Po ne moc úspěšném výjezdu na Roviště jsme jeli na stěnu až v úterý. Slávka a Pavla už tam byli a tvářily se dost pesimisticky.
„Čau, máme pro vás dvě zprávy. Jednu špatnou a jednu taky špatnou.“
„Tak napřed tu špatnou,“ snaží se vtipkovat Roman, ale ženský se nesmějou.
„Natáhla jsem si na závodech šlachy a tři týdny nepolezu, takže s vámi nemohu jet.“
„A já najednou sehnala práci, kterou si nemohu dovolit odmítnout, takže také nejedu.“
„To jsou fakt špatný zprávy. To bude nuda. A kdo nám bude fandit….“
„A hlavně vařit,“ skáču Romanovi do řeči.
„A toho místa v autě,“ naoko se raduje Pepa, „to bude ložnice.“
Všichni jsem smutní a ani se nám nechce lézt.
„Dejte si pár cest na pohodu, do zájezdu si musíte odpočinout,“ funkce kouče se Slávka nevzdala.
Tak jo, lezeme na pohodu. Po dvou dnech odpočinku po Rovišti se cítím docela silnej, vůbec mi nedochází a začínám si opět věřit. I Romanovi a Pepovi to leze přímo parádně.
„Podělaný závody, jak na vás tak koukám, mohla jsem si s vámi perfektně zalézt a místo toho budu kysnout doma, ach jo,“ stěžuje si Slávka při jištění Pavly.
„Neboj, sudy budou každopádně a pak si to s námi vynahradíš jindy.“
„To bude v pohodě, to se zahojí, třeba to nebude tak strašný,“ pomáhá nám uklidnit Slávku Pavla, „já si loni taky něco natáhla v rameni, 3 dny hrozná bolest a za další tři už jsem lezla a nic.“
„Snad máš pravdu.“
Zranění ve sportu není nic příjemného. Vzpomněl jsem si na problémy s koleny z běhání, doktor nám nikdy neřekl nic jinýho, než čtrnáct dní klid a maximálně dal ketazon. Po měsíci se „léčba“ opakovala.
„Já mám recept po babičce, to by mohlo pomoct,“ přidal se Pepa, „vykopeš kořen kostivalu, nastrouháš ho a pár minut povaříš, až to trochu vychladne, tak přileješ nějakej alkohol, třeba staročeskou režnou a necháš několik dní louhovat. Pak to přes punčochu scedíš a je to. Pozor, neužívat vnitřně.“
„A jak tu kytku poznám? Teď, na jaře?“
„Tak to fakt nevím, koukni se do atlasu a třeba ji najdeš.“
„Dobrá rada, času na to budu mít bohužel dost.“
V autě jsme se shodli, že i na špatném může být něco dobré. Třeba že si nebudeme muset dávat pozor na jazyk, že se nebudeme muset mejt a že se nebudeme mít před kým předvádět.
„To je jasný! Nikdy bych nelezl s člověkem, kterej místo hovno říká ó nikoli.“
Ve čtvrtek jsme se všichni čtyři sešli U skleněného oka probrat poslední podrobnosti zájezdu. Ve Francii má stále pršet, ale pro Itálii je předpověď uspokojivá.
„Tak kam, překližkáři? Co máte za tipy?“ ptá se Honza.
„Ceredo, mám tady průvodce,“ hází Roman na stůl náš trumf od Standy.
„Hmm, a co Finále?“ Honza má také svůj tip. S tím jsme ani nepočítali.
„Prej je tam skvělý zázemí, kemp zdarma nad pizzerií, moře, riviéra a i dlouhý cesty.“
Honza je připraven více než dobře, nedáme svou kůži lacino.
„Finale je daleko, placený dálnice k tomu. Já jsem pro Ceredo, když se nám tam nebude líbit, můžeme přejet do Arca nebo do Lumignana, to je všechno kousek od sebe a je to maximálně 800 km. Finále je 1200 km.“
Standa nám poradil Ceredo, že tam 7b máme šanci vylézt a 7b+ taky. Prej jsou po chytech, stačí vydržet.
„Tak budeme hlasovat,“ navrhuje Pepa. Souhlasíme, Pepa bude jasně pro Ceredo.
„Ale řidič má dva hlasy,“ připomíná Honza, kdo sehnal dodávku.
„Že bych vzal kombíka?“ navrhuje ihned Roman.
Tři ku dvěma ve prospěch Cereda, dodávka kupodivu hlasovala pro Finale.
Odjezd se domluvil na páteční odpoledne. V noci tam dojedeme, dospíme, co půjde a hrr na ně. Snad se Standa nemýlí, jestli ne, tak jsou sudy na dosah.
