Uprostřed noci na Jerevanském letišti nastupujeme do letadla směr Praha. Sotva stojíme na nohou, majíce za sebou týdenní lezení v překrásném kaňonu Noravang a celonoční putování po Jerevanských restauracích.
Ale vraťme se na začátek. Iniciací k uskutečnění tohoto výletu bylo pozvání nejvýznamnějšího (protože asi jediného) lezeckého klubu Up The Rock z Jerevanu, jehož členové každý druhý rok pořádají lezecký festival. Tento rok se již jednalo o třetí ročník a sjelo se na něj kolem 15 lidí z celého světa.
Arménie země, která vás dozajista nenechá chladnými, a to ani když vystoupáte na nejvyšší Arménskou horu Ararat, toho času v turecké okupaci a tudíž dostupná jen z turecké strany
Prvního dne nás náš průvodce a hlavní organizátor setkání Mkhitar vzal na Jerevanské skalky v Hrazda Gorge. Vzal nás tam hlavně proto, abychom se seznámili s místní malinkou lezeckou komunitou.
Pohled na údolí Hrazdan kaňonu, budovy v pozadí patří fyzikálnímu institutu - orientační bod
Skalky u "Spitak rescue" centra (malá chatička, kde sídlí horolezecký klub, je připomínkou drtivém zemětřesení v roce 1988, které v roce postihlo právě obec Spitak. Toto záchranné centrum vybudováno zahraničním týmem z Německa) ohraničují vrchol kaňonu řeky, která protéká Jerevanem. Přestože jsou tvořeny z nějaké vyvřeliny, která je velmi příjemná na držení a je utvářena do kompaktních stěn, je zde jen několik cest a určitě se vyplatí jen pro místní nadšence.
Průvodce na Hrazda Canyon na Lezci je zde Hrazda Canyon (jen seznam cest)
Druhý den jsme z našeho hostelu, který usazen přímo naproti Spitak centru nabízel nádherné výhledy z terasy na skalnatý kaňon, vyrazili směr Noravang, s krátkou zastávkou pro lezení v Hell's kaňonu.
Hell's Canyon
Je to zatím lezecky ne zcela známé místo. Lezení zde odstartoval festival AREV v roce 2009. V současnosti nabízí kolem 40 cest obtížnosti do 7a+ (letos přibyla i jedna převislá cesta od Simona Flechaire z Francie: Ddoum za 7b). Je to vápenec, celkem pevná skála a moc pěkné místo.
Leze se po obou stranách sevřeného kaňonu, kterým protéká potok. Levá stěna (čelem po proudu) poskytuje dlouhé cesty v kolmo padajících stěnách naopak pravá strana, která je odpoledne ve stínu, nabídne asi dvacítku kratších cest v poměrně kvalitním vápenci.
Vše je odjištěno nýty a cesty jsou zakončeny slaňáky.
Lezení zde se nám líbilo, krajina je velmi zajímavá, stěny dobré kvality, avšak asi i lezec pohodář by během dvou dní vylezl vše, co tu je. Proto jsme večer zatroubili k ústupu a vydali se o několik desítek km dále do kaňonu Noravang.
Mkhitar leze 40m cestu za 7a+ - "The sea full of dreams"
Průvodce na Hell's Canyon na Lezci je zde Hell's canyon (jen seznam cest)
Hell's canyon nabízí ještě spoustu volného prostoru pro nové cesty, osazení cest je třeba dělat s pečlivostí a používat jen certifikovaný materiál. Nejlépe je věc konzultovat s místními.
Noravang Canyon
(Noravank)
Konečně se dostáváme k tomu pravému, proč jsme sem vlastně přijeli, večer, jen co rozbalíme stany na k restauraci přilehlém plácku, vydáváme se na předlezecký průzkum skal.
Již samotná procházka kaňonem nám dost vyráží dech. Je tu lezení na více než jeden lezecký život, ovšem zatím jen tradičních, to znamená cest odjištěných vlastními jistícími prostředky.
