Juerg von Kaenel, autor pruvodcu "Schweiz Plaisir" a "Schweiz Extrem" a obhajce myslenky dobre zajistenych cest nizsich obstiznosti v horach, se 6.1.2005 rozhodl pro dobrovolny odchod z tohoto sveta.
Když jsem četla dramatický příběh mého syna se šťastným koncem, kterak na sólo vyhoupnul komín v Krkavčích skalách zježily se mi chlupy na celém těle, neboť rodič je v klidu, když nevidí a neslyší o tom, co jeho dítě podniká.
Tento článek sice moc nezapadá do zdejší kategorie "Nehody", ale s nehodami má jistě spousty společného.
Doufám, že uvítáte nejenom o nich číst, ale jim také předcházet. Horolezectví se neřadí zrovna mezi nejbezpečnější sporty na světě, takže je dobré při tomto druhu činnosti dbát bezpečnosti. Chce-li někdo bezpečnou zábavu, ať se dá třeba na závodní šachy. Přesto však mnohokrát vidím na stěnách, skalách horolezce bez ochrany hlavy. Nevím, zda-li je to úmysl či jen lenost si ten škopek na hlavu posadit, ale co vím jistě - je to nezodpovědnost! Možná si už někdy někdo všiml toho, že se sem tam někdy kousek skály odlomí a díky gravitaci padá dolů. Mě najedenkrát do helmy cinklo cosi kamenného a pokaždé mě v tu chvíli hřál pocit jednou velice kvalitně utracených peněz. Není to jistě špatná investice, když chráníte sami sebe a jste ohleduplní ke svým kamarádům spolulezcům. Ohleduplní v tom smyslu, že Vás nebudou muset transportovat v provizorních nosítkách s impresivní frakturou lebky ze 40° svahu. Zranění hlavy, která hrozí pod i na skále jsou dosti závažná. Ze skály nemusí také spadnout nutně jenom kámen. Přistát na Vás může i karabina, kousek seschlého stromku nebo třeba stará rezavá skoba („nejlépe“ hrotem napřed). Mě dokonce málem na hlavu spadla dvou-litrová PET-láhev s vodou, která se kamarádovi uvolnila z úvazu. Naštěstí mi škrtla jen lehce rameno a pak se od země odrazila kamsi do dvacet metrů vzdáleného křoviska. Takovýmto i jiným náhodám je dobré předcházet a chránit se. Samozřejmě, že je každého věc, zda-li se tomu či jinému riziku vystavuje, ale existuje vždy pár pádných důvodů, proč to dělat tak a ne jinak. V tomto případě za vše mluví poranění. To je to nejhorší, co Vás může potkat.
I nepříliš velký kámen (běžně 100g), který spadne z dvaceti metrů, bude mít rychlost přibližně 70 Km/h. To uznejte je docela vysoká rychlost na tak malý předmět. Když narazí na nechráněnou hlavu, tak způsobí vážné trauma. Častým poraněním je, již zmiňovaná, impresivní fraktura lebeční kosti. Lebeční kost se jakoby vpáčí dovnitř a může traumatizovat mozkové obaly i mozkovou tkáň. Takovéto zranění může být i neslučitelné se životem! Obecně u poranění hlavy v drtivé většině vzniká krvácení buď mezi mozkové pleny nebo rovnou do mozkových komor. Takovéto stavy jsou spojené s náhlou ztrátou vědomí (koma), které může nebo nemusí být obnovitelné. K vědomí může poraněný přijít sám (spontánně), ale pravděpodobně do bezvědomí zase upadne (tzv. Lucidní interval). Hloubku bezvědomí je dobré při nehodě ověřit. Stav vědomí totiž odráží stav mozku. Jestliže bude poraněný reagovat na slovní povely, na algický (bolestivý) podnět, uvědomovat si místo, čas i sebe, a bude jen lehce zmaten, s bolestí hlavy, zvracením, apod., je vědomí jen lehce narušeno. Nebude-li naopak reagovat na žádné podněty (ani bolest!), tak se jedná o těžké bezvědomí. Stav vědomí také spolehlivě ukáží zornice a bulby. Jsou-li zornice anizokorické (tzn. jedna je zvětšená a druhá zmenšená), je pozitivní poranění mozku. Také postavení