Lezec - Zpravodaj

Kapela diesel odehrála svoji noční skladbu saní-komprese-výbuch-výfuk a po Kubovo šílené jízdě je teď řada na mě vyvinout nějaké úsilí. Tak tedy jo, ještě si to pustíme jednou, na chvilku. Chce to jen nakrmit automatickou kasičku a brána do ráje se otevírá a šetří hodinový pochod, méně už naše kapsy. Dnes to bude navíc i s dobrým skutkem. Do auta naskakujou dva náhodní pasažéři a kapela na posledních kilometrech ladí i s jódlem dvou švýcarských floutků co prý do Cassina by chtěli, ale že jako i Ráj to tam je. Hele a proč ne!

Cestička do ráje.
foto by © Jiří Musil

Laret, nahoru je to krpál jako blázen a Kuba je tak o kilák napřed. Můj aerobní trénink za poslední měsíc sestával spíše ze zběsilého klikání myší než běhání. Má to být pohodová dovolená, nikoliv himalájská přípravka. Zpočátku by se i zdálo, že Kuba má letos slušně našlápnuto. No spíš to bude tím, že zatímco já tahám nahoru svini se salámem a opicí na zádech, on si to po nočním řízení fresh jak jahoda dává na lehko jen s flaškou Müllera a partou kámošů. Navíc těch výhledů se ne a ne nabažit, jak jinak vysvětlit časté zastávky. Konečně se ukazuje i Pičo Badil. Parádní lopata, jejíž dokonalost snad jen trochu kazí mraky sněhu všude kolem. Tahle dlouhá zima se při odpolední exkurzi stěny našim keckám zatím moc nezamlouvá. A tohle je ten skvělý hotel California? On je vlastně až dál, ale za to pod sněhem a že sem pod ten převis stejně nezaprší, je dobrý. Vlastně ani pršet nebude. Tak jo, alespoň je to ráno dál pod lopatu a sníh nám řeší problém s chlazením. Plán velí proběhnout se po Ráji a nakousnout vedlejšího Ricarda.

Piz Badile
foto by © Jiří Musil

Ráno jak z pohádky, slunce začíná svoji světelnou show a pomalu nasvěcuje okolní kopce. Velkolepost v přímém přenosu slibuje parádní den. Kolem se pomalu začínají trousit první floutci a i my necháváme spaní pod kamenem, balíme tatranku a frčíme směrem hore.
Fajn, že jsem si svůj spací flek musel nejdříve pěkně odhovnit, i to, že v noci pršelo a kámen nebyl zdaleka tak vodotěsný jak vypadal, to by se ještě dalo skousnout. Také to, že zatímco Kuba celou dobu chroupal v pytli, já bez pytle měl na programu noci hledání místa, kam zatýká nejméně. Ale proč letí nahoru jak pomatenec, vždyť před námi stejně nikdo není. Výhledy jsou mi šumák, víc mě teď zajímá, abych mu stačil.

Nepříliš vodotěsný bivak, ale za to s komfortním chlazením bílého.
foto by © Jiří Musil

Dva kroky nahoru, jeden dolu. Traverz přes šikmé sněhy je trošku nepříjemný a také dost mokrý. Tam kde se normálně stoupá přes žulové prahy teď leží hromady sněhu. Hledání matroše co jsme sem hodili včera odpoledne, slanění do rokle, hrůzo-strašné přeskakování a prolézání sněhových bloků a jsme na nástupové polici. Davy se dnes nekonají a většina míří na severní hranu. Jsme tu skoro sami. Před námi jen naši staří známí z auta. Ti mají namířeno víc vlevo do Cassina. Cepín by se za těchto podmínek možná hodil a ušetřil pár krušných chvil na keckách, ale souboj flaška navíc versus pikle skončil ve prospěch Mullera.

