Kuba už některé části znal z dřívějšího pobytu. Na SP jsem se skvělou slevou zakoupil průvodce po celém Tyrolsku, kterého vřele doporučuji. Stojí sice asi 35 €, ale poměrně rychle z něj pochopíte, proč to těm Rakušákům tolik leze. Celé Tyrolsko je obsypáno oblastmi, na sever od řeky Inn vápencovými, na jihu vládne žula. Průvodce je parádní, přehledný, všude se dá dostat i bez němčiny, ale řadu lahůdek, profilů a dalších informací musí neněmčinář oželet. Ötztal a Pitztal zabírá v průvodci asi sto stran, tedy zhruba pětinu.
V Ötztalu je poměrně dost oblastí pro všechny výkonnostní kategorie. Stěny pro lezce s výkonností do 7a se nachází vesměs nad zelenými loukami samotného dna údolí, za vyššími stupni je nutné stoupat vzhůru do ötztalských svahů.
Selbstbetrug, 7c+
foto by © ?
Přímo u městečka
Oetz se nachází zástupci obou kategorií. Dole, minutu chůze z Oetzu je od silnice dobře viditelná stěna s třicítkou stěnových výstupů od 3c do 7b+ (převládají šestky), poněkud stranou nad jezerem
Piburger See stojí převislá deska se sedmi nádhernými prásky za 7b až 8c.
Selbstbetrug, 7c+
foto by © ?
O kousek výše údolím u vesničky Tumpen se nachází jedna z největších oblastí pro lezce bez výkonnostních ambicí. Východiskem ke stěně „
Tumpen“ je parkoviště, na které se dostanete tak, že za Tumpenem odbočíte za mostem přes Ötztaler Ache doleva. Z parkoviště jdete po silničce (v žádném případě nejezdit autem) zpět údolím (na sever) až pod skálu, která je dobře viditelná i z hlavní silnice. Po deseti minutách dojdete ke stěně nad zelenou loukou a můžete si užívat na téměř stovce cest převážně od 3b do 7b. Je tu spousta čtyřek, pětek a šestek, ale i jedno boulderovější převislé 8a+. V pravé části stěny se nachází také dvě čtyřdélkové cesty (obě max. 6c+).
Glückshormon, 8b+
foto by © ?
A zase popojedeme kousek dál údolím, až se dostaneme do městečka Umhausen. Zde odbočíme na
Niederthai, vesnici, která dala název nejrozsáhlejší oblasti celého Ötztalu. Silničkou prudce stoupáme až k serpentině s malým parkovištěm, z něhož odbočuje turistická cesta na Wiesle. Je to asi 5 km od Umahusenu, pokud dojedete až na parkoviště s výhledem na vodopád Stuibenfall, přejeli jste. Z parkoviště (toho správného) se jde asi čtvrhodinku krásnou přírodou po parádním chodníku ve strmém svahu k vlastním skalám. Hned na těch prvních ztratíte jakoukoli iluzi o přírodním původu místních cest. Na prvním bloku „Calimero“ jsou chyty i přírodní, zato na „Steiler Blocku“ mě přepadá pocit nechutenství. Na dalším bloku – „Black and white“ si alespoň člověk může říci, že tu myslí na všechny, totálně sekané 6a jsem ještě neviděl. Když se nad to člověk povznese, je blok „Black and White“ asi prvním, kde stojí za to se zastavit.
Kdo si však chce užít toho nejlepšího, stoupá stále dál po cestě, odbočí doleva do svahu na pěšinu a po ní se dostane k nádherným skalám, kvůli kterým jsem opravdu stojí za to zavítat. „Minas Tirith“ je asi nejméně vyzývavý, určitě však velmi lákavý za slunných dní, neb je celý den ve stínu. My tu s Kubou lezeme famózní sokolíkovou spáru za 7b, „Le Miracle“. Hned pod „Minas Tirith“ je menší blok „La Era“, který je tvořen zajímavým jakoby slepencem. Hezká je zejména cesta, která dala bloku jméno, „La Era“ za 7c+.
Od tohoto bloku se dojde poněkud divočejším terénem pár desítek metrů pod „Langer Block“, jednoznačně nejkrásnější skálu oblasti. Kolmé a mírně převislé lezení kolem 20 až 25 metrů s obtížnostmi od 6b do 8a+. Snad každá z dvaceti fakt parádně kompaktních (a přírodních!) linií láká k přelezu. My však ten den zejména potřebujeme sluníčko (ve stínu je něco kolem osmi stupňů), takže se přesouváme k nejmohutnější skále oblasti, „Glückshormonu“ a stejnojmenné mírně převislé cestě za 8b+. Kuba dává „hormon štěstí“ parádně třetím pokusem. Kromě téhle dardy zde jsou asi dvě desítky lehčích cest, průměrně mezi 6a až 7a. Když se přes fix dostanete na polici uprostřed stěny, čekají zde dokonce cesty ještě lehčí, pět plotnových věcí za čtyři až pět. Ze druhé strany stále téhož masivu se nachází sektor „Waldläufer“. Tady si však moc lidí nezaleze. Aby si lezec užil těch nejhezčích linií, musí zvládat obtížnost 8c, je tu dokonce jedno 8c+/9a. Linie jsou parádní, úplně, nebo minimálně z větší části, přírodní. Až vám spadne dolní čelist, můžete se otočit a ohřát se na vysluněné „Pyramidě“. Je tu pět nádherných cest od 5c do 7b+ tak trochu připomínajících „Highlandera“ na Rovišti.
