Narodil jsem se v první polovině sedmdesátých let a někdy kolem roku 1982 jsem si poprvé vyzkoušel svůj dávný klukovský sen, slaňování z opravdové skály.
Konečně jsem tedy zkusil to, na co jsem s obdivem koukal, když jsem sledoval tatínka zdolávajícího krkolomné věže v našich a německých pískovcových oblastech. Ano, jednou ze mě bude horolezec…
Matně si vzpomínám, že někdy kolem desátého roku života jsme s o necelé dva roky starším bratrem opravdicky lezli. Martinka, Čtyřpaličník, Kapucínské skály, později Hrubá skála. Na nohou tenisky nebo nic, na hrudi nesmírně tlačící smyčku, kdy každé odsednutí provázela nesnesitelná bolest, o pádu nemluvě, a proč taky, vždyť padat není správné. Když padáš, tak to nelez. Ve skalách každého pozdrav naším „ahoj“. Lézt po kolenou není hezké… A určitě těch pravidel bylo víc, jenom už je teď neumím vypsat.
Někdy v druhé polovině let osmdesátých utekl do Rakouska kamarád Bóža a tátovi se dostaly do ruky kopie sedáků, které jsou tam v zemích nám zakázaných tak běžné. Nakupuje pásy do auta a doma pak vytváří naše první sedací úvazy. Občas pronikne ze Západu i nějaká fotografie a tak začínáme snít o tom, co všechno se dá přelézt. V té době s bratrem začínáme lézt sami na domácích žulových skalkách, někdo přijde s nápadem, že proti potu je jakýsi bílý prášek co používají gymnasti, a tak v drogerii kupujeme za dvacet korun kilo tohoto prachu (ó jak nás překvapí množství, které prodavačka přinese) a šijeme pytlíky po vzoru oněch fotografií ze západních katalogů.
Taky trénujeme. Prý se dají vyrobit takové dřevěné desky jakoby s chyty a na nich shybovat. Zpestření k nudnému mačkání gumových kroužků, klikování a dělání leh-sedů. A výsledek se dostavuje. Začínáme okukovat magický stupeň VII a občas zajedeme na Srbsko. Tady zíráme do nesmírně hladkých ploten a obdivujeme postavičky v pestrobarevných přiléhavých kalhotách a sníme o tom, že jednou i my polezeme tyhle neskutečné prásky. Kolikrát takřka expedičně zdoláváme ty nejlehčí místní věci (většinou sedmičky, Alkazar v té době neexistoval) a když brácha prostoupí Ocel a olovo nejlehčím směrem (samozřejmě AF), je to super zážitek.
Občas také zavítáme na pískovcové skály. Tady je samozřejmě vybavení jiné, než na které jsem zvyklí z naší žuly. Doma zůstávají veškeré vklíněnce a samozřejmě magnézium. Na nohou už v té době nemáme tenisky, ale postupně jsme se propracovali ke kopačkám bez špuntů, podlepených kusy duše z pneumatik, na žulu a písek se výborně hodily důchodcovské papuče s vynikajícím třením, avšak velmi omezenou životností.
Těsně po slavné revoluci se objevují první tuzemské sedáky – kdo si dnes ještě vzpomene na hezký slogan „sedáky Jomi udrží i domy“? V devadesátém si z Itálie přivážím první „íbíčka“ – boreal ninja. Výkonnost stoupá, lezeme všude možně v Evropě, nejvíce v blízké Frankenjuře, objevují se první závody v Turnově, Liberci a pak vyroste i mamutí Ruzyně.
Občas jsme i na písku. Bratr dělá kousek od Českého ráje školu a má tedy i poměrně blízko k lidem kolem pískovců. Kromě klasik, které se také v klasickém duchu lezou, je tu řada moderních prásků od Máry Havlíka, Honzy Kareše a dalších a v nich se používá onen zázračný prášek proti pocení. Starší generaci už nestačíme poznat, ale když člověk pohlédne na Bobuláčovu „Opera verticale“, spadne mu čelist…
Stále se snažím zdravit ve skalách každého, koho potkám, tím naším „ahoj“. Ale stále méně, protože mi stále méně lidi odpovídají. Ještě tak zbloudilého pocestného v zastrčené oblasti, ale na Srbsku už to bohužel nemá cenu. Nezbývá mi, než postesknout si nad těmi časy, kdy každý bojoval na skále sám se sebou a s cestou. Na časy, kdy nebyly žebříčky, na časy, kdy nikdo nikoho nesponzoroval, na časy, kdy si lidi tolik nezáviděli.