Slanit, přeskákat ledové krusty, prolézt sérakem a jsme na nástupu.
foto by © Jiří Musil

Jsme na polici, jen ten kus ledu uprostřed trochu zaclání. Skrz to nejde, okolo taky ne a do pozdního léta se nám tady o jedné tatrance čekat na odtátí nechce. Snad jedině nahoru skrz provalenou dírou. Sérak tedy stylem kudy to pustí asi 15metrů pořád nahoru. Takový komínový styl, jedna noha zadlábnout do ledu, druhou opatrně na proteklou žulu. Ze zádele klika a na nás se blýská ukázka lidové zručnosti minulého století, takový kozelkovský kroužek. Pravděpodobně asi postupák z Peter Pana nebo Neverlandu, něco takového tady někde vede. Pár mikro-čoků všude kolem, kam plotna pustí a slanění zpět na polici. Kroužek nad Kubou vydržel, hamounsky vyšťourat čoky a jsem na polici taky.

foto by © Jiří Musil

Na severovýchodní stěnu to tady pálí pekelně a při troše štěstí i ty potůčky co tečou všude kolem brzy zmizí. Jen nástup zabral trochu déle, než se předpokládalo. Rozehřátí jak rozjetý vlak teď stojíme pod dvojkou festových stříbrňáků a koho zajimá, že origoš ta sranda začíná asi o 100 metrů níže. Stejně nás i tak čeká 15piček srandy. Kuba valí první šestbéčkovou délku s plusem. Kristalojeby, blbý nohy, sem tam festový stříbrňák 21.století, sem tam původní ochroustané kroužky.

Kuba načíná první délku nad policí.
foto by © Jiří Musil

Radost z nekonečných ploten a s každým krokem se vzdalující nýty umocňují potůčky vody připomínajíce moje špatné spaní. Jen magor by chtěl padat na tomhle šikmém hřišti. Palce u nohou bolí a monotónní stepovaní po oslizlých krystalech se konečně mění asi v půlce stěny.

foto by © Jiří Musil

v plotnách se dá najít nohand.
foto by © Jiří Musil

Podle průvodce prý šestbéčkoplusový klíč přes sérii převísků se zdá subjektivně lehčí než úvodní délka. Sekvence pozitivních škrabek kolem malého převisu kompenzuje špatné stupy, na které není moc vidět. Je třeba si v klidu pohrát, poladit pohyby a moc nepanikařit. Expozice nabírá na obrátkách. Tempo se dá znovu nabrat v sérii parádních odlupů a sokolů výše. Sem tam nýt, sem tam mini kámoš. To, co se z počátku zdálo jako trochu monotonní otlačovaní palců u nohou, se nyní mění v opravdovou jahodu, aneb slovy prvovýstupců, zase jen další den v ráji.

Jedna z horních délek Ráje.
foto by © Jiří Musil

Skoro na každém štandu se dají pohodlně zout boty a vypnout do perfektních výhledů na většinu stěny. Poklopená stěna pravé části plynule přechází ve vertikály a převisy více vlevo. Tam někde vede Anglická cesta a kolem musí být slavné československé Memento Mori. Z té velikosti až přechází zrak. Cassin byl prostě klasik, když si to jen tak střihnul znovu ve svých skoro 80 letech při výročí prvovýstupu. Ohromná je koneckonců i neustálá přítomnost vody ve vedlejší části stěny, mezi kterou teď kraulujou naši švýcarští stopaři. Zatím co my jsme skoro na konci, jim pořád zbývá nahoru flák.

Výhledy do Cassina a dále.
foto by © Jiří Musil

Poslední tři hlemzací délky a jsme na hraně. Není ani poledne, slunce neztratilo na intenzitě, hrana půlí prdel a dost blbě se tady sedí. Plácat se nahoru po hraně nikomu z nás nechce, zvlášť když tatranka chutná stejně dobře i tady. Prima linka a festové štandy si přímo říkají o slanění skrze cestu zpět pod nástup. Spíš co s tou hromadou ledu na polici. Po hraně to může být tak maximálně 15krát přesedat a zato horším. Nicméně lana se nám sekla jen jednou, za to padesátka dvojče mohlo být o pár metrů delší. Dole tak akorát včas. To co vypadalo tak krásně, není nyní vidět. Začíná bouřit a čas tak akorát najít nějaký dobrý placák, kam moc nepoteče. Klika, alespoň pro nás. Týpci teď asi musí zažívat v horních komínech pravý kaňonink a ačkoliv to dlouho netrvá, o to víc toho padá.

