myslím že by to za den dal jen nějakej horskej běžec znalej cesty, normální smrtelník, kterej by to šel poprvý (obzvlášť z Schalihornu na Biwak) by bez jednoho mezibivaku (ve vlastním) nejspíš vypustil duši. Z Zinalrothornu by byl sestup přes Col de Moming na J úbočí Schalihornu.
Mačky mi přijdou lepší na normálku na Weisshorn s horizontálníma hrotama, protože líp zabíraj ve sněhu a míň se na nich dělaj bakule (samosebou ne s předníma hrotama zbroušenejma k nepoužití).
Některé partie žlabu a potom i hřebínku - hlavně tam, kde lezete po boku hřebínku, čelem k převěji - jsou pod sněhem silně zledovatělé. Sklon je tu kolem 70-75 stupňů a proklouznutí by bylo fatální. Hlavně tady oceníte ostré dlouhé přední hroty maček. No a to je jedna z drobností, kterými se lezecké mačky liší od turistických. Stačí takhle?
Jinak šrouby jsme s sebou přirozeně táhli, ale vážná nutnost k jejich použití nebyla.
Je to tak, tanhle rozdíl potvrzuju. Tyhle turistický mačky, jak s nima člověk chodí jen po sněhu a ledu, maj opravdu krásný dlouhý ostrý hroty. Kdežto lezecký mačky, ajajaj, jsou od lezení tupý a obroušený až běda.
Ono těch drobností kolem maček je opravdu víc, narychlo mě napadá: systém upnutí, kvalita vyhazovačů sněhu, protihroty, pilky na hrotech apod. Dlouho by se dalo povídat.. Mám nový Lynxy od Petzla a můžu říct, že velká spokojenost. Obojí systém uchycení (druhé je přibaleno) + nesmrtelný vyhazovače. Holt pokrok...
Jsou to tyhle: http://www.sport-snow.sk/macky-petzl-lynx-p-8505.html - doufám, že to nikdo nepochopí jako reklamu :-) Leze se s nima excelentně. S tou turistikou, co mám na ledovec, je to nesrovnatelný.
No pokud rozlišuješ mačky na turistické a lezecké podle kritéria rámovky=lezečky, kloubovky=turistika, pak máš nesporně pravdu. Mě spíš zajímá to, jak mají postavené hroty, kolik a jak štelovatelných mají předních hrotů, případně jestli se dá osadit monohrot. To všechno tyhle s přehledem umí a navíc mají možnost upnutí jak na boty se špičkou na mačky (hrazdička v balení), tak na botu bez této špičky. Přitom přední plastový třmen je hodně fortelný. Takže jsem si vybral takhle a nelituju toho, mačky dám jak na turistický Tatry GTX, tak na skelety Asolo AFS 8000, případně i na další, co si za čas třeba koupím. Prostě na to koukám z jiné strany :-)
Tak jsem něco okomentoval a hodil to v plným rozlišení sem: http://uloz.to/xpWfSWnR/weisshorn-2014-foto-jarinek-zip. Je toho 203 MB, to máte za pár minut doma. Volné k prohlížení. Něco mám ještě od Radúze, ale to nechci bez jeho souhlasu dávat na web.
Weisshorn je překráááásnej kopec a přechod...to je lahůdka - viz vzpomínka z r.2011: http://www.hostezery.eu/view.php?cisloclanku=2011090003
Jinak rozhodně príma počtení a na rejpaly kašli!
Hore zdar :-)
Musím říct, že jsem velmi příjemně překvapený úrovní diskuze (a hlavně slušností(!) příspěvků) na tomto serveru. Chápu, že povídání o horách je něco jiného, než tlachání o politice, ale přece jen jsem se malinko obával diskutérů, co jim bude vadit všechno od jištění až po tkaničky do bot a všechno by udělali líp, jinak, jindy a hlavně ne s takovejma lamama, jako jsme my. Tady, na rozdíl třeba od zpravodajských portálů, jsou sice taky lidi s rozdílnými názory a zkušenostmi, ale nesnaží se ten svůj světu vnutit klackem, nebo sprostým slovem. Díky za to, že jste takoví :-).
