Lezec - Zpravodaj

A tak po prostudování Kletterstaig Atlasu a ostatních dostupných informací na netu jsme dokoupili a dopůjčili něco málo chybějícího vybavení a 22. května t.r. vyjeli směr Innsbruck. Zamávali jsme romským „stopařkám“, vyměnili jsme se v řízení, přibrzdili u mužíčků v Rozvadově a blížili se k cíli – vesničce Rinn. Tam jsme, díky hustšímu provozu v okolí Mnichova, dorazili ve 23:00 (za 6 hodin). Rakouská „teta“, u které jsme měli objednáno ubytování nás s nevídanou přívětivostí vítala a nás čekalo překvapení v podobě 3 pokojového apartmánu (2+kuchyně s příslušenstvím a velkou terasou) za 34 EUR/den pro všechny.

Innsbrucker Klettersteig – pokus o první přechod v roce

V pátek se probouzíme brzy, letmý pohled z okna - tmavé mraky, drobný deštík, v cca 2 tisících mlha a něco mezi 10-12C. Vaříme snídani, nápad s ubytováním pod střechou nebyl špatný, snídaně v deštíku a oblékání vlhkých svršků při použití stanu by vypadalo hůře. I přes počasí je dobrá nálada a tak se Pepa ptá, jestli už se mažeme slunečním krémem. Po snídani je rozhodnuto, zkusíme jestli v tomhle počasí funguje lanovka na Seegrube a Hafelekar. Bude-li počasí lepší jdeme Innsbrucker Klettr., když tak dáme jen 2-4 hodinovou procházku někam do vrchu a zpět. Balení a kontrola matroše a nepropro výbavy je u mě delší a tak slyším remcání – nevím kam spěchaj, dyť prší. Vítek nás vykládá u lanovky a vyráží zpět do města za nějakým známým. Lanovka funguje, deštík ustává a my si kupujeme za 16 EUR zpáteční lístek na mezistanici Seegrube (18 EUR zpáteční na horní stanici Hafelekar). Ze Seegrube se vydáváme na horní stanici. To, kde se nalézá horní stanice jen tušíme podle drátů mizejících v mlze, viditelnost tak 100-150m. Je tady citelně chladněji, k triku a bundě přibývá lehká mikina. Cesta na mapě vede kousek doprava a poté prudce vzhůru. Čvachtáme v rozbředlém sněhu a nalézáme směrovku k horní stanici. Sledujeme červeně značené kameny. Střídá se tráva a sníh, jdeme stále vpravo a mírně stoupáme. Mlha řídne, ale „jde s námi“, chvílemi spatříme město pod námi.

Po cca 20 minutách zmizeli červené fleky na kamenech a už jen „cestička“ jde po vrstevnici. „Jdeme blbě, na tý mapě to byl jen kousek doprava a poté hned přímo vzhůru“ konstatuji. Zk….ný rakouský značení. Tuším výše cestu a Pavel se energicky drápe do svahu. „Jo, je tady cesta“ volá a tak stoupáme za ním (v mapě žádná cesta není). Mikinu už mám zase v batohu. Cesta vede stále vpravo, ale svižněji vzhůru. Mlha nás předběhla a podle všeho je tedˇ u vrcholu, tj. cca 150 výškových metrů. Došli jsme do malého sedla, ukazatel hlásá: „Hafelekar – 30 minut“ a doleva. Za 20 minut jsme tam.

Skupina japonských turistů dorazivší lanovkou fotí a filmují mlhu, lanovku, město a sledují jak se soukáme do výbavy a propojujeme matroš. Mě samotnému se propojení sedáku, prsáku a setu povedlo napotřetí, ostatní na tom nejsou o nic lépe. Mlha začíná viditelně a rychle ustupovat. Jdeme doleva ke stěně, boříme se nad kolena do sněhu. „Zavřeno“ oznamuje cedule asi v šesti jazycích. „No, když už jsme sem došli ….“ zkoušíme ukotvení ocelového lana a Pavel vyráží vzhůru, v pěti metrech se zastavuje, prý ať jde první někdo jiný. Pepa razí cestu. Při výstupu mi lana setu občas zůstanou viset za kramle.

Z vrcholu je dobrá viditelnost, jdeme po hřebeni. Pavel se už po několikáté podíval do stometrové hloubky a poté se od nás nechá ujistit, že netrpí závratěmi. Začínám ho napodobovat a je veselo. Přejdeme kousek skály, objevuje se sněhové pole a do něj mizí ocelové lano.