Sjezdovka pod Badile.
foto by © Jiří Musil

Všude dobře, pod kamenem ještě lépe. Jsme zpět a je čas rozhodnout co dál. Nacpat se do Riccarda nebo se poohlédnout po něčem jiném. Na jedné straně velkolepá klasika a liduprázdná stěna. To se tady asi Cassinovi nestává moc často. Na straně druhé moje proťáplé kecky, dementní kličkování a hlemzání se ledem, absence nýtu a ubývající zásoby Mullera. Kromě Albignie, kde jsme už oba byli, by toho bylo v okolí asi více, ale je třeba využít Kubovo nerozhodnosti a vybalit pár es. Už od začátku mě to táhne spíše do Dolomit a i když Kuba už tam letos jednou byl, loňská funglovka Alpinesportkletterrouten Nördliche Dolimiten od Armina a pár top navíc z jiného zdroje jsou natolik přesvědčivé, že kapela diesel do toho začíná znovu bušit.

Bylo to spíše něco za něco, o tom ale později. Teď je důležité, že po bigbítu dieselové kapely jsme druhý den poledního v Dolomitech. Mód vymeteno ruší veškeré poučky a zkušenosti s pozdními nástupy a odpoledními přeháňkami. I na zevlení dojde, dnes to ale nebude. Chce to něco kratšího a lehčího. První Selská věž? Ideál, ale Kartágo jsme dobývali loni a vedlejší jižní Ciavazes nad silnicí je jedna velká uřvaná technopárty.
Dr.Scintilla, devět délek s nejtěžší za 7-, vetšinou za 6+ a méně. Průvodce nekecal, po rovince cestou kolem druhé, třetí a čtvrté selské věže a do půlhodiny čumíme na severozápadní stěnu Piču Ciavezes. Jó Dolomity.

foto by © Jiří Musil

Všichni se zdají být na opačné jižní straně či ve věžích a my si užíváme samoty. Vytečkováno stěnou s parádním šedým dolomitem víceméně pořád nahoru, sem tam menší odbočka skrze chytovaté převisy. Cestou se toho dá dost cvaknout a když ne, tak to zachraňujou smyce a menší kámoši. Občas to chce trošku hledat a topo se hodí. Zdá se, že nýty se tady na rozdíl od českých kruhů nenatírají na červeno a zvláště ve vertikálách tady není směr vždy tak jasný. Kout vedle trošku mate. Chtělo by se tam zalézt, ale tudy to nevede. Prostě modernější cesty, které problémy spíše vyhledávají, než se jim vyhýbají.
Vše jde rychle, zvláště když se každých 5-6metrů nabízejí funglové nýty. Možná jen dolez je trochu nepříjemný. Taková šikmá suť, pod kterou to jede a je třeba dávat bacha a moc toho nepouštět na toho dole. Po drátu zpět pod nástup a v pět už labůžo na parkáči za zvuku cvakajicích výček G10.

Občas je třeba se trochu rozhlédnout kam to navalit dále.
foto by © Jiří Musil

Autor a šedé dolomitské vápno.
foto by © Jiří Musil

Kuba na posledním štandu, odkud se kolmou stěnkou vleze přímo do poklopený suti, z jara možná sněhu.

foto by © Jiří Musil

Vlastně i všechny následující dny se ubírají v podobném stylu. Počasí se opakuje s železnou pravidelností vymeteno, přeháňka, vymeteno a z Grodenských Dolomit se nám zatím nikam nechce. Stačí se zeptat Armina na pár hesel typu světová strana, nýty, parádní skála, několik piček a hned nás posílá k masivu kolem Brunecké věže ke všem pisciadským murům a nekecá. K tomu všemu ještě přihazuje hodinové nástupy jako bonus.

Torre Brunico a Mur de Pisciadú od cesty
foto by © Jiří Musil

Zdá se to tady být celkem populární, asi daň všem superlativům. Netřeba se však nechat zmást plným parkovištěm, většina stejně směřuje na železnou Tridentu. Nám pak skrze kvantum cest od 7 do 8+ dveře na věž otvírá 13-délková “Oltre la Porta”. Krásný kužel s impresivní černou stěnou už od pohledu slibuje naprosto fantastické vyrovnané variabilní lezení vertikálama a převisama za ne více jak 8-.

foto by © Jiří Musil

Úvodní délka za 6+ vychází na mě, dobré na rozehřátí. Hlavně je třeba moc nevychladnout, slunce sem nesvítí až do odpoledne a z rána trochu mrznou kolíky. Pak už jen na střídačku prsty do dírek a dlaně do spárek. Hnědé pruhy v kalhotách zachraňují nýty zhruba tam, kde se opravdu hodí. Tam kde se nehodí a v trenkách přesto hnědne, tam to jde většinou zachránit menším kámošem.