Těch cest, které jsou odjištěny nýty, je zatím ve srovnání s tradičními jen malý zlomek. Materiál je ovšem poměrně kvalitní a tak nic nebrání tomu, aby se zde vytyčily i nové linie. Pro ně platí jen jediné omezení: nesmí být v evidentním rozporu s možností vylézt cestu po vlastním jištění. Proto veškeré sportovní cesty vedou stěnami a nebo četnými pilíři, naopak některé z četných spár mají již několik přelezů jejichž svědkem jsou jen řetězy na štandech jednotlivých délek.
Další ráno je již naše výprava kompletní a hned po snídani nastupujeme do stěn. Nejdříve se jen opatrně seznamujeme s materiálem (většinou spíš kamínky a vápenec podobný slepenci), abychom pak již nejen opakovali, ale i vytvářeli vlastní linie.
A tak po přelezu cesty Richter scale, 6c+, kterou navrtal vynikající francouzský lezec Alex Chabot, se pouštíme do narovnání této linie kolmou jemnou stěnou. Vzniká tak krásná a kupodivu snad i méně náročná cesta s názvem Tom Richter scale, 6c+ na památku našeho kamaráda Toma, kterého do Arménie nepustili, neboť si zapomněl vzít pas a tak ho vrátili z letiště.
Tato skála formovaná do bachratého pilíře nás zaujala natolik, že Marťan, který za celý zájezd nechal vychladnout vrtačku jen v noci, přidává krásnou linii s jemným lezením s názvem Czechclimbing za 7a.
Vybíráme si další a další směry, kritériem je jen jejich krása. V podstatě zahušťujeme prostor mezi jinými cestami, takže nebude třeba za dalším lezením chodit moc daleko. Stěny jsou poměrně hladké, avšak nejsou převislé a to znamená, že po určitém úsilí je možné nalézt řešení pro přelez jakéhokoliv směru.
Zaměřili jsme se na nádhernou hranu vysokého pilíře, která začíná velmi zajímavou stěnou s pozitivními dírami, pak následuje malý převísek a k řetězu vás dostane asi 15m lezení po položené, ale hladké hraně. Postupně si cestu přelézají ostatní a nešetří chválou, tohle se nám s Marťanem povedlo, cesta dostává název Noravang Eagle a je to jednoznačně top cesta mezi místními sportovkami.
Ve chvílích odpočinku Marťan nelení a vrtá lehké linie pro začátečníky, za chvilku má tři a vytváří tak jeden nový mini sektor Garden, který se stává mezi místními velmi oblíbeným a i hostům z daleka nabízí další sportovní linie.
Rozhodujeme se, zda se vydáme přes rozvodněný potok a pustíme se do nějaké vícedélky na druhé straně kaňonu, kde jsou další pěkné stěny i pilíře dál od aut a turistů. Původně jsme chtěli takovou nejméně dvou denní anabázi začít už druhý den ráno, ale do oběda pršelo, takže jsme se dál věnovali kratšímu lezení. Vlastně nám pršelo každou noc a potok pak měnil barvu, ale přes den se dalo vždy lézt. Nakonec nás dravý kalný proud odradí i třetí den. Prodlužujeme cestu Noravang Eagle o další délku a další den Marťan obětavě na stometrovém fixu vrtá nejdřív všechny štandy a třetí délku, po obědě pak i 4., 5. a 6.
Ty jsou téměř hotovy k večeru a tak se s Janou pouštíme do přelezu celé šesti-délkové linie. Přestože Marťan naznačuje, že druhá a třetí (ve skutečnosti jemný položený rajbas) by měly být lehčí než ta první (s pěknými dírkami v převisu), celkem nám dávají zabrat. Nakonec slavíme úspěch a jsme u třetího štandu. Zde se však lezení tak zahustilo, že nedokážu pořádně odlézt po kamínkách od štandu, dosáhnu jen dalšího nýtu a dál ani ťuk. Stěna je příliš hladká, už ne položená a na mikro stupech v kolmici, které sotva vyčnívají z od lišejníku neočištěné skály, nedokážu nic ustát a pokaždé po zdvihu zase sjedu pod nýt. Postupně padá večer a také únava se již dávno přihlásila. Ještě zkusím pár pokusů, protože vím, že druhý den již odjíždíme, ale nakonec to s Janou vzdáváme a slaňujeme dolů. Klasu nepřekonané 4. délky odhaduje někde kolem 7b-7c, ale to je jen to, co jsem viděl pár metrů před sebou.
