Varování musím vzít vážně
je čas břebrousit zbraně a šrouby a taky dokoupit minulou zimu
poztrácený matroš. Už se nemůžu dočkat
vrzajícího sněhu pod mačkama a toho pocitu z dobře
zaseklýho piklu do ledu nad hlavou. Taky se hrabu v počítači
a probírám fotky z posledních výletů
do Alp. Myslím, že možná někoho potěší
tip na pěknou cestu v ledu v Alpách a nějaké
základní informace kudy, jak a s čím. Většinou
jsem schopen se z práce utrhnout jen na prodloužený
víkend Čt-Ne a tím je dán poněkud omezený
akční radius a taky často i obtížnost cesty. Tohle
hledisko splňuje i
Mont Blanc du Tacul se svými
parádními žlaby a žlábky, bezproblémovým
rychlým přístupem pod stěnu (díky lanovce na
Midi) a relativně jednoduchým a rychlým sestupem.
Jednoznačně asi nejhezčí cestou v ledu je
Superkuolár.
O něm jsem snil několik let a nakonec se zadařilo s Magnuskem na
konci zimy po několika odkladech a zážitek to byl parádní
Ve čtvrtek odpoledne zabalili, večer vyjeli a brzo ráno jsme byli
v Chamonix. Trochu dospat v autě a na desátou jsme zašli
do domu horskejch vůdců pro aktuální předpověď. Trochu
nás zaskočila, protože hezky mělo být jen do soboty.
Rychle teda zabalit krysy, a lanovkou přecpanou Japoncema a školním
výletem na Midi.
Potom sjet na lyžích
kus dolů Valee Blanche (v nízkejch koženejch Scarpech na
lezení v ledu a 15kg báglem to byl docela kabaret,
Magnusek měl sice skelety, ale o to delší lyže)
Foto č.1 - Lyžník Magnusek vybaven kvalitním skialp. setem
(poctivá desetiletími osvědčená Silvretta 400
z nefalšované nerez oceli + lyže práskačky
rovné a dlouhé) zaručující nekonečné
dávky adrenalinu v hlubokém prašanu, hlavně
v kombinaci s tou krysou na zádech
Po sjezdu z Midi
pod Point Lachenal, při kterém jsme okolní skialpinisty
udivovali vybroušeným stylem odkoukaným z filmu
Anděl na horách, jsme v pozdním odpoledni postavili
stan. Aklimatizaci jsme jako vždy vynechali. V Alpách se
nám příliš neosvědčila protože je časově náročná
a bolí po ní nohy, zatím co bolest hlavy jde
snadno zahnat Acylpirínem, a ten podivně mátožný
ranní stav naším nadšením do
lezení.
Foto č.2 – Náš BC
Večer
jsme ještě vyšlapali stopu pod nástup do
Superkuoláru, aby jsme to v noci s čelovkama našli.
Sjezd dolů od nástupu bez báglu už byl parádní.
Sněhu bylo letos opravdu všude dost a bez lyží by to
vůbec nešlo. Ráno jsme se vyhrabali asi ve tři ze
spacáků, navařili, do čtyř ze stanu, sjezd dolů ve tmě s
čelovkama a výšlap pod nástup.
Foto č.3 – Východní stěna se Superkuolárem
Naštěstí
první mixovou délku lezeme už za denního světla.
Ve třetí délce celkem musím bojovat, nikde
žádnej led, čistý drytool s výlezem do sněhový
převěje na začátku vlastního kuoláru. Než jsem
se vzpamatoval tak se houpu o kus níž, naštěstí
mikrofriend mě udržel a na podruhý už to vyšlo. (Akorát
OS už to nebude) Konečně jsme byli v ledu, pohled nahoru na cca 450m
žlábek trochu bere morál. Dole bylo ledu málo,
místy jen glazura do 10cm, ale čím výš
tím líp. Akorát ty bandasky, lezeme bez poutek,
už to dneska asi jinak ani nejde. Odpoledne začínají
pomalu mraky stoupat nahoru, zdá se, že mizerná
předpověď od horských vůdců funguje. Taky neustálý
prachový lavinky s frekvencí 20x za hodinu nejsou nic
moc. Potom už odpočítáváme dýlky, ještě
5, poslední kolmý stupeň, poslední dýlku
do položenýho žlabu a máme to. Slaňujeme dolů (cca
12-13 dýlek), balíme cajky a při západu slunce
šlapem ke stanu. Druhej den se jen z posledních sil ve
sněhový vánici doplácáme na Midi,
lanovkou dolu k autu. Nekonečná jízda za deště
po dálnici, chvíli dospat a v pondělí jsem zase
u svýho počítače v kanceláři. Nemít pár
fotek skoro bych tomu ani nevěřil.