Musím říct, že jsem velmi příjemně překvapený úrovní diskuze (a hlavně slušností(!) příspěvků) na tomto serveru. Chápu, že povídání o horách je něco jiného, než tlachání o politice, ale přece jen jsem se malinko obával diskutérů, co jim bude vadit všechno od jištění až po tkaničky do bot a všechno by udělali líp, jinak, jindy a hlavně ne s takovejma lamama, jako jsme my. Tady, na rozdíl třeba od zpravodajských portálů, jsou sice taky lidi s rozdílnými názory a zkušenostmi, ale nesnaží se ten svůj světu vnutit klackem, nebo sprostým slovem. Díky za to, že jste takoví :-).
V diskusi vetsinou lidi kteri neco podobnyho sami zkusili, tj maj jakejsi anung... a tech je prece jen min nez zapalenejch boulderistu a zaslouzilejch preklizkaru.
& neudelali ste tam zadnej pruser, nikde zadna krev a streva, nic co by prilakalo supy.
Ovsem kdyby sis tam treba zatrh nehet, nebo nedej boze vyvrk kotnik, bys koukal co je tu metodiku ktery nejdou pro padnej posudek daleko ;-)
Kluci, peknej clanek, zavzpominal jsem si na nas nepodareny vystup. Takhle to tam vypada, kdyz se pokazi pocasi: http://www.jan-virt.com/weisshorn.html
To byl teda pěknej mazec! Počasí vás hezky načapalo se staženýma kalhotama :-), jak to tam v tuhle dobu fakt umí. Ne nadarmo je chata otevřená od půlky července a vy jste k tomu jako na potvoru chytli nějaký rozsáhlejší frontální systém, který se ještě nevyřádil. Trochu mě zaráží, že vás chatař nevaroval, obvykle sledují předpověď a ví, co se chystá. No, neškodí mít internet v mobilu a podívat se na pár místních předpovědí (dost se liší!) a synoptickou mapu.
S tím ranním blouděním se nediv, nejste sami. Proto se leckde (např. http://www.lezci.com/pruvodce/alpske-vrcholy-4000/weisshorn/) na tuto horu nedoporučuje časné ranní vstávání, lidi tu při nástupu k Frühstückplatz dost často bloudí.
Otočili jste to fakt za pět dvanáct, tu Lochmatterturm ostaně ještě teď živě pamatuju, to je ta věž, co se nám při slanění kouslo lano hozený přes šutr a tak jsem si ji holt ještě jednou vylezl free a hodil to jinam. (Mimochodem - žádné uváděné železné tyče jsem tam nikde neviděl..) Kdybyste šli dál, čekaly vás pěkný sra.ky, žádnou radost byste z toho hřebínku neměli :-(. Pokud byste přesto nějakým zázrakem dolezli až na jeho konec, pak v těch podmínkách by to spíš než na návrat bylo na záhrab někde u kóty 4 178.
Noc musela být pěkná chuťovka, vyplatí se tahat s sebou záchranářskou fólii (nic to neváží), nebo se narvat do jednoho spacáku (když nejste dva mamuti :-)).
Sestup jste měli pěkně dlouhý a slušně náročný, holt vás stál pár smyc (těch v báglu nikdy není škoda), ale dostali jste se odtamtud živí a zdraví - a o to jde především!
Pěknej článek, cenný zkušenosti..
Pro milovníky fotografií: Tak jsem pár fotek okomentoval a hodil to v plným rozlišení sem: http://uloz.to/xpWfSWnR/weisshorn-2014-foto-jarinek-zip. Je toho 203 MB, to máte za pár minut doma. Volné k prohlížení. Něco mám ještě od Radúze, ale to nechci bez jeho souhlasu dávat na web.
Třeba se to může i někomu hodit pro plánování jeho výpravy. Tak "Nech sa páči" :-).
Lezli jsme tím žlabem letos 6.8. v noci. Bylo to pohodový stoupání, nic nepadalo, výrazně lepší než suťový žlab (Normálka), který jsme použili pro sestup. Měsíc navíc udělal hodně. To co píšete je hodně chlapskej zážitek. Mocný počin.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Přežili jsme ve zdraví další kopec a tak se vám možná budou naše zkušenosti hodit, abyste ho ve zdraví přežili taky. Něco už jsme totiž oba s kámošem nalezli, ale fakt nás letos Weisshorn dokázal trochu překvapit, naštěstí ale ne zaskočit.
GPS a mapové aplikace