Večer jsme ještě hodně zvažovali ranní bleskurychlý pokus a upínali se k naději na kompletní přelez, případně i ve smíšeném týmu s francouzskými gajdy, ale ráno se ukázalo, že jsme všichni zdecimováni únavou, a Simon má prolezené prsty u nohou, takže jsme jen uklidili lano a smutně se ohlédli za krásnými liniemi. Za jak dlouho se sem vrátíme?
Celý Noravank Eagle tedy stále čeká na přemožitele. Když se nás Marťan na posledních štandech nedočkal, hned věděl, kde jsme skončili. Už také musel slanit dolů na společnou poslední večeři v údolí, jen do nejtěžšího místa přidal ještě jeden nýt. Čas ukáže, jestli se tenhle kousek bude lézt přes tři nýty, jestli to místo někdo přeleze volně, nebo se to poleze volně běžně. Zcela jistě je to klíčová délka. Poté následují dva štandy, kde se dá pohodlně stát a především kolmá šestá délka, podél trhliny v krásném hladkém vápenci, kterou si může vylézt samostatně i ten, kdo se dostane nad údolí pěšky (přes den pozor na zmije), nebo z jiné linie. Z posledního štandu se dá odejít pěšky, nebo proslaňovat cestu zpět dolů asi 150 m. Jen je třeba dát pozor na padající kamínky, dole se pohybuje dost turistů.
PS: Délky 5 a 6 by již měly být o poznání lehčí. Lano je třeba minimálně 60 m (na slanění nejdelší první délky), další štandy jsou 20-25 m, mimo poslední dvě délky lze některé při výstupu spojit.
Jak sem psal, další den nás čekal návrat domů. Takže večer už jen balení a slavnostní večeře v restauraci Edem u ústí Noravang kaňonu, kde nám Mkhitar všem poděkoval, na památku rozdal pěkné sportovní čepice a některým místním certifikáty o právě absolvovaném lezeckém školení, které lektorovali Francouzi Simon a Vasken.
Dopoledne jsme ještě zajeli mikrobusem na konec celého kaňonu, abychom si prohlédli známý klášter Noravang i nádherné a klidné zelenohnědé okolí v zátiší barevných květin a hnědo-modrých skal (které ale vypadají značně rozlámaně). Znovu jsme se vrátili k restauraci Edem na prohlídku jeskyně a archeologických nálezů a pak už frčíme zpět do Jerevanu.
Jenom? Relaxujeme na terase a vyrážíme na krátký výlet do ulic a obchůdků na svačinu. Večer máme na programu místo poslední večeře (nakonec dokonce) tři koncerty, jeden lepší než druhý. Nejprve sólový kytarový, scházíme dolů do klubu, kde se na podiu za velkého potlesku postupně střídají místní undergroundoví umělci a my tak máme možnost zažít pospolitost zdejšího národa, vypadá to, že se tu všichni znají. Marťan se Simonem celou dobu zlobí jak malí kluci, nedá se tu moc hovořit a arménským textům nerozumíme, takže nakonec měníme lokál a jazzový jam nás nakonec probouzí z únavy a vrcholem je vynikající houslista doprovázený na klavír, takže místo krátkého spánku už jen vyzvedáváme zavazadla a loučíme se brzy ráno na letišti.
Všechny dveře jsou nádherně vyřezávané
Výhled okna na menší kostel
Zvon visící z kopule většího z kostelů
Výhodou jsou přímé lety ČSA Praha - Jerevan
(my jsme koupili s předstihem (zpáteční) letenku Praha - Jerevan za 7200,- Kč, s tonáží 23+8 kg na osobu)
doprava po Arménii je možná autobusy nebo taxíky, lze domluvit rozumnou cenu i za odvoz taxíkem do skal, když se složí více lidí na odvoz.