Foto č.4 – mixově lezení ve 2. délce
Foto č. 5 a 6 Magnusek a já v ledu asi půlce kuoláru.
Foto č.7 a 8 - Ze slanění.
Foto č.9 - Pohled na Dent du Geant naproti přes dolinu.
Vylezeno:Klasika
extrémního lezení v ledu od J.M. Boivina a P.
Gabarrou Superculoir ve v stěně Mont Blanc du Tacul,klas. ED+,
M6-,WI4+ na střídačku s Magnuskem (M. Klonfar). (V literatuře
se vyskytuje i vyšší obtížnost)
Rada pro ostatní:
Pro
zimní přelez je třeba být co nejrychlejší,
protože je to mnohem delší než obvykle lezené i
delší Rakouské ledy (např. Mordor cca 6dýlek)
a den je zatraceně krátký. Doporučuju si pro kontrolu
spočítat za jak dlouho je nutné vylízt jednu
délku aby se to dalo stihnout. Další nevýhodou
oproti cestám ve vodním ledu v nižších
polohách je to, že led je zde mnohem tvrdší.
(Kdo zde lez ví o co jde) V cestě jsou fixní
štandy, většinou nýt nebo dvě tři skoby svázané
mírně prodřenou smyčkou a tak je slanění docela rychlý
(ale futr dost dlouhý). Doporučuji mít radši dvě
60m lana, protože my měli 50m a 2x nám to o necelých 5m
nestačilo na štand. Taky to chce jít co nejvíc
na lehko kvůli rychlosti, my měli pouze jeden baťoh s flískou
navíc + termosku a dva gelíky a tatranku na osobu
k jídlu. Tj. je zbytečný sebou tahat nějaký
další oblečení, žďáráky, vaření
apod. Z matroše jsme měli mimo asi 10 kvalitních
šroubů 3 další ruský na případný
ústup. 6 friendů a 6 stoperů, hlavně do spodních mixů a
ještě tři skalní skoby. Výstup sněhovým
žlabem až na vrchol a sestup normálkou by byl možný asi
jen pokud není nový sníh, jinak si myslím,
že to asi bez bivaku normálním tempem nejde stihnout.
Další
méně náročné cesty v ledu na tenhle vršek
(Uvedu jen co jsem lezl a znám)
Gervasuttiho kuolár
To
je opravdová firnovo ledová klasika sklon do 50°,
mimo oblézání séraků v horní
části pokud se to jde jakž takž přímo. Tohle jsem lezl
v r.2002 s Miskou (Petr Mašek) v rámci
jeho tréninku na K2. Pokud nejsou vyloženě špatný
podmínky, je to spíš test fyzické kondice
než lezeckých schopností. My nastupovali ráno
lanovkou z Chamonix ( 1. ani 2. to nebyla vzhledem k úspěšným
Happy hours v Safari baru), cca po 10 dopoledne jsme byli u
nástupu a tak nějak do tmy dolů z vršku se to
stihlo.
Foto č.10 – Tacul s Gervasuttiho kuolárem (pod těmi séraky)
Foto č.11 – Miska dolézá na vrcholové plato
Foto č.12 – Tady to začíná a končí – Safari bar (Kdo jezdí do Chamonix zná)
Triangle du Tacul
Tak to je ta trojúhelníková S stěna, která
má slabou polovinu výšky východní
stěny
Foto č.13 - Goulotte Chéré vlevo lezu 2. délku a
vpravo Michal Lopota dolézá na vrcholový
hřebínek
Asi
nejhezčí cesta je Goulotte Chéré vedoucí
v pravé části Trianglu opravdu úzkým,
místy max 1m širokým žlábkem o sklonu
80°. Cesta je to parádní, těžkýho lezení
je zde 4-5 dýlek zbytek nejdřív lehký sněhomixy
a pak firnový hřeben rozumného sklonu až na vrchol. Dá
se tedy jít úplně na lehko a stačí cca 8 šroubů.
Ve strmém úseku ledového žlábku jsou
osazeny nýty pro štand a dokonce nějaké i pro
postupové jištění. V zimě se to dá
za cca 4-5 hodin vylézt až na vrchol, sestup je Z svahem
zpět pod stěnu. (součást známé trasy na Mont
Blanc přes Mont Maudit). Foto z cesty je například na
www.tvmountain.com.
A další informace na
www.montagnes.com.
Pro podrobné informace doporučuji navštívit před
výstupem i kvůli aktuální předpovědi počasí
dům horských vůdců v Chamonix. Taky se omlouvám
svým spolulezcům za případný šok z
pohledu na sebe na lezci.