Tak, jak stále více lanolezců okouší krásu boulderingu, je stále více těch, kteří, ač zvyklí lézt cesty obtížnosti 7a nebo 7b, kroutí hlavami nad 6A Fb a vinu svádí na autora, který boulder špatně oklasifikoval. Uvítal jsem proto, když jsem při listování starým Rot Punktem narazil na článeček o klasifikování boulderů, který Vám tu předkládám.
S klasifikací boulderů to není úplně jednoduché. Na jedné straně existuje Hueco-klasifikace, tzv. V-škála. Vlastně jí vytvořil John Sherman (Zvaný Vermin, odtud ozn. V) a jeho kumpáni při vydání prvního průvodce po Hueco Thanks. Klasifikace počíná stupněm V0 a končí zatím V14. Dále je tu ještě Bleau-klasifikace, která se dělí na traversée (tedy traverzy) a bloc (krátké, zejména vzhůru směřující bouldery). Stojíme před otázkou, jak je možné jednotlivé klasifikace mezi sebou porovnávat. Zajímavé by jistě také bylo, je-li možné a jak porovnat boulderovou klasifikaci s obyčejnou klasifikací pro cesty, protože ne každý si dovede něco představit pod V10 nebo 7b 7A.
Klem Loskot a Toni Lamprecht nám na toto téma napsali několik řádek.
Klasifikování cest a boulderů všeobecně zůstane vždy věcí subjektivní, která by však měla být co nejobjektivnější. Obtížnost lezení lineárně stoupá, takže v číslech je někdy chaos. Mezistupně (např. V10/11 nebo 8c/c+) jsou podle mého názoru nesmyslné, protože označují pouze velmi malé oblasti a jsou vhodné pouze tam, kde není jisté, do jakého stupně cestu vlastně zařadit (zejména prvovýstupy). Při srovnávání různých klasifikačních systémů (klasifikace cest – klasifikace boulderů) je snahou vytvářet nějaké tabulky. V podstatě toto není možné, neboť jak lze srovnat tříkrokový boulder se čtyřicetimetrovou cestou? Maximálně můžeme srovnat výkony, které je nutné pro danou cestu podat. Stejné je to i u hodnocení boulderů samotných. Ve Fontainebleau existuje klasifikace jednak pro traverzy a jednak pro krátké, vzhůru vedoucí bouldery. V Hueco tento rozdíl není. Z toho vyplývá, že V12 traverz je možné postavit na roveň s 8B traverzem v Bleau, ne však s Fb 8B bloc.
Klem Loskot
Kreativita, pohybová pestrost a svoboda patří k základním rysům boulderování. Tato Obzvláště hravá forma lezení, která se časem stále více odklání od tradičního sportovního lezení, znamená dnes mnohem víc než tréninkový prostředek pro zlepšení a získání síly a tím posouvání lidských možností. Každý lezec zná celou řadu faktorů, které mají vliv na hodnocení lezecké cesty. Proto existuje pro klasifikování skalních výstupů poměrně přehledný systém hodnocení, který je přenosný na všechny druhy cest. Naproti tomu se zdá být nemožné, vytvořit nějaké porovnání pro bouldery. Boulderování se soustřeďuje zejména na analýzu a následné řešení problému duševní a fyzickou formou. Tímto má boulderování pro každého úplně jiný význam. V závislosti na osobním cítění lezce se bouldering stává tréninkovou jednotkou, hrou s vlastní šikovností až absolutním výkonnostním fanatismem. Přesto jak tedy bouldery klasifikovat? U traverzů je to ještě jednoduché, protože jsou charakterem velmi podobné klasickým cestám. Také u boulderů, které sestávají z jednotlivých kroků je smysluplné srovnání s krátkou cestou na maximální sílu. Ale jak oklasifikovat například vyhlášené problémy na tření ve Fontainebleau, kde je lezení otázkou spíše šikovnosti než nějakého cíleného tréninku? Například existuje určitá hranice teploty, kdy už není možné tyto obláče jednoduše udržet. Přesto není pro tyhle extrémní případy žádná letní a zimní klasifikace. A proč také? Individuální a povětrnostní podmínky jsou jednoduše tak různorodé, že nemá smysl hledat pro ně nějaké objektivní hodnocení. Čím kratší a komplexní je boulder, jinými slovy, o co více se jeho řešení oddaluje od běžného lezení, o to složitější je ho oklasifikovat. U jednokrokového boulderu hrají obrovskou roli osobní rysy a vnější stavy, což již není tak patrné u dlouhého traverzu, který se skládá z mnoha homogenních pohybů.
Ale také způsob zatěžování síly je různý. Lezecký pohyb, který se odehrává v rovině horizontální zatěžuje svaly mnohem méně než pohyb vzhůru. Proto jsou také traverzy hodnoceny poněkud měkčeji. Každý stupeň obtížnosti by proto měl být brán pouze jako návrh a ne jako něco neměnného nebo universální měřítko.
Skvělý článek, Petře. Ještě jsem chtěl doplnit, že jsem konečně předělal databázi cest tak aby brala i Bleau-klasifikace - traversée. Stačí napsat třeba 7C tr nebo 6C+ tr.
skvele. driv sem odhadoval obtiznost popisovanych bldr. jen podle dramaticnosti kontextu (no urcite nebyl lehci nez ...-zrejme dost hrubej bldr.)ted se mrknu do tabulky a hned budu vedet, ze se autor trapil v nejakem 6c+:-)
V létě jsem strávil s prckem měsíc ve fontáči a ikdyž lezu převážně s lanem, bouldering mě chytl už dávno na Ostaši. myslím že bouldrování tam a ve Fontainebleau je trochu rozdílné právě v tom co říkal Loskot - v šikovnosti. Ve fontáči mi trvalo asi tejden až čtrnáct dní, než sem se "naučil" lézt tento místní ?styl?. Myslím že by se dalo docela klidně vytvářet ruzný stupnice hodnocení pro různé oblasti, protože lezení v nich je trochu odlišný a srovnávat se podle mýho názoru příliš nedaj.Ikdyž teda musím přiznat že Ostaš a Bleau nemaj od sebe příliš daleko, ale Petrohrad a Bleau??Nebe a dudy....co je v Bleau po lištách a v převisu je pro místní docela těžký a bolder za 6a-Nescafé po oblinkách sem ani nenastoupil. U nás by to bylo naopak. Teda podle mě
No já si teda umím Petráč v kontextu s bleau představit daleko snáz než s Ostaší. Zejména ve výlezech. Horší je asi srovnání třeba s Frankenjurou. To už je fakt něco docela jinýho.
amícká je přece pod HUECO, V0 - V15 ... a kdoví kde to skončí :o). Starší je Gillova (B0 - B2) už skoro nepoužívaná; s véčkovou se domluvíš všude a je v ní líp rozlišená obtížnost.
Je to jako všude: bacha na oblasti, třeba Bishop je pěkně ostrý a navíc o kotníky, ale info + beta v každém horo-krámě.
Registrace
Metodika
lezec.cz
GPS a mapové aplikace