Ještě se radostné setkání s mnoha kamarády na Zámkovského chatě protáhne samozřejmě do pozdních nočních hodin (při domácí Višňovici), ale ráno je nástup jasný.
Pátek 15.2. Budíme se do silného větru, sněžení a slabé viditelnosti. Přesto nenecháváme odradit a vyrážíme hned po snídani do Malé studené doliny na první průbu – LED UHELNÉ PRÁZDNINY. První majstrštyk vyšel na mě. Byl jsem tak natěšený, že kdyby na mě Rob nevolal ať dávám nějaké šrouby, tak bych na ně úplně zapomněl. Poslední šroub před vylezem z ledu jsem dával už jen z povinnosti, úpss a buuum a už visím ve špagátě, 5+5, nezavrtaný šroub držím pořád v ruce a pořad visím na laně. Ruský titán, co byl pod ním, drží, paráda. Vyklepávám ruce a gaťata a znova to dorážím napodruhé. Dobírám Roba, čekáme na druhou dvojku Arno Lukáš Klimánek a Petr Mareš, kteří ukusují metr po metru, ale za chvíli se těsníme všichni u jednoho štandu. Pak sjíždíme všici dolů. Pořád fičí vítr a neustále sjiždí prachovky, že vypadáme jako sněhuláci a tak odcházíme za lepším níže na druhou průbu – Trenážer (Slňečná zákruta). Vybíráme si s Robem levý variant - střed. S jedním odsednutím dolézám ke kosodřevině a snažím se jí přelézti. Nepouští. Marně hledám, kde bych dal něco pro slanění. Sjedu dolů ze šroubu a pouštím Roba. Nedaří se ani jemu a tak znova dolézám k poslednímu šroubu a marně přemýšlím, kam co dám (přece nedám smyčku do kosovky, že Petře Čenžáku). Držím se slov Jardy Ožany „co vylezeš, musíš umět i slézt“ a za mega funění lezu i dolů. Rob je zmrzlý na kost, ale naštěstí přichází jeho táta Honza Hlavica, jdeme se vyřádit na pravý variant. Přeběhnu to se 2 šrouby a mám zase dobrou náladu. Honza je ve vteřině u mě a sjíždíme dolů. Stmívá se a tak rychle chvátáme do chalupy. Večer jak jinak dorážíme Višňovku a nastupuje Slivovice. S přibývajícími panáky se lezou pořádné dardy.
Sobota 16.2. Ráno není lepší než to včerejší, Rob je na maděru, HH se Saškou nechtějí zůstat v přetrvávajícím šíleném počasí a tak jedou všichni tři domů. Na pokoji se mnou zůstávají Arno a Peťa a přibývá sláva tomu Pája s Věrkou. Právě ona je mou záchranou neb mi svého milého dává všanc. Beru hned a všemi deseti. Bez přemýšlení vyrážíme znova do tolik oblíbené Malé studené doliny na třetí průbu – CYKLISTICKÝ LED. Těším se že mi starý pardál Pája předvede, jak na to. Pořád padá sníh a a větřisko s mlhou, že bys psa nevyhnal. Né tak nás. Pája s Věrkou (jde se na nás kouknout:-), Arno šlape na skialpech a Já s Péťou vyrábíme hlubokou brázdu v čerstvě napadaném. Jen co odbočíme z chodníku pod nástup na led, který stejně ale není v té mizérii vidět. Šlak to tref rázem po stehna. Volba je jasná. Skialpy jdou první až kam můžou, za nimi dvojka sněžnic a pak dva pěšáci. Nebýt těch první tří, tak jsme tam snad ani nedošli. Veľa sněhu, somarina, řek by rozumný Tatranec. Dorážíme to po pás ve sněhu. Mlčky všichni nasazujeme vercajk. Držím hubu a čekám, že někdo řekne, že v tom marasu se na to může v....t. Nikdo nic neříká. Fakt, nic, ani žádný vtip. Tak jdu za svým parťákem Pájou a nabízím mu stříhání rukou o první výtah. Jen se mu kouknu do očí a vím, že má toho dost. Vždyť nás vytáhl celým nástupem až sem. Beru motyky, dívám se na ně a čekám, že snad někdo něco řekne. Nic. Tak já jdu, říkám. Zase nic. Je k......á zima. Šrouby nešrouby, čekám až se trošku zahřeju a tak prvního rusáka dávám zase až na řvaní zespoda. Tak jo už je tam. Haleluja. Beru motyky a fičím dál. Další místo druhý rus. Říkám si jak to jde skvěle. To jsem neměl. Třetí nejde zašroubovat. Beru to z nadhledem a hážu ho nechtěně dolů – sviňu tupou doprovázím ho v jeho letu řevem -bacha padá šrůůůůb. Stojím, nestojím, ruce nateklé jak Pepek námořník do nohou mě chytá Elvis a vypadá to, že asi padnu, dávám rychle do motyky odsedku a sedím. Je mi dobře ale vím, že dneska už to čistě nebude. Vyklepu všechno co můžu. Beru znova zbraně bez poutek (jak jinak můj drahý příteli Skobo) a říkám si, že kdybych měl poutka, nebyl bych dneska určitě tak daleko. Jsem zase zmrzlý na kost, zasněžený od prachovek ale šťastný, že jsem tady. Zasekávám na vylezu a hledám na hodně ukloněné plošině nějaký štand. Jdu ke skále logicky vlevo, ku...a ale je tu sněhu. Nic. Juknu vpravo a nelogicky cca 10 m na skále vidím spásnou smyčku. Dobře, že máme 60 m. Padesátka