Ještě bych ráda dodala, že David má letos formu jako "hrom". K jeho prvnímu 8c+ už stačil přidat daší tří cesty v obtížnosti 8b+. Protože Davida znám, vím jaká trpělivost, cílevědomost a píle stojí za jeho výstupy. Jsem si jistá, že v budoucnu budou další těžké přelezy do Postmanova deníčku vesele přibývat.
Nejtěžší výstupy Postmana:
14 cest v obtížnosti 8b
Shaven Haven 8b+, Riggins, Idaho
Mutton Bustin 8b+, Maple Canyon, Utah
Pipe Dream 8b+, Maple Canyon, Utah
Motley Crux 8b+, Deep Creek
Problem Child 8c+, Deep Creek
Sim: Velké gratulace k přelezu cesty "Problem child" 8c+. Naposled, když jsme spolu mluvili, jsi říkal, že máš přelez ještě na dlouho a je to tu! Jsi překvapený?
Postman: Ačkoliv už uběhlo pěkných pár týdnů od té doby, co jsem to přelezl, tak překvapení trvá. Pokaždé, když si na to vzpomenu, pořád se mi nechce věřit, že jsem tu cestu dal. Přelezl jsem to v době, kdy se to dalo nejméně očekávat. Bylo to krátce poté, co jsem obhájil návrh na doktorandskou práci, což probíhalo dramatičtěji, než bych si býval přál. V hlavě jsem měl guláš smíchaný s Nutellou a cítil jsem se neskutečně přepracovaný. Můj mozek šrotoval naplno ze studia a ačkoliv jsem měl cestu vyřešenou, začal jsem se v té nejtěžší pasáži celkově cítit čím dál hůř. Výsledkem toho bylo, že jsem začal spekulovat nad tím, co s tím dělat a přeřešovat, co už jsem měl vyřešené. Až jednoho krásného dne, Marci přestaly moje neustalé spekulace bavit a řekla mi, at´ to prostě zkouším lézt s co nejmenším počtem pádů a ono to padlo. Nelze nevzpomenout Sašu a její slova: “Člověk se snaží, snaží a snaží a jednoho dne to prostě sedne a padne.” Zlatá pravda!
David a jeho fáro
foto by Archiv Davida Rašky
Sim: Předminulý rok jsi ve stejné oblasti vylezl své první 8b+ "Motley Crux". Je "Problem Child" těžší varianta této cesty a v čem spočíval hlavní problém, jedná se o bouldrovou cestu, vytrvalostní...? Prostě čím si cesta vysloužila název "Problem Child" a kdo je její prvovýstupce a prvopřelezce?
Postman: Obě cesty postavil Marty Bland, člověk, díky němuž je Deep Creek spolu s několika dalšími oblastmi tohoto koutu světa vůbec na lezecké mapě. Marty sám nikdy "Problem Child" nepřelezl, avšak před pár lety tento projekt uvolnil pro ostatní. Podle mých místních kamarádů, cestu zkusil pouze Mike McClure, ale jelikož se odstěhoval do Idaha, kde kromě lezení pěstuje víno, cesta na svůj první přelez stále čekala. Loni se na ni vrhnul Johnny Goicoechea, neskutečně nadupaný klučina, co ve Spokane vyrostl. Johnny ji během jedné sezóny přelezl a já jen dál snil o tom, že to snad taky někdy dám.
Problem Child je přímá varianta k Motley Crux (5.14a). Začíná úplně odděleně a přidává se k Motley po 15ti metrech lezení, tedy ve svých necelých dvou třetinách. Největším úskalím Problem Child byl problém, který se odhaduje na V11. Jedná se o 15 intenzivních silových kroků, po malých chytech v převislé stěně zakončené delším dynamickým krokem spojujícím Problem Child a Motley Crux.
David v cestě Problem Child 8c+
foto by Archiv Davida Rašky
Sim: Na 8a.nu jsi si poznamenal, že cesta padla díky trpělivosti tvé ženy Marci, ztráty pár kil, omezení přísunu Nuttely, to musela být velká oběť a postavení malé tréninkové jeskyně a campusu nad vaší postelí v aparťáku. Upravil jsi svůj zimní trénink a v čem jsi se musel zlepšit, aby cesta padla?
