A není to úvaha nijak složitá. Píši rád, psaní mi prostřednictvím knížky udělalo obrovskou radost, a pokud budu mít nějaké nápady, nenechám toho. Byl by také čirý nevděk Lezce opustit proto, že teď nebydlím jen v éteru, ale i na křídovém papíře. Stačí, že si ten luxusní bělostný materiál přisvojil celých šest dílů, a v pořadí na Lezci tak navždy (?) zůstane zet velká mezera. Budiž se stane tichou připomínkou knihy.
Slovy oblíbené slovenské kapely "Bez jména": "Bola moja prvá". Na počátku jsem vůbec netušil, co vydání knihy obnáší. Chtěl jsem udělat všechno pro to, aby splnila mé představy, ale výrobní a obchodní záležitosti již byly nad mé síly, a asi i schopnosti. Nakladatelství freytag & berndt se záměru ujalo se vší možnou vstřícností. Mimo mé ambice bylo i pořízení fotografií. Pavel Žofka se tohoto úkolu zhostil se sebezničující odhodlaností. Když na sebe o něco později převzal i grafické zpracování knihy, otevřel se nám netušený prostor pro tvorbu do posledního okamžiku.
A jak práce na knize běžely? Krásně. Prostě krásně. Kniha je jasně ohraničený cíl, k jehož dosažení je třeba odpracovat spoustu úkolů. Z hlediska autorů se dají shrnout do čtyř skupin. První - příprava textů, druhá - fotografie, třetí - co a kam dát a čtvrtá - grafický návrh. Všechny se různě mísí, předbíhají, vystrkují nehotové růžky, až se v určitý okamžik odstěhují do tiskárny, kde jsou nemilosrdně slisovány na věčnost. Rychlost prací se od šnečího tempa mění ve zběsilý trysk, jenž nerozlišuje dny a noci. Kdybych měl říct, co mně na přípravě knihy vadilo, odpověděl bych, že jen jedna jediná věc. Sestavování rejstříků. To je skutečně prachobyčejná otročina. Ostatní je procházka růžovým sadem.
Večerní zpracování denních úlovků. Foto J. Maršík
S jistým odstupem se udiveně ohlížím zpět za trochu podivným obdobím, v němž jsem upozadil vlastní výkony, ač jsem byl mnohokrát v Sasku. Úplně bez lezení jsem ale neživořil. Ono také nejde nafotit lezecké fotografie bez lezení. Jen se přitom jaksi změní přístup ke skalám. Často bylo třeba Žofinovi někam pověsit lano, vylézt, kam si poručil, a přitom se příliš nezdržovat stylem nebo potěchou z pohybu. Vlastně jsem si zalezl až dost. Nahoru, dolů, odjistit nebo být jištěn, tak nějak to vypadalo. Překvapivé bylo zjištění, že když má člověk za úkol udělat vše pro co nejlepší záběr, stává se mu cesta jen prostředkem, nikoliv cílem. Respekt z ní se přitom úplně vytrácí. Přistihl jsem se, že lítám po Sasku a beze strachu se vrhám do všeho, co bylo třeba zdolat. Jen v té Kamikaze jsem těch osm metrů na kruhem opravdu pospíchal. A ani Žofin tak nedokázal dostatečně zaostřit můj tryskolez (viz str. 220). Naproti tomu Direkte Superlative, na kterou bych jinak šel se sváteční náladou, se skutečně stala jen nepatrně odporujícím věšákem na lano. A i jiné cesty. Bohužel. Byl jsem dlouhá léta zvyklý jezdit do Saska trochu jako do chrámu a teď jsem si připadal spíš jako na staveništi. Ale udělal jsem i jednu užitečnou zkušenost. Každý rok na jaře jsem se vždy vrhal do nových neznámých cest. Sezóny jsou krátké, nepřelezených cest spousty a zdržovat se přelézáním těch již dobitých mi přišlo jako plýtvání časem. Mimo jiné to ale znamenalo si budovat sebevědomí vždy od začátku. Vylezu Xa? Můžu zkusit Xb? Marné pokusy bez úspěchu mne vždy vrhaly zpět. Nevím, jak to vnímají ostatní, ale mně se po pár neúspěších moc dobře neleze. A že v neznámých cestách není k neúspěchu daleko, je nasnadě. Letos jsem pochopil, že jsem to dělal špatně. Díly knize. Rázem jsem se ocital v cestách, které jsem již z dřívějška znal, a zjišťoval, že mi jejich znalost z dřívějška umožňuje přelézat je bez větších obtíží. Proto už teď vím, že si zjara některé z nich opět s chutí zopakuji.
