Neschovali se, ani neumřeli, pracují a lezou. A ponejvíce samozřejmě v oblíbeném okolí Petrohradu. Kde přesně, to nemohu zatím prozradit, ale alespoň si dovolím nostalgicky zavzpomínat na akci, která dělá Petrohradu jméno a trochu tak odlehčit debaty tady na Lezci, jestli je ten Mráza nejlepší nebo není (taková nějaká zbytečná otázka, zdá se mi, od toho jsou tituly) a jestli ta či ona reakce byla adekvátní nebo (shrňme to do slova) „blbá“. Máte-li chuť, zavzpomínejte tedy s námi a těšte se na nové zážitky na Petrohradu.
Dobrý časy, 5C
foto by© Petr Resch archiv
Petrohradské PADání
Petrohradské PADání se pomalu stává pojmem nejen v Česku, ale stále více (a věřím, že tomu tak bude i nadále) v celém regionu střední Evropy. Stojí tedy jistě za to, trochu se nad proběhnuvšími ročníky pozastavit.
PADání bylo od počátku určeno pro nejširší lezeckou veřejnost a tomu se také vždy přizpůsoboval systém závodu. Nikdy nešlo až tak o vítěze, jako o lezecké setkání boulderingu chtivých lidiček. Přesto první dva ročníky znaly pojem finále. Proč? Jednak jsme si neuměly představit spravedlivější způsob, jak určit vítěze a také jsem vždy chtěl, aby lezecká obec měla možnost vidět ty nejlepší „v akci“. Doposud se nám vždy podařilo pro závod najít zcela novou oblast a dokonce postupně zvyšovat počet závodních boulderů od počátečních zhruba šedesáti až na 150 v posledním roce. I zázemí a doplňkové akce měly vzrůstající kvalitu, od jistě romantického (pro větší počet však nerealizovatelného) posezení u ohně přímo ve skalách až po masivní pařbu na zapůjčeném statku s promítáním filmu. Věřím, že se nám i nadále podaří zvyšovat úroveň závodu a lákat na Petrohrad a okolí zájemce o nejkrásnější sport i ostatní atributy spojené s touto akcí.
Fotošop, 7A
foto by© Petr Resch archiv
2003
První ročník byl rozjezdovým, a to se vším všudy, počínaje vyděšenými pohledy petrohradských občanů, kteří považovali srocování boulderistů na návsi za anarchistickou demonstraci. Trochu tento dojem umocnili kluci z PADu, když rozvěsili černou plachtu s postavičkou ideální lezecké hmotnosti, totiž kostlivce. Účastníků bylo něco málo přes třicet, což vyvolalo mezi pořadateli trochu rozpaků, protože práce strávená na přípravách zasluhovala jistě větší ocenění. Toho ocenění se nám však záhy dostalo, když se na tvářích lezců objevovalo nadšení z připravených boulderů a vůbec z pořádání akce jako takové. I přes značné vedro si všichni parádně zalezli a nejlepších pět se představilo ve finále. Zde jasně kraloval Rosťa Štefánek, nikoli jistě překvapivě, neboť za ním přece jenom zela výkonnostní propast. Jako jediný si během tříhodinové kvalifikace připsal boulder za 7C, což je ve třiceti stupních nad nulou ve stínu takřka heroický výkon. Druhé místo si zajistil dvěma TOPY ve finále Martin Spilka, třetí skončil Ondra Beneš, tehdy teprve vycházející hvězda. Soutěž žen nebyla vlastně ani soutěží, neboť se zúčastnila jediná.
Hrana, 7A
foto by© Petr Resch archiv
2004
Podruhé už s veškerými vyřízenými formalitami a povoleními ve znamení čekání na počet účastníků a na počasí. Obojí dopadlo dobře, více než šedesát účastníků z Čech, Slovenska a Maďarska, skoro desítka holek. Do té doby určitě největší boulderová akce v přírodě v Čechách. I počasí, které celý den hrozilo deštěm, drželo, ačkoli nás trochu vyděsilo pár kapek na počátku finále. Kvalifikace byla parádní, bouldery sice nižší, než ty v roce 2003, ale lidičky zkoušeli, vzájemně si radili…, prostě pohoda. První půlka finále taky parádní, ve velmi silné konkurenci se tentokrát prosadil závodní typ, Andrej Chrastina, když vydřel tři topy ze čtyřech možných. Druhá půlka finále byla zbytečná, vleklá a možná trochu zkazila celkový dojem ze závodu. Dala sice šanci Rosťovi Štefánkovi, který jako jediný atakoval top na technickém traverzu, ale ani on nedal, a tak poslední dva bouldery nezměnily pořadí a za Andrejem se o druhou příčku podělili právě Rosťa s Karlem Černým. Holky byli bez finále, první příčku poměrně v pohodě získala Zuzka Ulrichová. Velmi pěkně zalezla druhá mladičká Monča Kuhn-Gáberová.
