Tento článek není popisem skalní oblasti, horského výstupu nebo zprávou o špičkovém sportovním výkonu. Je to pokus o reflexi, zamyšlení se nad tím, co a proč dělám. Co zde hledám. Není idealizovanou vizí čarokrásných krajin ani pusté rozplývání se v romantických vizích stylu „miluji hory“. Je snad pohledem člověka, který se nadchl a pro toto nadšení změnil svůj svět.
Minulý týden jsem shlédla zajímavý díl 13. komnaty s Renatou Chlumskou, ženou obdivuhodné osobnosti Görana Kroppa. Mezi rozhovory s Renatou byly zařazeny krátké vstupy s komentářem vystudované psycholožky. Zpočátku jsem jim nevěnovala hlubší pozornosti, posléze se mi vyrojily v paměti a dokonce vyvolaly lehké, avšak opodstatněné rozhořčení. Tato „renomovaná“ psycholožka identifikovala horolezectví jako adrenalinový sport, a tím začlenila horolezce a příznivce chvilek trávených v prostředí přírody do skupiny bytostí vyhledávajících vzrušení a adrenalin pro naplnění svých životů. Prý to okolní společnost chápat nemusí, ale někteří z nás, z lidí to zkrátka potřebují.
Jako osoba, jejíž fantazie je takřka nezměrná a schopná tvorby neskutečných obrazů, se v žádném případě nemohu s takovým postojem sjednotit. A čí myšlenky taková představa horolezců vlastně reprezentuje? Horolezců samotných? To asi těžko… Pokud budu vycházet pouze z vlastní zkušenosti, adrenalin je pro mě symbolikou strachu a vzrušení z jeho překonání. Strach je ale něco, čeho si jako drobeček v moři skal a hor rozhodně nechci dopřávat. Když se trmácím s mnohakilovým batohem několik hodin do kopce, rozdírám si prsty o pískovec nebo zírám na ledovcové trhliny, není to vyplavování jednoho hormonu, co mě nutí absolvovat to znova. Důležitý je pro mě pocit radosti, čistoty, naplnění, souznění, přátelství a vlastní hodnota pramenící z vnitřního překonání. Čistý vjem toho, jak se mi studený vzduch hrne do chřípí, ať už je to na vrcholu hory nebo v noci ve spacáku pod skalním převisem. Kdo z nás by proboha lezl do hor, aby tam hledal adrenalinový zážitek???
odpolední pobouřková pohoda (Walliské alpy)
Jak říkám, taková bezduchá klasifikace je podle mě spíše odrazem nepochopení než vžívání se do pocitů horolezce. Když jsem s tím adrenalinem už začala… nejsou to zrovna chvíle, na které bych vzpomínala s hrdostí. Úsměv na tváři však vyvolávají. Zdaleka nejvtipnější plavby tohoto hormonu skrze krev pulzující cévy mého těla zaznamenávám při pohledu na vrcholovou krabičku. V cestě si toho tak nevšímám, ale když dosednu na obnaženou a zakulacenou vrcholovou čepičku známou z pískovcových dolezů, začínám zjišťovat, že roky budované pohybové schopnosti jsou pod momentální paralýzou ty tam. Takřka neschopna pohybu, plazím se směrem ke slaňovacímu kruhu. Co bych v takových chvílích dala za teleskopické končetiny. Není pro mě nic obtížnějšího, než cvaknutí odsedky do slaňáku. Srdce divoce buší, ruce jsou v křeči a před očima mi běží krátkometrážní snímek vlastního pádu a následného rozplácnutí. A to nejhorší mě teprve čeká, dostat tělo z horizontální polohy A do vertikální polohy pod slaňákem B. Když se tak v podivných posuvech dostávám do kýžené pozice vhodné ke slanění, vždy si říkám, komu z protějšího vrcholu zpestřuji den groteskní podívanou. Nejsem si jistá, jestli zrovna takové projevy adrenalinové záplavy jako aktivní lezci vyhledáváme a zda bychom se jimi mohli v nějakém vesmíru vůbec chlubit.
Když tak tyhle slova kritiky píšu, říkám si, jestli jsou vůbec oprávněná. Za koho vlastně mluvím? A bude tyhle bláboly vůbec někdo číst? Dostávám se tak do paradoxní situace, kdy pronáším slova samotáře a vztahuji je na celou skupinu. Ale co víc potřebujeme, než si neustále uvědomovat, proč děláme věci, které máme rádi? Horolezectví přeci nemůže být bezduchou aktivitou, sportovním výkonem nebo prostředkem ukojení nevyzrálých myslí ovládaných přemírou testosteronu. Vizí, kterou ve mně vyvolává úsloví adrenalinový sport. A tak si, naplněna ideály knih sepsaných rukou těch nejpověřenějších osobností hor a stěn, ponechávám vlastní, snad nezkažený postoj…