Je to vývoj, ať se mi líbí nebo ne. Sám mohu pouze zavzpomínat a třeba i napsat článek o tom, jak to bylo. Proč? Možná jako nostalgickou vzpomínku na věci, které byly a které čas smazal. Možná jako důkaz vývoje. Možná by bylo zajímavé přečíst si nostalgickou vzpomínku někoho, kdo zažil věže v Sasku čisté bez kruhů. Třeba mu i ukápla slza, když se tam ten první objevil. Třeba by i zavzpomínal na časy, kdy se v Alpách zakazovaly skoby, poté kritizovaly vrtané pomůcky, kdy se udělalo první stavění a kdy první stavění ze sedačky, které má s tou původní myšlenkou volného lezení na věže pramálo společného. A stejně nám naši dědečkové a babičky vypráví o morálním úpadku mladších generací. A už i já se nestačím divit, s čím mi ze školy chodí starší kluk. Jsem zvědavý, co všechno ještě zažijeme. Doufám však, že se budu umět koukat na kroky těch našich mladých s respektem a pochopením.
Omlouvám se, ale článek nepodepíšu, myslím, že by ho to diskriminovalo. Můžete to ale také, milí příznivci Lezce, brát jako výzvu. Kdo jsem? Prvnímu, kdo uhodne, dám malý dárek.
ten článek je hezky zpracovaný, celkem sem nad tím zapřemýšlel.... nevim kdo to psal, ale nebyl by to Hudeček :D ... podle mě by to sedělo....(nebo je to blbost? :D
A neni to jedno kdo jsi?....myslim, ze to co pises je pravdive. Ikdyz patrim do mladsi generace (taky jsem jsem se sedakem z pozarni hadice) zazil jsem hodne podobneho. Ale i dnes se clovek setka s fajn lidma a to ahoj je casto opetovano. Mozna je to tim, ze se spis dnes divame na top cesty, misto na cestu celou.
Je pro nas dulezitejsi cestu vylezt, nez si ji uzit.
Mozna se pletu...mozna....
Po tu Operu vertikal to mohlo napsat hodně lidí( ještě nedávno jsem viděl pár sedáků, který jsme šili a prodávali asi před dvaceti lety, mágo se kupovalo v drogerii ve zlatnický ul., vklíněnce jsem brousil z duralu v předsíni a jako lanko se použilo brzdový lanko z favorita atd....)
Jenom v tom závěru bych nebyl tak lítostivej, protože žebříčky, soutěživost a závist tu byly, jsou a budou stejně tak, jako přátelství, parádní zážitky ze skal a večírků k nim neoddělitelně patřícím. Proto tam pořád jezdíme, nééééé :)
Nojo, se mi najednou vybavilo celé dětství, jak by řekl Sobota. Si vzpomínám, jak jednou Hop sehnal někde 15 kg magnézia za 300,- Kč. Tak jsme se 3 studentíci složili, každej dal stovku a měli jsme doma hafo bílího zlata. Tehdá ještě krásně vonělo, takňák jinak než to dnešní. Jo a sedáky Jomi, panečku ty byly. Strýček John si mě pozval na měření, pak asi 2x na zkoušku a za 14 dní jsem měl krásnej sedák šitej na míru a stál přesně totéž, co ty 3 kila magnézia :-) To byly časy...
Moc pěknej článek, hafo jsem toho nezažil, ale v tom závěru jsem se našel i já. Netušil jsem jaké máš spisovatelské střevo. :) klobou dolů
slíbil jsem že ho neprozradím....
Jsem sice rocnik 85 (takze relativne mlada generace), ale clanek se mi libi. Mozna proto, ze jsem jako malej lezl s tatou a taky jsem nemel sedak, jen nejaky popruhy a tak (jeste mam doma nejaky to vybaveni co tata vyrabel):-). A mozna pro to, ze je na skalach videt presne to co autor pise.