Pavlovi nejde dovřít zámek karabiny, má v pojistce sníh a led. Znovu kousek skály, sněhové pole a tak dále dokola, v jejich přechodu vždy proráží cestu někdo jiný. Jistící ocelové lano se vždy objeví ze sněhu na skalních výběžkách, jinak je vždy minimálně pod metrem sněhu, takže nejde použít. Nikde ani stopy, že by tady někdo šel, tenhle rok jsme tady první. Vzhledem ke sněhovým polím postupujeme velmi pomalu, čas letí. Koukáme za další skalní výběžek, sněhové pole takové, že bychom těch pár metrů lana co máme museli x krát natáhnout. Vzhledem k tomu, že to co jsme měli překonat za 25 minut jsme šli více jak hodinu a pro nebezpečí tajících sněhových polí se vracíme zpět.

Svítí slunce a obloha je jak vymetená, na slunci je něco k 30C. U Hafelekaru dáváme oběd, okamžitě přilétají dvě vrány?, je neuvěřitelné, jak se nebojí být blízko. Nadšení mi odpadá, když si jdu odskočit. Pavel mi nechává sežrat můj chleba, jen aby pořídil fotku toho ptáka z blízka.

Sestupujeme dolů k Seegrube okolo sněholamů po cestě, kudy jsme chtěli jít nahoru, opět nám mizí značky, ale je vidět na kilometry daleko. Sníh na svahu zmizel. U Seegrube potkáváme Vítka, udělal si výlet na opačnou stranu, je po kolena od bahna. Také se snažil řídit rakouským značením, které (světe div se) zmizelo a při zpáteční cestě mu tající sníh připravil cestu - pravé bahenní pošušňání. Den byl skvělý, chůze, mlha, lezení, sněhová pole – všechno super. Večer si mažeme sluncem přismahlé uši a obličeje.

Mittenwalder Hohenweg – vyčerpávající hřebenovka

V sobotu vyrážíme na hřebenový přechod na pomezí Rakouska a Německa. Dojíždíme do městečka Mittenwald. To, že jsme se ocitli na území Německa je zřetelné nejen podle vyšších cen u benzínových pump, ale i podle tatíků v klasických kraťasech s kšandičkama a tiroláčkama na hlavě. Platíme opět něco k 20 EUR za lístek na Karwendelbahn. Lanovka prudce stoupá a končí přímo v kolmé stěně. Nahoře fouká studený vítr, ale je krásně slunečno. O opalovací krém byl dnes fofr (ráno jsme přikupovali vyšší faktor, tubička faktoru 15 za 15 EUR). Na vrcholku vpravo začíná kletterstaig. Oblékání postrojů je dnes mnohem rychlejší, když tu Pavel oznámí křeče v břiše. Horní stanice lanovky je blízko, ale Pavel se schovává za malý převísek nahoře a my se trháme smíchy, když vidíme vykukující Pavlovu hlavu 5m od nás a nic netušící pohledy okolo stojících Germánů, kteří obhlížejí moře vrcholků. Hned zpočátku je naprosto ledová cestička, pohyb vpřed připomíná klouzání s tím, že vpravo od nás je kolmý sráz. Zajistím a skluz k dalšímu oku přes které prochází jistící lano a znovu. Při vzpomínce na včerejšek jsme zvědavi, jak to bude vypadat dále, ale lidé na stezce v dálce a dva Němci, jenž vyrazili s námi nás přesvědčují, že cesta je otevřena a normálně prostupná. Konečně první žebříček a ledovice končí. Z travnatého vrcholu sestupujeme na hřebínek pod sněhem a stoupáme po žebříku.

Vzhledem k poctivému zajišťování nás u něj dohání skupina šesti chlapů. Jsem nahoře a vidím, jak se na Vítka na žebříku tlačí. „Dejte si odstup, když spadne, tak vás srazí dolů !“ Dolézají nahoru, oblečení v mikinách, trenýrkách či plátěných kalhotech – čtyři anglicky štěbetající individua, žádný úvaz, karabina, lano ..... prostě nic. Jediný z nich má malý batůžek, ale tak maximálně se sváčou. Za nimi dva našinci – výbavou nastejno. Už je jasné proč nás dohnali, kdo nejistí, neztrácí čas. Raději je pouštíme před sebe, když okolo nás procházejí dívají se na nás jako na partu exotů v horo výbavě, kterou potkali v Londýně nebo Praze na náměstí. Kousek dál se Angláni baví tím, jak pruží prkenná lávka. Idioti, chtěj se zrakvit, napadá mě.

