Před čtvrt stoletím jsem s Láďou Šemberovým z Vamberka měl na starosti krajský výběr. Protože jsme zjistili, že si hoši poradí bez nás, vydali jsme se do stěn. Protože jsem o tom pak cosi napsal, přidávám to do seriálu o Galerii:
Orlowského Galerie Ganku (ani metr zadarmo)
Horolezectví není fotbal. Tady musí i trenéři do stěn. Navíc se ozvalo naše vlastní já. Chtělo uspokojit.
Popradské opouštíme ráno ve čtyři. Jdeme tmou, nechce se nám svítit. V prahu do dolinky pod Váhou to bez světla nejde. V mačkách při blikajících čelovkách docházíme k chatě, ale to už svítá, ve Váze je vidět a než dojdeme pod Galerii, svítí na vršky kolem slunce.
Rozbalujeme lezecké nádobí, vaříme ešus čaje a Láďa nastupuje do první délky.Chyty jsou pod sněhem a většinou zality ledem. Je to tvrdá robota, Láďa se potí, já chladnu a na hlavu nám padají lavinky sněhu, které nám posílá dvojice lezců ze Studničky.
Konec lana, Láďa stojí na štandu a na mě je, abych poznal, zač toho bude loket. To, co on vyhrabal ze sněhu je už zase zasypané. Jen ty dvě tkaničky, co ode mne míří vzhůru dodávají jistotu.
Dolézám k němu, přebírám materiál a tkaničky, které teď míří dolů se mění v těžká lana, která drhnou o každý kámen. Vysněžený žlábek trochu usnadňuje cestu. Skoba, za chvíli další, traverz doprava. Chyty, vyhrabané ze sněhu se po prvním doteku pokrývají vrstvičkou ledu.
Trochu stoupám. V cestě doprava mám zasněženou plotnu. Opatrně na ni šlapu, ale sníh se zašustěním mizí v údolí. Tedy zase dolů, doprava, jo tamhle je dobrá spára pro účko. Ještě pro jistotu dva čoky a Láďo pojď!
Slunce pěkně svítí, je asi dost teplo ve stráních naproti. Tady ne, jsme v severu. Máme však vlastní pot. Ten pomalu mrzne, zatím co Láďa přebírá vedení. Jak postupuje, mizí příkrov sněhu v dolině a objevují se spáry, chyty a stupy. Hned potom se zase ukrývají pod sněhem odhrabaným shora. Fotím a občas povolím nějaký ten půlmetr lana.
Láďa přelézá ještě převis a je zase řada na mě. Na prvních metrech roztávám, pomalu mizí ztuhlost a s prvními kapkami potu dolézám k němu. Nad skalním blokem vede dál vysněžený žlábek. Udělám v něm dva kroky a sjíždím i se sněhem dolů. Zatluču skobu, cvaknu do ní lano a zkouším to znovu. Už to skoro mám, ale zůstane po mě jen rýha ve zbytcích sněhu. Tak to musím za támhle ten chyt nade mnou a opatrně dolézám do sněhové stráně nad žlábkem.
„Co dál“, ptá se Láďa, je pět hodin, za chvíli bude tma. „Zkusíme odkopat sníh, měly by tu být police“. Jedna má v průměru necelý metr, druhá nepřeš metr dlouhá a půl široká. Tak tady budeme bivakovat. Ještě by se hodilo natáhnout délku lana na ráno. Ujímá se toho mladší a bez kletru přelézá hladký výšvih, odhrabává sníh, tu a tam se objeví stará skoba, světla ubývá. Dolézá na plošinku, věší lano do skoby. „Ještě zkusím tenhle sokolík“. Šedivý stín se plazí vzhůru, už tam skoro je, pak se odlepuje a nabírá rychlost směrem dolů. Cuknu za lana, abych mu to zkrátil. Pád skoro necítím, mají dost tření. Láďa stojí o několik metrů níž. V lanech není žádný tah, povoluji je a on padá ještě o kousek níž, tak je hase honem přitáhnu. Ani nenadává, je to slušný chlapec. „Dober, zkusím to ještě jednou“ slyším shora. Přelézá sokolík, tluče skobu, ještě jednu a slaňuje ke mně.