Černá vodou vymytá lahůdka nabízející jak převisy, tak vertikální lezení ve spárách, po dírách a lištách.

foto by © Jiří Musil

Poctivě střídáme a na Kubu vychází klíč asi v půlce stěny. Mírně převislá žlutá stěna s chyty ostrými jak břitva prověřuje nohy, prsty natahuje do neobvyklých délek a Kubu kroutí jak hada. Kdo by myslel, že dál je posekáno, dostane přes prolezené prsty hned o kousek výše. Z panaromatického vzdušného štandu s výhledem na celé údolí se dá hezky doplivnout až k nástupu a je třeba toho využít a pořádně si odplivnout. Přes úvodní převis další délky toho není moc vidět a problém přichází s nakulením se z převisu do plotny. Je třeba se tady moc nebát, zatnout a na příštích 30metrech vyrovnaného sedmového lezení moc nezastavovat. To, že fivetenová noha ustojí úplně všechno nás pak za podpory všelijakých geologických výtvorů přírody pouští až nahoru. Cestou je třeba se taky občas zastavit a zasmát se těm davům ve vedlejší osmě (Ottovolante).
To co ze silnice to vypadá jako věž, je ve skutečnosti jen pár kroků po hřebínku na louku, kde by mohlo přistát i letadlo. Odtud už je to pak jen 10minut do nejbližší hospody a kolem hoďky zpět z kopce dolů.

Kuba si užívá plivání ze štandu po vylezení klíčové délky někde v půlce stěny...

foto by © Jiří Musil

...zatímco mě to ještě kroutí.

foto by © Jiří Musil

.
foto by © Jiří Musil

. Radost z blízké hospody je na Kubovi víc než znát.
foto by © Jiří Musil

Ruce máme oba jak Pepek námořník a je třeba vybrat něco lehčího na příští den. Srandy kopec slibuje Aquafun v pravém muru hned vedle věže. Super název slibující lezení na dvanácti délkách ne za víc než za 7. Armin říká, že suchaři by do toho neměli nalézat za mokra. Nicméně slunečné ráno se opakuje a s ním i zaběhnutá klasika, kterou snad kazí jen přítomnost pár dvojek před námi.
První z dvojky nakusuje úvodní délku. Jde jim to pekelně pomalu a nám nezbývá zařadit se do fronty a čekat. To se limitně protahuje skoro k nekonečnu a konečně skoro po hodině do toho začíná bušit dvojka druhá. Slunce sem moc nezasvítí a my jsme zmrzlí jak sobolí hovna už pod nástupem. Jenom představa dlouhého dne pří čekání na každém štandu začíná vnášet první pochybnosti. Je vykydáno, objevuje se další dvojka polonahých vyrýsovanců a je čas to zabalit a najít něco jiného. Tohle zatím nezačalo valně, tady je přesně ta daň za popularitu, o které jsem mluvil. Nemáme žádný jiný plán, vyfotil jsem topo jen na tohle. Tak tedy tréninkově dolů, pokec s Arminem, zpět nahoru a je nám zase teplo.
Děti z Beslanu, název sice trošku morbidní, ale čím horší název, tím lepši linka. Vertikální vzdušná stěna bez viditelné poruchy v levém muru vpravo hned vedle Exnera slibuje deset délek vyrovnaného stěnového lezení po stiskáčích a lištách. Top asi za lehčích 8-, vetšinou za 7 s nějakým tím runoutem.

.
foto by © Jiří Musil

Nejenom pohybem je tady člověk živ a občas se vyplatí si zaplivat na nástup a rozhlédnout kolem. Výhledy na Exnera hned vedle stojí za to. Samotná věž sice vypadá jako by se měla co každou chvíli sesypat, ale tvar je impozantní. No a když už panorama začne nudit, je třeba čumět po nýtech. Ne vždy jsou tady hned u zadku. Na druhou stranu, není se kam ztratit, páč když to zhoustne do nelezitelna, tak jste prostě blbě. Asi se to dá celý udělat jen s expreskama, ale mini kámoši se nám hodí. No a jako předchozí den, všechny cesty sice vedou do Říma, ale ty naše určitě přes hospodu.