Plážové korektury. Foto B. Maršíková
Práce na knize mne pronásledovaly nejen při fotografování v Sasku. Korektury jsem prováděl všude možně, poznamenaly i naši rodinnou dovolenou ve Švýcarsku a ve Finale Ligure. Má nejoblíbenější kapitola "Legenda o freeturmingu" dokonce vznikla ve stanu o jedné deštivé noci v Rätikonu. Zábavou samou pro sebe byla příprava slovníčku, při níž jsem si uvědomil jak záhadně musí znít naše mluva člověku neznalému, který si musí za lezce představit trapiče bavícího se vyplňováním spár kuňkajícími žábami a lovením sokolů. Portréty na knize se podílejících lezců zase dávají tušit, co jsme my, ta lezená sebranka, zač, aniž by ale prozradily, kde se bere to tajemné puzení k maření životů ve skalách.
Závěrečné korektury. Foto B. Maršíková
V knížce je tedy opravdu vše, co jsem si od počátku vysnil. V případě fotografií dokonce v podobě, která (a Žofin to nerad slyší) dalece přesahuje mé představy. V jedné věci ale zůstaly mé choutky neukojeny. Z určitých důvodů jsme se rozhodli zachovat popisky k fotografiím ve strohé podobě. Ono je vlastně všechno v té knize z určitých důvodů. Nic se v ní neobjevuje náhodně. Sám jsem byl překvapen, kolik různých drobností musí brát člověk v úvahu. Určitě není potřebné jimi zatěžovat čtenáře. Ale strohost popisků mohu nyní trochu napravit. Bez obalu přiznávám, že miniaturní formát níže umístěných fotografií volím záměrně z prachobyčejně nízkých komerčních důvodů. Mají jen nabudit, nikoli uspokojit.
Foto P. Žofka
Kouzlem nechtěného je kniha v úvodu otevírána a téměř v závěru zavírána těmito dvěma fotografiemi.
Foto P. Žofka
Mára Holeček by se dal fotit asi i na popelnici, ale tuto fotku s jeho "mrtvým" psem jsem si od prvního okamžiku zamiloval. K uvození slovníčku nebylo vhodnější.
Foto P. Žofka
Rozevlátý Piškot v neskutečně krásné stěně Perforation byl vlastně příčinou toho, že se v popiskách objevují jen přezdívky. Kdo jej znáte, víte že krom jeho neobyčejné fotogeničnosti bychom uvedením celého jména knihu poněkud zcimrmanštěli.
Foto P. Žofka
Bambus se v Zeit zum Atmen vypnul k nadlidskému výkonu. Asi týden či dva jsem se od Gilberta Mohyly dozvěděl, že v cestě došlo ke zmenšení podstatného chytu a v průvodci uvedená obtížnost Xa, RP Xb je zcela mimo mísu. Protože Bambus byl jedním z mála lezců, kteří před Žofinem lezli svou cestu poprvé, bylo nutné, aby ji také alespoň AF přelezl. Po hodinovém marném zkoušení oznámil poslední pokus ... a dal to! Když jsem to pak ještě po něm s horním lanem zkoušel, vůbec jsem nepochopil, jak se dokázal udržet. Ta lebka na nástupu (str. 8) není nadarmo. A k Bambusovi ještě něco. Všechny ženy, které jeho fotky spatřily, jihly. K jeho cti (Simčo!) je třeba říct, že když mu při křtu vyjádřila svůj obdiv i má Bára (Kate), projevil nefalšované rozpaky.
Foto P. Žofka
Pořízení tohoto záběru bylo malé show. Žofin zavěšený ve stěně pod cestou na Heilige Stiege neustále žehrající na laviny písku, které na něj shazovali procházející turisté. Snímek je výsledkem snahy zachytit způsob lezení před mnoha desítkami let. Naboso, bez úvazku s lanem uvázaným přes prsa a ramena a s železnou karabinou nakonec rozumně odmítl pózovat Míra Vlk. Obtížnost cesty za VIIc při tomto stylu vzrostla na čistokrevnou exponovanou devítku. A ty převlékací manévry v sedýlku mezi masívem a věží. Stylové oblečení jsme měli jen jedno, takže jsme se oba několikrát ocitli skoro nazí. Ale ta fotka za to stála.
Foto P. Žofka
V knize je popiska "Pavouk a mravenci ..." Ne nadarmo. Ty drobné tečky na Pavoukově ruce a noze jsou skutečně mravenci, kterým se návštěva pavoučího kamaráda ani za mák nelíbila.
