Mount Earnslaw je druhým nejvyšším vrcholem národního parku Aspiring na Jižním ostrově Nového Zélandu.

Vrchol není tak poutavý jako jeho vyšší kolega Mount Aspiring (3027 m), nicméně o co „škaredější“ je normálka severní stěnou, kterou jsme si pro výstup vybrali, o to lepší jsou výhledy z poměrně velmi prominentního vrcholu. Třeba na zmíněný „Matterhorn Jižních Alp“ (tak místní lezci nazývají Mt Aspiring) nebo, pokud máte štěstí, i na zhruba dvě stě kilometrů vzdálený Mt Cook.

Je přelom února a března, tedy novozélandské léto v plném proudu. To v praxi znamená, že je sice stále docela pěkně, ale tu a tam ne příliš vysoko v horách nasněží a najít mezeru dobrého počasí na lezení je trochu oříšek. V oblasti Central Otago , kde už čtvrt roku žijeme, sice prší zřídkakdy, na hlavním hřebeni Jižních Alp, vzdáleném jen několik desítek kilometrů od nás, je ovšem situace opačná. Srážky chodí totiž od západu – od Tasmánského moře – a rády se na hlavním hřebeni zdrží, pokaždé když mají cestu. Což je v podstatě neustále.


Majitel lokálního malého (ale dobře vybaveného) outdoor obchodu nám ušetřil asi tři hodiny otravné chůze údolím
foto by © Martin Skuhravý


Na úpatí Kea Basin
foto by © Martin Skuhravý


Na úpatí Kea Basin, vrchol Mt Earnslaw se ztrácí v mraku
foto by © Martin Skuhravý


Bivak nad Kea Basin je nejlepší místo, na kterém jsem kdy spal
foto by © Martin Skuhravý


V bivaku nad Kea Basin
foto by © Martin Skuhravý

Hory, hory, všude jen hory

Mt Earnslaw jde od auta na vrchol a zpět zvládnout i za dva dny, pro nás by ale 30 kilometrů pěšky a 2300 metrů stoupání a následného klesání bylo víc utrpením, než radostí. Běžně je zapotřebí tři dny plus rezervu na počasí a přesně tak máme náš výstup také naplánovaný. Slepé silnice na Novém Zélandu nejsou výjimkou a tak nikoho nepřekvapí, že 50 kilometrů dlouhá asfaltka klikatící se nad břehy ohromného jezera Wakatipu končí uprostřed hor. Těsně před setměním sjíždíme na šotolinu a ještě dobrou půlhodinku dojíždíme až do posledního místa, kam se přes několik menších brodů dostáváme bez problému i s náhonem pouze na přední nápravu. V plánu je ráno projít údolím řeky Rees a přespat na východním úbočí Mt Earnslaw v jednom z několika skalních bivaků, které by dle našich informací neměly být těžké k nalezení.
Pochod nekonečným širokým údolím je něco, čeho si na Novém Zélandu každý horolezec užije do syta a je na každém, jak se s tím vypořádá.  Příroda je nádherná, lidí v horách poskrovnu, ale maršruty údolím mě asi nikdy bavit nezačnou, tím spíš, že ve většině případů je nejjednodušší cesta zpět k autu opět tím stejným údolím.
V případě Mt Earnslaw se na nás ovšem usmálo štěstí. Ráno u snídaně kolem projíždí terénní Toyota, bez zaváhání ji zastavuji a ptám se řidiče, kam mají namířeno. Štěstí je na naší straně, řidič je majitelem nedalekého outdoorového obchodu a jede přímo pod kopec, vyzvednout horského vůdce s klienty, kteří ten den sestupují z vrcholu. Jupijej! Cesta údolím tentokrát nejen že není otravná, ale klidně bych si to dal ještě jednou tam a zpět. Koho by nebavila jízda kamenitým korytem mohutné řeky a několik metr hlubokých brodů?




