- dva lidé, skála a motýl

Dlouhé štíhlé prsty křečovitě svírají plytký bočák. Sedmnáctá délka. (I když bez špagátu se to tak nebere.) K vrcholu tak dvě desítky metrů, to snad ani za řeč nestojí. A Tomáš tu civí před sebe a pohnout se nemůže. Má na to, aby udělal ten další krok? Pravá noha si našla mikrolištu, levá ukračuje do stěny. Jakmile ale chce ruka sáhnout po tutovce nad hlavou, přesune se těžiště těla a špička lezačky ujíždí po stěně. Zase zpět. Tomáš chyt pro pravačku vidí, no možná ho už i cítí, když to vezme dynamicky bude jeho. Snad. S, n, a, d. Čtyři písmena, co se mu usadila v hlavě a celou ji zaplnila.

Jana sedí na vyhřáté římse, nohy má přitažené pod bradu. Její oči odráží vzdálený obzor, který se utápí v lesklé modři nad lehoučkým dívčím úsměvem. Měděná kůže zdůrazňuje vypracované, ale uvolněné svaly.

Dole na zemi by ho nikdy nenapadlo, že ho může něco zastavit. A přece tu teď strnule trčí neschopný dalšího pohybu. V hlavě to bliká červeně a Tomáš tomu nerozumí.

Na římsu přiletěl motýl a usadil se dívce na koleni. Šimrá. Jana opatrně pohne rukou a nechá si hmyzího krasavce napochodovat na ukazovák. Má stejnou barvu jako její lezačky.

Snaží se uklidnit tělo i mysl. Tuhle cestu přeci důvěrně zná, tak jak to, že ta zatracená noha tak klouže.
Je to jen jeden krok. Jen jeden krok. Potom pár temp a je na vrcholu. Prohlíží si ztuhlé prsty, které čím dál víc bělají, jak se snaží zarýt je do kamene. Skoč po něm, poroučí Tomáš sám sobě. Skoč, křičí se zavřenými ústy. Všechno marné. Z místa se nepohne. Prsty už málem necítí.

Motýl se prochází po Janině ruce jako po promenádě. Tam a sem, sem a tam. Na konci se při otočce vždycky na chvíli zastaví, zavře a rozevře křídla. Dívka sleduje jeho taneček a klidně zhluboka dýchá.
Její mysl je čistá. Jako při lezení vždycky. Právě to ji vždy přitahovalo, vracelo zpět do hor, do skal.
Až se rozhodla. Zůstane tu napořád. Horám odevzdá vše, co má. Celý svůj život. Co ty na to, motýle?

Už nemůže. Svaly přepětím málem praskají, před očima se rozprostírá šedá mlha.



Motýl se poškrábal tykadlem na hlavě, zatočil se třikrát dokola a uklonil se. I Jana se poklonila a zhoupla ukazovák, aby okřídlenému příteli dodala rychlost a směr. Nemusí být u toho.

Tomáš sklání hlavu, vzdal se před cílem. Další z proher jeho zbytečného života. Na jeho lezačku usedá motýl. “Zmiz, hmyze, ještě ty se mi budeš smát?” vybuchne nahromaděnou bolestí, vztekem, beznadějí a kdo ví čím vším ještě... Pohlédne dolů do hloubky pod sebou, odrazí se a skočí.

Jana se zvedla, aby se podívala za motýlem, když jí ozvěna přinesla hrůzný výkřik. Ryk neskrývaného zoufalství se jí zakousl do srdce. Musela si strčit prsty do uší. Doposud klidný dech se zrychlil. Bála se udělat krok. Tak tohle je tedy smrt? Čekala ji tišší. Důstojnější. Není nač čekat. Uvolnila prsty z uší, a odhodlaná ke skoku, blížila se k okraji skály.

Jejich oči se setkaly. Neskrývaly údiv ani úlevu. Propily se do sebe a pochopily. Pochopily, že je jen jedna cesta, kterou stojí zato jít. Spolu.

“Myslela jsem, že jsi...” zašeptala Jana.
“Skočil?“ usmál se Tomáš, “Skočil, ale po tom madle nad hlavou. Kdybych věděl,...”
“Pst. Nic neříkej,” požádala ho, “teď už bude dobře.”

Oba věděli, že odtud žádná sestupovka nevede. Je jen jedna cesta.