Plac pod Ostrovskou stěnou. Různě zde postávají lezci, sluneční paprsky pronikají skrze větvoví, pohoda. K výstupu se právě připravuje Kočičák, jeho žena Miláček a k mladé břízce je na provaze připoutáno jejich dítě Pupíček. Kočičák svléká tričko a Miláček s obdivem pozoruje jeho urostlou postavu. Kočičák přistupuje k Miláčkovi a vzájemně se objímají. Následuje dlouhý polibek Kočičák: Miláčku, ještě to vydrž, jen co přemlasknu tu cestu, tak tě pomiluju. Miláček: Už dělej broučku, dlouho to nevydržím. Kočičák přistupuje ke skále, několika cviky protáhne tělo, naváže se, obuje lezečky, namaglajzuje ruce, krátce pohledne na cestu, rázně k ní přistoupí … Kočičák: Miláčku jdu. Miláček: Koťátko běž, jistím. Pupíček mlátí pajdulákem o pařez. Pupíček: Bééééé, bééééééééééé, bééééééé, …. Miláček: Pupíčku nebreč. Podívej jak taťulda vzlíná. Pupíček: Bééééééééééééééééé …. Zatím Kočičák rázně stoupá stěnou. Trochu nervozity, dlouhý nátah, cvak – expreska visí v kruhu, cvak – a lano visí v expresce. Kočičák se zklidní. Kočičák (pro sebe): Dnes mně to ale jde. Kočičák: Miláčku, ztiš Pupíčka. Miláček: Pupíčku, heleď tamhle je taťulda, udělej pápá. Pupíček: Béé, vhrrrhhhh, béééééééééééééé, …. Kočičák oklepává v dobrém chytu, maglajzuje střídavě obě ruce, a Kočičák: Miláčku pozor, teď to bude nářez. Miláček: Broučku neboj, držím pevně. Kočičák: Jdu … Miláčku povol … Miláček: Dyť povoluju Kocourku. Kočičák se vrací do původní pozice, oklepává … Pupíček: Bééééééé, bé, fň, fň, … Miláček: Pupíčku nebreč nebo dostaneš přes prdelku. Kočičák: Miláčku, dávej pozor, nebav s tím Pupíkem. Miláček: Dyť dávám pozor, neboj … Kočičák opakuje pokus. Kočičák: Ksakru dávej pozor a povoluj. Miláček: Dyť máš povoleno. Kočičák: Je to těžký, musíš rychle povolit. Kočičák se chytá expresky, sedá si do kruhu. Uklidňuje se. Kočičák: Miláčku, musíš dávat bacha. Musím to rychle tak nějak technicky vyřešit. A zklidni Pupíka – kdo má ten řev poslouchat. Miláček povoluje lano, dává Pupíčkovi do špinavých rukou flák čokolády. Pupíček se uklidňuje. Rozmazává si slzičky, teď již prachem s čokoládou. Kočičák: Miláčku jdu, teď povoluj rychle… Kočičák: Povol ksakru. Povol. Miláček: Dyť máš povoleno, aspoň metr. Kočičák: Ty krávo blbá – povol. Miláček: Máš povoleno … jo vycvakni si tu sedačku … Kočičák: Já se na to vyseru. Ten harant tak řve jako debil. Z toho, abych zblbnul. Miláček (pro sebe): Ty kreténe, hovno umíš a ještě se do toho sereš … Kočičák: Říkala jsi něco !!! Miláček: Ale nic. Kočičák: Já se na to fakt vyseru. Káčo pitomá… Miláček: Tohle nemám zapotřebí blbče … Miláček ruší jištění a Kočičáka si již nevšímá, věnuje se Pupíčkovi. Kočičák se vztekle odvazuje z lana, protahuje ho skrz kruh a připravuje slanění. Miláček (dodá polohlasně): Hovado jedno. To jeho „pomilování“ stojí za větší hovno, než to jeho svíjení se na skalách. Kočičák vztekle slaňuje, stahuje lano hází věci do batohu a odchází na Pekárnu. Večer pak poznáváme rozmazanou postavu, sedící nad nepočítaným půllitrem zvětralého piva a smutně zírajícího skrze kouř. Zkrátka každý den nebývá posvícení.
|