Cílem tohoto příspěvku je opravit některé nesmysly a chyby v předchozím článku a diskusi pod ním a osvětlit problematiku čtenářům neznalým věci.

Proto pouze vyjmenuji věci, které považujeme za nutné vysvětlit, opravit či uvést na pravou míru, nebudu vyprávět celý článek znovu.

1. akce byla od samého počátku vedena jako náhradní. Na konci června (měsíc před odletem) jsme zrušili 3 akce směřované na severní Pamír kvůli ozbrojeným nepokojům, které hrozily přerůst v občanskou válku v jižním Kyrgyzstánu. Přihlášeným klientům jsme nabídli dvě varianty řešení. Buď zrušení účasti a navrácení všech zaplacených peněz nebo účast na náhradní akci na Centrální Tian Shan, tedy do oblasti, kam běžně nejezdíme, kde byl ovšem na začátku letošní sezóny klid a bezpečí. 95% klientů zvolilo náhradní variantu, což je vzhledem k úsilí (trénink) a vydaným financím (nákup věcí potřebných pro expedici) pochopitelné. Nicméně každý věděl, že neodjíždí na akci, kam se původně přihlásil a souhlasil s tím.

2. výprava neměla vyřízené povolení pro výstup na Chan Tengri jednoduše proto, že něco takového v Kyrgyzstánu neexistuje. Za výstup na Chána, Pobědu a Lenina se neplatí žádné poplatky a nevyřizuje se žádné povolení. Byl bych rád, aby samozvaní odborníci na Kyrgyzstán nemátli svými výroky o povoleních veřejnost, která pak tyto bude na místě shánět, když tam pojede.
Na výše zmíněné vrcholy je naopak nutné vyřídit povolení vstupu do pohraniční zóny na kyrgyzském ministerstvu vnitra, které výprava měla vyřízené zprvu pro oblast Leninova štítu a následně rozšířené na okresy pod Chan Tengri. Kdyby je tato výprava neměla vyřízené, nikdy by se na ledovec nemohla dostat vrtulníkem, protože při cestě na heliport Karkara se prochází pohraniční kontrola.
Pokud došlo k slovní hádce s vedoucím tábora na ledovci Inylček, tak jen proto, že naše vcelku početná výprava fungovala na ledovci bez zaplacení cca 400 EUR na osobu, které standardně (byť samozvaně) tyto tábory vybírají „za pobyt v BC Južnyj Inylček“ a jeho výběr si zajišťují tím, že vám bez něj neprodají let vrtulníkem. Toto je ovšem poplatek inkasovaný soukromými firmami za pobyt v jejich základních táborech na ledovci, které jsme ovšem nevyužívali. Kdo neví, že stačí stanovat mimo tábor s heliportem, tak prostě zaplatí. Není divu, že pokud vedoucímu tábora proklouzlo mezi prsty 28 x 400 EUR, tak nadšený nebyl. Nicméně je to jen člověk – zaměstnanec kyrgyzské cestovní agentury, který nemá žádné větší pravomoci, než jakýkoliv chatař či vedoucí kempu u nás. Tento poplatek od roku 2006 na základě kartelové dohody vybírají všechny firmy, které na Jižním či Severním Inylčeku působí a standardně bývá zakalkulován do malého či velkého paketu služeb. Malý paket služeb je pouze let vrtulníkem a pobyt v BC a stojí 900 EUR.

3. trasa sestupu, kterou šla výprava, je v úseku od splazu ledovce Inylček níže dvakrát za rok zcela změněna. Poprvé při jarním tání a podruhé na konci července, kdy se protrhne ledovcové jezero Merzbachera a celé štěrkové koryto je zcela přeoráno vodními přívaly. Proto v tomto úseku není stálá stezka, kterou by se dalo každý rok stejně projít tento úsek doliny. I když tam půjdete po dobu několika let po sobě každý rok, trasa může být pokaždé zcela jiná.

4. poznámku o použití černobílých kopií map zcela nechápeme, protože to, že v terénu používáme pouze kopie map, jejichž originály (častokrát špatně dostupné a obtížně sehnané) máme uschovány v CK, kde se nezničí, nám přijde jako naprostá samozřejmost.

