Je čtvrtek poledne, druhého týdne měsíce února léta páně tohoto. Jirka se již od neděle nezajímá o nic jiného než o předpověď počasí pro městečko Melun nacházející se údajně nejblíže Fontainebleau, tohoto ráje milovníků boulderingu. V předpovědi hlásí polojasno, teplota kolem +2°C (yahooweather). Od neděle, kdy jsme byli na umělé stěně každému tvrdí, že pokud vyjde počasí, jede se do Fontainebleau už tento týden. Nikoho však tato informace nikterak nevzrušuje, protože Láďa o Fontainebleau blouzní již od podzimka. Ráno mi to však nedá, tak se podívám na MeteoFrance a tam je téměř celá Francie zalitá sluncem po celý víkend. Jdeme na oběd jako obvykle a já se ještě snažím Jirku přesvědčit, že to na lezení určitě nebude, neboť ráno byla při jízdě na kole taková kosa, že jsem byl rád když jsem odtrhl ruce od řidítek. Žádné argumenty včetně spousty práce, která musí být do konce týdne hotová nezabírají, a nakonec rezignuji a říkám, že když to teda dneska všechno stihnu jedu, když ne tak smůla. Jirka (říkejme mu pro jednoduchost náčelník) je skálopevně odhodlaný vyrazit ať se děje co se děje. Nakonec jsem to všechno stihl, a hnedka po páté mizím nakoupit nějaké jídlo a sbalit potřebný matroš. Jak jsem již řekl, nikdo nepočítal s tím, že se výprava bude konat. V sedm večer mě náčelník vyzvedává a vyrážíme za poslechu oblíbeného soundtracku Trainspotting na jih. Stávám se automaticky navigátorem a cesta nám dobře ubíhá. S dalším členem výpravy Janou jsem se od vánoc neviděl, takže si povídáme a nejednou jsme v Belgii. Je už pěkná tma a venku je slušná kosa, takže na náčelníka ani nenaléháme aby jel rychle, neboť čím déle pojedeme, tím méně budeme mrznout ve spacoších. Projíždíme severní Francií a vybíráme cestu která nevede po dálnici, ale po velmi kvalitní a úplně prázdné silnici skrze malebné francouzké vesničky a městečka s osvícenými hrady a kostely. Kolem třetí hodiny ranní dorážíme na místo, které náčelník vybral jako naše dnešní tábořiště. Jedná se o lezecké parkoviště nedaleko vesnice Barbizon, kde je možno bivakovat, pokud je počet spících dostatečně malý. Náčelník se najivně obává, aby zde nebylo plno, ale oblast je pustá a úplně prázdná. Rychle rozbalujeme spacáky, karimatky, já fasuji bouldermatku a zalézáme před všude nás obklopujícím mrazem. Usínáme... Ráno se probouzíme poměrně brzy, hlavně proto, že se toto místo nalézá blízko velice frekventované silnice, takže nás hluk projíždějících aut rušil celou noc. Ráno rychle balíme promrzlé věci, šup do auta a hurá do první lezecké oblasti. Po několika kilometrech zastavujeme na malém parkovišti. S minimálním vybavením - náčelník průvodce, já fotobatoh, se vydáváme tunelem pod silnicí do lezeckého sektoru oblasti Bas Cuvier. Jana zůstává v autě pod záminkou operace puchýře, čehož se nehodláme účastnit. Podle předpovědi má být až do 13:00 oblačno, až poté má býti slunečno. Náčelník pobíhá oblastí s průvodcem v ruce, že mu sotva stačím. Připadá mi, jako kdybyste pustili malé dítě na veletrh hraček. Pobíhá sem a tam, hledá malá číslíčka na skále, znalecky ohmatává kameny v místech, kde by se prý měly nacházet chyty, orientuje plánky v průvodci a neustále nemůže najít kde že se právě nalézáme. Mezitím nás dohání Jana, tak tu teď pobíháme tři a hledáme různá číslíčka. Začínají se sem sjíždět i místní znalci, kteří s bouldermatkou na zádech, koberečkem