Peníze si vyměňte v Jerevanu (v Noravanku to nejde), na týden nám stačilo 50-100 euro (za další peníz jsme měli zajištěnou dopravu, ubytování a večeře).
1 Euro = 540,- Dram
jídlo na týden 30 - 50 Euro,
večeře: mezi 1000,- a 2000,- Dram
kebab: 700,- Dram
litr vody: 100,- Dram
liter džusu: 300 - 800,- Dram
pivo: 500,- i více Dram/0,3 litru
místní stáčené víno: 1000,- Dram/litr
benzín: 490,- Dram/litr
Kemp bivak:
Hostel v Jerevanu (6000,- Dram za noc a snídani/ 11 Euro)
v hostelu Edem v Noravangu (6000,- Dram za noc)
Spaní ve stanu v divočině není problém, zejména v horách, pokud se jedná o nějaký pozemek, je dobré se domluvit s majitelem pastevcem, spaní u Noravangu lze domluvit na loučce pod sektorem East 1, tam kde je cesta Souyz 82, domluvit se je možné v protější hospodě.
Klima je vnitrozemské s vlivem větší nadmořské výšky. Léta horká a zimy poměrně chladné. V horách bývá deštivo.
„Lež je střepina pravdy.“ Arménské přísloví
Serj Tankian = rock v Arménském podání
Poznámky od Marťana :)
Arménie, alespoň ta část země, kterou jsem mohl vidět, mi učarovala. Nevycházel jsem celou dobu z údivu (v dobrém). Trochu pomalejší klidné tempo, velmi přátelští lidé, včetně těch, kteří nás neznali a krásná hornatá krajina (tu lesnatou jsme neměli možnost spatřit). Je to myslím po všech směrech jakýsi předěl mezi Evropou a Asií, převážně ve všem lepším ode všeho, rozhodně jsem se ale necítil nijak špatně. Spíše naopak, žádné obavy, dobře jsme se domluvili, měli jsme možnost nasytit se za rozumnou cenu, ochutnali jsme zajímavá jídla (nikterak mastná či pálivá, spousta zeleniny a ryb), k tomu spousta možností lezení, neobával jsem se nějaké choroby nebo nákazy. Osypky mám jen z letištních kontrol, ale vrtačku dumů pustili a snad si (hlavně v Jerevanu) časem zvyknou na horolezecké batohy. Ale jinak paráda. Zdánlivě vypadající bláznovství, které přináší radost. A logistika není nikterak zdlouhavá. Čtyři hodiny letu, jeden a půl hodiny autem a nějaké ty prostoje a odbavení.
Jerevan je místy město zvláštních (nadzemních) rourovodů, které vedou napříč hrby asfaltem, nebo v různé výšce kolem domů. Podobné jsou i některá svodidla kolem hlavní silnice a roura na pitnou vodu prochází i Noravankem. Viděli jsme u silnice i stánek s navrtaným kohoutkem pro umyvadlo. Ve městě je spousta soch, květin i zajímavých obchodů, jakási věž připomíná i Eiffelovku. Je tu i krásný starý lunapark se spoustou stromů, mezi nimiž jsou různé funkční pouťové atrakce, kavárny a altány. V noci tu malovali přechody a uklízeli ulice, neboť ve dne je tu velmi rušno. Tříproudové silnice se potkávají na křižovatkách, kde svítí velká světla semaforů v protilehlých rozích. Pro nás zpočátku zvláštní dopravní chaos, který má však ve skutečnosti řád a řidiči jsou dost ohleduplní, často zpomalí nebo zastaví a někoho pouští. Jezdí tu často lady a žigulíky, ale i spousta nejnovějších modelů různých značek aut, i krásné kulaté staré autobusy a náklaďáky, běžně mají auta několik nádrží na plyn. V ulicích se nevenčí psi (jak je módní u nás), neviděli jsme ani žádnou kočku, plasty není problém odhodit do tříděného odpadu. Zaujali nás časté kladky s prádelními šňůrami, které umožňují sušit prádlo i třeba nad dvorkem daleko od oken a balkonů.
