Úterý, 24.12.2013, Plateau Hut
Chata se otřásá pod náporem větru, který už od včerejšího večera bičuje od západu hřebeny Jižních Alp. Nedá se vyjít ani na krok, nikomu to ale nevadí. Včera jsme si nadělili nejlepší možný dárek k Vánocům. Po patnácti hodinách lezení jsme stanuli na nejvyšším vrcholu Nového Zélandu a pro mě jedné z nejhezčích hor na světě, Aoraki!
Otvírám knihu výstupů, kde mě velmi pobavil náš značně přemotivovaný zápis z minulého roku, Mt. Cook via Linda Gletscher, bivi on Bowie Ridge, next day possibly Mt. Tasman via Silberhorn. Dostali jsme tehdy zaslouženě pořádnou nakládačku, nakonec vystoupali jen cca 700 metrů nad chatu a poté absolvovali 21 hodin dlouhý sestup, kde šlo chvílemi o život. Už tehdy jsem ale věděl, když jsem po třetí zvracel vyčerpáním dole v údolí na Tasman Gletscheru, že se sem jednou vrátím. Na vrchol Lindou však už nikdy nepůjdu. Při cestě zpět podél jezera Pukaki jsem se v autě naposledy ohlédl. Z východního hřebene, o kterém jsem četl v průvodci, se v tu chvíli stala posedlost.
Aoraki - east ridge
Aoraki (Mt. Cook) via East Ridge (východním hřebenem)
Cesta na vrchol přes východní hřeben je považována za jednu z nejhezčích ledových cest Nového Zélandu a s převýšením cca 1500metrů, obtížností 4 NZ klasifikace se jedná o docela vážný výstup. Cestu bych jen pro představu ohodnotil asi 60 až 70 stupňů v ledu, cca 4 UIAA ve skále a tak M6 v mixu. Dá se rozdělit do dvou částí. První polovina ze sedla Cinerama Col až po výrazné narovnání v polovině cesty je tvořena strmými a jako břitva ostrými sněhovými hřebeny, které jsou narušené několika skalními výšvihy s totálně sračkoidní skálou. Druhá půlka je již více monotónní. Strmý ledový svah a klíčový závěrečný mix však neumožňuje žádný odpočinek ani prostor pro chybu. Dvatisíce metrů vysoká Caroline Face, kterou máte v tu chvíli pod nohama, je dostatečný strašák pro chvilkovou nepozornost. Hřeben končí nějakých 200 metrů od Middle Peaku, odkud je to podle podmínek od dvou do ctyř hodin na hlavní vrchol. Sestupuje se po normálce slaněním vrcholových skal a poté Linda Gletscherem až na Grand Plateau.
Pátek, 20.12.2013
Jedeme s Kárňasem na Thomson House oznámit Švadlovi, že na Cooku je dvoudenní okno s nízkou hranicí mrazu. Dost možná poslední možnost jít letos East Ridge. Švadla je po dvoudenním tahu. Vypadá dost překvapeně. Sedí na gauči, mlčí a nepřítomně kouká do prostoru. Mám obavy, jestli bude zítra vůbec schopný s námi jet.
Sobota, 21.12.2013
Stres okolo blížícího se výstupu. Shánění nutných zbytečností, balení a odjezd do Mt. Cook Village. Mám strach z toho, co nás čeká. Sestava je ale silná. Michal Kárňas Kárník, známí mezi lezci od Queenstownu po Christchurch a dost možná ještě dál, Michal Švadla Švadlenka, známí mezi lezci ve Queenstownu a okolí a nakonec.... absolutně neznámí já.
Plán je v neděli ráno helikoptérou na Grand Plateau, odtud lézt co to půjde s bivakem v Middle Peak Hotelu, trhlině na vrcholovém hřebeni, která zachránila již mnoho životů, ale byla i svědkem mnoha tragédií. V pondělí dokončení výstupu a sestup až dolů na parkoviště.
Neděle, 22.12.2013
Vstáváme v šest ráno. Odlet je sice až kolem deváté, ale musíme ještě zařídit spoustu věcí. Sehnat emergency beacon, zapsat se v D.O.C. kam že to vlastně jdeme a jak, sehnat lidi co se s námi podělí o poplatek za vrtulník a v neposlední řadě, sehnat vrtulník. S hodinovým zpožděním oproti plánu vzlétáme vstříc úžasnému dobrodružství.
Vrtulník nás vysazuje na Grand Plateau, a šetříme tak nejen drahocenný čas, který nemáme, ale hlavně naše nohy od morbidního a nekonečně dlouhého nástupu po snad nejhorším možném terénu, jaký můžou hory připravit. Lézt začínáme kolem jedenácté ráno. Kromě pozdního startu máme obavy ještě z dvaceti centimetrů sněhu, který napadl předchozí den. Již první ledový výšvih obavy potvrzuje. Podmínky mají daleko k ideálním, žádný led ani tvrdý firn. Navátý sníh a varovné WUMM!!! nám každý pohyb oznamuje vysokou lavinézní situaci. Na hřebeni to není o moc lepší. Sníh je značně nestabilní, vše se sype a ujíždí pod nohama. Některé pasáže je možné jen přejít, v naprosté většině ale musíme opatrně traverzovat. Technika se mění každou chvíli, jednou s rukama na druhé straně hřebínku, jednou ve stylu lezení ve stěně, výjimkou není sunutí se kupředu s nohama obkročmo. Strmé sněhové výšvihy nepředstavují nic než nervy drásající lezení. Cepíny v ničem nedrží, pro postup používáme jen nejisté nohy. Skalní a mixové výšvihy jsou extrémně rozbité a nezajistitelné. Postupujeme velmi pomalu a v jednu chvíli házím i kamennou spršku dolu na Kárňase. Dostává zásah dvoukilovým kamenem nad koleno, ale je to tvrdý kluk z Moravy a postupuje dál. Na výrazném narovnání v polovině výstupu se navíc ujímá vedení, neb já již toho mám plné brýle. Máme šest hodin večer.