v jedné ruce a teleskopickým kartáčem na nádobí v ruce druhé vybírají vhodný boulder na rozcvičení a zahřátí. Mimochodem teplota je tak zhruba +1 až +2°C. Náčelník usuzuje, že je na lezení skutečně zima, a že tedy počkáme jestli se počasí nezlepší. Já tvrdím, že v jednu začne svítit slunce, ale nikdo mi nevěří. Přejíždíme do oblasti zvané Franchard, kde hodláme podniknout pochod k velice známému bouldru Halle Bob jehož klasifikace je 8a. Mimochodem, když teď sedíme ve vyhřátém autě a přejíždíme z oblasti do oblasti, řekněme si něco obecnějšího o Fontainebleau. Jedná se o proslulou boulderingovou oblast, nacházející se kousek východně od Paříže. Byly o ní popsány stohy papíru a jistě i webovských stránek (sám náčelník jistě již na tomto serveru zveřejnil nějakou faktografickou reportáž doplněnou do nejmenších podrobností dokonalými schématy). Podívejme se však na tuto oblast z pohledu svátečního (nebo spíš velmi svátečního) lezce, tedy pohledem zcela nezaujatým. Jedná se v podstatě poměrně rozlehlý národní park, který je tvořen lesy a písčitými moři, vyplněnými různě velkými a různě velikými pískovcovými kameny. Jedná se vlastně o obrovskou zpevněnou pískovcovcovou desku, která kdysi spočívala na písečném dně (podkladu) a která se v průběhu různých geologických období začala rozpadat a odlomené bloky se kutálely až na místa, kde spočívají dodnes. Krajina je to opravdu velmi krásná, a kromě lezců přitahuje i spoustu turistů a cykloturistů, kterým poskytuje rozmanité možnosti pro rozmanité výlety. Nejvíce však oblast přitahuje lezce a zvláště pak odrůdu lezců nazývaných bouldraře, kteří zde na nevelkých kamenech dokáží neuvěřitelné věci. Jednoduše řečeno, kromě mouchy a boulderisty se na některých kamenech neudrží dokonce ani lišejník. Zajímavé je, že nejvhodnější čas pro špičkové výkony je brzy na jaře, neboť je ještě dostatečná zima na to, aby jste díky promrzlým rukám necítili rozedřené prsty. V létě je zde prý velmi horko, takže se ruce potí a výkonnost tím klesá – tak pravil náčelník. Dost řečí, právě zastavujeme a vydáváme se po lesní pěšině vzhůru do skal. Jana za námi pokulhává s bolavou nohou, ale náčelníka není možné zastavit. Dorážíme na určené místo, kde se nalézá zmíněný bouldr Halle Bob s klasifikací 8a. Jedná se o mírně převislou hladkou stěnu, na které je jedna úzká lišta a mizerný stup. Na lištu a stup se je možno zavěsit a principem celé záhady je vyskočit až na vršek. Tímto artistickým kouskem získáte zářez veliké hodnoty a zřejmě stoupnete v očích ostatních boulderistů. Náčelník se ihned svléká a v mžiku visí na úzké liště odkud se za našeho mocného povzbuzování odráží k dynamickému skoku. Bohužel mu však stále schází asi tak 20cm. Zkouší to stále znovu a znovu a mi ho mezitím fotografujeme. Mě osobně to nepřipadá zase tak moc vysoko, ale na rozdíl od náčelníka bych se na tu skálu ani nepřichytil. Po chvíli se vracíme druhou stranou zpět k parkovišti a jsme trochu nervózní, neb je půl druhé a slunce nikde. Přejíždíme do další trochu vzdálenější oblasti Les Trois Pignon, kde již hodláme zůstat po zbytek dne. Kolem druhé hodiny se náhle rozjasnilo a vysvitlo slunce. Tak skutečně pověst nelhala a MeteoFrance není nadarmo považováno za nejlepší meteorologickou společnost na světě. Procházíme vřesovišti až na samý vrchol pískovcového masivu. Na vrcholcích kamenů jsou