Tímto úvodem se omlouvám za to, že blokuji prostor pro jiné příspěvky, zejména popisy oblastí a terénů, které mají určitě větší význam jak následující řádky, ale stejně mi to nedá.
Tímto úvodem se omlouvám za to, že blokuji prostor pro jiné příspěvky, zejména popisy oblastí a terénů, které mají určitě větší význam jak následující řádky, ale stejně mi to nedá.
Probíráme-li se literaturou s horolezeckou tematikou, nacházíme v mnoha titulech velmi specifické obraty a fráze, které si zejména „nelezecká“ veřejnost s horami spojuje. Jsou to spojení jakoby vystřižená ze slovníku vojenské terminologie jako např. „Everest pokořen“,
„hora dobyta“, „vítězství nad Altajem“, „hranice padla“, „lidská vůle vyhrála“ apod.
O podobných sloganech z úst beznadějně akčních hrdinů Hollywoodu se není třeba vůbec zmiňovat. Kdyby tato slova přicházela jen od „laiků“, nebylo by to nic překvapivého, ale je zvláštní, že provázejí horolezectví od úsvitu jeho dějin, kdy člověk zatoužil vylézt na „kopec“ jen tak pro radost, tedy nikoliv z náboženských nebo strategických důvodů. Nejsou-li pro nás balvany, skalky, skály, horské masivy a velehory pouhou kulisou a tělocvičným nářadím, měla by se zřejmě dříve nebo později objevit obtížně získatelná vlastnost – pokora. Nebylo by spravedlivé a správné připisovat každému „dobyvateli hor“ nálepku ješitnosti a marnivé pýchy, protože to co se skrývá v motivech každého horolezce či skalkaře, je jen jeho osobní věc. Mám zde na mysli ty, kteří si skutečně myslí jako „mravenci na vrcholu krtiny“, ze které mohou být kdykoliv smeteni, že horu opravdu pokořili. Je to jen přelud, iluze, neskutečný sen, který se jednoho dne rozplyne jako ranní mlhy v údolí. Mnohým to hora dokázala při návratu z vrcholu, mnozí měli štěstí a po návratu mohou psát podobné slogany do knih a outdoorových časopisů. A je to jedno jestli se jedná o návrat z Prachovských skal nebo Rupalské stěny. Ona totiž gravitace spolu se špatným pohybem nebo fatální chybou lezce může ukončit ambice jak pokorného, tak i pyšného „narušitele vertikály“. Ten první, ale i přes změny způsobené vrásněním a erozí ví, že skála stále zůstává symbolem neměnnosti, pevnosti, trvanlivosti, v některých náboženstvích až věčnosti. Na rozdíl od chatrné tělesné schránky člověka, byť zocelené tvrdým tréninkem a přípravou. Žádné umělé pomůcky jako lezecké stěny, posilovny a jiné „potírny“ nemohou nahradit kontakt s živou skálou. I přes
chlad na severních stěnách, je dotyk ruky na epoxidovém chytu něco docela jiného. Možná to není jen materiál kamene samotného, ale i atmosféra kolem lezených cest, protože zde kromě lana našeho spolehlivého jističe obepíná skálu neviditelný „špagát“ těch, kteří zde lezli a padali před námi a prožívali ji svým jedinečným způsobem. Výstup je vždy jedinečný a neopakovatelný. Vždyť ani člověk sám nejde touž cestou dvakrát ve stejném duševním a tělesném rozpoložení. Ačkoliv se společnost snaží každého uniformovat do podoby šedého,spořádaného konzumujícího a hlavně daně platícího občana, skála ukáže originalitu každého člověka vlastním způsobem. Svým přátelům lze zhruba přiblížit atmosféru výstupu a sami se vyprávěním vracíme zpátky na ona místa činu, ale ten kdo se hory nikdy nedotkl, přikyvuje na popis našeho „elvise“ pouze ze společenské slušnosti. Ty zážitky nejsou to jediné, co nás spojuje se skálou. I přes pečlivě ostříhané nehty si občas odnášíme za nehty kromě maglajzu /někteří bez něho/ prach ze se skal, a také i my zde zanecháváme nějakou tu kapku potu nebo krve. Bože, dej ať je to jen kapka… Tím se stáváme součástí těchto nádherných oblastí.
Hora nemůže nikdy padnout, hora nemůže být nikdy dobyta ani pokořena, protože i když my odejdeme, hora zde zůstane. I když na mnoha místech prošpikovaná železem, obalena feratou a borkami, ale i ty bez patřičné údržby časem vyreznou a odpadnou samy. „Trůny bohů“ jsou věčné. Je jasné, že pro každého, kdo leze jen proto, aby se nestal součástí rosolovité populace, pro ty, kdo sledují v prvé řadě svoje postavení v žebříčcích, kdo odškrtávají cesty dle klasifikace obtížnosti, se všechny mýty, pověry, legendy a tajemství utkaná v horách se stanou do malého nepodstatného přívěsku horolezecké aktivity. Copak je výkon důležitější než samotná radost z jakkoliv triviálního a bezvýznamného výstupu ? Jak je možné, že si někteří musí otravovat tělo analgetiky, kortikoidy a kdo ví čím ještě, aby mohli „prásknout tu svou devítku“? Vždyť jediné vítězství, které může člověk oslavovat není nad horou nebo soupeři, ale jen nad sebou samým – svou leností, pohodlím , z překonaných překážek a přirozených strachů a to nejen na dokončených cestách, ale i těch, které nikdy „nedáme“.
Protože právě ty nám ukazují naše meze. Limity jsou v lezení patrnější než mnoha jiných sportovních disciplínách, neboť jedu-li na kole pomalu – pořád ještě jedu, běžím-li pomalu – pořád ještě běžím, hodím-li míň oštěpem – pořád ještě hážu, ale pokud letím z téhož kroku na skále nebo bouldru, pak jsem to zkrátka nepřelezl. Je zde jen buď-a nebo – žádné kompromisy, které jsou v našem moderním světě tak populární. Vše nebo nic !
A o to je větší radost, pokud nás skála pustila. A pokud k tomu všemu připojí člověk respekt a pokoru, radost je o to větší. Možná by pak bylo méně titulků v černých kronikách ze všech koutů světa o tom , že „Hora zabíjela, člověk pokořen“