bulbů je důležité. U mozkového poranění se může vyskytovat „šilhání“ nebo bloudivé pohyby bulbů. Diagnostika kraniocerebrálních poranění je ale obecně rozsáhlejší. Důležitější je však poraněnému pomoci. Obecně je u nehod spousty paniky a zmatku. Tomu je lépe předejít (i když těžko) a s kamarády spolulezci se domluvit či vysvětlit co v takových případech dělat. Takže. Jako první co připadá v úvahu je celkově zkontrolovat základní životní funkce (dýchání, oběh, vědomí). Vědomí už je popsáno výše. Oběh zhodnotíme velice jednoduše a to zkouškou pulsu na velkých tepnách (zpravidla na krkavici nebo na tepně v třísle). Minutový záznam počtu tepů nám ozřejmí stav srdeční akce. Také nezapomenout sledovat pravidelnost či nepravidelnost tepů! Svědčí o srdečních arytmiích. Dýchání se také diagnostikuje velice jednoduše. Prostě si uchem poslechneme u úst poraněného, zda-li dýchá. Nespoléhat pouze na pohyby hrudníku! Je-li některá z těchto funkcí poškozena, je nutné zahájit kardiopulmonální resuscitaci (tzn. dýchání z úst do úst a nepřímá masáž srdeční). Mimochodem, toto je povinnost každého občana České republiky a já doufám, že každý aspoň něco o první pomoci ví. V případě, že má postižený zachovalé vitální funkce, tak postupuje dále v ošetření a transportu na dostupné místo pro odbornou zdravotnickou pomoc, kterou voláme ihned! (ZZS 155). V případě, že zraněný komunikuje, byste ho měli vyzvat k tomu, aby byl klidný a snažil se nevyvíjet žádnou činnost, aby si ještě více neuškodil. V praxi to vypadá přesně naopak. Většinou je neklidný, řve bolestí a panikaří. Utěšit jej slovně je zhola nemožné, to se povede až zdravotníkům farmakologicky. Vzniklou ránu je dobré ošetřit, aby se zabránilo dalšímu poškození či vzniku infekce. U poranění hlavy je !! primárně !! nutné znehybnit krční páteř! Páteř je velice citlivé místo a nešetrná manipulace, zvláště po traumatu, by mohla být osudná. Poškození míchy je totiž další velmi závažnou komplikací, která přímo ohrožuje poraněného na životě. V terénu, většinou bez vhodných pomůcek, je dobré si umět poradit. K fixaci páteře postačí hlavu (dovoluje-li to stav) zaklínit mezi nějaké předměty a zpevnit například bundou. Podél hlavy také stačí dát kupříkladu boty, aby neměla bezvládná hlava snahu se sama vytáčet a páteří pohybovat. Další ošetření se skládá ze, pokud možno, sterilního krytí rány. Pracné obvazování hlavy raději přenechejte zdravotníkům. Někdy málo, znamená hodně. Jednoduše vezměte sterilní obvaz, rozmotejte ho a ránu s ním zakryjte. Poté ho připevněte náplastí, aby nepadal. Transport takovéhoto už pacienta je obtížné i s odborným vybavením. Dnes už zdravotnická záchranná služba vlastní vakuové matrace, které člověka doslova znehybní, ale v přírodě pod skálou…Ideální je poraněného položit na pevnou podložku a na té ho transportovat. Ale upřímně, těžko v lese najdete dveře nebo dřevotřískovou desku. Je-li dost „okolojdoucích“ je dobré se pokusit zraněného odnést v rukou. V osmi lidech se dají vytvořit takové „pseudo-nosítka“. Dva zachránci si stoupnou naproti sobě a chytnou se za ruce. Pak vedle nich další dva. Takto je pak zajištěna podpěra na čtyřech místech (hlava, hrudník, pánev, nohy) a postiženého můžete na rukou snést i ze svahu.
Další počínání už je v rukou odborníků a ten smolař co zrovna místo helmy utratil peníze za frienda, své priority jistě důkladně přehodnotí. Škoda, že oblíbenost a zaběhlost v nošení helem není taková jako například v cyklistice.