Obivak Kenobi, 7C
nákres by© Petr Resch archive
2005
Tenhle ročník byl už takříkajíc na profesionální úrovni, jediným otazníkem bylo počasí. A to otazníkem tak velikým (i v Plzni dopoledne pršelo!), že řadu lidí odradila od účasti, a tak jsme se vysněné stovky prezentovaných nedočkali. Zhruba tolik jich však po lese určitě pobíhalo, těch oficiálně prezentovaných bylo 76, nejlepší Češi, Slováci, desítka Němců a pár Poláků. Nový systém, kdy se lezlo sedm hodin bez finále a sbíraly se body za deset přelezených boulderů (z nabídky 150 kusů) jasně ukázal, jak má vypadat bouldering v přírodě. Žádné honění, žádný tlak, pohoda, klid, vzájemné razení, navazování nových přátelství a kopec srandy. A od všeho pro všechny, ať už jsi zkoušel osmičky nebo se rval o každý bodík na čtyřkách. Zajímavým zpestřením byl jistě sedmimetrový kousek „Kometa“ za 7C, na jejíhož prvního pokořitele čekala na vrcholku flaška balantýnky. Po krátkém rozlezení se objevily první „velcí“ boulderisté a strhl se boj nejen o cenu, ale prostě o přelezení jistě jednoho z nejkrásnějších boulderů na světě. Nádherné výkony okořeněné ještě krásnějšími pády, nakonec se „Kometa“ dočkala třech přelezů. A tak to šlo dál, přibývalo přelezů a bodů, ubývalo kůže na prstech a sil…
A pořadí? Kdo ho považuje za důležité, nechť věří, že nejvíce bodů nasbíral Rosťa Štefánek, za ním následovali Andrea Jörg z Německa a Andrej Chrastina. Mezi holkama si nejlépe vedla Simona Ulmonová před Monikou Kuhn-Gáberovou a Janou Lukášovou. Setkání mělo ještě dva vyhlášené „vítěze“, neboť jsme ocenili lezce a lezkyni, kteří nasbírali vůbec nejvyšší počet boulderů. Mezi dívkami to byla Monika Kuhn-Gáberová, z kluků Jirka Sika, oba vylezli shodně 19 boulderů.
Večer, jehož se zúčastnilo asi padesát lidiček, se na statku kamarádů Chalupových v nedalekém Kolešově promítal pěkný film Míry Kadlece z boulderové akce v Loučovicích, pilo se pívko, klábosilo a pělo a hrálo až do rána. Dva největší vytrvalci z Pošumaví dokonce usnuli až kolem poledne druhý den, kdy odskočili do zrádně pohodlných bouldermatek, kde jinde než na Petrohradu. To však až poté, co po probdělé noci práskli ještě několik boulderů.
Projekt, 8A ?
nákres by© Petr Resch archive
2006
Že by zase nová oblast? A že by nejvíc boulderů? Třeba 200? Teď v srpnu 2005 už jich je stovka. A jakých? Mega…, možná trochu méně techniky, zato kopec síly, táhlé dlouhé převisy, ale i Karlovo „hrabošovité“ specialitky… Těšte se, je na co. Systém stejný jako vloni, možná jenom osm boulderů za zhruba těch sedum hodin, bodově asi ještě výrazně vylepšíme ty těžší věci, aby se lezly. A osmiček bude dost. Zkusím víc atakovat zahraničí, kdo koho znáte, nasměrujte ho sem. Jó a bude to trochu míň bolet, žula je tu poněkud příjemnější. Z fotek možná někdo pozná, o co „go“, ale věřím, že jste všichni poctivci a výkony si necháte až na PADání, no a taky své vědomosti nikomu nesdělíte. Nevím, co s termínem, zase bude určitě dost dalších závodů, ale hlavně – co s tím počasím? Možná začátek května, léto by byla jistota, ale v horku to prostě nebaví. Zase bude soutěž sběračů boulderů, zase Kolešov…
Projekt, 7C ?
foto by© Petr Resch archive
A tak dále
Pokud budeme živi, určitě pro vás tým R&H něco připraví.
Projekt, 8A ?
foto by© Petr Resch archive
Těžká voda, 8A+
foto by© Petr Resch archive
Země vzdálená, 7C+
foto by© Petr Resch archive