Většinu všedních starostí nám ulehčil organizátor festivalu Mkhitar, který zajistil zázemí, seznámil nás s lezením v Noravanku, pro dobu konání této mezinárodní lezenice a výměny zkušeností vybral nejdelší a akurátně teplé dny v roce. Jinak nám samozřejmě pomohli místní i ostatní lezci, s jištěním, nebo zapůjčením materiálu, při lezení jsme si třeba vzájemně vyměňovali expresky, lana, nebo vtipy a pochvaly. Naše vztahy se zlepšovaly společnými zážitky, které jsme utužovali společnými večeřemi v restauraci Edem, či v jeskynní restauraci o pár kilometrů výše. Přátelští byli i trhovci u stánků na křižovatce, kam jsme chodili pro snídani nebo oběd, ale i turisté, kteří v soutěsce zastavovali, fotili se, nebo sledovali lezení (bohužel často i ne vhodně pod lezci, ale naštěstí se nic nestalo).
Podle pozvání místních lezců jsme do Noravanku vyrazili vynýtovat a přelézt další cesty. První cestu jsme sice prostoupili zdola, ale s ohledem na charakter skály, naše vybavení (jehož část nedorazila s Tomem) i čas jsme využili štandy již hotových cest, vedle kterých jsme v uctivé vzdálenosti odjistili shora a RP přelezli dlaší cesty, které mají většinou vedle svůj vlastní štand (takto by šlo ještě chvíli pokračovat, ale ne stále).
Vůbec nemyslím, že by šlo o nějaké vytváření komerčního lezení s klienty, i když to je zde možné. Většina účastníků festivalu AREV (resp. všech přítomných lezců) měla radost z lezení. Ale lezlo se i po frendech a vklíněncích. Každopádně těch několik málo sportovek v několikakilometrovém údolí se tu vlastně lezlo stále dokolečka a vyloženě hnusná linie tady není. Vyvrtal jsem za čtyři dny možná 120 děr (i Jirka si to vyzkoušel, odhadovali jsme před odletem 100-150), tři lehké cesty za 5-6?, tři cesty okolo 6c a jednu šestidélkovou cestu, čímž jsme zdejší pobyt dalším lezcům prodloužili asi o jeden den. Čas námi zde strávený jsme rozhodně neplýtvali a pověst tu máme zatím dobrou. Stěnové ani vrcholové knihy tu (zatím) nejsou a ani my jsme v cestách žádnou neumístili.
Musím poděkovat i Pájovi ze Sambaru za parádní slevu na plakety a Karešákovi, který vyjednal také slušnou cenu šroubů a zapůjčil mi vrtačku. O zábavu všech se starali především opět Francouzi Simon (který mi poslední den zapůjčil také druhou vrtačku) a Vasken, dobrou náladu šířil korejský pár lezců, za nás měl na starosti komunikaci před odjezdem JirkaS.
Zdejší stěny jsou víc slepenec než vápenec (mně to připomnělo Margalef), takže i na postupové jištění se hodí spíš delší šrouby (postačí 10mm, 12mm jsou pracnější, těžší,...). Na štandy jsme používali dva dlouhé nýty s maillonami provázané plochou smycí, jednou i tři body (ostatní cesty mají většinou řetězy). Důležité je používat kvalitnější ocel, aby po letech místní neměli práci s přejišťováním cest (patrně by pak přišly na řadu celé sektory a lepené kotvy např. z nějakého grantu). Dovezli jsme jim navíc asi padesátku šroubů (průměr 10 mm), protože se tu používají jiné stavební technologie a drahé je i clo. Ty nejsou ale většinou vhodné na štandy, Nějakou zásobu nových plaket a řetězů tady mají z Ruska, bohužel tam nyní ale nezůstaly žádné dlouhé šrouby 10 ani 12 mm. Pokud by snad někdo mířil do Jerevanu, mohli by jsme se domluvit na jejich dopravě v kufru letadla (popř. i maillon), v Jerevanu by si je už kdekoliv vyzvedli třeba v hotelech. Místní skupině lezců by to myslím docela pomohlo. Na místě jsme jinak nechali i jedny starší lezečky, nějaké vrtáky a kartáče, což se při lezení ještě může hodit.