Přecházíme lávky, žebříčky ..... docházíme na travnatou náhorní planinku a sedáme k obědu. Opět nás otravují ti ptáci, když si odkládám jídlo, tak ho přikrývám helmou. Končíme s obědem, když slyšíme vrtulník. Za chvilku okolo nás přelétá žlutá helikoptéra. „Asi maj záchranáři nějaký cvičení“, „...nebo se někdo z těch idiotů fakt zrakvil“ odhadujeme. Vyrážíme opět na cestu a vidíme, jak z helikoptéry na navijáku vyjíždějí dvě postavy.

Scházíme o něco níže a vidíme asi 10 lidí, jak zoufale koukají dolů. Ptám se jednoho z těch našinců co se stalo. „Sešlo se tady více lidí, když ze druhé strany přišla rodina. Vyslali dceru přes sněhové pole jako první a ona ztratila rovnováhu a frčela dolů až mezi ty kameny“ ukazuje. „Volali na ní, po chvilce začala odpovídat, otec se za ní hned rozběhl, matku jsme tady udrželi až do příletu vrtulníku, teď už taky seběhla dolů, další lidi co tady obědvali šli pomáhat. Všichni co sou tady viděli jak se řítí dolů. Mě přes to pole nikdo nedostane“. Říkám si co se musí stát, aby pár „dobrodruhů“ se poučilo. Je vidět, že stejný nápad mají všichni co to viděli a obrací zpět. Díváme se na nezajištěný sněhový svah, kde je mírně prošlápnutá cestička. Váháme pár vteřin a Pepa vyráží. Dávám si na boty nesmeky, ale ty jsou v rozbředlém sněhu na nic. Procházím okolo zřetelného korýtka, které vyrylo padající tělo, mírně zaváhám a cítím, jak rovnováha jde doprčic, silou vůle dělám další kroky, hlavně kupředu a nezastavovat.

Na konci pole rychle cvakám jištění. Stoupáme vzhůru a poté se plazíme na sněhu po kolenou pod ledovým převisem, naštěstí jistící lano je stále přítomno. Do pojistek karabiny se mi dostává sníh, ale je poznat podle zvuku cvaknutí, že zámek správně nezapadnul. O tom, že všichni poctivě jistíme není pochyb, slyším jen cvak, cvak, cvak, cvak .... Procházíme průrvou mezi skálami a odpočíváme. Další cesta je ustavičné stoupání a klesání, začínám pociťovat únavu, Vítek už potřetí hlásí, že jede na rezervu (včera dobral antibiotika). Spatřujeme Brunnensteinspitze, vypadá to, že už je to jen kousek, ale bude to ještě víc jak hodina. Došla mi voda. Vydyndám si napití od Pavla, naštvaně mě upozorňuje, že sem měl šetřit. Přesvědčuji ho, že mi zachraňuje život. Dolu a nahoru, dolu a nahoru. Závěr vrcholovky je po úzkém vrcholku a travnato-skalnatém svahu.

Dohání nás parta důchodců, docela dobré oblečení, ale jen někteří mají sedáky s jednou karabinou na odsedce. Vypadají v pohodě. Neveřím svým očím, kluci mě uklidňují, že ty tady určitě trénují 2x týdně. Odpočíváme a sestupujeme pod Brunnenstein, kašleme na výstup nahoru (Tiroler Hutte vypadá stejně zavřená) a začínáme sestup do údolí. Sestup na slunci je úmorný.

Jdeme ještě s dalšími lidmi, všichni vypadají zdrchaně i důchodci začínají vypadat unaveně. Pavel vzal dráhu, držím krok s Pepou a občas počkáme na Vítka. Po velmi se vlekoucím sestupu docházíme na Brunnsteinhutte, je na pomezí lesa a kleče. Naštěstí mají otevřeno, kupuji si nějakou kombinaci citronové limonády a koly 2,5 EUR za půl litru. Odpočíváme a sledujeme právě finišující závod v běhu do vrchu. Dokončujeme sestup, vynořujeme se z lesa a zjišťujeme, že nás čekají ještě cca 4 km na parkoviště pod lanovkou. Pavel vzal zase dráhu. Docházíme k autu, čeká tu Pavel a má naplněnou láhev vodou. Díky Pavle. Piju a je mi jedno jestli ji nabral v blízko tekoucí řece nebo někde jinde. Návrat zpět je tichý, jsme totálně vyčerpáni. Pepa oznamuje chuť na pivo, ve sprše se dávám dohromady a po večeři míříme „na jedno“.