Aoraki - spodní část hřebene 1
Aoraki - spodní část hřebene 2
Aoraki - spodní část hřebene 3
Aoraki - spodní část hřebene 4
Aoraki - spodní část hřebene 5
Charakter výstupu se značně mění. Čistou hřebenovku střídá částečné stěnové lezení. Uvažujeme o lezení sólo, ale nakonec zůstáváme u souběžného postupu na jednom laně. Úspora času je momentální prioritou a na vrchol je to ještě dobrých 700 výškových metrů. Vnitřně se smiřujeme se s tím, že půjde-li jeden, půjdou všichni. Svah z počátku není nijak obtížný, a rychle tak nabíráme potřebnou výšku. Lezení je ale stejně nejisté jako po celou předchozí část. S narůstající výškou roste i sklon. Zapadající slunce dává okolním vrcholkům růžový přeliv a začínající soumrak balí celou krajinu do ještě mrazivějšího hávu. Kárňas průběžně zatlouká sněhové kotvy a sem tam použije i šroub. K vrcholovému mixu dolézáme již po tmě. Kárňas to ale valí dál tma ne tma. Začínáme se průběžně dojišťovat, ale o bezpečném lezení zdaleka nemůže být ani řeč. Více méně volíme styl závodu o rekord na El Capa. Na vrcholový hřeben mezi Low Peakem a Midle Peakem dolézáme asi v jedenáct. Je vichr jak sviňa. Podle předpovědi až 60 km za hodinu. Do toho asi -10 °C. Kopeme si provizorní plošinky na spaní, a každý bojujeme se začínajícími omrzlinami. Já se Švadlou máme v háji prsty u nohou, Kárňas, který ztratil již na spodní části hřebene zimní rukavici, má problémy s rukama. Vrtám pár šroubů, do kterých cvakám sebe i svůj materiál a jako první uléhám. Švadla dodržuje průměr minimálně jedné ztracené věcí za den, a tak mu v černé nicotě mizí karimatka. Mrazivá noc nenechá nikoho pořádně vyspat.
Aoraki - horní část hřebene 1
Aoraki - horní část hřebene 2
Aoraki - horní část hřebene 3
Aoraki - horní část hřebene 4
Pondělí, 23.12.2013
Ráno si užíváme relativního tepla spacáků, ze kterých vylézáme až dlouho po sedmé ranní, kdy slunce je již vysoko na obzoru a pumpuje do nás alespoň trochu své energie. Děláme pití a snažíme se něco pojíst. Po deváté nás Švadla vede po vrcholovém hřebeni směrem k Middle Peaku. Z jeho vrcholu vidíme celý hřeben, kde v dáli tušíme kýžený High Peak. Podmínky se nezdají nejhorší. Lehčí pasáže rychle přebíháme, ty těžší ale vyžadují stejné soustředění jako po celý včerejší výstup. Přes sypký sníh a křehký pórovitý led se ale posouváme dál po nejvyšší střeše Nového Zélandu. Lezení se zdá opět nekonečné, když v tom identifikujeme samotný vršek. Po necelých třech hodinách stojíme konečně všichni na vrcholu. Křičíme radostí a slova jako JOOO!!! PIČOOO!!! nebo KURVAAA!!! nejsou výjimkou. Mně se tím splnil sen, který jsem měl od doby, co jsem poprvé viděl fotku Aoraki, hory jejíž jméno je stejně krásné jako ona sama a jejíž jméno dokonale vystihuje i její povahu. Aoraki by se z maorštiny dalo přeložit jako: “Ta, co mraky proniká.“
Aoraki - bivak 1
Aoraki - bivak 2
Aoraki - vrcholový hřeben 1
Aoraki - vrcholový hřeben 2
Aoraki - vrcholový hřeben 3
Aoraki - vrchol 1
Aoraki - vrchol 2
V šest večer se po nekonečném sestupu přes vrcholové skály a rozbředlou a nevyzpytatelnou Lindu dostáváme zpět na Grand Plateau. Začínající déšť a mlha věstí přicházející frontu. Rozhodujeme se pro noc na chatě Plateau Hut, kde nakonec pro špatné počasí trávíme noci dvě. Přes Vánoce napršelo 160 ml srážek a i brzo ráno je nezvykle teplo. Ve středu dáváme pokus o sestup, ale sníh se strašně boří. Po půl hodině demokraticky volíme helinu.
Aoraki - sestup 1
Aoraki - sestup 2
Aoraki
Kárňas a já bychom na závěr rádi poděkovali Singing Rocku, že materiálně podpořil Švadlu nejen svými novými zelenožlutými kopýtky, díky čemuž mohl běhat po hoře jako kamzík. ;-)