. Kuba dotahuje úvodní sedmovou délku...
foto by © Jiří Musil

....a já za ním hned další

foto by © Jiří Musil

. Kuba a jeho všudypřítomný úsměv.
foto by © Jiří Musil

. Že by cesty končily v Římě? Ty naše spíš v hospodě.
foto by © Jiří Musil

Na řadu přichází dluhy ze Švýcarska. Komfortu pevné skály a nýtů předcházel ústupek dobrovolného čekání ve frontách na háky, plácání se v rozchrastech a sedání do hnilob. Každý kdo někdy lezl v Dolomitech nějaké starší klasiky, ví o čem mluvím. Že jako je třeba si doplnit nějaké to vzdělání na Čimách. Pár let zpátky po zkušenosti s malým Cassinem jsem zde pionýrsky slíbil, že klidně zůstanu o tuhle zkušenost blbější. Takové to rčení sliby chyby, to nicméně pořád platí.

Budík zvoní v pekelné 4 ráno. Právě jsem usnul a už mám zase vstávat. Počasí se celý týden drží a vlastně takové teplo jsem v Dolomitech nikdy nezažil. Na severu a západě se dá lézt skoro v tričku a na jihu je jak v Arcu. Nicméně tahle předpověď už se tady letos dost rozkřikla. Celé toto ranní martýrium bylo vlastně jen kvůli tomu, abychom obešli tuhle stavebnici dokola a zjistili, že na velkém Comicim je fronta jak na banány. Dvě topa ze dvou různých zdrojů jsou nám dobrý leda tak jako ubývající toaleťák. Náhradní plán samozřejmě žádný. Situace se nepoučitelně opakuje. Naštěstí ani Kubovi se v tomhle legu nechce lézt za touhle šňůrou klasiků. Z vesela vyhlídkovou chůzí kolem a hele, ve žlutce nikdo není! Proč ne, je čas a Comici jako Comici. Chce to dojít zpět do auta, najít nějaké topo na žlutku, vrátit se zpět a doufat, že ty davy co potkáváme směřují na sever.

. Do velkého Comiciho ve Velké Čimě přivezli banány. Děkuji, pokračujeme dále.
foto by © Jiří Musil

Pár dvojek se tady přeci jen objevuje a čestně dělí. Párek jde bušit do Žluté Stěny vlevo, párek jde nějakou lehkou klasickou roklí vpravo a my máme celou Žlutou Hranu pro sebe. Na Kubovi je první délka, oklouzaná koutová spára a v půlce štand. Celkem překvápko tady vidět dvojku lepených borháků, očividně čerstvých. Tohle už tady taky jednou bylo, tuším na Západní Čimě v Casinovi. Prý tam nevydržely moc dlouho. Nicméně cesta je přesně taková, jakou jsem ji čekal, ojetý rozchrast co tak nějak drží při sobě. Sem tam skobka, sem tam lokr. Na štandech novinka dva lepeňáky. To, že se asi ve třetině lepený háky mění v háky rezatý a oklouzané lokry už jsou zase jenom lokry nám zatím moc divný nepřijde a valíme pořád nahoru. Rozpixelované topo z nějakého alpského výběru je víc než popis jen taková tlustá červená čára přes jakousi malůvku co může klidně pasovat na většinu dolomitských věží.

. Kuba dotahuje jednu ze spodních délek ve Žlutce, tady jsme ještě dobře. Kousek výše se už mělo traverzovat doleva.

foto by © Jiří Musil

Jak už tak bývá, nějak jsme zapomněli v půlce natraverzovat doleva a teď tady baletíme v převislém, rozlámaném legu. Rozmlsaní borhákama teď na štandu ovazujeme kdejaký kořínek a radši v tom ani moc nedýcháme. Kladivo a skoby do těhle cest sice netřeba, ale teď by se tenhle vrcajk zrovna hodil. Snažím se tak nějak natraverzovat zpět ke hraně. Jde to dost blbě a víc než lano mi připadá, že za sebou tahám tunový ocelový drát, který nakonec končí úplně. Stará skobka, vydolovat trošku bláta, dvojka mezi lokry a víc ani prd. Hodila by se zrovna pětka, která se houpe Kubovi na sedáku. Stát se tady pod převisem nedá, leda tak sedět půlkou prdelí na polici kam se vejdu jen já, ale zase ta expozice. Nohy ve vzduchu jsou jak vítr ve vlasech, co mi z toho traverzu vypadaly. Ruším a na řadu přichází spirituálno, které Kubu vede až ke mě. Vylepšuji štand, Kuba dotahuje a jsme zpět na hraně a dvojka lepených oznamuje, že i správně. Příjemný překvápko, když Kuba o hodinu později nahoře vyndavá dvě plechovky Plzně z batohu. Pár slanění zpět do hospody odkud se to hezky kouká na ten déšť venku.