Foto P. Žofka
Prcas v proslulé Eiszeit v téměř padesáti letech na přímém slunci dává naději i nám ostatním, že ještě s lezením nemusíme končit. Záběr ukazuje, že Sasko umí být jen samá skála, nebe ani zeleň nevidět.
Foto P. Žofka
Tady dostal Žofin jasné zadání. Běž támhle naproti do stráně a vyfoť tu vysokou stěnu nad divadlem, až budu někde uprostřed. Potřebuji ji do jedné kapitoly. No a Žofin šel, hodinu se neozýval, pak jsme ho zahlédli na několika různých místech a on se vrátil s tímto záběrem. Nebylo nad čím přemýšlet.
Foto P. Žofka
Říká se, že vražedný koutek v Sinfonii si nikdo nedá dvakrát. Není to pravda. Miláno to udělal, a ještě s krátkou přestávkou.
Foto P. Žofka
Věděl jsem, že je tato stěna jednou s nejkrásnějších v Sasku. Že je ale tak úžasná, jsem netušil.
Foto P. Žofka
Na Davida Šťastného vyzbyl ten nejnevděčnější úkol, vydrápat jednu z nejodpornějších spár Saska, údolního Švagra. Jenže David umí a má pro strach uděláno. Současně se stal aktérem posledního fotografování pro knihu. Pod Švagrem jsme naši dokumentární pouť završili.
Foto P. Žofka
Na pořizování této fotografie vzpomínám moc rád. Prcek mne svou odvahou při solu zbavil všech povinností. Nikam jsem nelezl, nikoho jsem nejistil. Mistr po mně nic nechtěl a všude bylo tolik borůvek ...
Foto P. Žofka
Už na jaře jsme si všimli, že večerní slunce na Nonnengärtneru vytváří ohnivé kulisy. Od toho okamžiku bylo jasné, že tato cesta je zadána pro Zrzka. Neskutečně romantický okamžik. Zapadající slunce, osiřelé skály, ticho. Nádhera.
Foto P. Žofka
Jehla se po třech letech a postaveném domě vrátil do "své" Superlativy a bojoval jako býk.
Foto P. Žofka
Kuba Cicvárek se Hexentanzen prošel, jakoby nešlo o desítku a totéž zopakoval i později v Buntschillernde Seifenblase.
Foto B. Maršíková
A byly i chvíle, kdy jsem mohl jako zamlada odjistit svého otce.
Foto P. Žofka
Z kouta Nonplusultry jsme nemohli Žofina dostat pryč. Tak se mu tam líbilo. Není se ovšem čemu divit, uvážíme-li, že se v koutě pohyboval úžasný Magnusek. Ty krásné oranžové kalhoty krátce předtím serval ze své kamarádky. A udělal dobře. Závdavkem dostal ještě háčkovanou čepičku od babičky.
Foto P. Žofka
Záběr, který jsme pořídli za ranního kuropění, reprezentuje všechno, co je na lezení krásné. Co dodat?
Tak to je jen drteček toho, co je v knize obsaženo. Ať se Vám líbí a třeba někdy v Sasku.
Tschüs Jarda Maršík
P.S. Vyhlašuji soutěž. Na níže uvedené otázky lze odpovědět s minimální znalostí Saska. Postačí prolistovat knihu. Odpovědi posílejte na marsik@razdva.cz. Pokuste se odpovědi na otázky 1 až 5 nezapsat do komentářů pod tento článek, aby měli šanci vyhrát jen ti, kteří na správné odpovědi přijdou sami. Do mailu napište kromě správných odpovědí i své jméno a adresu. Výherce vylosuji ze správných odpovědí došlých do 10:00 17.12.2007. Ještě téhož dne výherci odešlu výhru (knihu, jak jinak) poštou. Výsledky i výherce zveřejním zde na Lezci.
1. Na čí popud se na zadní záložce přebalu knihy ocitl právě ten citát, který tam je?
2. Z jaké cesty je záběr stěny s kruhem na straně 314-315?
3. Čí boty jsou na straně 272?
4. Na jaké straně kromě stran 274-275 a 279 je dobře patrná stěna s cestou Sanskrit. (Nápověda: je dobré vědět, že na jedné věži v Sasku stojí plechová postava charakterizující název této věže).
5. V kterém roce vylezl Pavouk svou první cestu v Sasku? A v který den?
6. Proč je ve výše uvedeném článku u Báry v závorce Kate?
7. Která fotka a která kapitola se vám líbí nejvíce?