5. vedoucí – průvodce velehorských expedic je osoba zodpovědná za administrativní a organizační zabezpečení akce. Práce CK na těchto akcích je vyřídit za klienta veškerou administrativu a dopravit jej z ČR pod kopec a zase zpět. Samotný výstup a další sportovní působení na expedici je již zcela v silách a schopnostech každého klienta, který dle cestovní smlouvy sám sebe zhodnotil, že na daný výstup má schopnosti jak psychické, tak fyzické o zkušenostech nemluvě a je tedy schopen danou akci zvládnout. Vedoucí nijak neřeší samotný výstup jednotlivých účastníků a v rámci své funkce nad BC nevykonává žádnou práci. Pokud se výstupu účastní, tak jen proto, že nechce sedět na zadku ve stanu 14 dní, ale nijak neprovádí vedení klienta na vrchol a dolů. S tímto je každý klient seznámen. Pokud je tento rozsah služeb někomu málo, nechť nevyužívá služeb cestovních kanceláří, ale naopak si najme horského vůdce UIAA, který se za příslušnou sumu o klienta rád celé 3 týdny ve střední Asii postará.
Jako srovnání může posloužit zájezd na lyžování na ledovci v Alpách, kde vedoucí také není lyžařským instruktorem a odborníkem na záchranu na ledovci, ale pouze delegátem zodpovědným za organizační a administrativní provedení akce. Zvláštní, že na ledovci v Alpách lyžují všichni sami, ale na expedici mají naopak pocit, že je s nimi skrytý horský vůdce, který je na laně vytáhne na vrchol.

6. nicméně vedoucí druhé poloviny akce je mimo jiné instruktor skalního lezení, v horolezeckém oddíle čítajícím přes 70 členů se stará o metodický výcvik a pokud není na expedicích tak se věnuje výuce na universitě, kde učí záchranáře, hasiče a policii lanovým a jiným technikám užívaným při záchraně, takže o nízkých znalostech nemůže být řeči, i když znovu připomínám, pro práci vedoucího – delegáta žádnou s těchto kvalifikací nepotřebuje.

7. připomínka ke skeletům nejspíše patří k vyjádření nějakého teoretického lezce, protože tvrdit, že na +7000m kopec nelze bez skeletů vylézt, je nesmysl. Během uplynulých let s námi na sedmitisícové štíty vycestovalo přes 100 klientů a většina těch, kteří vrchol zdolali, použili běžné kožené pohorky vybavené zateplenými výškovými kamašemi. Pouze menší část z nich měla skelety nebo dnes velmi moderní výškovou obuv s návlekem až pod koleno. Pokud Olsonovi přesto byla zima, tak by nejspíše mrznul i v těch skeletech. Kdo skelety má, tak ví, že v nich taky umí být zima, kdo ne, píše očividně připomínky do diskuzí.

8. nyní k nehodě Zdeňka, která se stala při zbytečném brodění tříčlenného družstva, které se za tímto účelem odpojilo od zbytku skupiny. Proč od začátku nepoužili lano, je těžko říci a nyní to už nevyřešíme, ale každopádně mezi tím celý zbytek výpravy obešel řeku po břehu, takže brod byl naprosto zbytečný. Jednalo se o nehodu, které se ve velehorách stávají i těm nejlepším z nás, tato je toho smutným důkazem. Myslím, že je nutné říct, že tragicky zahynulý Zdeněk byl zdaleka nejzkušenějším členem expedice, o čemž svědčí mimo jiné i to, že byl předsedou horolezeckého oddílu a dle sdělení rodiny a blízkých před létem úspěšně složil zkoušky na horského vůdce UIAGM! Jistě se tedy nejednalo o nezkušeného člověka. Jeho velké zkušenosti naopak ukazují smutný fakt, že nehody se ve velehorách mohou stát opravdu komukoliv. Zdeňka jsme na akci stihli poznat jako výborného člověka a zkušeného horolezce klasického střihu, o to více je jeho nehoda nepochopitelná a smutná.