zamrzlá jezírka. Pokračujeme soutěskou dolů k velkému písečnému moři, které vypadá jako poušť. Nemaje žádné pořádné mapy oblasti trochu bloudíme, ale nakonec se konečně dostáváme do náčelníkem vytoužené oblasti. Jedná se o oblast 95.2 a musím uznat, že kameny zde přítomné působí vskutku majestátně. Slunce svítí, ale skála je velmi studená. Náčelník však neváhá a na rozehřátí vyleze několik poměrně vysoko klasifikovaných cest. Jak tam tak pobíhá a zkouší různé chyty, studuje průvodce, nedá mi to a také oblékám lezačky. Zkouším dvě poměrně jednoduché cesty, které si mi zdaří vylézt (klasifikaci raději ani nebudu uvádět abych vás zbytečně nerozesmíval). Skála je vskutku velice studená, takže zpět do rukavic a dále již se věnuji jenom focení. I zkušená Jana shledává skálu studenou a veškeré lezecké pokusy odkládá na zítřek. Náčelník si dá ještě několik 6 áček a pak se již zase vracíme krajinou zalitou paprsky zapadajícího slunce zpět. Náčelník si neustále stěžuje, že dneska to bylo houby lezení, že musíme zítra hnedka od rána na pořádnou skálu a ne to takhle lechtat. Na parkovišti nám Jana připraví výborné jídlo na téměř prázdné plynové bombě, která v této kose odmítá odpařovat plyn. Vydáváme se na místo našeho noclehu, které se má nacházet poblíž oblasti Isatis. Je již tma a tak se vyhříváme cestou v autě kde topení běží na maximum. Na parkovišti je jedno auto s Frantíky stavícími stan. Sedíme ještě chvíli v autě a proti trudomyslnosti si pouštíme Cimrmanovu hru Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem. Ani ji nedoposloucháme, neb začíná být pěkná kosa a tak v jasné noci a za téměř úplňkového svitu hledáme místo pro přenocování. Nechceme totiž spát na parkovišti. Náčelník prý zná nějaké příhodné místo s převisem, ale nakonec to nevypadá moc vábně tak pokračujeme dál. Po chvíli nacházíme kousek dokonale ploché a rovné země obklopené ze tří stran kolmou skalní stěnou. Rozhodujeme se zde bivakovat. Připadáme si jako uvnitř nějakého pradávném hradu, jsme v dokonalém závětří a začíná mrznout až praštět. Měsíc svítí jako blázen, takže je celkem vidět (je dva dny před úplňkem). Rozbalujeme karimatky a spacáky. Náčelník a Jana mají nafukovací karimatky a já spím na bouldermatce. Mimochodem bouldermatka je vskutku dokonalá a všestranná pomůcka. Jak jsme se shodli, lze ji s úspěchem vyžít při mnoha rozličných aktivitách. Jana na ní doma cvičí jógu, já na ní spím a náčelník do ni skáče nebo padá z kamenů. Zalézáme do spacáků a Jana si ještě snaží ohřát trochu vody na čaj. Ovšem bomba nehodlá spolupracovat a ani vytrvalé zahřívání dlaněmi ji nepřiměje k spolupráci. Nakonec končí voda z kastrolu v Janiných botách, což chvilku předtím náčelník prorokoval. Popíjíme solidárně zbytek vlažné vodu a jdeme spát... Náčelník vstal ráno brzy, a došel do auta pro věci na snídani. Rozdělal malý oheň, aby roztavil trochu ledu na čaj. V noci bylo kolem –6°C, takže nám všechno kromě placatice whiskey zmrzlo na kost. Ani nám nebylo nikterak vedro, osobně mi zima nebylo, jelikož můj zánovní spacák (vzhledem k tomu, že se zde nemá dělat reklama tak nemůžu napsat že se jednalo o Ontario Plus) vyplněný čtyřdutinkovým vláknem a jehož komfort se prý nachází právě někde kolem –10 by se s tím měl dobře vypořádat. Na druhou stranu musím konstatovat že tak mizerný zip jako má tento spacák jsem nikdy neviděl! Hůře na