Nejprve mě zajímá, jak je to s tou tvou národností. Na Rockstars máš uvedenou francouzskou, a já si tě ještě pamatuju ze stěny z Eliassu v Ostravě. Takže Čech, nebo Francouz?
Na rockstars.cz mají zmatený formulář, zadáváš adresu včetně státu a pak se zadaný údaj zobrazuje jako národnost. Větší část roku trávím ve Francii, pas mám český.
Petr Bláha
foto by Pavlína Dušková
Pocházíš přímo z Ostravy? A kde jsi začal lézt? Jaké byly tvoje začátky?
První cestu jsem přelezl v srpnu 1985, na věž Budulínek na Ostaši. Tehdy jsem byl ukázkový klasik, bez magnézia, v keckách, navázaný přímo na lano, slanění dülferovým sedem. Pak sedm let nic, načež nastal velmi důležitý krok, a sice zakoupení knihy Horolezectví autora Vladimíra Procházky, protože bez důkladných teoretických základů nelze začít. Následně jsem se na gymplu dostal do skupinky kolem Jardy Lhoťana (zdravím, Bobe) a v lednu 1994 začal chodit na stěnu, dál už se to vezlo. V té době byla na Ostravsku kolem Eliassu silná lezecká scéna, Milan Benian vyhrával pravidelně závody a na slušné úrovni tam tehdy bylo víc lidí. Na podzim jsem odešel do Prahy na školu, vstoupil do HO Přírodní vědy k Borku Metalovi etc., etc.
Od roku 2003 do roku 2006 jsi měl lezeckou pauzu. Čím to?
Pauza trvala od půlky roku 2003 do konce roku 2005. V květnu 2003 jsem se přestěhoval do jižní Francie, nikoho jsem tu neznal, tak jsem dva a půl roku skákal. Udělal jsem si instruktorské papíry na wingsuit a lehce zkoušel basejumping. Pak už mne příliš svrběly prsty, tak jsem se vrátil k lezení.
Co tě do francouzských končin vůbec přivedlo? Uměl jsi francouzsky?
Headhunteři mne ulovili v Praze, prý: „Nechcete zkusit pracovat ve Francii?“ Tak jsem si odskočil „na rok, na dva“ a trochu se to protáhlo. V práci používám jenom angličtinu, francouzsky jsem neuměl ani slovo, pořád se ještě učím.
Rozklikla jsem si tvůj deníček a všimla jsem si, že v roce 2006 jsi vylezl nejvíc 7b+, v roce 2007 už první 8b, v roce 2008 několik 8b, no a v roce 2009 první 8c. Mezi rokem 2006 a 2007 to byl velký skok. Je to doba, kdy ses přestěhoval do Francie? Jak to, že takové zlepšení?
V roce 2006 jsem znovu začínal s lezením po dvouapůlleté pauze, tak si prsty zvykaly na zátěž, první rok a půl jsem skoro jenom bouldroval. V květnu 2007 jsme začali s Guillaumem Ciaisem jezdit do sektoru Mesa Verde, tam jsem dal několik 7c a své první 7c+, pak jsme se hromadně přesunuli do sektoru Deversé, tam padlo 8a, pak 8a+ a na podzim mne v Peillonu Jean-Luc Montocello nahnal do 8b, A bout de souffle. Proč zlepšení během tří měsíců ze 7c na 8b? Prostě jsem začal lézt často s lanem.
Petr Bláha v cestě Hot Chili-X 8c, Gorges du Loup, Francie
foto by archív Petra Bláhy
V žebříčku na Lezci jsi mezi chlapy momentálně na 2. místě. Stoupáš neustále vzhůru. Je to tím, že bydlíš kousek od vynikajícího vápna, nebo jaký je tvůj recept?
Ptáš se, proč jsem druhý? Mé druhé místo je artefakt výpočtu, ti lepší si nezapisují přelezy, popřípadě se už neumí navázat. Nebo tě zajímá, proč lezu stále těžší a těžší cesty, a očekáváš zázračný recept? Mám přiměřeně natrénováno (i když nejsem nijak zvlášť silný), lezu venku, jak jen to jde, a jsem velice mazaný. Psychický aspekt lezení těžších cest se dost podceňuje. Dlouho mi trvalo naučit se používat techniku v silových krocích, dokázat zabrat na doraz v klíčovém místě, zklidnit se a odpočinout v lehčím, udržet rytmus. Tyhle věci dělají přinejmenším jeden stupeň.
Kolikrát za týden se ti daří lézt na skalách?
Pokud platí letní čas, tak dvakrát až třikrát přes týden (po práci) a dvakrát o víkendu, v zimě s výjimkou velmi špatného počasí víkend, občas si vezmu půlden dovolené a strávím odpoledne ve skalách. Loni to bylo celkem 164 dní lezení pod širým nebem.
