Když se narodíte, okolí vám plánuje život a strašně záleží v jaký společnosti vyrůstáte, ale hlavně záleží na vašem vlastním směru vývoje. A tak já, narozená atletce a totálnímu nesportovci, měla jsem možnost výběru. Tak jsem si vybrala. První krůčky jsem udělala, když mí vrstevníci měli chůzi dávno v malíku, ale zato jsem malovala vodovkama už ve dvou letech, bez toho, že bych je jedla.
No a když jste poměrně nesportovní holčina, trpíte závratěma a zblázníte se do hor a horolezení, je to
Každoroční tisková konference ČHS byla tentokrát svolána do sportovního centra Namche na Palmovce. To je prostředí pro horolezeckou tiskovku jako stvořené.
Když se narodíte, okolí vám plánuje život a strašně záleží v jaký společnosti vyrůstáte, ale hlavně záleží na vašem vlastním směru vývoje. A tak já, narozená atletce a totálnímu nesportovci, měla jsem možnost výběru. Tak jsem si vybrala. První krůčky jsem udělala, když mí vrstevníci měli chůzi dávno v malíku, ale zato jsem malovala vodovkama už ve dvou letech, bez toho, že bych je jedla.
No a když jste poměrně nesportovní holčina, trpíte závratěma a zblázníte se do hor a horolezení, je to záhul, kterej rozenej lezec prostě nepozná.
Narodila jsem se pět kilometrů od Prachova a už jako malá jsem si tam chodila hrát a pozorování šikovných chlapíků v bačkorách nebo kopačkách bez špuntů mi bylo všedním chlebíčkem. Možná že to ve mě zaselo semínko...A tak jsem přečetla všechny knížky od horolezců, prochodila všechny možný hory a rozhodla se, že emigruju do Tater a budu se živit coby nosič - pro začátek - a pak už jen udělám ten krok k horolezectví a někdy třeba pojedu do Himaláje...
Začala jsem pilně trénovat, sportovat a chodit tůry s báglem narvaným cihlama. Byla jsem ve slušný kondici, ale pak se mi stal pracovní úraz, utrhla jsem si cosi v zádech...Všechno v háji, těžkej batoh pověšenej na hřebík, žádný dlouhý chození - no výhled do budoucnosti nejistej.
Jenže čas mě zahojil a tak jsem si pořát říkala, že se k těm horám nějak dostanu. Vytrvala jsem, začala jsem pořádat pravidelný výlety do hor v malejch skupinkách stylem: žádná civilizace, to znamená všechno vybavení táhnout na hřbetě. A pěkně přejít hory po ose v co nejméně dnech, spaní pod širákem...na horách...nahoře...kde je ke hvězdám tak blízko...
A teď žiju na Vysočině, horolezců tu je taky jak psů, není tudíž divu, že jsem se k nějakejm nachomejtla. A tak jsem zase plánovala dobrodružnou tůru po horách s lidma, co propadli vášni horolezectví...jenže jsem otěhotněla a to znamenalo žádný tahání báglu po horách nebude...
Jenže něco jsem provést musela a tak jsem nevydržela jen čučet s hlavou v záklonu na to, jak se kluci na skále snaží...Od jednoho jsem si půjčila sedák (dole pod skálou jsem slyšela poznámku něco o kráse ženskýho pozadí oblečeným v sedáku) a lezečky...hmm to nebylo pravý ořechový obouvat na trojky nohy šestky lezečky, tak jsem si nechala martensky a jelikož jsem byla v tu dobu ve třetím měsíci těhotenství a navíc to bylo moje poprvé, nahrnula jsem se jen do trojky cesty u nás na Drátníku...no nějak člověk začít musí...vylezla jsem totálně zaplevelenou cestou, kterou ostatní samozřejmě opovrhují a poprvé v životě jsem slanila, samožřejmě stylem loket au koleno au bum bum do skály, ale šťastná a spokojená.
A tak teď, kdy se mi narodila holčička, páni horolezci už se těší až jí oblíknou malej sedáček a obují malý lezečky...
Jakou cestu si vybere?