Kaiser-Max Klettersteig

Poslední den se nemůžeme dohodnout kam jít. Prosazuji Kaiser-Max, Pavel by chtěl do vzdálené ledové jeskyně, Vítek je po včerejšku ještě utahanej a nikam už nechce lézt, Pepovi to je jedno. Nakonec se mi daří prosadit zdolání Martinswandu po Kaiser-Max Klettersteigu. Přichází za námi naše ubytovatelka a platíme jí účet 102 EUR – přesně za tři dny ubytování, žádné další poplatky. Jako bonus nám nabízí, abychom si tam nechali věci a vrátili se pro ně. Skvělé, to jsme nečekali, chválou a díky nešetříme. Auto necháváme na jednom z miniparkingů, jenž jsou těsně před lomem v Zirlu. Vylézáme kus vpravo od začátku klettru a sledujem klasické lezce na velmi dobře odjištěné stěně Martinswandu.

Na klettru je docela živo, vidíme nějakou skupinku lidí v cca 150 m, jak velmi pomalu překonávají nějaký úsek. S Pepou oblékáme postroje. Do baťohu si beru pouze vodu, chleba a foťák. Pavel a Vítek vyrazí nahoru běžnou turistickou cestou. Okolo nás prochází dvoumetrová hora šlach a svalů, na sobě pouze prsák a odsedku! Vyráží nahoru a během dvou minut nám mizí z očí, vypadá přitom, jako kdyby lezl po žebříku jen na půdu. Beru si helmu, když slyším, jak dolů padá šutr. „Achtung“ slyším ze stěny. Kámen není ani vidět, 2x křísnul o stěnu a potom už jen dopadl do suťoviska. Lezeme vzhůru, Pepa jede nahoru jako lasička, nechápu to. Pepa má za sebou kdysi pád ze svahu, kdy mu žebra prorazila plíce a on byl pár dnů v komatu. Nic si prý nepamatuje. Jsme asi 30m vysoko, moc se mi ta cesta líbí, snad to půjde tak dál.

Do stěny se opírá slunce, je vedro a Pepa mi mizí z očí. Mrku dolů, pode mnou je 70m kolmé stěny, začínají se mi silně potit ruce. Střídají se krátké traverzy s vertikálními výstupy. Začínám mít strach, aby až mi ujedou ruce mi neselhal set, spojení kombinovaného úvazu, kotvy ve stěně apod. Hodně špatný pocit mám také z „trhačů kulí“, jak jsme nazvali ocelové tyče jenž vykukují cca 25-40 cm ze stěny a po nichž se leze nahoru, pád přes ně by však podle nás dopadl tak, jak název napovídá. Morál mi jde do h...lu. Zastavuji se, klepou se mi ruce, vyndávám láhev s pitím, to mě trochu uklidňuje. Najedou se proti mě vynořuje děda, tváří se naštvaně a sestupuje rychle dolu. Má jen sedák a odsedku, ale není ani tak zajištěn!, rychle okolo mě prochází. Když to zvládnul on ... Ve sto metrech si nadávám, potím se jak prase na porážce na prstech se mi sdírá kůže, chybí mi grif, mám pořád tendenci lézt maximálně po skále. Kombinace umělých stupů, lana, skob a skály mi tady vůbec nesedí. Dolézám k další terase jsem asi 130 m vysoko. Nevím jak dál. Piju, odpočívám a uklidňuji se. Za mnou se objevuje maník v nátělníku. Sedák, dvě odsedky a obyčejné karabiny. Vysvětluju mu, že nevím jak dál. Pokouší se mi to říct, ale ukázka je za všechna slova. Napnutými pažemi se chápe lana a nohy opírá o stěnu jako při lezení komínem. Ku..a tak jednoduchý. Hned lezu za ním. Mít tady někoho, za kým bych lezl na OS, tak by to byla jiná písnička. Maník však mizí v dáli. Dolézám k místu, kde se lana dělí. Doprava vzhůru míří lano o šířce horolezeckého jednoduchého, doleva to po kterém jsem sem přilezl. Na ceduli je šipka doleva a nápis Kaiser-Max-Grotte. Čeká tady ten maník „Tak co jdeš dál?“, „Ne“ odpovídám a on mizí doleva. Doufám, že pro fór neobrátil ceduli. Lezu po totálně ohlazené rohu z posledních sil. Přede mnou je jeskyně a Pepa „Ježíš, kde se tak couráš!“. Nemám sílu odpovídat. Oblepuji prsty náplastmi a svačím. Poté dělám fotky.