Postman: No jo, Marci! Tak to je kapitola sama o sobě. Lezení je o důvěře a přátelství. Patřím mezi ty šťastlivce, kteří v útlém věku našli svoji velkou lásku trvající dodnes, klepu na dřevo. Marci se postupně také oddala mé lezecké vášni a tak spolu trávíme krásné chvíle ve skalách a navzájem se podporujeme. To je k nezaplacení. Bez její podpory a trpělivosti bych takových výkonu horko těžko dosáhnul. A k těm kilům a tréninku - Po sezóně na Problem Child jsem věděl, že musím posílit na malých chytech a zpevnit celé tělo. A tak jsme doma v ložnici rozšířili naší campus desku o malou střechu a systémovou stěnu. Tím jsme vytvořili takovou útulnou jeskyňku, pod kterou máme matraci na spaní. Inu, byt máme malý a tak jsme zkombinovali ložnici s mojí pracovnou a tréninkovou stěnou. Taky mi hodně pomohly pravidelné tréninky na naší univerzitní bouldrovce, kde jsem se vrhal do problémů postavených naším kamarádem Pawelem “polská raketa” a také skupinou siláků ze sousedního Idaha – mladých kluků, co vždycky vymysleli nějakou šílenost a já to s nima zkoušel. Stavěli problémy, co mně vůbec nevyhovovaly a asi díky tomu jsem dost posílil. K tomu jsem ještě přidal snahu o tzv. Bambusův styl, tedy lízt zpevněně, staticky a nemít nohy jen na ozdobu.
Také jsem preventivně shodil 3 kila, abych moc netrápil šlachy. Tím jsem se dostal na 70 až 71 kilo a ty si dodnes udržuji.
útulná jeskyňka u Marci a Davida
foto by Archiv Davida Rašky
Sim: Jak si to vydržel bez Nuttely, ty takový závislák? Kolik jí tak spořádáš za rok?
Postman: A to já si zase Nutellu neodepřu. Omezuju všechno ostatní, ale jak přijde na Nutellu...to radši každý ráno uběhnu 10 kiláků. Jinak si ale kalorický příjem dost hlídám. Když přijde řeč na to, co má Marci uvařit k večeří, neptá se, jestli si dám radší špagety nebo knedlíky, ale kolik mám ještě pro daný den volných kalorií. Tak například včera jsem měl k večeři 450 s kečupem (byla to pizza) a moc jsem si pochutnal. A kolik Nutelly zvládnu za rok? Radši bych to ani nechtěl vědět, ale už se mě ptali i moji studenti, takže jsem se počítání nevyhul. Po optimistickém zaokrouhlení dolu jsme to s Marci odhadli na 15 kg. Já vím, je to dost, ale na druhou stranu vím, že 1g Nutelly má 5 kalorií a když to množství za rok rozpočítáte, vyjde to na 75,000 kalorii a to je tak 200 kalorií na den, což není ani jedna powerbarka. A to nezní až tak zle! Tak to si jdu hned šoupnout jednu lopatu Nutelly...tˇap tˇap mlask...
Nutella Power
Sim: Stejně obdivuju jak dokážeš skloubit náročné studium na doktorát a lezení obtížných cest. To chce silnou vůli.
Kde bereš motivaci a sílu? Je pro tebe lezení relax a prostředek k uvolněný mozkových závitů?
Postman: Vždyt´mě znáš, já jsem prostě takovej. Když se do něčeho zakousnu, nedokážu se vzdát. Rád se peru a případné neúspěchy mě motivují o to víc. Ale sílu mi samozřejmě dává i moje okolí – Marci, rodina, a kamarádi jako vy. Ono to je prostě o životě jako takovém. Dávám do všeho co dělám a co mě baví maximum, abych mohl vždy s čistým svědomím sám sobě říct, že jsem udělal, co bylo v mých silách. Život mi pak připadá pohodovější a krásnější a člověk se může druhým zpříma podívat do očí a říci: “No tak jsem neuspěl, no a co? Udělal jsem, co jsem mohl a život jde dál.”
Co se lezení a studia týče, tak to je trošku komplikovanější. Po pravdě řečeno, doktorandské studium zvládám díky lezení a lezení zvládám díky doktorandskému studiu. Když mám čas, lezu a to na maximum, protože vím, že moc volného času nemám. A ve škole se vehementně soustředím jen na práci, abych ušetřil čas na lezení. Strašně rád bych si občas sedl do gauče a jen čuměl do blba. Ale ted´ to prostě nejde, pořád mi v práci něco hoří a tak hasím a hasím. Díky tomu si i myslím, že do lezení dávám o to více, protože mi ty chvíle připadají velmi vzácné.
