Stoupání někdy bývá dost dřina, ale Šimi je robot
Funím do kopce, lyže se boří do prašanu a nohy se pomalu míjejí. Aby ne pomalu, na každé jsou nejméně 4 kila. Ještě, že to je půjčené a mohu na to o to víc nadávat. Sotva zmizí fialové kruhy před očima, nestačím se divit. Sundat pásy, přecvakat aparáty na sjezd a vyrazit. No to je síla, na sjezdovkách jsem nestál 5 let, v hlubokym jsem jsem nejel 10 let. Sklon přituhuje a kdesi doleva není ani vidět, jak je to vlastně strmý. Naštěstí uhýbáme doprava a po pár zběsilých obloucích mezi stromy jsme na pasece, kde to jde rovně nebo vůbec. A zase do pásů a zase nahoru.
John na vrcholovém plato Velkého Javoru
Dolů tentokrát o poznání strměji a povelům obsahující slovo skály, žlab a strom přestávám rozumět, nicméně těch pár oblouků mě dostává do nové závislosti. Běžky už jen plakaly v koutě a až do jara jsem se snažil proniknout do tajů jízdy z kopce. Marně, ale vize léta bez lezení se zdála snesitelnější, nová závislost po roztání sněhu nesnesitelnější a peněženka je po pořizování vlastní výbavy lehčí a lehčí.
Potkal jsem i skutečného Krále Šumavy
Když roztaje sníh, zbývá horské kolo. Opět ideální kombinace endorfinů do kopce a adrenalinu z kopce. Krom příjemných chvil v přírodě jsou jsou kapitolou sami o sobě různé závody. Při časovce si vyzkoušíte, jak jste rychlí, při desetihodinovce jak jste vytrvalí a při cyklomaratonech kolik kyseliny vydržíte. No a ve sjezdech na kolik se bojíte.
Nemusíte rychle jezdit, musíte rychle vypadat!
foto by © A. Benešová
Přišel jsem na to, že jsem pomalej, nic nevydržím a že se strašně bojim. Oproti lyžím jsou pády méně zábavné a hlavně tvrdší. Co by se dalo dělat jinýho? Co zkusit zase lézt? Něco lehčího a trochu se vybát?
Kolo, to je především pohyb v krajině, někdy i pěkné jako zde. kamil sjíždí do Hamrů na Šumavě
Labák. Po VIIb na rozlez nastupuji do Cesty námořní pěchoty nedbaje její pověsti. Druhá cesta na pískách po 10 měsících. Na balkón to jde. Následný lehce pootevřený kout se spárou vypadá děsivě hladce. Cvakám zaseklou erárku a dávám jen jednu smyci nad. Spára je moc široká a pojem dětská hlava jsem viděl jen v kočárku. Ten pohled mě velice děsí a takovým věcem se z daleka vyhýbám. U kruhu už vím, co je to adrenalin a netuším, že to neskončilo. Dál je to prý žábovačka. Jenže žáby jsou pro nás, co lezou spáry oboustraným sokolem, jen obojživelníci a ti jsou slizcí a kluzcí a proto nehodící se k lezení. Tato technika má několik výhod, je velmi silová a je úplně na hovno, což zjišťuji metr pod vodorovnou poruchou. Sokol je prý nejrychlejší živočich, upozorňuji, že jde o omyl, nicméně jeho rychlosti nehodlám dosáhnout a proto střečkuji okolo spáry dolů ke kruhu a u něj nalézám spásu. Ale to posraný ego mě nedá a nalézám znovu. Pod vodorovnou poruchou dvakrát povyjedu a zase se zasunu do spáry, nakonec do ní dosáhnu a jsem ve svém terénu. My silní jako býci a stejně chytří a šikovní se totiž ve vodorovných chytech cítíme jako doma bez ohledu na sklon. Výsledkem tohoto dne je účet U Kosti, z něhož ráno opět peněženka nejásala a hlava taky ne.
V nových cestách se už člověk tak nevybojí, ale o to více si někdy zalétá. Le Big Zloba v Poctivé robotě Xa
Co raději nezkusit těžší cesty? Pěkně s horním, tahač Raďous se přímo vnucuje, všechno budu chytat otevřeně a když to neudržím, sednu si. A už to jede, VIIIc, IXb, IXc. Je červenec, vedro jako prase, tření žádné. Ego opět nepovoluje, vždyť už to mám přelezené, tak co bych v tom sedal, což se stejně stalo a kolikrát. Výsledkem upoceného snažení je úplné dojebání zraněného prstu a vize dlouhé lezecké pauzy se stává realitou.