Mapa

Většinu si toho ale stejně musíme odšlapat sami. První pauzičku při stoupání dáváme u  Earnslaw Hut .  Je to stará lovecká chata, nabízející jen to nejzákladnější. Čtyři pelesti, krb, špalek a sekera. Chata je trochu ponurá, v oplechování je bezpočet děr, ale jako ochrana před žíznivými muchničkami „sandflies“ po dobu svačiny posloužila, stejně tak, jako by nejspíš posloužila i pro nocleh. Na vrchol je možné vyrazit i odsud, nicméně je nám jasné, že čím více si toho odbudeme dnes, tím méně toho zbyde na zítra.

Bivak v orlím hnízdě

Pásmo lesa končí asi patnáct minut chůze nad chatou a na rozhraní vyššího porostu a luk snadno nacházíme dva parádní bivaky pod skalním převisem. Je v nich ohniště, dřevo a dokonce i základní nádobí. My ale pokračujeme ještě dále, chceme se pokusit najít nejvýše položený bivak přímo uprostřed Kea Basin, na jejímž úpatí leží zmíněné dva bivaky. Kea Basin je v překladu něco jako „Koupelna papouška Kea“ a musím říct, že název sedí. Ze skal nad námi padají desítky vodopádů, které ke koupání přímo vybízejí. Kdyby ovšem člověk už předem nevěděl, že teplota vody zrovna na koupání není. A proč papušek Kea? Když asi o hodinu později konečně dorazíme k našemu bivaku na skalní římse, navštěvuje nás právě papušek Kea. Není pro nás žádným velkým překvapením, ale ani potěšením. Potkali jsme ho už dříve na ledovcích pod Mt Aspiring a až na poslední chvíli jsme zachraňovali ešus plný vody (!!), který se pokoušel ukrást. Trochu se bojíme, že v době naší nepřítomnosti nám Kea zničí nebo odnese věci. Batohy neseme na vrchol a nemáme kam schovat spacáky, karimatky a další vybavení, které zůstávají v bivaku. Papoušek je tedy vlastně jedinou potenciální nepříjemností (i když je nádherný a těsně pod ledovcem je fakt exotický!), na jinak nejdokonalejším místě, na kterém jsem kdy spal. Bivak je ve strmé stráni s výhledem na vodopády, ledovec ve východní stěně Mt Earnslaw, údolí řeky Rees, podél které jsme předešlý den kráčeli a hřeben Richardson Mountain na opačné straně údolí, zčásti zahalený v oblacích.

Povinný restday

Protože neznačená pěšina mezi Earnslaw Hut a bivakem se místy ztrácela v trávě, pro jistotu ještě po večeři vyrážím vzhůru, našlápnout si trasu k ledovci, abychom další den ráno po tmě nebloudili. To se nakonec ukazuje jako zbytečné – ráno se budíme do mlhy, oblačnost se přes noc usadila a mrholí. Je možné, že bychom cestu na vrchol našli, co bychom z toho ale v té mlze měli? Místo vrcholového dne si dáváme den flákací, což v tomto případě vůbec není nic špatného. Přes den se oblačnost trochu trhá a tak lebedíme ve spacácích, čteme si místní trampský časopis Wilderness a kocháme se výhledy, kterých se nedokážeme dostatečně nabažit ani čtyřiadvacet hodin po našem příchodu. Další den ráno naštěstí vstáváme do oblohy plné hvězd a přes menší ledovec
Birley Glacier,  pádíme vzhůru do sedla Wright Col, kde se jinak také nachází bivakovací bouda (Esquilant Bivvy Hut) pro několik osob, jev na Novém Zélandu nepříliš častý.


