…..tak třeba…….Trango? …………….tak jo Takto nějak se odehrál rozhovor před 4 roky na vrcholu Fitz Roye. Akorát se některé věci za ty roky změnily: naše stáří, bezpečnostní situace, mně přibyly nějaké děti a samozřejmě „jsme mnohem zodpovědnější“. Jediné, co se nezměnilo, je stav mého účtu. Ještě v lednu byla situace taková, že vše, co jsme věděli, bylo, že chceme lézt na Trango Tower. Jinak zůstala spousta otazníků. Naštěstí nám je velice ochotně pomohl vymazat Mára Holeček. foto © Jindřich Bednář Odlet je naplánován na 1. 7. z Mnichova. Samozřejmě balíme a zařizujeme vše na poslední chvíli. Lehké problémy s vízy a permity, ale prvního sedíme v letadle. Mnichov, Abu Dhabí a ráno vysedáme v Islámábádu. Zde už nás vyzvedává chlapík z agentury, přes kterou máme vše zajištěné a odjíždíme do hotelu. Dopoledne se setkáváme s Lorenzem, Lukasem a Andreasem (švýcarští horští vůdci), kteří mají stejný cíl a vytváříme tak pětičlennou expedici. Odpoledne si ještě prohlížíme Islámábád a odesíláme bágly autobusem do Skardu (do letadla můžeme mít pouze jeden na osobu). Třetího dopoledne přistáváme mezi horami ve Skardu. Zde jsme opět vyzvednuti a ubytováváme se v hotelu s nádherným výhledem na údolí a řeku Indus. Odpoledne dokupujeme některé maličkosti, kontrolujeme jídlo do základního tábora a seznamujeme se s Ibrahimem, což je náš kuchař. foto © Jindřich Bednář Druhý den dopoledne vyřizujeme některé nezbytnosti jako třeba zálohu na armádní vrtulník v případě záchrany a čekáme na příjezd džípů a našich zavazadel, které cestovaly 24 hodin autobusem po Karakoram Highway, zatímco my pouze 40 minut letadlem. Kolem 11. hodiny doráží tři naložené džípy i s našimi zavazadly a naším průvodcem Alim, který zažil několik českých a zřejmě i československých výprav a jak sám tvrdí, tak je movie star, protože hrál snad ve všech filmech o K2 (je mu totiž 66!). foto © Jindřich Bednář Cesta džípem cca 140 km do poslední vesničky Askole je chvílema pěkný adrenalinový zážitek. Kromě zdržení na oběd a vojenské stanice nás zastavuje sesypaná cesta ve svahu nad řekou. Naštěstí z druhé strany čeká džíp, a tak přenášíme věci místem, kde bývala cesta, ale teď se tudy bojíme jenom projít. Ze dvou naložených džípů dáváme věci do jednoho, a tak ještě čtyři sedíme na naložené korbě. Pro zbytek se prý obrátí ještě jednou. Do Askole dojíždíme se setměním a ještě asi 2 hodiny čekáme na zbytek věcí. Bohužel i kuchaře a jídlo. Askole připomíná místo, kde se zastavil čas, ale asi ve středověku. Ráno přicházejí nosiči a začíná dohadování o zavazadla, které řeší až jakási místní policie. Je to smutný pohled, ale prý je to normální. Ani nevím, jestli je to k breku nebo k smíchu. Nakonec naše karavana čítá 15 nosičů plus 9 koní a nějaký ty koňáky. Samozřejmě ještě 5 kuřat, která jenom tři se podívala do základního tábora. foto © Jindřich Bednář Z Askole do základního tábora je to tři dny chůze přes kempy Joula a Paju. 7. 7. odpoledne konečně dorážíme do základního tábora. Nádherné místo cca ve 4 100 m s jezírkem a výhledy na skalní katedrály. foto © Jindřich Bednář Následujících 13 dní probíhá následovně. Aklimatizace postupně směrem k nástupu, vždy přespat a vrátit se, den odpočinek, pak znova a výš, řešení počasí, balení věcí a pomalu vynášení materiálu k nástupu, který je zhruba v 5 400 m. Neustálé řešení taktiky, protože počasí letos nic moc, vždy je maximálně 2 dny pěkně. Na stěnu potřebujeme alespoň čtyři, jeden den aby odtál sníh a částečně led a tři dny na vlastní lezení. Nakonec se vše zdařilo a nám se podařilo vynosit materiál k nástupu a zafixovat dokonce tři délky. foto © Jindřich Bednář 21. 