Průvodčíka jsme zpracovali z bulharských zdrojů, takže nám nic nebránilo vyrazit.
Nebylo to prvně, co jsme se pohybovali v lezeckých terénech tohoto pohoří, ale poprvé nás tam vyrazilo za lezením více než dva. Devítimístná dodávka, kterou jsme měli jet, umřela a já byl rád, že ji ještě v bazaru někdo koupil. Nicméně jsme se museli namačkat do dvou aut a vyrazit na noční přejezd půlky Evropy v minikoloně. Dálková trasa Ostrava – Budapešť – Bělehrad – Sofie je skoro pořád po dálnici, takže kilometry nabíhaly rychle. Nakonec jich bylo 1300.
Ve středu jsme byli pod horami, naložili jsme na sebe plný batoh na pětidenní pobyt nahoře na chatě a za hodinku nás již vítá chata Maljovica v severozápadní Rile, kde se nejvíce leze.
Po krátké konverzaci se utřepal i problém se zimou na pokojích a nefungující kuchyní – prý mimosezóna. Odpoledne ještě rychle do stěny Kuklata nad chatou, ale bylo to mokré, takže jsme dopadli jak sedláci u Chlumce. Naštěstí se zdola přihnala mlha, takže nás od chaty neviděli.
Druhý den natěšení na lezení míříme po ránu na Strašnoto jezero se záměrem pohybovat se ve stěnách masívu Kupenite, což jsou skalní vrcholy Iglata, Malak, Sreden a Golem Kupen. Jenže jakmile jsme tam po dvou hodinách chůze došli, bylo jasné, že jsme dolezli. Stěny plné sněhu, zaledněné spáry, přístup pod lezení bez maček o hubu. Co teď?? Volba padla na severní stěnu severní rozsochy vrcholu Golem Kupen, kde podle místních žádné výstupy zatím nejsou. Vypadá to na takových 3-5 délek až na vrchol a terén něco mezi trojkou a pětkou. Náhodně si volíme tři směry, neb jsme byli tři dvojky (zbytek lezl kolem chaty). Záměrně jsme se natlačili s Tomem do nejskalnějšího terénu, abychom nepotkali moc sněhu na trase, jenže chyba lávky. Skála byla místy pevná, místy pekelně rozchrastaná. Do toho terén, který se velmi špatně lezl v pohorkách, navíc vybrané spáry a stupy byly zalité ledem. Hrůza a děs, nadávali jsme si za výběr trasy. Poté co jsme vytočili šedesát metrů lezení, jsou už ostatní dvě dvojky ve svých cestách nadosah vrcholu. Je odpoledne, dělá se zima a nálada je všelijaká. Rozhodujeme se pro ústup a počkat na ostatní u jezera. Adam s Blankou a Ludvík s Ivanem nakonec své trasy dolezli až na vrchol, shodně terén ohodnotili jako tatranskou trojku. Z vrcholku (pracovně pojmenovaném Preden Kupen) slezli chodeckým terénem a společně jsme pak vyrazili mrazivým odpolednem k chatě.
V noci nám potom nasněžilo tolik sněhu, že to nemělo šanci do konce týdne roztát. V pátek jsme se teda sbalili a fičeli domů. Takže to byl docela úlet – přes půl Evropy a nakonec z toho byl jeden den lezení :-) Ale i to se stává a určitě jsme rozhodnuti opět na Rilu jet, neboť terény jsou tam překrásné. A jestli to byly opravdu prvovýstupy, to nevím, ale zkusím to přes bulharské horolezce zjistit.
Michal Kleslo,
www.hotatran.com