Suťovisko nad sedlem Wright Col (hi res)
foto by © Martin Skuhravý

Severní stěna, v jejímž středu vede normálka, je dost škaredá. Asi dvě třetiny tvoří strmá suť a zbytek skála, jejíž kvalita nestojí za řeč. Hned co se přes suť dostaneme k popolézání po prvních skalách, naplno doceňuji dobrou viditelnost, kterou na výstup máme. Stěna je docela nepřehledná a i když lezení není obtížné (nejtěžší místo několik metrů asi 2+, zbytek 1-2), bude prima cestu zpět hledat s viditelností větší, než na konec cepínu. Posledních pár metrů k vrcholu vede po skalnatém hřebínku, na kterém konečně vidíme i na západní stranu hory, tedy směrem k Tasmánskému moři, národnímu parku Fiordland a jezeru Wakatipu, podél kterého jsme pod kopec přijeli. Je krásně vidět, jak se od západního pobřeží žene oblačnost, která se zastavuje na kopcích okolo nás. Je jen otázka času, kdy se mraky přehoupnou na naší stranu a budeme opět zahaleni v dešti. Na sever je krásně vidět pravidelný jehlan Mount Aspiring a v dálce z mraků vykukuje i sotva zřetelný Mount Cook. Paráda!


Vrchol! Jedinou lezeckou pasáž jsme bohužel zapomněli vyfotit a díky mé nešikovnosti není ani na videu (hi res)
foto by © Martin Skuhravý



foto by © Martin Skuhravý

Na vrcholu sedíme přinejmenším hodinu, kocháme se tou nádherou a sledujeme první obláčky, kterým se daří proklouznout na východní stranu hřebene. Při sestupu se nám nejspíš daří najít trasu normálky a tak se vyhýbáme většině lezení. Téměř celou dobu jen kličkujeme po skalních rampách a v suti, až dojdeme ke klíčovému místu, které z čiré pohodlnosti na jednu délku slaňujeme.

Pohled z vrcholu skrz východní stěnu do údolí řeky Rees
foto by © Martin Skuhravý

Když odpoledne přicházíme zpět do bivaku, trochu si oddechujeme – papoušek Kea se k našim věcem neodvážil (při jeho první návštěvě jsem mu decentně pohrozil letícím kamenem). Původně bylo v plánu krátce si odpočinout a vyrazit o bivak níže, ale čtrnáct set metrů převýšení v nohách je znát a tak nakonec v bivaku uprostřed vodopádů zůstáváme ještě třetí noc.


Z Wright Col západním směrem. Výrazný vrchol Pluto Peak je pro otrlé přístupný i bez lana - z opačné strany (hi res)
foto by © Martin Skuhravý


Krátce po opuštění skalního bivaku ve výšce cca 1400 m

foto by © Martin Skuhravý



foto by © Martin Skuhravý


I když to teď nevypadá, cesta podél Rees River občas byla trochu komplikovaná, kvůli bažinám. Někdy nás močál zdržel i patnáct minut: bahno po kolena nebo i více!
foto by © Martin Skuhravý


Panorama z vrcholu směrem k severu. Vrchol na obzoru v pravé části fotografie je Mount Aspiring, který jsme nevylezli o Vánocích (hi res)
foto by © Martin Skuhravý


Earnslaw -zdalky: Mount Earnslaw (kopec v mracích vpravo) z asi 40 kilometrové dálky, foceno od jihu (hi res)
foto by © Martin Skuhravý


V průvodci Queenstown Rock, Ice and Mountain najdete nejen výstupy na vrcholy, ale také spoustu skalního, ledového a mixového lezení (hi res)
foto by © Martin Skuhravý

Roční období

Na Mt Earnslaw se podnikají i zimní výstupy, bude to ale tak trochu malá expedice: dlouhý nástup z údolí, které nejspíš nebude mít dost sněhu na lyže, hledání cesty v lese a lavinami ohrožené svahy Kea basin. Jaro a začátek léta je ideální z pohledu podmínek, kdy suťová pole vystřídá firn a tak bude normálka severkou příjemná kombinace strmého sněhu a krátkého lezení. Začátek léta ale znamená více deště a nejistého počasí. Konec léta (konec února – duben) znamená stabilnější počasí (ale na třídenní okno dobrého počasí si musíte trochu políčit) a s výjimkou traverzu Birley Glacier je celá trasa bez sněhu.
Nejlepší předpovědi počasí se mi zdají na webu Metsetvice.com, nicméně cca v 50% případů nebo i častěji nevyjdou. Často nezbyde, než si vzít jídlo navíc, vyrazit, a případně jednu či více nocí posedět v bivaku/chatě.