by nevyšla ani náhodou. Traverzuju po prsa v tom bílém svinstvu a říkám si, že jak to ujede, tak si budu vyčítat, že jsme pod vylezem nedal ten šrub. Hypnotizuju tu malou smyčku na dosah. Dvakrát opatrně natahuji cepín, abych na ni marně nedosáhl. Zdá se mi, že to už ujíždí, a tak vytáhnu ruku z ramena a konečně držím. Cosi odjelo, ale lavina to nebyla. :-). Štanduju a řvu na Páju, že má zrušit. Není pochyb o tom, že v té vánici není nic vidět natož slyšet. Na řadu přicházejí signály taháním přes lano. Za chvilku je u mě a já oceňuji, že se s tím nedrbal. Mluví něco o tom, že je tady určitě 4. Jsem zase na kost. Nevadí mi jeho řev, když jeho ruce přicházejí k sobě. Říká, že nechal šrouby pro naši druhou dvojku. Slaňujeme a necháváme kluky ve stěně bojovat samotné. Chvíli na ně i možná čekáme, ale taková zima (-18) a vítr, který to umocňuje, nás vyhání od nástupu. Pája mě ještě vede pod nástup LOMNICKÉHO ĽADU na kukandu. Sněhu je moc. Pája – na sněžnicích je pro mě nedostižný. Stojíme od něj už asi jenom 100 m, ale nevidíme ho. Je pořád nechutný nečas. Jsem zase po pás. Po kolikáte. Už ani nevím, jak z toho. Nemám chuť zapadat znova. Rozhodnutí je jasné. Vracíme se do chalupky. Slivka, vodka, hořec, rum oslavují naše počiny znova a znova. Někdo bere kytaru, slyším libé zvuky, pak veselé halekání a nakonec podléhám únavě a drápu se na pokoj. Ještě než usnu slyším někoho hlásit ranní průser skialpinistů ve Velké studené v dolině. Blbě se mi usíná. Beru telefon a píšu domů, že jsem ok.
Neděle 17.2. Ráno to je věc. Je neděle a po dvou dnech je parádní počasí. Sice zima ale slunko a takřka bezvětří. Nádhera. Co teď. Rob je fuč, Pája bude spěchat neb to má hodně daleko domů, naštěstí je ve dveřích Bratránek – Honza Ondruš a háže do placu moji čtvrtou víkendovou průbu ZAHRÁDKY. Máme to po cestě, není co řešit. Rychle balíme, Bratránek fičí na skialpech, já frčím po svých. Mám ztrátu jen 4 min. Čeká na mě u odbočky z chodníku a hlásí, že tam budem za 10 min. Měl pravdu, všichni říkali, že to je jenom 500 m. S těma almarama na zádech to bylo 10 min famózního záhulu. Celý mocně zakyselený se navlékám do vercajku. Nastavuji ruku na los, ale Bratránek mě pouští. Jsme v levém variantu, jdeme středem. Nic kolmějšího ani těžšího tam už fakt není. Je zajímavé, jak tam dneska ty šrouby nechtějí jít. Rus né, Raveltik né, Grivel né. U čtvrtého šroubu v polovině cesty mi to fakticky došlo. Všechno co jsem měl - síla, radost, odvaha - je pryč. Z posledních sil dělám ve stěně štand, usedám do sedáku a ve svisu volám na Bratránka ať hejbne kostrou, že toho mám dost. Dává si pár dřepu a dvakrát běh do kopce u nástupu a jde na to. Jsem alibisticky rád, že to tak vyšlo, protože je taky zmrzlý a aspoň se lezením zahřeje. Do zahrádek slunko nesvítí. -17 st. nás patřičně prověřuje. Bratránek dolézá ke mně a kontroluje mě jak malého kluka, zda je všechno ok. Má recht, lezeme spolu poprvé. Chvilku odfukuje, ale hned pak mrská nahoru. Jsem unavený a teď poprvé za víkend polezu na druhého. Z letargie mě proberou až Bratránkovy hlášky typu k....a vlez tam ty ruská d.....o. Směju se, zrychluje se mi krevní oběh: Led a sníh mi padá kolem hlavy v jednom kuse. Tuším, že tak jedna malá Tatrovka. Mám ale štěstí všechen bordel mě míjí až na jediný, ten se odráží od stěny a dává direct mé bradě. Maluji led na červeno. Říká se tomu dar za štand, kde neměl být. Tisknu hubu ke stěně, chladím – zabírá to. Po 30 min. slyším vytoužené ZRUŠ. Je to jen v tvé hlavě – povzbuzuji se a vzpomenu na kámoše, jak mu táta říkával: nevadí, že seš blbej, ale musíš si umět poradit. Beru motyky a mlasknu zbytek.
Díky všem. Bylo to fajn.
Dejv – David Fiala HO Baník Karviná
+ cháska z HO Start Ostrava
Uhelné prázdniny II/5, dve varianty, práva a ľavá, Malá Studená dolina, 1 dĺžka, 70-80, chodníkom na Téryho chatu, po výstupu z lesa od Zámkovského chaty vpravo
Trenažér (Sľnečná zákruta), tzv. Ľad na zákrute, na magistrále smerom na Zamkovského chatu, dobrý na nácvik
Cyklistický ľad, II/4 až 5, ľavá časť Malej Žltej steny, Malá Studená dolina, 1 dĺžka, 27. 1. 1980, B. Mrozek - J. Leska, pravdepodobne voľne
Zahrádky, Ľadopád v záhradkách, II/5, 80 m, asi do 90
asi 10 minút od Hrebienka smerom do Studenej doliny, pri lavičke odbočiť doľava smerom na Slavkovský hrebeň