7. kolem 6. hodiny ranní konečně vyrážíme. K nástupu je to slušný výšlap a poslední úseky překonáváme po fixních lanech po předchozích expedicích. K vlastnímu výstupu jsme si vybrali Slovinskou cestu, která je na Sunny Ledge společná se známější Eternal Flame a pak vede těsně napravo od ní. K dispozici máme jeden ruský a jeden korejský nákres. Bohužel nutno říci, že se liší nejenom v popisu jednotlivých délek, ale i jejím počtem. Hned první dýlka začíná zostra 7a+ s minimální možností jištění. Následuje devět dýlek v rozmezí 5+ - 7b a skýtají lezení jak v plotnách a převisech, tak i jednu mixovou dýlku. Poslední tři jsou v položených plotnách, kde největší dřina je vytáhnout dvě pod sebou zavěšený svině. Pozdě odpoledne vylézáme konečně na Sunny Ledge. Stavíme stan a snažíme se něco pojíst, i když nám to moc nejde. Přece jenom převýšení ze základního tábora není malé - cca 1 600 m. Podle předpovědi má další den sněžit a pak být tři dny hezky. Sněžit začíná už v noci a následující den napadlo kolem 20 cm. Vítr způsobil, že stěna nad námi vypadá jako čerstvě našpricovaná hrubá stavba. Je nám jasné, že následující den budeme muset čekat, až sníh roztaje. V neděli je krásné počasí a my dolaďujeme další postup. Během dne mizí sníh a i stěna vypadá příjemněji. Odpoledne se rozhodujeme zafixovat alespoň 3 dýlky. Jednak chceme urychlit postup následujícího dne (čeká nás 13 dýlek na jedinou polici) a jednak nás láká nakouknout do stěny. Po lehké 1. délce následují spáry v plotnách se dvěma převisy. Zafixujeme tři dýlky a zbytek necháváme na další den. foto © Jindřich Bednář V pondělí už bereme pouze jednu svini a malý baťůžek, a když začne do stěny svítit, tak vyrážíme. Rychle žumarujeme zafixované délky a pokračujeme ještě tři délky mírně položenou plotnou, kterou protíná různě široká spára. Když končí, absolvuji kyvadlo do další, která nás přivádí na 15. štand. Odtud se stěna napřimuje a místy nás vyhazuje do převisů. Začínám toho mít dost. Obtížnost neklesá, a pokud tak mírně a pro jistotu v trhlinách a spárách přibývá led a sníh. Dostáváme se do stínu, a tak začíná mrznout a mně přibývá i přes spárové rukavičky krev na rukách. Lezeme hrozně pomalu a na každý štand dolézám lehce psychicky zlomený a začínám mít zaječí úmysly. Naštěstí než vytáhnu svini a Béďas vyžumaruje s vybraným matrošem, tak se dám do cajku a pokračuju. Energii nám dodává Béďasovo sušené maso (made in home) a energetické gely. Pomalu se stmívá a my koukáme, kde by se dala strávit noc. Je nám jasné, že na bivak v nákrese se nestačíme dostat. Nakonec bivakujeme na konci 20. dýlky. Neustále sjíždíme ze šikmé „poličky“. Nakonec se mi podařilo zadkem zaklínit do spáry, takže ani moc nevisím. Béďas visí v pololeže natvrdo v lanech s hlavou opřenou o mě. Prostě jsme si užívali romantiky, už jen ta rozkvetlá třešeň nad hlavama chyběla. foto © Jindřich Bednář Ráno je nádherné, zapomínáme na strasti noci a pokračujeme. Po třech dýlkách dolézáme na bivak, který je z půlky pokryt ledem a sněhem. Necháváme zde svini a