Sim: Dřív jsi se věnoval karate, myslíš, že ti tento sport poskytl nějaký základ k lezení? Jakého pásku jsi vlastně dosáhl?
Postman: V karate jsem byl ze začátku hodně špatný. Srdce chtělo moc, ale to ostatní zaostávalo. Ale vydržel jsem a stálo to za to. Poznal jsem líp sám sebe, naučil se soustředit, bojovat s vlastními slabinami a o to víc využívat svých silnějších stránek. Krom toho mi karate pomohlo k lepší fyzičce a celkové ohebnosti. Co se pásku týče, tak krom u toho u kalhot jsem do dotáhl na černý (1. dan).
David a Marci
foto by Archiv Davida Rašky
Sim: Ještě pár faktů k "Problem Child" 8c+ . Kolikrát jsi jí zkusil minulý rok a kolikrát letos?
Postman: Holka, to je těžká otázka. Tak loni, to už je vážně dávno, to nespočítám přesněji než na dny – asi 20 dní, možná i více? A letos, to byl asi 7. den, tedy přibližně 14. pokus.
Sim: Každý rok se s Marci zlepšujete o jeden stupeň. Myslím, že má na tom velký podíl vaše trpělivost a filozofie, že když v něco věřím, tak to dopadne. Takže jestli to takhle parádně půjde dál, tak v tvém případě padne 9a a Marci pokoří 8a. Co ty na to?
Postman: Jak říkáš ty sama – s těma číslama člověk nikdy neví. Já bych si prostě rád užíval lezení s Marci a s lidmi jako jsi Ty a Tom a co přijde za obtížnost, to se uvidí. Uvědomuji si, že výkony budou hodně zavislé na lokalitě a blízkosti těžších projektů k našemu budoucímu domovu. Například Problem Child je 2 hodiny jízdy autem, takže to se na víkend dalo zvládat. Když bude někde nějaké 9a, rád to zkusím, ale ted´ bych se rád věnoval dalším 8b až 8c, chci hlavně prostě lízt a více než o čísle je to u mě o tom, zda mě daná linie něčím zaujme. A Marci, ta mi dělá velkou radost. Loni se jí podařilo přelízt dvě 7c a před pár týdny padlo 7c+, ale o osmičkách s ní není řeč. Vzala si k srdci Oliváčův termín “lízt na pohodu a na styl” a prý na osmičku s pohodou a stylem ještě nemá dost síly. Po pravdě řečeno, síly má až až. Jak sama víš, pro Marci to není zas tak jednoduché. Vše ji trvá déle, než ostatním lezcům. Vidí pouze na jedno oko a tudiž přichází o luxus prostorového vidění. Díky tomu je často odvázána na statická řešení. Nácvik dynamických kroků je pak nácvikem odhadu vzdálenosti a to trvá nějaký ten čas. Osobně pro Marci mám veliký obdiv – myslím si, že prostorové viděni je při lezení docela velký handicap, protože skály jsou hodně prostorové a plné různých rysů. Sám jsem si párkrát zkusil lézt s jedním okem zavřeným a musím se přiznat, že to byl výborný trénink pro velmi pomalé a statické lezení. Nicméně, věřím, že Marci si brzy příjde na své první 8a. Je to otázka času.
Sim: To máš pravdu, klobou dolů před Marci!
Že pro vás není nic nemožné, svědčí i to, že jste po Státech dlouho cestovali v Mazdě 323, kde jste vozili veškerou výbavu, ale i spali. Jak jste se tam vešli? Jak dlouho jste tak cestovali?
Postman: Když je člověk línej stavět stan, tak je možné cokoliv. Postel s nastavením měla na dýlku celých 180 cm. Já mám 179 a Marci 174, takže šlo o postel doslova na míru. Byla to fuška a jóga kombinovaná s gymnastikou, ale aspoň jsme mohli vynechat ranní rozcvičku. Cestovali jsme tak od konce května do listopadu a bylo to super. Přivedli jsme spoustu Amíků do upřímného údivu a ještě dnes na to mnozí vzpomenou, když se s nimi občas po těch letech potkáme. Ačkoliv to bylo fajn, tak dnes jezdíme ve větší káře. Opět mazda, ale minivan. Takže postel velká a místo je dokonce i na ty moje lejstra, aby se mi na cestách nezastesklo po práci. Ale nevěřila bys, už jsme si zase pořídili třídveřového angličáka japonské výroby. Oni ceny benzinu i tady v USA vylítly. Za galon je to už pres $4. Takže na víkendy ted´ často jezdíme Hondou Civic se spotřebičkou 6 litrů na 100 km.