Vytahujeme čelovky, oblékáme na sebe všechno, co ještě máme a začínáme večerní hody: Než roztaje sníh a uvaří se čaj, žvýkáme křížaly, máme kousek salámu a k druhému čaji každý tatranku. Rozbaluji žďárák, zalézáme dovnitř, tenká tkanina šustí při každém pohybu a nad námi vychází měsíc. Ihned usínám, to se musí hned, než prochladneme. Probouzí mě zima, rozhýbávám se nejdřív rukama, pak nohama, pokud to prostor žďáráku dovolí, nakonec prsty u nohou. Potom zase upadám do mátožného stavu. Když se nám zdá, že by už mohlo svítat, podíváme se na hodinky. Čtvrt na jedenáct! Pak to vydržíme ve střídavém zahřívání a klimbání až do rána.
Ráno! Skála se matně leskne pod tenkou vrstvičkou vody v pevném skupenství, kterou se během noci potáhla. Vačíme čaj, snídáme každý tatranku, balíme bivakovou výstroj. Láďa jümaruje tam, co včera skončil. Neodbytný tlak na konci zažívacího ústrojí mě nutí sundat kletr, odvázat se, sundat úvazek, větrovku atd. Abych nezůstal úplně nezajištěný, tak se uvážu aspoň za nohu.
Jümaruju k Láďovi. Cesta vede koutkem vzhůru na plotnu, pokračuje traverzem doleva. Karabiny a skoby se lepí mrazem na mokré prsty. Spárou dolézám na malou plošinku. Láďova délka končí pod zasněženou plotnou dvě délky pod vrcholem. Vpravo, jako v létě to nejde, musím tedy přímo. Vyhrabávám několik stupů. Skoba v nakloněné plotně drží jen za špičku. Na stoupnutí to musí stačit. Objevuji spáru pro dobré účko. Pokračuju, jde to špatně, chyt se v mžiku mění v oklouzaný rampouch, na kterém bych se možná udržel za nechty, jenže ty už nemám. Z posledních sil zatloukám tenkou skobu, jen za špičku a sedám si do ní. Pruží, ale kupodivu drží. Opatrně se sunu po zledovatělých poličkách a konečně jsem u skoby. Nemám už s čím lézt.
S poznámkou „to jsme daleko nedolezli“ se ujímá vedení Láďa. Výšvih se starým kruhem, supí za věžičkou, přelézá nepříjemnou zasněženou plotnu a zastavuje se nad převislou stěnkou. Nemůže už utáhnout lana.
Poslední metry jsou zase na mě. Ještě jeden výšvih, ale za co. Tluču několik skob, stoupám do smyček. Sedám si do háčku, ten nedrží, asi metr padám. Chytím se ve smyčkách a konečně vylézám nahoru. Zajišťuju se do staré skoby pod hranou Galerie. Láďa natahuje ještě délku po strmém sněhu a jsme z toho venku. Vyndáván z kletru jako vrcholovou prémii poslední kousek čokolády.
Šest hodin. Do tmy to stihneme do Rumanova sedla, délka slanění, kousek dolů žlábkem do Rumanovy dolinky a úprk Zlomiskama. K hotelu docházíme v půl devátý. Mají otevřeno do osmi, ale co kdyby. Vřítíme se do restaurace“ „Ještě by byly dvě piva?“ Vrchní se na nás podívá: „Hej, ale dajte si hned štyry“.
Ještě dovětek: Pokud polezete na Galeriji, je nutný, především v zimě zaštandovat pod hranou. Obvykle není nahoře se za co zajistit.
Nad výlezem z Puškáše běží vzhůru žebírko. Je nutný jít vlevo od něj až do výše sedýlka za věžičkou a pak teprve do něj přetraverzovat (vpravo). Kotýlek mezi žebírkem a sedlem je docela past, ze který se těžko vylézá.