Jo,co takhle kus hasičský hadice na slańování a různé jitrnice na krku,když se svezly různé šátky a záplaty na roláku? a jel jsi po kůži?Taky jednu jizvu mám ,jak jsem mohla osma byla moje.Naše vzpomínky jsou,alwe trochu příjemnější,i přes totalitu.A zavřené hranice.
mno kazdy snad ma doma nejaky kousek matrose co doma sil,svaroval,brousil...nektere kousky nerozeznatelne od origa, nebo spis original kazdy kousek.chtelo by to nejakou galerii domacich vyrobku.rad bych videl ten sedak s pozarni hadice :)
jo,to nebyl sedák,ale rozříznutá starší hadice nařezaná na pruhy(tím bylo pro dost lidí-každý urval kus),udělala se díra protáhl kožený řenmínek,namotalo se na stehno a už se jelo a jaká to byla paráda.je vidět,že jste už děsně všichni zchoulostivělý.Ale máte fakt,žijte na užívejte,ale když je zle jde to i bez pytlíku a sedáku a bez bot.Zkuste jen pro tu legraci
Jo a hadice se dala krásně obarvit barvama zn. Duha. To abysme měli něco extra, protože ta původní hasičská byla taková špinavě bílá. My měli v rodině krásně tmavě modrou a když pak třeba trochu sprchlo, měli jsme modrý skoro všecko. Krásně, tmavě modře flekatý. A pak jsme ještě měli "německou smrt za korunu" - kdo víte co to je ?
Je to Jaroslav Maršík, co to psal, je to jasný.
Přišel jsem na to já a ty nedostaneš nic (každému podle jeho zásluh!). Navíc jsem byl v uplynulém roce nejhodnější!!!
no tak vidis ty chytrej je to proste Huber, Alex Huber, sedak z autopasu, duralovy karabiny, tkliva, lehce vychovna myslenka, to je proste on, smir se s tim, je to Huber!
Jj...clanek je to pekne...klidne se mohl podepsat..urcite by ho lidi za to nekamenovali jak to tu byva na dennim poradku.K tomu magu v drogerii ve Zlatnicke ulici se stale prodava..je sice mene ucinne nez klasicke z nejmenovanych obchodu,ale o to mnohem levnejsi..zdar lidi
Podle mě to moc dobrej článek není a snaží se pouze provokovat mladší generace tím jak to bylo za Vás lepší...Hovno bylo lepší, lidi sou furt stejný, lezení taky s tím rozdílem že se lezou těžší věci. Mám z výjezdů do skal parádní zážitky a kamarády na který se dá spolehnout, tyhle výkřiky těch co už nelezou mě fakt serou. Navíc píšeš to jak kdyby ti bylo 80 a je ti 32 dědku...
Máš pravdu, ten konec zní příliš pesimisticky a přitom se mi leze taky dobře v těch nových věcičkách a jsem rád, že jsou lepší podmínky. Tohle mi fakt ujelo, protože to mělo být celé o tom, že se lezení, stejně jako všechno ostatní prostě mění a hlavně o tom, že až mi bude těch osmdesát, tak "Doufám však, že se budu umět koukat na kroky těch našich mladých s respektem a pochopením."
Pekne napsano. Predposledni odstavec mohl byt kratsi. Mozna ani nemusel byt vubec ... ten slohovy utvar zvany zaver. Vsechno uz bylo napsano vyse, mezi radky. Dik za zpoved.
Tak jsem Tě Ty starej syčáku poznal. Vzpomínáš těsně před revolucí na Suškách? He? Tak to jsem já. Máš u mne Tvůj oblíbený neslazený grog.
Nazdar Romik
Lezu od začátku osmdesátých let a lidi mi přijdou stejný.Kradlo se taky,někdy kolem roku 1987 mi nějaká svině ukradla z peněženky v batohu stovku a krabičku startek navrch, bylo to v Ostrově za Obrem,takže těžko turista.Lezení akorát nebylo tak populární a nežvanilo se o něm tak v médiích jako dneska.
po dlouhé době se bavím,stejně nikdo nic přesně nezjistíte,pokud se autor projeví a zveřejní se možná budete dost překvapený a styl já to tušil.A mlácení hlavou o zedˇ,vždy´t to bylo jasný.
Taky k tomu dorosteš, brachu. Říká se tomu" krize středního věku", začíná kolem třicítky a bývá spojena s podobnými "důchodcovskými" stavy ala "Starcovo (třicetileté) rozjímání"... Dost pomáhá najít si novou ženskou :-)
p.s. Já jsem začínal lézt ještě v dračáku - pěkně se zařezával, když v tom člověk chvíli visel - a slaňoval vražedným sedem, co v něm lano dokázalo servat dlouhé pruhy kůže - první prsák, osma a sedák made in Boletice (myslím) potom působily jako menší zázrak.
