Že chceme do Fontáče jsme věděli každej sám a dost dobře, ale že Andreyovi lupne v makovici tak brzo a brebentění se pokusí uskutečnit, jsem nečekal.
Ondra Beneš ještě netušil vůbec nic. Pro Andreye byl rozhodující moment, když mu Janina řekla: "Tak proč tam nejedeš, když tam tak chceš?" Moc jsem tomu nevěřil a tak jsem ani moc neprožíval Andreyovo schánění auta. Citroen se nekonal a mě zaskočila smska ve stylu: “Pojedem škodkou a jsme zatím dva, co ty na to? Doufám že mě v tom nenecháš”. Čuměl jsem jak puk a odepsal, že teda jako jo, ale mám pochybnosti. Na Brumlovce na závodech vykrystalizoval třetí do auta, a to Ondra Beneš, a za tejden se už mohlo jet.
ČTVRTEK
Ve čtvrtek dopoledne se skládáme do auta a vyrážíme směr Plzeň, nakupujem jídlo, destilku, olej a aditiva do našeho vozidla a razíme směr Rozvadov. Cesta probíhá hladce, jen každej druhej kamion na nás bliká, že svítíme na Mars a tak ho občas properem dálkáčema, jako že se nedá nic dělat. Postupně projíždíme města a vesnice tak, jak nám je popsal Rosťa Štefánek a Andrej slibuje překvápko až dojedem na místo. Pozdě v noci konečně dorážíme do Fontáče na jeden z místních biouvaců, jenž jsou určeny pro volné kempování. Jsou omezeny kapacitou návštěvníků, na místní info tabuli se dozvídáme, že zde máme vegetit jen tři dny. Po chvilce hledání nalézáme rovinku a že postavíme stan. Andrey: “Máte stan?”
“Nemáme, ale tys říkal, že máš”
Andrey: “Takže máme jen jeden. To nevadí, ňák se tam poskládáme, je celkem velkej…”
Rozbalili jsme podlážku stanu a začali se smát - stan byl pro dva. Říkal jsem si, že venku půjde spát i když byly vidět hvězdy a asi mrzlo, jenže jsem ještě netušil že karimatku mám v teple domova. Stan jsme postavili v klidu a začali do něj cpát dvě károšky a sedačku od “empírů” na který jsem měl spát já. Naštěstí jsem nepodcenil situaci a vzal si doma teplej spacák, kterej měla mamča na Pamíru. Ondra to jistil tak, že si u nás jeden půjčil a spal ve dvou a Andrey se na noc hodně oblékl a spal v péřovce. Vevnitř to ani nebylo tak malý jak to vypadalo z venku. A když se vybalilo překvápko v podobě Johnyho Walkera, hned bylo teplejc.
PÁTEK
Ráno jsme vykoukli do prosluněný, jinovatkou potažený podzimní pohody Francie a pustili se nedočkavě do snídaně a obhlížení okolí a průvodce. Zjistili jsme, že v den našeho příjezdu bivak zavřeli až do ledna. Při balení přijel ještě strážce lesního parku a vysvětlil nám kde jsou další bivaky. Jedna oblast měla bejt asi kilák od nás. Ňáká štětka nás poopravila při parkování, že jestli jedem lézt. tak to že je dál rovně. Našli jsme velkej parkáč a rychle balili na šutry. Proběhli jsme tunýlkem se slovy: “ jo, jo, jo to je na tom videu z BB-čka” a spatřili první kameny s bouldry. Marná snaha zorientovat se v Rosťově průvodci nás hnala k nejbližším lezcům optat se, kde se nacházíme. Po chvilce jsme to už zas nevěděli, ale dostali jsme se na velké náměstíčko mezi kameny, kde již několik lezců pokusovalo ten či onen boulder. My jsme pobíhali zmateně kolem a volali na sebe, že tady je to super, a pojďte sem, to jste neviděli!
Nakonec jsme se ustálili a začali se rozlejzat. Počasí bylo perfektní a my zdolávali
první bouldr. Už nevím, kdo našel to vůbec první 7a ve Fontáči “La joker”, a tak jsme ho museli zkusit. Andreye pustil raz dva, a my s Ondrou koukali, jak v klidu to dal. Nastalo naše trápení a trochu i respekt, ale po chvilce to Ondra vyvalil a pak s křečí i já. Měli jsme radost a jak v amoku začali hledat něco dalšího, těžšího. Padlo plno dalších lehčích věcí než přiletěl Ondra z obhlídky s tutovejma převislejma bouldrama po boulích. Balíme a přesunujeme se mezi kvantem kamenů na další náměstíčko. Tady se nacházely některé opravdu těžké bouldry a my se snažíme je pochopit. Pouštíme se do “Helikoptére” 7a a
“Le Carnage” 7b+ a koukáme jak to lezou místňáci. Nevydržíme a zkoušíme i
“Berezina” (L abbé Résina) 7c a “Balance” 7c/c+, to už je jinej hukot, stěží se v tom dá udělat krok, natož dva a víc. Kluci dávaj “Carnage” a mě z ní začíná bolet kůže na ukazováčku. Měl bych si ji šetřit, k tomu mi nejdou prolamováky a tak na to peču a zkoušíme “Helikoptére”. Spodek mi jde super a tak vždy rotuju k zemi z posledního skoku. Frantíci nás upozorňujou, ať řeknem, až zas půjdem, abychom si neskákali na hlavy. “Helikoptéra” padla a já chci stáhnout Andreyův náskok v 7 áčkách a vracím se k jednomu po boulích, co ho přeběhl před hodinou. Mám radost když ho na hranici pádu také dávám a jdu si zkusit
“Berezinu”. Zkouším v tom první kroky a pokus od pokusu se zlepšuju, nakonec však od tohoto bouldru upouštím a snažím se najít ňákou jinou pecku, v který trumfnout druhýho. Docházím k maníkovi kterej zkouší skokový 7c “La aerodynamite”. Poslal mě tam Ondra, že to vypadá pěkně, ať se jdu mrknout. Chvíli koukám a pak to taky zkouším. Náskok do obliny udělám napodruhý a snažím se doplazit se po další oblině na vršek, ale nedaří se. Takhle ještě párkrát, než na mě začne volat Ondra s Andreyem, že maj pro mě skok. V lezečkách k nim dobíhám, hodnotím naděje na přelezení a koukám, jak na to. Spoďák, noha na dobrej stup a hop! - po celkem dobrý díře. Napoprvé nedoskakuju. Znova nastupuju, nabírám spodák vejš a jsem tam, pár kroků na vršek a po chvilce už jsem vedle kluků. Vynadám jim, že mě rušej od těžkejch bouldrů : ) a bežím ještě na chvíli zpět k Dynamitu. Pár pokusů a jdeme k autu hledat nové spaní.
Podle popisu lesáka z rána jsme dojeli k hypodromu, ale nic jako biouvac jsme neviděli. Rozhodli jsme se, že se zeptáme ve Fontainebleau a koupíme rovnou i nového průvodce. Nakonec jsme koupili i mapu a podle instrukcí, které nám dali v jakémsi sportovním obchodě, dojíždíme na jinej biouvac, kde se rychle vrháme na vaření. Všichni jsme byly totálně hotový a napruzený. Mě bolela hlava a celý tělo. Všechno tohle bylo způsobeno tím, že jsme celej den nepili a nejedli a pořád jsme něco zkoušeli. Kolem pátý už byla celkem tma a kosa, takže jsme vlezli do stanu a při hře "horolezci" dojíždíme Johnyho zbylé dvě třetiny.