Snad by jsme napříště mohli dát dohromady větší skupinu, připravit se lépe třeba i na dělání cest zdola (chyběl hlavně fifiháček na odložení nářadí, možná malá vrtačka pr ozavrtání na odsednutí) či vícedélek (víc lan, i když jsme měli možnost si je půjčit) a zanechat doma ještě pár věcí, které by šly obstarat na místě, třeba střechu nad hlavou, případně spaní (ale jinak jsme nezabalili špatně). Dovedu si představit i nejednu výpravu, která by prostoupila další dlouhé linie s vlastním jištěním, případně s vrtanými štandy (zdejší listnaté stromy jsou křehké a snadno se ulomí v suku), případně poté z "dobytých pozic" teras tvořila sportovní linie. Vlastně nezáleží na tom jak, místa je tam pro všechy druhy lezení dost, komu jak libo. Určitě pokud by vzniknul v údolí další lezecký sektor (a jakože pěkné vysoké stěny i nějaké převisy tam ještě jsou - fotky máme), mělo by větší smysl do údolí jet za lezením, ale vše má svůj čas.
Stěny a pilíře v údolí jsou jako i mnohde jinde členité i hladké, většinou je vidět zajímavé linie, které ale nemají stejně radostný nástup nebo dolez. Další otázkou je, jak se dostat bez lávek na levé skály přes studený potok (který působí dravě, ale dá se nakonec přebrodit), jestli se k novým ojedinělým cestám bude někdo trmácet a kudy se z nich sestoupí. Vytipovali jsme si ale několik velkých stěn, kde je větší pravděpodobnost, že by šlo lézt od zdola až na vršek bez hluchých a rozbitých míst, pro začátek něco položeného s možností rozhledu do vedlejších směrů. I na pravé straně údolí výš jsou ještě pevné skály, kde budou jistě jednou větší lezecké sektory nebo podoblasti, z toho několik jich je dokonce i ve velkých převisech. Jistě, tady "sportovní" lezení tepreve pomalu začíná. I když čato lze v trhlinách narazit na nějakou skobu (ne všechny ruské výstupy jsou zmapovány). Např. podél cesty Noravank Eagle můžete vidět i několik hřebíků, kterými byla barevnými stužkami vyznačena jedna ruská závodní trať pro TR lezení asi v roce 1980 (napřed mi to přišlo jako nemožné, žy by se za to někdo jistil, pak mně dokonce napadlo, že linii možná někdo kdysi proslanil, aby zjistil jestli půjde lézt a značil si jištění). Zajímavou výzvou může být určitě spousta prostoru pro těžší cesty, nebo třeba třeba první opakování vícedélky od Chabota za 7c.
Ano, myslím že tam pojedu znovu, pro nějakou pěknou dlouhou cestu (to co tady nemáme) v mé obtížnosti a taky za fajn lidma. Marťan
Lezení Arpa a Garni kaňonech
Až donedávna bylo lezení po šestihranných čedičových sloupcích v tak jedinečných a krásných skalách, nacházejících se asi hodinu jízdy od Jerevanu naprosto neomezeno. Nikdo jako by nepochyboval, že toto snové lezení čeká rozmach a že lezci budou moci nadále vkládat prsty do spár mezi šestiboké pilíře. Bohužel však tento sen dospěl k náhlému konci a vlivem nedisciplinovanosti příchozích lezců se lezecké sdružení UpThe Rock a další různé ekologické a občanské skupiny rozhodly zakázat lezení na těchto skalách, které jsou považovány za národní kulturní památku.
Důvodem, proč lezení v kaňonech Gorge Arpa a Gorge Garni a všechny ostatní čedičové sloupce již není možné, je dopad lezení na životní prostředí. Od roku 2009 probíhal pokus snížit viditelné jizvy (jednalo se hlavně o slaňáky na dolezech a sem tam i nýty), takže místní horolezci se nakonec rozhodli úplně odstranit slaňáky. Místo nýtů daných na štandech vyvrtali do bazaltu "V - díry" (abalakovy hodiny) pro protažení smyčky pro slaněni s tím, že cesty budou lezeny jen po vlastním jištění. Už se zdálo, že tím našli řešení, bohužel však někteří horolezci nerespektovali zákaz nýtování a to nakonec vedlo k rozhodnutí zcela uzavřít tyto oblasti pro lezení.