Tak to můžeme jen závidět. Kolik cest zvládneš vylézt za den?
V těžší cestě standardní délky dám za den tak tři, možná čtyři pokusy, v osmém stupni zvládnu zatím nanejvýš dva nové přelezy.
Jak trénuješ, jak se na přelezy připravuješ?
Lezeš vůbec na plastiku, nebo se dá lézt ve Francii celoročně?
Tréninku se vyhýbám, jak to jen jde. Ale v zimě není vyhnutí, tak trávím všední dny (respektive večery) na bouldrovce, je jich tady v okolí několik celkem slušných. Venku se dá lézt celoročně, ale pokud se chci zlepšovat, je překližka nezbytná.
Jaký trénink se ti osvědčil?
Obvyklá seance na bouldrovce trvá čtyři hodiny, nejdřív důkladné rozlezení, pak zkouším nové bouldry a silně převislé problémy, v druhé části tréninku opakuji staré věci a soustředím se na mírné převisy. Pro získání vytrvalosti se mi nejvíc osvědčila zhruba třicetikroková kolečka bez lehkých míst. V průběhu tréninku se snažím udělat co největší počet těžších kroků, odhadem tak pět až osm set. Obvykle lezu na překližce v úterý a ve čtvrtek, dva dny v kuse bez odpočinku už můj stařecký organismus nezvládne.
Myslíš, že být dobrým lezcem v Česku je těžké?
Ptám se také proto, že jsem onehdy zaznamenala tvůj komentář k jednomu ženskému přelezu, tuším 8b, že to by měly lézt ženské normálně. Ale podmínky máme pořád v Česku jiné, těžší, než mají třeba Francouzky.
Nesrovnávám Českou republiku s Francií, srovnávám Českou republiku dnes s Českou republikou devadesátých let. Mužské lezení od té doby výrazně pokročilo, v roce 1995 padlo první 8c, dneska mají tři lidi přelezy v devátém stupni, zhruba dvacítka lezců zvládla obtížnost 8c a tři závodníci si přivezli medaile z mistrovství světa v boulderingu nebo v obtížnosti. Porovnej to s ženami. Bára Stránská přelezla v roce 1999 cestu Ghettoblaster a její výkon od té doby nebyl překonán. Filip Šilhan na toto téma kdysi dávno napsal velmi diskutovaný článek do Montany a jeho argumenty pořád platí. Přepiš datum, změň pár jmen a článek může znovu vyjít.
Docteur Batman
foto by archiv Petra Bláhy
Myslíš, že se někdy vrátíš zpátky na Moravu?
Já jsem vlastně ze Slezska. Asi se časem přesunu, ale ještě nevím kdy a kam. Asi až mi tu dojdou projekty, ale cest od 8b nahoru je na okrese víc než stovka.
Nestýská se ti po našem lezení?
Hlavně cesty vysekané v betonu u Ostravice mi chybí.
Co si myslí Francouzi o našem lezení, např. o písku?
O cestách, nebo o lezcích? Viděli Sharp end, tam je pasáž o těch šílených Němcích a Češích, jak lezou bez magnézia a místo vklíněnců zastrkávají do spár klackem takové svázané kusy provazu. Phil Maurel (provozovatel stránky Nice-climb.com) lezl na Rovišti a na Srbsku, místy se docela divil. A pokud jde o lezce, tak masivní fanklub tady mají Míša Drlíková a Helča Lipenská, většina zná Toma a Adama, pár si vzpomnělo na Rosťu, Martina a Ondru Beneše.
Proč se ti líbí ve Francii? Vyhovují ti tamní lidé?
Já někdy tvrdil, že se mi líbí ve Francii? Máš na to svědky? P.S.: Sem patří emotikon explicitně oznamující čtenářům, že se jedná o nadsázku, protože vážný rozhovor o mém vztahu k Francii by se příliš protáhnul.
Vidíš rozdíl mezi českou a francouzskou lezeckou komunitou?
Vidím, velký. Podle mne jsou tu dva hlavní důvody. Za prvé, v době, kdy se v socialistickém Československu budoval socialistický skanzen, tak se tady psala historie lezení. Na jaře 1986 (nebo 1985 nebo 1987, prameny se liší) přelezl Patrick Berhault cestu Le toit d’August, to je druhé mně známé 8b+, hned po Punks in gym, chvíli před Ravage. Některé z těch starých cest jsem zkoušel a prvovýstupci mají můj obdiv, ostatně nemálo padesátníků tu leze 8b+. Druhý faktor je jistá izolovanost Riviéry, skály jsou buď hodně blízko, nebo hodně daleko, stejné lidi potkáváš přes týden na překližce a o víkendu na skále, za tři měsíce skoro všechny znáš. Komunita je díky tomu kompaktnější.