Sim: Které cesty ti více sedí? Převislé vytrvalostí, krátké úderné silové....?
Postman: Vyloženě mi vždy sednou cesty odkudkoliv do sklenice s Nutellou. A pak taky spíše cesty převislé a vytrvalostní. Jakmile je dlouhá a můžu čas od času šoupnout patičku a nebo viset na rukách v madlech, tak chrochtám blahem.
Sim:A Slabiny?
Postman: Tak to by byly spíše krátké úderové cesty. Já si holt rád v cestě pobydu a aspoň se tak pokochám výhledy.
Sim: Baví tě více nacvičovat cesty nebo OS či Flash?
Postman: Baví mě obojí. Lezu to, co je po ruce. Když dojdou zdroje cest pro OS (v domovských oblastech), je to holt hodně o nacvičování. Jinak se to ale snažím kombinovat. Nyní však nemáme žádnou velikou oblast hned po ruce a tak hledání cest pro OS je omezené.
Sim: Které cesty si považuješ nejvíce?
Postman: Nejvíc si považuju cesty životem – to je jeden takový velký, dlouhý, vytrvalostní, silový a záludný on sight. Ale jestli trváš na svém a chceš po mně cestu lezeckou, tak Tě asi zklamu - neexistuje jediná odpověď. Každá cesta mi něco dala – at´je to moje první napumpování na Harcovské stěně, zapsání se do knížky na vrcholu věže ve Skaláku, hlavolam v Rifle, nebo hrátky v Maple Canyon. Každá má své kouzlo a každá cesta mi něco dala. Ale jelikož se snažím hodně žít tím co je, než tím co bylo či bude, tak můžu jednoduše říci, že si považuji té cesty, kterou právě lezu:)
Sim: Žijete momentálně s Marci v USA. Kromě krásných sportovních lezeckých oblastí je USA proslulé pro své bigwallové lezení, hlavně v Yosemitech. Neláká tě se podívat i do velkých stěn a zkusit nějaké volné přelezy?
Postman: Láká a to hodně. Jenže sám se bojím a tak čekám na Bambuse, protože bez něj do toho nejdu. Jsme dohodlí už asi 4 roky a opravdu rád bych to realizoval. Já to po něm celé s potěšením vyčistím. Co říkáš, Tome?
Sim: Kterou oblast by si v USA doporučil a kam nejraději jezdíte?
Postman: Ta, co je po ruce a kde je co lézt, takže momentálně Deep Creek ve Washingtonu. Ale jinak samozřejmě takové klasiky jako Red River Gorge v Kentucky, to je moje číslo jedna, a následují Rifle v Koloradu, Maple Canyon v Utahu, Little River Canyon v Alabamě. Ale ještě mám co objevovat a to nejen v USA. No a kterou bych doporučil nejvice? Záleží na ročním období. Na podzim a na jaře je v Redu (Red River Gorge) parádně, ale ať nikoho ani nenapadne jet tam v létě. Je tam totiž takové teplo a vlhko, že ani tenisové nátepníčky nezabírají a komu by se chtělo lízt s ručníkem kolem krku. Možná tak jenom Bambusovi, protože ten se nepotí. V létě, kdy na cesty vyráží většina je rájem pro lezce všech obtížností Maple Canyon, nehledě na to, že je to relativní kousek i do dalších lezeckých oblastí (American Fork, Logan Canyon,...) a co by kamenem dohodil do národních parků na jihu Utahu a v přilehlých Nevadě a Arizoně. Pro milovníky vápna a těžšího lezení nemá cenu vymýšlet nic originálního – Rifle. Samozřejmě nemohu nezmínit klasiky jako Smith Rocks, Yosemitte, Red Rocks, Indian Creek, Leavenworth...záleží, co kdo má rád.
Sim: Před svým odjezdem do USA jste procestovali i evropské oblasti, která tě nejvíc zaujala?
Postman: Já toho v Evropě zas tolik nenacestoval, to vydalo jen tak na dvě sklenice Nutelly spořádané v průběhu cestování ve Francii (St. Leger) a Něměcku (Jura). Spíše bych se tedy měl ptát já vás. Tak co, co doporučujete? Něco v Portuglasku? Tam mám totiž vyhlédlou jednu školu, se kterou mám na příští týden sjednaný pracovní pohovor.
