V sobotu 6.2. jsme vyrazili spolu s Janom Peťom /náčelník lavinové komise profesionální Horské služby SK/ připravit vše pro školení lavinové prevence, které mělo ten den proběhnout v Jasné poblíž horní stanice sedačky na Lukové. Jano měl vše parádně připraveno. Nastříkaná halda sněhu nám dovolila vykopat i kavernu, kde si poté mohli lidé odzkoušet sondování. Krátce po poledni proběhla i ukázka práce lavinového psa s psovodem. Jak už to bývá u profíků zvykem, tak vše proběhlo bez sebemenšího zaváhání. Díky připravenému laviništi jsme mohli zakopat i Art set, a všichni zájemci si mohli odzkoušet hledání s různými přístroji jak jednoho zasypaného, tak více zasypaných. Celou akci jsme ukoncili kolem 16 hodiny a začali vše poklízet. V tu chvíli byl Jano odvolan a musel na záchranou akci o které jste mohli číst v jiných příspěvcích nejen na lezci.
Po úspěšné záchraně jsme se setkali jak se členy HS, tak s kamarády, kteří vykopali zasypaného a snažili jsme se jim dodat kuráže ujištěním, že se chovali téměř bez chyb a bylo by dobré své pocity sdělit i ostatním. Možná proto jste se o celé akci mohli tolika dočíst v různých článcích. Před rozloučením jsme kluky požádali o krátký rozhovor se zasypaným až se otřepe….
foto by Karel Mandík
foto by Karel Mandík
foto by Karel Mandík
foto by Karel Mandík
Rozhovor přinášíme zde:
Jak probíhal celý den?
Stejně jako předchozích šest rán jsem se probudil s kámošem v autě, rozmrazil zbytek kofoly a pojedl nějaký zbytky. Následovala obligátní soukačka do vlhkýho oblečení, helmy, pípáku. Na poměry Chopku bylo celkem dobrý počasí, vysoká oblačnost a tak jsme šli hned jezdit. Jako jednu z prvních jízd vybrali kluci žleb kousek dál od toho osudného. Užili jsme si sjezd a spěchali nahoru vybrat další trasy. Během dne jsme pak jezdili hlavně na jižních pláních, poslední jízda padla na jeden z děrešských žlabů.
Jaká byla lavinová situace z tvého pohledu? Měl jsi pocit, že to bylo bezpečné?
V ten den byl druhý stupeň, výrazného nebezpečí jsem si vědom nebyl.
Jak došlo k nehodě?
Jel jsem jako druhý. Zatímco Lukáš byl už v bezpečné zóně za skálou, já sjížděl. Nic netušíce mě někde na úrovni kamaráda smetl "kamión", který mě válcoval před sebou. Bílo, tma, bílo, tma. Sníh v nose, v puse, všude... Naráz se vše zastavilo, černočerná tma a neuvěřitelný tlak na celé tělo.
Co ti šlo hlavou když jsi byl v lavině?
První věc, co mi proletěla hlavou: "Hýbej se a snaž se udělat vzduchovou kapsu!" Nezmatkoval jsem, zkoušel jsem to několikrát. Myslím ale, že marně... Nepohnul jsem se ani o centimetr. Pak mi došlo, že levé zápěstí mám venku. Krouživým pohybem jsem se snažil aspoň něco odkopat. Z víc jak metrové vzdálenosti k hlavě se mi povedlo možná pět čísel. Po chvilce se stalo něco neuvěřitelnýho, o čem bych tady nerad psal. Půlka lidí by mě měla za blázna, druhá by nevěřila. Tak či tak se mi uklidnila tepová frekvence, já začal pomalu dýchat a usnul...
Všude se mluví o tom, že se má v lavině plavat, mě nic takového nešlo, co ty? Jak sis zaplaval?
I já se snažil intuitivně plavat, bez šance. Má to neskutečnou sílu, takže o plávání alespoň v mým případě nemůže být řeč.
Udělal bys dnes něco jinak?
Rád bych tady napsal zaručený recept, co bych udělal a nic se nestalo. Bohužel nenapíšu, protože sám nevím. Kopat sondu v takovým žlebu si nedokážu představit. Slanit z převěje, vykopat, posoudit, vylézt zpátky... To vše při dvojce. Věřím, že spousta z vás na to bude mít jiný názor, rád si ho poslechnu.
Jaký je nyni tvůj názor na lavinovou výbavu? Změnil se nějak před událostí a po události?
I přes mou celoživotní nezodpovědnost si dovolím tvrdit, že tyhle věci jsou naprostou nutností. Pípáku vděčím za to, že tu teď sedím. Bez lopaty a sondy už nepůjdu ani pro rohlíky.
Co bys vzkázal všem, kteří se pohybují v horském, lavinézním terénu?
Dobře vím, jak já sám jsem konce těchto rozhovorů očima jen přeletěl naplněn pocitem, že je to jen na papíře a šance, že něco podobného zažiju já je mizivá. Stále platí, že pohyb na horách je na vlastní triko. Platí taky, že každý si svou šanci na přežití určuje sám. Tak ať každý posoudí, jestli mu krabička na těle, sonda a lopata v batohu stojí za to... Já, který se teď raduju ze života dvakrat tolik mám jednoznačnou odpověď: Stojí!
Tímto rozhovorem bych rád poděkoval kamarádům zachráncům, pohotovým skialpinistům s lopatou, horské službě i milému personálu oddělení ARO v Liptovském Mikuláši. Články z pozice mě - zachráněného i z pozice zachránce - Pavla najdete na www.stopemsvetem.blogspot.com
Několik fotografií ze školení naleznete na stránkách
Piepsu
Ptal se Janek Bednařík, horský vůdce UIAGM