pouze s malým baťůžkem pokračujeme. Přelézáme sněhové pole, takže na řadu přichází oblíbené přezouvání a použití cepínu a maček, aby se člověk mohl zase v půlce dýlky přezouvat zpět do lezeček. Žumaruju za Béďasem a zjišťuji, že v té kolmici a v té nadmořské výšce je to pěkná dřina (a nebo že by stáří?). Opět se mi honí hlavou, jestli se na to nevykašlat, naštěstí Beďas nic neříká a jeho sušený zázrak mě vrací do hry. Výhledy na K2 a Gašebrumy slibují blízkost vrcholu (slibují ho i naše dva nákresy, i když každý za jiný počet dýlek). Když už začínáme být v pohodě a v duchu si aspoň já plánuju panoramata a vrcholové foto, tak Trango nás opět přivede do reality předposlední dýlkou, kterou tvoří hladký komín zakončený efektním dvoumetrovým převisem. Už při prvním pohledu mě napadlo, že by se v Ádru neztratila. Tato a následující dýlka, kde Béďas v půlce mění vybavení a vylézá 80° led, způsobí, že na vrchol dolézáme za tmy a místo panoramat děláme romantické selfie, ale jsme tam. Zatím nám to moc nedochází, protože nás čeká slanění na bivak. Po pěti slaněních jsme na bivaku a o poznání pohodlněni usínáme (nebo je to jen vyčerpáním?). foto © Michal Plunder Šestý den ve stěně nás čeká „pouze“ nekonečné slaňování. Hned po prvním slanění zjišťuji, že mít svini na zádech není zrovna nejlepší nápad. Po dvanácti slaněních se dostáváme na Sunny Ledge. Balíme stan a tavíme sníh na pití. Snažíme se dostat do sebe nějaké energetické tyčinky a co nejvíce tekutin. Čeká nás ještě asi 9 slanění s dvěma sviněma. Se zvyšující se únavou a dehydratací se přistihuju, že začínám být tak trochu letargický, což by se nemuselo vyplatit. No a tak začínám na sebe sám mluvit, používám výrazy, za které by se nemusel styďet kdejaký „dlaždič“. Nakonec jsem zjistil, že Béďas byl na tom podobně. Konečně jsme u nástupu a na konci fixů. Balíme všechny věci do dvou sviní. Cesta do základního tábora s naloženýma sviněma a únavou připomíná pozdní návrat z vydařeného mejdanu. Nohy se motají, kloužou a my předvádíme neuvěřitelné pohybové kreace. Při každém pádu mám pocit, že už nevstanu. No ale nakonec jsme do základního tábora přece jen dorazili. Na místě jsou už i Švýcaři, kteří úspěšně vylezli Eternal Flame. foto © Jindřich Bednář Odchod ze základního tábora je naplánován na 3. 8., a tak máme týden času, který každý vyplňujeme individuálně. Cesta zpět probíhá bez větších komplikací, akorát co jsme šli tři dny, tak zpět jdeme dva. Zjišťujeme, že pochoďáky nejsou naší silnou stránkou. Ve Skardu trávíme dva dny, v Islámábádu necelé tři. Jedinou komplikací je zrušení našeho letu z Islámábádu, díky čemuž jsme mohli strávit den v jednom z nejluxusnějších hotelů v Pákistánu. Za zmínku by určitě stálo naše shánění piva v Islámábádu, ale to je na jiné vyprávění. Šídlák (plunder@post.cz) Poděkování: všem přátelům, kteří nás podpořili Márovi za cenné informace Marianu Vlkovi za energetické gely nutrition by Berry.En Ocúnu za materiální podporu a jejich bigwallové sedáky Michal „Šídlák“ Plunder, Jindřich“Béďas“ Bednář, HOJ Javořice Nameless Trango Tower, Slovinská cesta Způsob přelezení: 7a+, A1, 80° 30 délek, 900m 21. 7. – 26. 7. 2016 foto © Jindřich Bednář foto © Jindřich Bednář foto © Michal Plunder foto © Michal Plunder foto © Jindřich Bednář foto © Jindřich Bednář foto © Michal Plunder foto © Jindřich Bednář
|