Po pravdě řečeno, je lezení na těchto sloupcích, nebylo nikdy povoleno, ale úřady zavíraly oči. Mkhitar Mkhitaryan, předseda klubu UpThe Rocks, vysvětlil:. "Je důležité si uvědomit, že pro Arménii jsou čedičové sloupce významnou přírodní památkou. A horolezectví nikdy nebylo zahrnuto do aktivit, které je zde možné provádět, a tak to bylo vždy nezákonné a věřilo se, že bychom mohli najít schůdné řešení. A byli jsme opravdu blízko, viz beznýtové kotevní systémy, ale bohužel někteří horolezci nerespektovali naši přírodu a proto jsme nakonec sami trvali na tomto zákazu."
Nepochybně toto rozhodnutí nebylo jednoduché, k tomu ale Mkhitar dodal: "Víš, Arménie je země skal. Kaňony plné stěn a útesů, vápence a čediče (nikoli sloupce). Pro ty, kteří hledají nové směry je tu např. Noravanq kaňon a Hell's kaňon.
S tím šestihranným čedičem je to škoda jak pes. Byla na to brutální těšba. Co lze říct jen podle fotek, tak ostatní skály se těm čedičovým nemůžou vůbec rovnat. Jinak dík za článek!
Nejen,že se tam rozjíždělo nýtování nových cest (jak by to snad někdo mohl pochopit), ale nýtovaly se i klasiky vylezené po svém (např. cesta od Alexe Chabota - pamatujete na Bealovský katalog cca 2 roky zpět?)
Jak to je v Arménii s domluvou? Nakolik je možné se domluvit anglicky? Jsou místní ochotní mluvit rusky? Je pro středoevropana těžké se naučit základy arménštiny? Předem díky za odpovědi!
Kupodivu, po prvním úleku, kdy jsme zjistili, že si nepřečteme ani ťuk, nebyl s domluvou vůbec problém, asi hlavní je velká ochota na straně Arménů se s vámi bavit.
V Jerevanu mladí lidé jednoznačně angličtina, často na velmi dobré úrovni.
Na venkově ruština, vždy někdo umí a je ochoten se domluvit.
Česká republika je v Arménii velmi respektovaná a pozitivně přijímaná.
Co se týče jejich řeči, tak porozumět nebo něco si přečíst, tak jsme byli naprosto mimo. Totální rezignace s není s p není p a spousta jinech znaků, s povděkem jsme přijali možnost informálně poděkovat francouzským Merci :).
Jsou ochotní mluvit rusky. V neruskejch postsovětskejch republikách nemaj mindrák okupovanejch zemí, spíš vzpomínaj, jak bylo za sajuzu charašo. Arméni by spíš asi byli nasraný, kdybys spustil turecky.
Ještě by jsme tedy měli doplnit, kam se nechat do města odvézt z letiště (tedy kromě toho pěkného hostelu s výhledem na skály) a kolik to stojí (například taxík do Jerevanu je 20 euro). A taky odkud jezdí nějaký ten bus např. do Noravanku (za kolik) a kde je směnárna. Jinak je to parádní snadná trasa letiště - bus - skály a najíst se dá všude.
Shodou okolnosti jedu v srpnu na tyden do Armenie, tak si vezmu lezeni, dik za clanek. Jen bych chtel upozornit, ze Ararat nelezi na okupovanem uzemi, ale pripadnul Turecku po mirove dohode v Karsku, ktera uzavrela valku mezi Tureckem, Armenii a Ruskem v r. 1921. Neco dostal Sovetsky svaz, neco Turecko. Armeni, kteri zili v te dobe na uzemi tehdejsi oficialni i dnesni Armenie, bohuzel prisli o narodni horu. Dnes uz tam zadni Armeni neziji, protoze je Turci stihli v r. 1918 povrazdit v ramci tzv. Armenske genocidy. Dnes tu dohodu jako jedini neuznavaji Armeni, no, je to slozite....