tom však byl náčelník s Janou, kteří spali v letních spacácích v šusťákovém žďáráku. Každopádně se náčelníkovi podařilo roztavit trochu vody na čaj, přičemž si spálil prsty, za což se chtěl nejen zapsat do deníku červenou tužkou, ale navíc se neustále častoval nejrůznějšími nadávkami, jelikož v popálení prstů viděl vážný handicap pro nadcházející dva dny lezení. Bylo nám ho líto, ale naštěstí byla taková kosa, že se mu popálenina nezmokvala a nikterak mu dále v lezení nebránila. Vyrážíme dneska do další oblasti nazývající se Trois Pignons jižní část, kde je řada podoblastí z nichž nejznámější jsou 91.1 a Cul de Chien. Cestou se stavujeme v supermarketu. Snažíme se sehnat novou bombu, ale nikde ji nemají. Nakonec nakupujeme nějaké jídlo a hlavně spoustu zákusků na jejichž výběr je náčelník veliký odborník. Pokračujeme tedy dále do cílové destinace a vyhříváme se v autě. Je slunečno, azuro. Krásný den a zdá se že je i tepleji než včera. Po chvíli bloudění parkujeme na cílovém parkovišti a odtud pokračujeme do oblasti Cul de Chien, která vede skrzeva rozlehlá písečná moře. Zde uprostřed jednoho z nich se nachází osamělý bizardní bouldr, který okamžitě přiláká naši pozornost. Jana s náčelníkem už jsou v lezačkách a já se ještě nějaký čas procházím kolem a fotím, neb okolní krajina je vskutku úžasná. Kameny jsou zalité dopoledním sluncem. Po chvíli se přesouváme do sektoru Cul de Chien ve kterém se prý nalézá nejproslulejší boulder Le Toit de Cul de Chien. Potkáváme skupinku Amíků s Belgčany. Náčelník se zatím rozcvičuje, ale vyčkává, až skupinka zmizí aby se mohl plně soustředit na nadcházející výkon. Klasifikace tohoto bouldu je 6C/7A. Po několika neúspěšných pokusech konzultujeme nejlepší techniku, kvalitu chytů a mohutně náčelníka povzbuzujeme. Na třetí pokus bouldr hladce přeleze a je štěstím bez sebe. Takhle nabuzeného jsem ho již dlouho neviděl. Na spálený prst dávno zapomněl, radostně poskakuje kolem a dává si ještě zbylé 6A cesty, které mu nečiní žádné potíže. Přesouváme se dále od kamene na kámen, mezi tím svačíme, lezeme, fotíme, obědváme, lezeme, fotíme atd. Pořád dokola. K večeru se přesouváme do blízké oblasti Rocher du Sabots. Zde opět lezeme, fotíme a procházíme se. Trénují zde Francouzi i s malými dětmi, které se na malých kamenech pohybují obdivuhodně jistě. Jana pokouší úplně hladkou stěnu zvanou Lucifer (klasifikace 7B). Na protější stěně visí půlmetrové rampouchy. Před západem slunce se vracíme na parkoviště, kde si náčelník konečně kupuje vysněnou podrobnou mapu Fontainebleau v měřítku 1:25 000. Vaříme večeři. Snažíme se rukama zahřát bombu, ale jde to bídně. Nakonec zvolíme inženýrský přístup a obětujeme trochu horké vody na těstoviny, kterou lijeme do mého talíře a do této lázně stavíme bombu. Bomba najedou ožívá a plyn z ní syčí jako ze chrlící sopky. Těsně po dovaření tříminutových těstovin bomba zhasíná a je s ní definitivní konec. Po večeři se rozhodujeme vrátit do našeho předchozího bivakovacího prostoru. Cestou se stavujeme v komerčním centru u městečka Villars, kde v Decathlonu nakupujeme další potřebné vybavení: plynovou bombu, windstoperové rukavice, Jana lezačky atd. Ještě se procházíme krytým shopping centrem a potom se vydáváme jako správní barbaři zpět do lesů. Dnešní noc se zdá být ještě jasnější a mrazivější. Je mnohem později než včera, a navíc hnedka