V pátek odpoledne po patřičném nákupu vyrážíme směr jih. Cesta ubíhala rychle, Tábor, České Budějovice, dálnice a najednou se ve tmě proti nám začal zdvihat stín Alp a byli jsme v Salzburgu. Na Mozartovy koule jsme si nechali zajít chuť, býčí žlázy jsme si dali z hecu jen jednou. Tranzit si to hučel podél Alp do Kufsteinu a dál na Innsbruck. V autě panovala skvělá nálada, zvlášť Honza z toho měl radost. Jakmile jsme vyjeli, objevila se láhev Fernetu.
„To víš, když jste dva, tak se u řízení snadno vystřídáte,“ připomněl Pepa Honzovi čtvrteční hlasování.
Kdybychom nevěděli o Honzově neochotě být za volantem střídán, asi si podobné žertíky netroufneme. Krom Fernetu se za hranicemi načnul ještě karton G 10°.
„Stavím až po 200 km, tak moc nepijte, jinak se pochčijete.“
„Rozmysli si to, půjčené auto a ty ho vrátíš z vůní močůvky.“
1:1, Honza staví na požádání. Opouštíme údolí Innu a kolem olympijského můstku míříme na Brenner. Mýtné za most není nejlevnější, ale kdo by si zauzloval ruce na státovce. Je jasná noc a srpek měsíce ozařuje zasněžené vrcholky Alp. Tam nahoře musí být pěkná kosa, leželi bychom ve spacácích a vařili čaj ve světle čelovky. Od huby a z ešusu by se jen kouřilo, aby to pak všechno zmrzlo nad hlavou. Ráno by mi námraza spadla přímo do obličeje a postarala se tak o pěkné probuzení. Brrr, hory jsou v zimě krásný, ale ta kosa. My jedeme za teplem a místo plahočení v závějích nás čeká vyhřátá skála. Asi jsem na tý překližce zblbnul. Podřazení a zvýšení otáček motoru mě vytrhlo z krátkého zamyšlení. Tranzit stoupal údolím a brzy bylo vidět, jak dálnice mizí v úzkém údolí se strmými svahy kousek před průsmykem.
„Na dej si ještě jedno, za chvíli jsem v Itálii, to se musí zapít.“
„Jasně, žádná odbočka někam do mrazivých výšek, jedeme gerade na jih a dokud nebudou palmy, tak nezastavujem.“
„Tsss,“ další gábina.
A jsme v Itálii. Zvuk motoru zeslábl a svištíme si to dolů. Brixen, Bolzano, Trento, Roveretto. Cože? Roveretto?
„Tady někde máme sjet z dálnice,“ říkám Honzovi.
„Já vím, sjezd Ala-Avio, pak nějaký Peri, Fosse, bude horská etapa, 10 vlásenek, zvednou se vám kufry.“
Na Honzu je coby řidiče spoleh, takže: „Tsss.“
„Nepij to, v těch zatáčkách se ti zvedne pajšl.“
Měl skoro pravdu. Po sjezdu z dálnice a pár kilometrech údolím Adige jsme odbočili doleva a začali stoupat. Stoupání přes deset procent a občas serpentina. Podle tlaku v uších jsme vystoupali dost vysoko, osvětlené vesnice v údolí se změnily v miniatury z lega. Po překonání sedla jsme sjeli pár kilometrů z kopce na křižovatku, kde Honza asi blbě odbočil. Po půlhodinovém kufrování kolem obce Ceredo se nám podařilo najít parkoviště, nad kterým by mohly být skály. Standa nám radil, že se spí na louce asi dva kilometry níže v údolí. Tu jsme už našli snadno, byla to první louka, kterou jsme po jízdě úzkou silničkou vedoucí lesem a prudkým svahem narazili.
„Chytej,“ Roman hází Honzovi pivo, „zasloužíš si ho, díky za úspěšnou cestu.“
„Taky abych vás nedovezl, doma nám přihrajete ještě pár dalších.“
Čtvero „tsss“ zazní do tmy. Může být tak patnáct stupňů, proti mrazivým Čechám příjemná změna. Vyházíme spacáky a leháme si u auta pod širák. Do rána zbývá ještě pár hodin, se spánkem to bude bída, ale pak jdeme lézt a zítra to dospíme. A když ne zítra , tak později. Máme před sebou čtrnáct dní, kdy nás kromě lezení nemusí zajímat vůbec nic jiného. Bude nás skalkaření takhle dlouhou dobu bavit? Co síla, vydrží? Vylezeme tady něco?
Tak na to pozor. Tady jde o víc (dva sudy). A čas se krátí. Na přefiknutí bude dost času při pití zmíněných dvou sudů.Musíš umět trochu taktizovat. Holky něco popijou.....
Tak to mi vyhovuje. Co tak dneska vecer v Ceskym klubu v Londyne sem tam domluvenej s kamosem si zahrat tak okolo 7 00. Jinak na jinej termin napis mi telefon ptacus@seznam.cz a ja ti brnknu zpatky.