Návštěvu oblasti můžete zakončit stejně jako my na bloku „Brandy Tarte“, ke kterému se dostanete po pěti minutách dále cestou, necháte-li pyramidu za zády (nesmíte odbočit doleva, je tam cedulka s lezcem, ale v průvodci tím směrem nic není). „Brandy Tarte“ je 8c, ale parádní fotka z průvodce nutí člověka to alespoň zkusit. Tahy, skoky, fixy. To vše na osmi metrech. Vlevo od toho je pěkný strop s brutálním skokem za 7c+. I to stojí za hřích.
Vrátíme-li se zpět do hlavního údolí Ötztalu, můžeme se přesunout k vesnici Längenfeld, v jejímž okolí se nachází tři oblasti zejména pro „softmovery“,
Auplatte, obrovský blok, na který se leze ze všech stran,
Nösslach, stěna, z níž bude dle průvodce nadšen každý milovník žuly a
Oberried, rozsáhlý masiv se stovkou cest nad loukou.
Jinovatka
foto by © ?
Z lezeckého hlediska zakončují údolí říčky Ötztaler Ache menší oblast
Astlehn a dvě stěny v okolí
Söldenu. Zejména výše položený sektor „Moosalm“ u Söldenu láká solidním výčtem cest od trojek a čtyřek (dobře dvě desítky cest v téhle obtížnosti) po šestky. Dostanete se sem tak, že dojedete až na konec cesty v Moosalmu a poté pokračujete pěšky lesní cestou asi 20 minut ke skále, dobře viditelné z cesty. Ačkoli jste v lůnu hor, terén pod skálou je rovinný a vhodný i pro děti.
Neděle. Tomáš, včera pátý, odjíždí s Helenou cosi fotit na golfové hřiště a pak hurá na trénink (holt život profesionálního lezce). My máme to štěstí, že můžeme jít lézt do skal. Koukneme do průvodce a nejblíž se nám jeví být Pitztal s jedinou lezeckou oblastí
Plangeross. Teploměr ukazuje sedm stupňů, hory jsou v mracích, ale což, nahoře bude sluníčko. Auto pomalu šplhá výše a výše směrem k lyžařským střediskům a nakonec zastavuje na velikém parkovišti kousek nad vesnicí Weißwald. Dva stupně. Dole jsem se lekl, že se chlapíkovi kouřilo od úst, naštěstí zrovna kouřil cigaretu. Jak úsměvná příhoda zde, uprostřed mraků. K oblasti to má být půl hodiny do kopce a stěna je prý dobře vidět. Tak tedy batohy na záda a vzhůru směrem na Rüsselheimer Hütte. Chůze je asi to nejlepší, co se dá v tomhle počasí dělat. S Kubou řešíme, proč si to či ono nezapisujeme do žebříčků a cesta nám příjemně ubíhá. Trochu mě překvapuje fakt, že přecházíme potok, který měl zůstat vpravo, ale šlapeme dál. Kolem mraky a mlha, tráva s dvoucentimetrovou jinovatkou.
Watzeblick, 6c+
foto by © ?
Úplně černý mlok otužilec čeká stejně jako my marně na sluneční paprsky. Po hodince stoupání je nám jasné, že oblast jsme dávno přešli, takže otáčíme a intenzivněji zabodáváme oči do mlhy. Napodruhé oblast nalézáme. Od cesty je 50 metrů, prý má být vidět už od auta.
Watzeblick, 6c+
foto by © ?
Stěna je nádherně kompaktní, mírně převislá, v levé části jsou schodovité převisy. Dvě pětky vedou na kameni naproti a další dvě v pravé části, jinak zde obtížnost začíná od 6a. Ale ja-ja-ja-ké-ho 6a: z vysekaného do vrtaného, z vrtaného do vyrubaného. A stejně tak ty famózní stěny. 7c, 7c+, 8a, 8b – díra, díra, díra uprostřed hladké zdi. Takhle vypadá dobrá třetina z asi stovky cest. Druhá třetina si zachovává relativně přirozený charakter a jen sem tam je pomoženo. Třetina jsou nádherné přírodní linie zejména podél trhlin. Většinou mezi 6c+ a 8a. Sveřepě se držím myšlenky, že alespoň jednu cestu tu přelézt prostě musíme a tak přes Kubův úžas zdolávám nádherné klasické 6c+, teplota kolem nuly, viditelnost asi sto metrů. Pak už rychle sbíháme k autu. Teploměr ukazuje 3,5°C a to jsme dobrých tři sta výškových metrů pod oblastí. Fakt plodný víkend se spoustou hodně různorodých zážitků od bouřlivého finále SP v hale po poctivou horskou robotu.