:)) jo!
poznani reality, ubytek sily a motivace, ztrata iluzi souvisejicih s vekem, o vyvoji lezeni je to jen okrajove. Taky sem mel takovy chvilkovy pocit jako autor (nejspis, jsem 72) , nechal jsem se predelat na zenskou a hle: po zpetne analyze sem zjistila ze se nic nemeni, jenom jsem starnul , slabnul a blbnul. Jiste je tedy, ze autor neni zenska, ty totiz nemaji krize stredniho veku:)
By ses divil, jak nás tahle kríze bére!
Teda páníček říká, že stáří na něj nejhůř doléhalo kolem 21, pak trochu po třicítce. Od té doby se už zase cítí mlád!
:-)
Jsem ročník 72 a lezu asi od deseti.Připadá mi,že většina kritiků toho článku vůbec nechápe,co tím chtěl autor říct.Bohužel se plno věcí změnilo.Něco k lepšímu a má to určitě i negativní stránku. Před listopadem 89 ta lezecká komunita držela více pohromadě. Po revoluci se o dost zvětšila a u některých jedinců došlo k přeskládání žebříčku hodnot. Takže je na každým,kam se chce zařadit. Ale ta doba už se nevrátí
Jsem ročník 80 a múžu vám říct, že lezení na sedáku z hadic to jsem taky začínal. používali se Waltrovky a kda měl se zámkem či osmičku tak byl velkej frajer.
Talé patrím k těm kteří chodí do skal si zalézt pro pohodičku dobrý pocit a bý venku v přírodě. Nepotřebuju někde přelézat velké prásky. Mě stačí něco lehčího ale pěkně v klidu klasicky přelezíno a mám z toho lepší pocit než když někde přelézáte pecky z mágem a nechávat za sebou bílou cestu jak uslintanej slimák.
Zkuste někdy v 8,00 ráno vylézt na skálu a chvilku tam vychutnávat pravé ráno v lese.
Klasikům zdar! (dneska je ten sport hrozně in a děláto kde jakej blbec, stačí si koupi v krámě vybavení a průkaz na netu a může te machrovat)
co to kecas, nas to taky bavi a nedelej ze sebe zase starocha je ti 28, tyhle dementy fakt nesnasim, lezes hovna a tak se snazis z lezeni udelat jenom nejakej polosport co se dela kvuli tomu aby byl clovek venku. Jasne ze na skalach je to super, ale neni jedno jakou cestou se dostanes nahoru a to ani tobe, jenom jsi nikdy nemel na to aby to slo jinak nez 6kou...
No, brachu, možná taky jednou zažiješ takové to "satori". To se takhle ráno probudíš, budeš čučet do stropu, a dojde ti, že všechny ty vylezený óeska, erpéčka, patnáctky i šestky jsou ti ve svý podstatě z hlediska životního dost a dost na h...o. A že ouplně nejlepší jsou ty čtyřky, co se za chvíli probuděj vedle tebe :-)
Fakt moc pěknej článek (doufám že Zuzák už docucal toho výherního nanuka), napsanej asi pod dojmem snězení kupky cukroví a bramborovýho salátu a taky celou tou naší milou melancholií vánoc. Jako poselství našim milým mladým generacím bych rád vyzdvihl prostej fakt nesignovani díla z obav možné jeho diskreditace (věřim že slúvko diskriminace bylo použito jen z pouhé nevědomosti obsahu) AUTORE: žiješ v malinký krásný zemi, tak nepřeceňuj ani pocity uspokojení nad sebou samím ani základní normy chování se k druhejm lidem. Leda-že by to podepsal J.H.(Honzik Husojc z Husince íli Losna ze Stínadel) Doufam ze příští mladý budou natolik svobodný a silný že podobný týpky nakopou do p...e. Pic Bejci
Jo a je fajn že už i ty komunistú děcko se mužeš ohanět emigrantskym špíčkem, před lety by to tatínkovi a matince při zdolávání kolmejch pískovcovejch věží pokazilo kádrovej profil. Jen aby se nezapomělo.Papa