Doráží Pavel s Vítkem a diví se, že už jsme tady. Sestupujeme po cestě dolu. Po včerejšku a dnešku jsem totálně vyřízenej. Kousek od jeskyně míjíme konec třetího-sestupového úseku klettru. Vřele doporučuji všem bez zkušeností s většími stěnami, použít turistickou cestu a tento úsek pro výstup na samý vrchol Martinswandu.

Do Prahy

Bereme si naše věci, já ještě padám do sprchy a jedeme dom. Vítek jede skoro předpisově a tak mu před Mnichovem beru řízení a řítíme se ku Praze. Celkově za pět hodin jsme na okraji Prahy v zácpě, dálnice je zúžena a před zúžením je stoupání olemováno asi 10 uvařenejma plečkama. Sjíždíme na vedlejší silnici, po chvilce je tam zákaz vjezdu a z křoví vykukujou poliši, beru to přes nějakou louku a Vítek šílí, ať mu neurvu spodek ... Tak chlapi v září zase nashle.

Pár rad všem co vyrážejí na klettry:

Matroš:sedák, prsák, plochou smyci na spojení, via ferrata set, helmu, odsedku s karabinou, cca 15m lana, karabinu HMS příp. osmu, (ferratové rukavice)
Odsedka je dobrá na odpočívání, do setu si nikdy nesmíte sedat! Kus dynamického jednoduchého lana, HMSku, osmu pro každého člena výpravy – vhodné jištění pro sněhová, suťová pole a jiná blbá místa, příp. slanění, když nemůžete z jakékoliv příčiny dál a pro záchranu. Ferratové rukavice jsou drahé, ale není to špatná věc. Další horo výbava dle uvážení.
Oblečení:nepropro kalhoty, bundu a boty, funkční prádlo, turistické ponožky, návleky, (bermudy).
Bermudy (trenýrky) jsou fajn, když je teplo a vy nemusíte jít ve spodkách. Návleky jsou výborné pro sněhová pole, za deště nebo když se přes boty hrne suťovisko.
Ostatní nepostradatelnosti: voda, jídlo, čelovka, vysílačka nebo mobil (pokrytí signálem je skvělé), nůž nebo multifunkční nástroj, místní mapa, peníze, pas a horolezecké pojištění (normální na těchto cestách neplatí), batoh 35 litrů – do něj se vejde vše.
Co vám řekne klettersteig atlas: je velmi výstižný, vždy však počítejte s možností horších podmínek. Všechny časy, obtížnosti a jiné v něm udávané informace jsou počítány pro dobré turisty za ideálního počasí bez jakýchkoliv zastávek a pauz !! Je-li v něm napsáno exponované nebo těžké, tak tomu bezmezně věřte. Je-li tam napsáno, kde se můžete občerstvit, tak tomu raději nevěřte (hlavně mimo sezónu). Kupte si mapu místa, kam jdete.
Postřehy z lezení:lano ze setu se občas zasekne o kramli nebo si ho přišlápnete, karabina se zapříčí o šrouby v lanových spojích, pojistky a zámky karabin se rády zanášejí špínou, sněhem, pískem .... karabiny vůbec hodně trpí, při pádu pozor na „trhače kulí“.
Technika výstupu:je individuální, kombinuje se přitahování po laně se stoupáním po kramlích, skále, žebříkách přitom se musí posunovat a přidržovat jednou rukou karabiny na laně. Pokud se neposouvají, ale vláčí za sebou, velmi rády se zasekávají a také u místa, kde je nutné přecvaknout je nutno si je přitáhnout. Používá li se jistící lano pro lezení, tak mějte ruce napnuté (jako při lezení v převisu) a pracujte hlavně nohama.

Innsbrucker Klettersteig

Mittenwalder Hohenweg a Kaiser-Max-Kletterstaig

Komentáře