V úterý odpoledne jsme vyrazili s Romanem do okresního města na umělou stěnu. Při příchodu do tělocvičny jsme se mírně zděsili, dach jako kráva, který byste na našich skalách hledali těžko. Zaplatili jsme vstupné a po převlečení si to štráfujeme ke stěně. Zaujala nás malá stěnka, na které si to několik rachitiků rozdávalo v činnosti, kterou jsme vůbec nechápali. Mysleli jsme si, že je to soutěž o to, koho odvezou dříve na chirurgii. Buď uměli nastoupat za nic, nebo levitovat. Raději jsme pokrač
posledně jsem sliboval další fotky z proběhnuvšího " jardovo zájezdu ", ale protože jsme tam tenhle weekend byli zase a ty novější jsou zajímavější tak:
S partou přátel již lezeme 5 let na pískovcích, Pepa, Honza, Roman a já. Nejradši to máme ve Skaláku a v Ádru, kde je klid, krásná příroda a spousta cest, co skoro nikdo neleze. Nejsme žádní démonii, maximálně přebušíme VIIIc od kruhu ke kruhu. Nesnášíme převisy, ale milujeme rajbasy, spáry a komíny, prostě klasiku. Pár přátel se divilo, proč moc nejezdíme někam jinam a proč jsme ještě nebyli lézt na vápně, že to zas tak špatný není. V zimě se divili u Tošováka tak moc, že jsme se rozhodli vyraz
Síla - pro každého sportovně založeného lezce magické slovo. Ovšem, je to jen jedna část celého výkonu, ale ta klíčová. Neudržíte-li chyt, je vám technicky správné provedení k ničemu. Naopak, když chyt udržíte, můžete zjistit, při kterém řešení nejméně zabíráte, a zlepšovat tak svoji techniku. Zvětšením síly můžete zlepšit i svou vytrvalost, protože dokážete odpočinout na menších chytech. Trénink ovšem musí být komplexní, je
Část I. – Brno v rámci festivalu Hory a město
V areálu VUT proběhl první závod boulder serie pořádaný bb klanem a první open air závod v Čechách vůbec.
V úterý odpoledne jsme vyrazili s Romanem do okresního města na umělou stěnu. Při příchodu do tělocvičny jsme se mírně zděsili, dach jako kráva, který byste na našich skalách hledali těžko. Zaplatili jsme vstupné a po převlečení si to štráfujeme ke stěně. Zaujala nás malá stěnka, na které si to několik rachitiků rozdávalo v činnosti, kterou jsme vůbec nechápali. Mysleli jsme si, že je to soutěž o to, koho odvezou dříve na chirurgii. Buď uměli nastoupat za nic, nebo levitovat. Raději jsme pokračovali přímo pod hlavní stěnu. Na 10 m výšky to byl převis 7 m a při pohledu vzhůru sakra bolelo za krkem. Akorát nějaké děvče mířilo k posledním chytům a my s otevřenou hubou zírali, co to tam provádí. Když to dokáže ta holka, dokážeme to také.
Roman mrkne na nástup jedné linie a čte: „Překvapení na konec, 7-, po zelenejch chytech. To dáme, to by mělo bejt na naše VIIIa, to bude pohoda.“
Tak jo, navážeme se oba na konce lana, jistím ho a Roman stoupá. Dva kroky a stojí zpátky na zemi.
„Ty vole, to je ňáký těžký,“ stěžuje si.
„Není možný, píšou Překvapení na konec, tak začátek musí být zadarmo.“
Po dalších 3 pokusech se vydávám dobýt 1. nýt já.
„Tatí, proč má ten pán okolo krku a na sedáku ty provázky?“, ptá se malej fakan pár metrů ode mne.
„Abych tě mohl sešvihat, svázat a uškrtit, ty malej spratku“, blejskne mi hlavou. Po prvním neúspěšném pokusu radši odkládám smyčky do batohu. A další pokus, malé lišty kloužou, jde to ztuha, další krok, malá jebka a… Stojím na zemi. Nadávám, že se to nedá napsat a nebýt 2 sudů, jedu domů. Pozorujeme okolí a beze slova na sebe kývneme.
„Maglajz!,“ prohlásíme jednohlasně a jdeme ke kase zanechat nějaký mrzký peníz za něco, co budeme muset před Honzou a Pepou hodně dobře schovávat. Nastupuji k dalšímu pokusu a najednou mám cvaklý preso, pak druhý pak … rána a už se houpu.