Cestuješ i za jiným vápnem do jiných zemí? Kam nejraději?
Nesnáším cestování, pokud možno nevystrčím z okresu nos. Ale začínají mi docházet sjízdné osmy, asi budu muset začít jezdit víc na západ, Saint Leger, Cimai, Ceuse, Rodellar a tak.
Pamatuju si tě i ze závodů na obtížnost. Závodíš ještě?
Už dávno nezávodím, je to ztráta času. Trávit víkend v klaustrofóbní izolaci někde ve městě obklopen davy? To jsem radši ve skalách, je tam klid, pár kluků, spousta projektů, pohoda. Nebo jsem nula a na závody se bojím, protože bych se pouze zesměšnil. Vyber si.
Jaké bylo tvé nejlepší umístění?
Postup do finále mistrovství republiky v lezení na obtížnost, Ruzyně, podzim 2002.
Je ti jasné, že si neodpustím otázku na Biographii nebo po americku Realization. Proč na názvu Biographie pořád tak trváš? Vždyť Sharma nám to vysvětlil v rozhovoru takto: Arnaud Petit osadil slaňák uprostřed, a tuto délku všichni nazývali Biographie. A v USA je běžné, že člověk, který udělá první přelez, cestu pojmenuje. Mně je jedno, jestli se cestě říká Biographie nebo Realization. Příliš se o jména nestarám, ale říkám tomu Realization, protože první délka už jméno má.
A jak je to nyní zapsané ve francouzském průvodci?
Pokud vím, tak Biographie. Ta cesta se nikdy jinak nejmenovala, pokud kdokoli tvrdí něco jiného, mýlí se. Ve Francii vybírá název ten, kdo cestu vynýtoval, Jean-Christophe Lafaille se rozhodl pro jméno Biographie, tečka.
Tak nebo tak, je to úžasná linie. Zajímalo by mě, jaký je současný trend při dělání nových cest ve Francii. Vznikají stále ještě umělé cesty, nebo už je to zažehnáno?
Sekání vidím minimálně, prakticky všechny nové cesty jsou přírodní. Dokonce došlo k likvidaci některých sekaných cest, maník to proslanil, zaplnil vysekané díry sikou a vybral jištění. Následně tam jako náhrada za sekané 8a+ vznikla nádherná přírodní 8c.
V lezeckých oblastech okolo Monaka jsem nikdy nebyla, a tak nevím, jaké cesty tam jsou. Podle tvého deníčku ale soudím, že o převisy nouze není. Lezeš nejraději převislé cesty?
Lezu všechno, krátké, dlouhé, převisy, plotny, vápno, písek, rula, ryolit… Těžších cest je samozřejmě mnohem víc v převisech, ale plotnám se nevyhýbám.
Jaké je tedy lezení okolo Monaka?
Nesmírně pestré, najdeš, cokoli se ti zlíbí. Kolem pobřeží je vápenec, na severovýchodě rula a žula, na severozápadě pískovec a na západě ryolit. Plotny, stropy, tříkrokové cesty, padesátimetrové vytrvalostní linie, krápníky, lišty... Pokud chceš Riviéru alespoň trochu poznat, potřebuješ několik let. Jednorázoví návštěvníci vidí jen povrch, to platí pro lezce i pro turisty.
Koukala jsem, že např. v Gorges du Loup jsou cesty hodně kombinované. Je to tak?
V Gorges du Loup ani ne,tam zabírají kombinace zhruba deset metrů široký pás mezi cestami Soul Sacrifice a Honk. Takový je spíš sektor Grotte v Peillonu. To už je skoro jak Hafty, cesty, kombinace, kombinace kombinací etc. Bez domorodého průvodce se v tom návštěvník nevyzná.
Jaké jiné francouzské oblasti bys doporučil?
Klasika je La Turbie, teď tam vzniklo několik nových sektorů nad hotelem Palais. Málo známý je Saint Cezaire, kde je teď přes deset nových sektorů. Návštěva jeskyně v Peillonu je prostě povinná a kdo zkusí Blavet, neodjede zklamán.
Jaký typ cest ti nejvíc sedí?
Nejsem vybíravý, lezu cokoli v osmém stupni.
Podílíš se i na prvovýstupech
Prakticky vůbec, na to tu máme specialisty, kterých si velice vážíme a hýčkáme je.
Jaké jsou tvé lezecké slabiny?
Určitě OS přelezy.
Věnuješ se pouze obtížnosti, nebo také boulderingu, bigwallům, cepínům atd.?
Lezu jenom s lanem, a i na to mám míň času, než by se mi líbilo.
Jak dlouho jsi nacvičoval už zmíněná osmcéčka? Máš už zálusk na těžší cesty?