9. poté, co se skupina po neúspěšné snaze o nalezení Zdeňka (tělo bylo nakonec nalezeno 20km po proudu od místa brodu) dostala do civilizace, okamžitě nahlásila nehodu na místní úřady a do CK. Na místních úřadech jsme na několikerou radu ruských horolezeckých oddílů, které jsme potkali na minulých výpravách, nahlásili pouze pohřešování Zdeňka. Dle jejich rady totiž pokud v těchto postsovětských zemích nahlásíte úmrtí, tak nejen, že tělo údajně nikdo nehledá (pátrání údajně probíhá pouze tehdy, když je naděje na nalezení živého člověka), ale navíc následuje zatčení celé skupiny a následné vyšetřování cizího zavinění. To, že by všem propadly letenky a víza místní milici samozřejmě nezajímá. Problémy všech zúčastněných v práci a doma spojené s opožděním návratu třeba o týden také milici nezajímají. Proto bylo jedním z cílů organizace to, aby se všichni odtamtud dostali v řádném termínu a bez zatčení, ovšem tak, aby se nezanedbaly povinnosti věc ohlásit – stejné pokyny jsme dostali i od českého velvyslanectví v Kazachstánu, které nám při úplně prvním hovoru navíc řeklo, že my jako CK vůbec nejsme oprávněni toto řešit (ještě ten den jsme se ovšem dohodli na součinnosti a první pokyn byl nejspíše nějakým šumem z jejich strany).

10. CK po sdělení nehody vedoucím akce obratem informovala českou ambasádu v Kazachstánu, která má toto území v jurisdikci (a tím i ministerstvo zahraničních věcí ČR) a začala hledat příbuzné Zdeňka (logicky CK nezná rodinné poměry klientů – zda má příbuzné, jaké, kolik a kde je lze nelézt). Po jejich nalezení a zjištění údajů o pojistce Zdeňka proběhlo řešení celé záležitosti mezi CK – pozůstalými a přáteli Zdeňka – českým velvyslanectvím v Kazachstánu – pojišťovnou UNIQUA – partnery v Kyrgyzstánu poměrně rychle a ostatky byly po nalezení, převezení do Biškeku, identifikaci a zakonzervování přepraveny do ČR. Toto vše proběhlo ve lhůtě do 14 dní, ačkoliv při prvních odhadech nás připravovali i na lhůtu 60 dní. Během doby se rovněž vedoucí akce spolu s majitelem CK setkali s pozůstalými. Prohlášení člověka z diskuze pod nickem Zoban, kterého neznám a nejspíš jsem ho v životě neviděl (možná ano, ale když nevím, jak vypadá, tak těžko říct) o tom, co jsem údajně říkal o celé události, jsou směšná. Ale asi stál u mně v kanceláři, když jsme celou záležitost řešili, když to ví tak dobře.

Kdo dočetl až sem, tak se asi chtěl o celé kauze dozvědět více a proto dal prostor i druhé straně, těm z vás děkuji.

Michal Kleslo, PAMIR7000

Možná by stálo za spekulaci, jak by akce vypadala, kdyby ji realizovali samostatní horolezci bez asistence někoho, kdo se v oblasti vyzná.
1. po příletu do země by marně hledali, kde vyřídit povolení, které neexistuje, ačkoliv o něm všichni píšou
2. bez mrknutí oka by zaplatili navíc 400 EUR, protože podle vedoucího kempu (rozuměj správce kempu) to tak dělají všichni
3. kdyby se stala podobná tragická událost, tak by to bezelstně šli všichni nahlásit a následné věci by řešili až po zatčení a příslušném vyšetřování z pohodlí policejní stanice, přičemž by poznali místní kulturu a zvyky více, než si kdy přáli.

Pokud si opravdu myslíte, že asistence cestovní kanceláře, která se na oblast specializuje, je v postsovětském prostoru zbytečná, nikdo vám nebrání se sem vydat samostatně. Přejeme vám v tom hodně štěstí.