zalézáme do spacáků, jelikož vysedávání v autě se včera neosvědčilo. Dáváme si trochu ohnivé vody na dobrou noc a usínáme. Měsíc nám protivně svítí do očí celou noc. Ráno vstáváme ještě dříve, neboť dnešní noc jsme určitě zlomili rekord v minimální noční teplotě při spaní ve spacáku. Spacáky jsou omrzlé a kanystr s vodou je na kost, takže se o čaj ani nepokoušíme. Dáváme si lok ohnivé vody, neboť je to široko daleko jediná tekutina v kapalném stavu. Jana je celkem zmrzlá, tak balíme a jdeme k autu. Parkoviště se již plní auty výletníků a mi škrabeme zamrzlá okénka. Veškerá voda v lahvích i kanystru v autě totálně zamrzla, takže vyrážíme dále do blízké oblasti Apremont. Na místním parkovišti vaříme snídani a potkáváme skupinu asi 20ti turistů důchodců, kteří vyrážení na výlet. Po snídani studujeme mapu a náčelník vybírá další oblast která by měla být velmi zajímavá. Zatím se vždy trefil, neboť námi navštívené oblasti byly z mého laického pohledu čím dál zajímavější. A vskutku i tato poslední oblast byla tou pověstnou třešničkou na dortu. Ne asi z hlediska lezeckého, ale co se týče dokonalého panoramatického pohledu na vrcholové pískovcové plošině a pestrobarevných kamenů všude kolem. Trochu nás trápí, že dle MeteoFrance by se mělo v jednu popoledni zatáhnout, ale zatím to teda vůbec nevypadá, neb na nebi není jediný mráček. Po scénické procházce dorážíme k baterii boulderů, které náčelník hodnotí za úžasné a okamžitě je v lezačkách. Neustále přebíháme od kamenu na kámen, takže ani nestíháme brát s sebou bouldermatku a obleky máme rozprostřené na ploše několika arů. V oblasti se začínají objevovat rodinky pařížanů, kteří si vyrazili na polední siestu. Po dvanácté hodině se najednou zvedá vítr a na nebi se objevují první mraky. Během hodiny je po slunci a obloha totálně zatažená. Je to neuvěřitelné, ale dlouhodobá předpověď na čtyři dny se do hodiny vyplnila. Ještě jednou poklona MeteoFrance, vskutku to bude nelepší meteorologická služba světa. Po druhé hodině se rozhodujeme vyrazit zpět. Skála bez slunečního svitu je studená a začíná se projevovat i únava, navíc máme před sebou více než 500 km na cestě domů. Balíme všechen matroš do auta, dáváme si něco k obědu a vyrážíme směrem na severozápad zpět do Mordoru (mám-li použít náčelníkova slova). Provází nás obrovský Měsíční kotouč po pravé straně na fialově zbarveném nebi. Cestou hodnotíme celou akci. Já osobně bych zhodnotil akci za velmi vydařenou, krásná příroda, supr počasí, dostatek nafoceného materiálu v batůžku. Zkrátka oblast Fontainebleau si svou proslulost zasluhuje v každém ohledu a navíc je i rájem z fotografického hlediska. Doufám, že jste se nenudili a že vás opravdové lezce můj „nezaujatý“ pohled na tuto oblast neotrávil. Kromě lezení a množství velice obtížných lezeckých cest na hranici akrobacie a baletu oblast skýtá i spoustu jiných neméně atraktivních příležitostí pro každého. P.S.: Na náčelníkovo výslovné přání bude již brzy na lezci k dispozici i nová fotogalerie obsahující více fotografií z oblasti Fontainebleau ve větším rozlišení. Pro zájemce o další (nelezecké) fotografie nejen z Fontainebleau, navštivte prosím mé fotografické stránky zde... Pro zvědavé technokraty ještě základní použité fotovybavení: Nikon F100 + Nikkor AF-S 17-35/2.8 + Fuji Provia F 100 Pro lezec.cz Stepan © 2003 Štěpán Janda – Všechna práva vyhrazena.
|