„Kruci, to je těžký, zkus to dál ty,“ posílám Romana dopředu. Ten dobývá 3. a 4. exprseku a ocitá se ve stropě.
„Chlapi, moc vám to nejde a to ještě berete všechno, to je tak za 6, musíš jen po zelených,“ radí soused s divnou nemocí paží vedle nás.
„Nastoupej za spoďák, prokoz nohu, levá ruka na backhand, pravá do madla, vyflaguješ levou nohu a levá ruka do madla, hodíš nebeskou patu, vyklepeš a dál už je to pohoda, to je to překvapení, že konec je lehkej,“ mluví na nás nějakou cizí řečí, které nerozumíme, nicméně, když po zelenejch, tak po zelenejch. Po 20 minutách tvrdého boje, chycení expresky a 3 pádech cvaká Roman poslední nýt a sedá do odsedávačky.
„Zruš!“
Okolí stěží zadržuje smích. I Romanovi to trkne a nechává se spustit na zem.
„Tolikrát jsem nespadnul, co jsem začal lézt“, zamyšleně konstatuje při spouštění.
Jelikož jsem v okolí vysledoval, jak to dělají ostatní, stahuji lano a jdu na prvním. Po podobném boji jako Roman se dostávám na vrchol, pardon, na konec. Shodneme se, že je to dost silové. Třesou se nám ruce i kolena, tak odpočíváme a pozorujeme cvrkot. Někteří jsou na tom podobně jako my, jiní vzlínají vzhůru, jakoby ani neexistovala gravitace, každopádně to baví všechny. Koukáme na čísla na nástupu a je nám jasný, že 7b+ (podle Romana asi 9-, je vidět, že už se připravuje i teoreticky) je pro nás vzdáleno asi jako Alfa Centauri.
„Zdar chlapi, kde vy se tady berete?,“ zazní za námi. Do hajzlu, Standa, známý ze skal, stojí za námi a hubu od ucha k uchu. Nepoznáváme ho, pověstný práskač těžkých cest, věčně špinavej, roztrhanej a někdy řádně zpitej tu před námi stojí oděn jak manekýn z časáku, maglajzpytlík, super boty a sedák a taky podivnou nemoc na rukou, svalus vyboulenus.
„No ták jsme se nějak přijeli mrknout, jak to tu vypadá,“ snažíme se vybruslit, ale marně.
„Jestli to nebudou ty dva sudy?“, šponuje je nás Standíra a tlemí se ještě víc. Holt mezi lezci se nezatají ani březost manželky déle než 1 měsíc. Standa začne lézt a tu naši cestu vyleze nahoru, dolů, nahoru, dolů… prý na zahřátí. Radši jdeme zkusit další cestu a vypadá to jako s tou první v bleděmodrém. Vlastně trochu líp, Standa nám radí, kam nohu, co s ní dělat a ták a pak nám řekne, ať to zkusíme ještě jednou, že to dáme PP.
„Co je to PP? Podělaná prdel?,“ děláme si srandu.
„Ne, to že nespadneš, nezatížíš jištění a na rozdíl od RP tam visí expresky.“, trpělivě nám to vysvětluje a my se záhy dozvídáme, co ty všechny zkratky z toho inkriminovaného Rotpunktu znamenají. Pro naše 2 sudy je nám to vlastně jedno, hlavně to prý musí být odspodu bez pádu, na jeden zátah, ajajaj, mysleli jsme, že se stačí dostat nahoru, ale na to se prý nehraje.
Standa mezitím vyběhne 8, 8+, 9- a jde nás podpořit v pokusech o stylový přelez 7-. Roman to dává! Má ohromnou radost a říká, že v životě se tak nezkousnul, jen ta jedna spára Koně, že mu dala zabrat víc. Já to bohužel nedal, ale měl jsem radost, šel jsem nadoraz a po vynechání cvakání předvedl těm „měkoňům z překližky“, že tlustí muži umějí lítat. Co bychom zapírali, normálně nás to chytlo a že ve čtvrtek pojedeme zase.
Doma jsme šli tradičně na pivko (ostatně – jako po každém lezení) probrat co a jak, abychom se stihli za ty 2 měsíce dostat do formy. Než jsme stihli na něco přijít, přišel Honza.
„Kde jste byli? Sháněl jsem vás celý odpoledne?“
„Ale měli jsme nějakou bokovku.“
Dost snadno to zbaštil. Kdyby tak věděl, kde jsme to byli a co máme v kapse, snad nám dvouměsíční permice bude k něčemu dobrá.