Lezení v horách poskytuje radost v každém věku. Sanetsch, Švýcarsko.
Co nezkusit triatlon? Stojím na hrázi rybníka a na startovní výstřel se vrhám do vody. Je docela studená. Při pokusu o styl kraul přes mě přejedou dva soupeři. Po pár locích přecházím na styl čubička a po pominutí šoku na styl „pozor paní radová, lekníny“. Úplně zmrzlý se štrachám z vody a hrr na bajka. Nohy kupodivu šlapou a zahřívám se. Jako vždy nikoho nedojedu a za nikoho se nepověsím do háku. V druhém kole rezignuji a boj o dokončení se mění na boj o přežití. Nepoučen z desetihodinovky jsem opět přijel na místo konání na kole a nešetřil se. Den předem, samozřejmě, zas tak úplně blbej nejsem. Na závěr bych chtěl o triatlonu říct, že jsem v rámci něj byl konečně letos běhat.
Ó hory, ó hory. Sanetsch, Švýcarsko.
foto by © K. Benešová
Hurá do hor. Počasí nepřeje, ale alespoň máme na první túře sníh místo šotoliny. První kroky nad 3000 m jsou doprovázeny nezvyklými zvuky, které vycházejí z mých plic, co nestíhají a jdou asi někde za mnou, nebo co. Vícedélkovka za 5c na Sanetschi ušla, sice těžká, ale pěkná. Následující den vyrážíme na nedaleký Les Diablerets. Pěknej pochod, nebýt půjčených pohorek, byl by hezčí. Stojíme na ledovci na horní stanici vleku v totální prádelně a krom sloupu nevidíme vůbec nic. Polární výpravo, hajdy domů.
Trojka těsně pod vrcholem Weissmiesu, Walliské Alpy.
O 2 dny později nasazuji poprvé v životě mačky na Triftgletscheru pod Weissmiesem. Po třech krocích trhám nohavici. Na pohledu do trhlin neshledávám nic romantického a na funění ve frontě do kopce také ne. A zima tu je jak v lednu. Ale ta panoramata! Vrchol se musí zapít. O pár hodin později jsme u kámošů dovolenkářů na Lago di Como a po decentním obžerstvení se měníme se v horské mototuristy.
Ač to tak nevypadá, Kamil a Káťa sestupují z Weissmisu. Walliské Alpy.
Parkujem nad sedlem Passo di Crocce Domini nedaleko Adamella ve 2000 m přímo na hřebeni, něco jako Nízké Tatry. O půlnoci se začalo blýskat, určitě ne na lepší časy, a na nedalekou salaš přijeli honáci a začali shánět stádo krav od hřebene. Něco je tu špatně. A bylo. Vůbec bych se nedivil, kdyby tam ráno někdo našel usmažený 3 kostřičky ve stanu. Od jedné do sedmi chodila bouřka za bouřkou a co se tam dělo raději nepopisuji, abych se znovu nebál a nemusel se jít převlíct. Možná nás měla varovat zlatá sedmimetrová socha Ježíše Krista v městečku v údolí pod sedlem. Neměl jsem tam daleko k přestupu na víru. Takže mototuristika raději ne.
I mototurisika má své úskalí. Kamil má radost ze života po noci někde nad Passo di Crocce Domini, Itálie.
Ideálním nelezeckým sportem je návštěva fesťáku v Teplicích.
„Lezli jste?“
„Ne, je to nachcaný.“
„My taky.“
Když se podzim povede, je to neskutečná paráda. Kaitersberg, Bayerischer Wald.
foto by © K. Benešová
Říjen. Konečně to vypadá, že prst drží. Předcházela tomu úplná ztráta ega v oblasti, kde jsem začínal lézt a v Labáku. Nevylézt cesty, které jsem v Radošovicích vylezl před 17 lety a nedolézt Kruh za kruhem, to bylo něco, s čím jsem naprosto nepočítal. Za týden se během dvou dnů na Rovišti a jednom dni na Kaitersbergu vracím na úroveň, na které jsem byl loni, prostě bída. Podivné.
Šimi, chytej mě. To 6A+, co nám Jirous doporučil, je nějaký těžký. Chironico. Švýcarsko.
foto by © K. Benešová
Chironico, první bouldering venku po roce a něco. První vícedenní výjezd na bouldrování. Začátek nic moc, vzpomínkový optimismus na dny, kdy se dařilo, a vzpomínkový pesimismus na dny, co tomu předcházely. Pak se to rozjelo a šlo to. Lezu, furt stejně blbě, ale lezu.
Lezu!
foto by © K. Benešová