Sim: Ještě bych se tě chtěla zeptat na tvé lezecké začátky, jak probíhali, kde jsi lezl nejčastěji?
Postman: Poprvé jsem oblékl sedák na vejšce pod dozorem instruktora Radima Antoše, když v Liberci postavili Harcovskou stěnu. Tehdy se mě ujal Radek Lesák a s ním jsem objevoval nejen krásy lezení v Čechách, ale i toho, co v tomto sportu znamená opravdové přátelství. Pak jsem se v roce 1998 vydal do USA naučit anglicky a tam jsem s místńáky vyrážel do oblastí jihovýchodu USA a začal lízt na prvním. V té době jsem nedostatky v technice nahrazoval hrubou a výbušnou silou načerpanou z karate a můj trénink se skládal vesměs ze shybů. Pak jsem v Rifle potkal vás (pozn.: Simču, Sašu, Bambuse a Mílu) a tím jste mi to zavařili – lezení jsem propadl a ted´ kvůli tomu studuju doktorát, abych mohl pracovat na nějaké unverzitě a měl volná léta na cestovani a lezeni. Takže je to všechno i vaše zásluha, děcka. Mockrát díky!
Sim: Vidíš nějaký rozdíl mezi českou lezeckou komunitou a americkou?Mě osobně přišli možná amíci víc přející, míň pochybující....
Postman: Těžko můžu hodnotit českou lezeckou komunitu. Zas tak moc času jsem mezi českými lezci nestrávil. Vás mám neskutečně rád, takže kdybych soudil komunitu na základě toho, co vím o vás, tak je skvělá. Co se Amíků týče, je jich všude plno. Ví se o nich, že mají velké sebevědomí a asi je to pravda. Vše se pošle „next go for sure“, čili na další pokus a bez servítek se pověsí na osmičku, třebaže se klepou i v šestkách. Na druhou stranu si ale nezávidí, navzájem se upřímě povzbuzují, chválí a předávají rady jeden druhému. Samozřejmě jsou i výjimky a někdy trvá, než mezi sebe pustí někoho neznámého. Také je možná překvapivé, že lezecká komunita ve státech není až tak velká. Jeden rok lezete v Rifle mezi skupinou lezců z různých států USA a pak třeba za dva tři roky potkáváte ty samé tváře v oblasti vzdálené třeba tisíc mil nebo i na druhém pobřeží.
Sim: Čeká vás teď s Marci rozhodnutí, kde po ukončení tvého studia zakotvíte. Už máte jasno?
Snažím se neplánovat, to si člověk koleduje o zklamání. Koukám si na špičky bot a snažím se moc nelpět na tom, co je za mnou a co přede mnou. To, co bylo už nezměním, ale rád se z věcí minulých učím, abych se jim vyvaroval v budoucnu. Řídím se hodně svými instinkty. Nicméně, máš pravdu v tom, že budeme brzy kotvit, protože jak už jsem zmínil, hledám práci a stěhování nás s Marci nemine. Kde však skončíme je ve hvězdách. Zeptej se mě za půl roku. Ted´ jen vím, že mám před sebou 15 pohovorů na konferenci v San Diegu se školami, které jsou převážně v USA s výjimkou té Portugalské v Lisabonu. Většina škol je tak hodinu a půl od nějaké lezecké oblasti a s podnebím, které snad poskytne sezónu delší, než 4 měsíce. Rádi bychom byli blíže rodině, kterou máme v Liberci a Praze. Ale bohužel to asi ještě potrvá, než se do Evropy přestěhujeme. Tak uvidíme, kam nás ta naše lod´ zaveze a v kterém přístavu zakotvíme.
Sim: Moc díky za rozhovor a za čas, který jsi si našel mezi učením a lezením. Ať Vám to s Marci pořád stejně krásně leze!
Postman: Ja Ti, Simčo, taky moc děkuju!
Video z přelezu cesty
Leze David Raška, formát videa DivX 4.
Problem Child 5.14c, 41MB, 9:56
Video ve vyšším rozlišení:
Problem Child 5.14c, 83MB, 9:56
Video ve vyšším rozlišení a kvalitě:
Problem Child 5.14c, 161MB, 9:56
Deníček Postmana
Zdroje:
Osobní stránky Davida