. Zhruba kolem těch červených teček to mělo vést, no a po těch žlutých to nakonec vedlo.
foto by © Jiří Musil

Zdá se, že většina obyčejných lezců tady na Čimách honí přelezy v severních klasických a ačkoliv velkolepých, pořád stále také přeplněných rozchrastech. Není však třeba chodit moc daleko, aby se dalo najít něco jiného, neméně exponovaného, ale určitě méně obsypaného. Parádní, dlouhé a spíše modernější lezení se stejně vděčnými výhledy a expozicí nabízí třeba severozápadní údolka.

. Údolí pod Tre Cime.
foto by © Jiří Musil

Je to přímo pod loukou u Čim, od kterých se jde pořád z kopce až pod nástup. Jediného koho tady lze tak potkat jsou turisti, co valí z Landra nahoru k rifugiu. Tak blízko k Čimám, ale přesto naprosto odlišný svět. Převládající bíložlutá se mění v zelenošedý svět, který nechává davy a žlutý dolomit nad sebou. Černá stěna s dokonalou hranou uprostřed, na kterou máme namířeno, zatím nabízí lezení ve dvou cestách, Spitagorem asi za 6+ a Velkou srandou asi 7. Víc jsem toho o tom nikde nenašel.

.
foto by © Jiří Musil

Pár let zpátky jsem díky vyraženým brýlím nechal ve Spitagorovi pytel. Takže tentokrát logicky zpět ho sundat. Taková ideální cesta na konec zájezdu. Papírově sice ne moc těžká, ale o to více je třeba zalovit v morálu. Toho po týdnu lezení už moc nezbývá. Člověk tady vlastně leze i v lehkých šestkových délkách a mezi průměrnými 3-4 nýty na 40metrů délky se i docela vybojí. Možnosti nějakého vlastního železa jsou v kompaktním černém vápně dost limitované a podrobnější topo je dobrý základ, dobrý zrak výhoda. Nejen plotny, traverzy a hrana jako břitva, ale taky labyrint kosodřeviny a neokoukatelný, bezpečně vzdálený výhled na severky odmění každého, kdo nechá davy davům. Dvacetiminutová procházka k autu je pak již skutečnou třešničkou na dortu celého zájezdu.

...až to skončí na louce pod Čimama.
.
foto by © Jiří Musil

Ačkoliv toho Armin a vlastně i další ikony místního lezení nabízely tolik, že by tam jeden nechal celý lezecký život, byl čas to tímto ukončit a valit zpět za normálním životem. Mě za několik dnů čekaly pracovní povinnosti zpátky doma v dánském gymlandu a na Kubu přípravy na nepálskou Baruntse. Tenkrát to pro Kubu Vaňka nedopadlo dobře a teď někdy by tomu měl být asi rok od oné tragické události z podzimu 2013. O to více se mi nyní věčně vysmátý pohodář Kuba připomněl spolu se všemi společnými příhodami. Nejenom ono popisované léto 2013, které se ukázalo být naše společné lezení vůbec, ale také všechno ostatní, co jsme společně zažili. Ačkoliv se naše cesty v posledních letech díky mé relokaci z rodné Plzně trošku rozešly, pořád jsem se na společné lezení či jen tak pivko s Kubou těšil. Vždyť toho bylo spoustu, co jsme si chtěli společně vylézt a kam se podívat. Tak alespoň kámo díky za to, co jsme si spolu vylézt stačili! Vždy to stálo za to a bylo takové, na co nezapomenu a k čemu se budu do konce života rád vracet.

Kdo jste ho znali, vzpomeňte si někdy, až půjdete lézt na Kubovo oblíbenou Kozelku. Je tam kříž, prý na něm Kuba Vaněk bude mít hezkou desku.

Týden v ráji

Komentáře