Prodloužili jsme si víkend o dva dny a vyrazili do rakouského Peilsteinu. Kdo ho nezná, jde asi o kilometr dlouhou vápencovou lezeckou oblast nedaleko Vídně, kde najdete téměř 900 zpravidla výborně odjištěných cest. Borháky nebo nýty zhruba po třech metrech, v náročnějších místech je vzdálenost kratší. Vratný bod je tvořen v naprosté většině nadvakrát jištěným prasečím ocáskem. Pravděpodobnost, že se při lezecké chybě neúměrně proletíte, je jen velmi malá. Pokud ovšem neuděláte hrubý přehmat.
Aktualizace: 31. 7. 05
Libor Hroza skončil dnes ve finále SP stejně jako v kvalifikaci na 7. místě. Svým výsledkem potvrdil, že patří mezi 10 nejlepších lezců
Český horolezecký svaz vypisuje výběrové řízení na pozici vedoucího centrální vrcholové komise, zajišťující komplexně péči o skalní oblasti z hlediska údržby jistcích prostředků a evidence výstupových cest.
Lezecke video na stiahnutie: www.garda.sk/~majlo/kmocho/ vola sa to tyzdennik. Je to trochu velke, snad sa bude lubit :-) Treba kodek WMV9 od microsoftu.
Prodloužili jsme si víkend o dva dny a vyrazili do rakouského Peilsteinu. Kdo ho nezná, jde asi o kilometr dlouhou vápencovou lezeckou oblast nedaleko Vídně, kde najdete téměř 900 zpravidla výborně odjištěných cest. Borháky nebo nýty zhruba po třech metrech, v náročnějších místech je vzdálenost kratší. Vratný bod je tvořen v naprosté většině nadvakrát jištěným prasečím ocáskem. Pravděpodobnost, že se při lezecké chybě neúměrně proletíte, je jen velmi malá. Pokud ovšem neuděláte hrubý přehmat.
Druhý den lezení, byla to sobota, přicházíme do sektoru o kterém víme, že zůstane dlouho ve stínu. Mimo několika sedmiček a nějaké té osmičky je tam také dostatek cest pět plus a nějaká ta šestka, na víc si po půl roce lezení netroufám. Parťák se chystá do třetí cesty, takže mezitím sleduji německy mluvící lezeckou dvojici, která právě dorazila. Mladík tak kolem sedmadvaceti cestu vytáhne, jeho partner, odhaduji ho tak na padesát, si ji dá na druhém. Jistí půloďákem, zachází s ním poměrně ležérně, zdá se že se vyznají. Chlap na druhém stoupá do stěny (6), ještě v deseti metrech něco vykládá. Užívají si, je jim přáno.
Parťák je připraven, kontrolujeme se, jestli je vše v pořádku a vyráží. Delší cestu bez problémů dává a spouštím ho dolů. Sluníčko se mezitím přehouplo přes okraj skály a začíná svítit do stěny. Vybírám si pěknou šestku, lezu a užívám si. Dostávám se pod malý převis, spíš vybouleninu, vybavenou menší spárou. Skrývá se v ní pěkný chyt na pravou ruku, beru ho a levou oplácávám neviditelnou skálu ve snaze najít další. Zdá se, že tudy cesta nevede. Přehmatávám, levou rukou beru horší chyt a hledám na druhé straně. Polední slunce začíná nepříjemně pálit, odráží se od okolních bílých skal. Zpod helmy mi vytéká pramínek potu, cítím jak ruka začíná na hladkém povrchu vápence pomaličku prokluzovat. Chyt se mi stále nedaří najít, přesněji řečeno, jeden odspodu vidím, ale nevím jak bere. Kdybych zabral a trochu odrazil, tak se za něj zachytím … Jenže noha zapřená z boku do skály začíná pozvolna protáčet v lezačce, čert aby tu zoncnu vzal! Borhák je patnáct čísel od natažené ruky. Poslední jištění mám metr pod podrážkami, skále je kolmá, jenže parťák znatelně lehčí. Pád se mi nechce riskovat. Síly docházejí, OS nebude, co naděláme. „Dober, odsednu si,“ volám a slézám k expresce. Opatrně do ní odsedám, vyvěšuji ruce a prohlížím skálu. Zatímco se pohupuji ve dvanácti metrech a čekám, až mi doteče síla na další pokus, přemýšlím. Možná bych měl shodit dalších sedm kilo, čímž bych se dostal na uspokojivých pětaosmdesát, nebo si na druhý konec lana pořídit ženskou. Obojí vede se srovnatelnou spolehlivostí k tomu, že lezec bez problémů zvládne cesty až o jeden stupeň náročnější.