Ve všech třech případech to bylo zhruba dvacet pokusů, asi tak dva týdny návštěv. To já osobně považuji za přelez ve slušném stylu. Pokukuju po 8c+, uvidíme.
Také jsem se o tobě dočetla, že se bojíš morálových cest. Ale věnuješ se basejumpu. To musíš mít morálu na rozdávání.
Já žádný morál nemám, jsem známý zbabělec. Je sice pravda, že jsem si lehce zadal s basejumpingem, ale hrozně jsem se u toho bál. Před prvním seskokem jsem tři týdny nespal.
Petr při basejumpu ve Verdonu
foto by archív Petra Bláhy
Jak často skáčeš a kde nejraději?
Teď třeba neskáču vůbec, čas mám buď na lezení, nebo na skákání, musím si vybrat. Base jsem skákal ve Verdonu, buď Cavaliers, nebo Vent des Errances. Skydiving hlavně Příbram, Empuria Brava a Le Luc. Nasbíral jsem pět set dvacet seskoků a jedenách basů.
Co tě na basejumpu a skydivingu baví?
Basejump je neskutečně silný zážitek. Stojíš ve Verdonu na hraně, celý kaňon máš sama pro sebe, dokonale se soustředíš. A pak se odrazíš a jdeš přes hranu. To se nedá popsat.
Petr Bláha druhý zprava
foto by James Boole - www.air2air.it
Kdy jsi poprvé skočil basejump a jak dlouho ses na to připravoval?
Čtrnáctého února 2004, Cavaliers ve Verdonu. Tak šest let jsem četl cokoli, co se mi o basejumpingu podařilo najít, tři roky jsem skákal z letadla, nasbíral jsem tři sta seskoků, deset měsíců jsem dělal klukům řidiče, koupil si basový padák, naučil se balit a ostatní nezbytné věci. Teprve poté jsem si poprvé skočil. Začít skákat bez důkladné přípravy je neomluvitelná hloupost.
Pár doplňujících otázek:
Jaké máš další zájmy?
Budování nejlepší knihovny v Antibes, předstírání hry na široké spektrum hudebních nástrojů a učení se scénářů Létajícího Cirkusu Monty Pythona nazpaměť.
Svobodný, nebo ženatý?
Absolvent Katedry teoretické fyziky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. To je taková univerzální odpověď.
Češky, nebo Francouzky?
Nejsem si jistý, že jsem porozuměl otázce. Spojka „nebo“ je tam záměrně?
Co tě dokáže nejvíc vytočit?
Když se mi zabije kamarád.
A naopak, co tě dokáže nejvíc potěšit?
Vhodná kniha.
Jsi finančník. Co máš přesně v náplni práce?
Píšeme software pro banky. Takže buď sedím v podzemní jeskyni u počítače, nebo lítám po světě.
Takže do práce kravata a oblek?
Takže do práce sandály a kraťasy. Torouš ti to může dosvědčit.
Raději bagetu, nebo český rohlík?
Pokud tě zajímá francouzské pečivo, zkus chausson aux pommes nebo pain raisine. A z českého pečiva chleba.
Knedlo-vepřo-zelo, nebo žáby na víně?
Podléháš obvyklému omylu, kuchyně kolem Nice není čistě francouzská, spíše italsko-francouzsko-středomořská. Místní speciality jsou třeba daube (dušené hovězí ve vlastní šťávě) nebo socca (cizrnová placka), také pizzy jsou vynikající. Já přežívám na müsli s jogurtem, Nutella se mi neosvědčila.
Máš lezecké vzory?
Vzor jako idol, nebo vzor jako někdo, od koho se přiučím pár triků? Pro moji generaci je idol Wolfgang Güllich, plakát z cesty Action Direct znal každý. A seznam lezců, od kterých jsem se něco přiučil, je velmi dlouhý, z Čechů třeba Kamzík, bratři Reschové, Ála Rozsypal, Venca Peltrám. A pak přinejmenším deset dvacet Francouzů.
Jak vypadá tvůj ideální lezecký den?
Ideální lezecký den nemůžeš naplánovat, pěkně to popsal Johnny Dawes ve filmu Stone Monkey. Lezeš celý rok několikrát týdně, a když máš štěstí, tak to jednou za ten rok všechno zapadne do sebe. Já si pamatuji den, kdy jsem přelezl cestu Le souffle du vizir. Byli jsme v Peillonu jenom ve dvou, na obloze ani mráček a vzduch byl takový jiskřivý, tření dokonalé, forma vyladěná. To prostě nenaplánuješ.
A lezení je pro tebe… nebo jinak. Proč pořád do těch skal chodíš?
Baví mne ten pohyb, dělat kroky na skále, to neomrzí.
Díky moc za rozhovor
Deníček Fida