Radek měl jasno, sledoval předpovědi, dolaďovali jsme věci a nakonec jsme dospěli k okamžiku odjezdu.
V Rozvadově jsme měli zpestření se zabouchnutými klíčky v autě, ale v tu chvíli nás už nic nemohlo odradit. V sobotu ráno jsme byli v Courmayeru v Itálii. Zmátořili jsme se po noční cestě, rozvážně sbalili a v naprosté pohodě a beze spěchu se vydali lanovkou na Rifugio Torino.
Vylezli jsme z lanovky a poprvé naživo viděli, do čeho se pouštíme. Pořídili jsme startovní fotku a vyrazili po firnu do mraků v údolí.
Brouzdáme trochu v mlze, ale nenavštívili jsme Ermitáž. Postavili jsme stan. Na celkem výhodném místě pod nástupem. Pivko, odpočinek, spánek, pohledy vzhůru, myšlenky jak, strategie. Řízek od Jany. Spát... Ráno vstáváme ve čtyři, pijeme čaj uvařený večer a v pět vyrážíme.
Svítá. Fotíme. Stoupáme. Čtyřicetipětistupňový firn nás dostatečně zahřeje. V sedle napít, vydechnout, chvíli diskutujeme, jestli kuloárem nebo standardně přes mixy v pravé části masivu. Mixy a Radek jako náčelník vyhrávají a prostupujeme jedničkovým-dvojkovým terénem sem tam s trojkovým krokem. Dostáváme se pod nástup do Burgenerových ploten, sundáváme mačky, odkládáme zbytečnosti a necháváme nadbytečný materiál a 2 batohy pod nástupem.
Pořadí Petr, Jana, Radek. Radek se dobrovolně ujal batohu a ukázal se tak jako nejsilnější člen výpravy.
Každý z nás si užíval cestu jinak: snahou o čistý přelez bez zbytečného zdržování, vnímáním prvního lezeckého výstupu na čtyřtisícovku nebo dohledem na celý tým a bezpečné potěšení z výstupu.
Bylo to lezení. Možnost „háknout“ cestu po fixu bylo jen zjednodušení. Tak o dva stupně. Většinou je cesta ukloněná, ale místy jsou kroky kolmější a přísnější nebo plotna zjemní. Doporučení všem, co chtějí dát čistotě přelezu čas a kladou na ni důraz, je zvážit lezečky, v jemné partii se hodí lépe než pohory. Horští vůdci ale musí už při přijímačkách vylézt pětku v pohorách, takže měřítka jsou dána.
Předvrchol... Místa asi jako na Prachovské jehle, přelez přes sedlo na hlavní vrchol. Taky lezení. Tady se za fixy nikdo nestydí, čas vesele utíká a my si to uvědomujeme. Pár fotek, vracíme se do sedla ke slaňáku. Čeká nás přes 150 m slanění, je třeba hledat kruhy a při první délce to bylo pro Radka dobrodružné. Slanění bylo dlouhé, sestup přes mixy a následně přes rozbředlý strmý firn také. Byli jsme pomalí nahoru i dolů. Suma sumárum 12 hodin. Opět se ukazuje, že čas je v horách kritická veličina.
Na balení stanu máme 10 minut a cesta na lanovku je napínavý a vyčerpávající závod. Dali jsme to o minutu, tedy bez rezervy a díky patří Radkovi, že tenhle závod dal se stanem navíc. Mokří, ale šťastní sjíždíme lanovkou dolů.
Přeskupujeme tým: Radek a Jana směr Aosta, masiv Monte Rosy, Jitka a Petr směr kemp Ponte Breuil a Gran Paradiso, ale to už je další vyprávění, tak zase příště ...
Svítání pod horou
Předvrchol Pointe Graham 4009
Vrchol Pointe Sella 4013
Slanění
(c)2018 Petr Janda, Radek Kabelík