Mezitím pozoruji kluka ze zmíněné sousední dvojice, je tak tři metry nademnou a čtyři vlevo, který sbírá expresky, zatímco ho partner spouští. Jen by sakra neměl tak rychle … Pak už slyším jen syčení lana prolétávajícího karabinami a tupé plesknutí těla o zem. Čas zamrznul. Konsternovaný pohled jističe, který stojí pod skálou s prázdnýma rukama. Zkroucené tělo ležící na zádech, bokem na skalce. „Scheisescheisescheise – poprdeledoprdeledoprdele, jak se to mohlo stát!“ Tuhle mantru si během následují čtvrthodiny vyslechnu nespočetněkrát. Sláva, kluk se pokouší zvednout, převrací se na bok. Vidím velký červený flek přes celá záda v oblasti ledvin, tam se asi při nárazu vybila hlavní část energie. „Kdo má mobil!?“ Zleva přibíhá trojice lezců s telefonem, volají záchranou službu. „Lež, nehýbej se.“ Zprava přibíhá další lezec, ukazuje se, že je to lékař. Mladíka rychle vyšetřuje a ukládá na bok do stabilizované polohy. Jeho obličej, dosud v popelavě šedé barvě sousední vápencové stěny, začíná vypadat zdravěji, ale stojí na něm pot a chvěje se. Sahá si oblasti jater. Nechám se spustit, i když dole platný moc nebudu, aspoň nechci překážet. Doktor se domlouvá se záchrankou, mluví rychle, zachycuji jen útržky: „Kdo případ zpracovává … pád z deseti merů, bez helmy … stěžuje si na bolesti páteře, neurologické problémy můžu vyloučit …při vědomí …“ Parťák mu mezitím ošetřuje nohu, ze které crčí krev. „Scheisescheisescheise, jak to, lano se asi vyvléklo z karabiny, už se to jednou stalo, nedíval jsem se na ni, sledoval jsem ho při spouštění.“ Což o to, špatně uvázaný půlloďák si pojistku otevřít dokáže, tohle byl ale evidentně jiný případ. Délku lana, které kluk vzal při pádu s sebou, a které leží ve smyčkách okolo, odhaduji tak na deset metrů. Zbytek je stále natažen na skále. Druhý konec se ale ztrácí v nedohlednu, zhruba pět metrů pod vratným bodem. Zřejmě hrubá chyba jistícího partnera: spuštění přes konec lana. (Odhad se mi později potvrzuje, parťák vytáhl vedlejší cestu a když hlásil štand, měl jsem v ruce přesně polovinu našeho 75 metrů dlouhého lana. A takový objem materiálu ona dvojice na první pohled neměla). Zabránit takovému neštěstí je přitom velmi prosté. Partner se také naváže, nebo se na konci lana udělá uzlík. My přivazujeme konec k podložce pod lano.
„Jděte prosím stranou, budou tu probíhat záchranné práce,“ žádá doktor. Během pěti minut (subjektivního času) od telefonátu přilétá žlutý vrtulník rakouské záchranné služby. Doktor odbíhá stranou, zvedá ruce nad hlavu do Y: „Yes, ano, to jsme my co potřebujeme zachránit.“ Vrtulník chvíli visí ve vzduchu, pilot obhlíží situaci, pak odlétá. Vrací se asi za deset minut, vysazuje záchranáře s materiálem, mezitím po svahu přibíhají dvě záchranářky. Za dalších deset minut žlutý vrtulník mizí. Pod ním na laně visí záchranář, vedle něj červený balík, převázaný černým pásem.