Vybavení

Celoročně je potřeba jeden turistický cepín a turistické mačky, na jaře a v zimě se severní stěna leze se dvěma cepíny, použití šroubů bych nepředpokládal. Je třeba dát si pozor na to, že i v létě může napadnout docela hodně sněhu a podmínky se do druhého dne drasticky změní.
My jsme na letní výstup měli 1x 60 m ½ lano, mačky, cepín, helmu (nutná!!!), několik smyc, friendy velikosti 1-3, sadu stoperů, 2 expresky a několik šroubovaček. Nepoužili jsme z toho kromě lana, maček a cepínu nic, ale vzal bych si ten samý vercajk i příště. Cestu, obzvlášť ve zlém počasí, ztratíte snadno, a pak se vše výše uvedené bude velmi hodit.

Průvodce, mapy, navigace

Mapu 1:50 000 dostanete v nejbližším DOC – Department of Conservation, tedy v Queenstownu. V témže DOC vám také obsluha k nahlédnutí půjčí průvodce po místních kopcích, kde doporučuji dobře nastudovat především cestu ze sedla Wright Col na vrchol.
Pozor, všechny bivaky jsou v mapě zakreslené špatně, nicméně první dva, nižší, nelze minout.

Varování

Po cestě k bivaku je nutné překonat řeku Rees a to typicky novozélandsky, broděním. Za dobrého počasí voda sahá po kolena, ale po dešti hladina velmi rychle stoupne do úrovně, která je pro brodění životu nebezpečná. Nejen zde, ale všude na Novém Zélandu, brodění řek věnujte patřičnou pozornost, a pokud se vám brod nezdá bezpečný, v žádném případě se o něj nepokoušejte. Místní trampové všechny řeky bez výjimky brodí z bezpečnostních důvodů v botách (jako fakt!!).
Do hor nestačí mobil, jako na většině míst v evropských Alpách, protože pokrytí signálem je dost slabé. Vyplatí se nosit s sebou PLB, tedy Personal Locator Beacon. Je to krabička s GPS čipem schopná přes satelit vyslat nouzový signál místním záchranným složkám. Většina místních trampů PLB používá a je na něj spoleh. Koupit lze cca za 5 – 10 000 korun, případně půjčit od 80 Kč na den.

Láká vás vyrazit na Nový Zéland?

Nový Zéland je super destinace jak pro cestovatele, horolezce, tak i pro ty, kteří by rádi vyrazili na první velkou cestu. Domluvíte se tu (pochopitelně) anglicky, vše je podobné jako v Evropě (vlastně ještě daleko jednodušší) a kopců a skal je tu na několik životů. Jen je v horách třeba počítat s tím, že pohyb v nich není tak jednoduchý, jako u nás v Alpách nebo Tatrách. Při plánování výstupů se budete potákat s nedostatek informací, chat není pod kopci dostatek a když už pod kopcem nějaká je, má kapacitu jen několik osob (bez chataře). Zato je to více dobrodružné!
Česká republika se účastní Working Holiday Scheme, v rámci kterého ročně může vycestovat 1200 Čechů do 35 let. Abyste roční pracovní vízum dostali, musíte si o něj zažádat na stránkách Immigration.govt.ny. Podmínky pro účast v programu jsou více méně zmíněný věk a později pro přicestování do země také doložení dostatečného finančního obnosu pro pokrytí životních nákladů do začátku, tedy asi 70 000 Kč. No a hlavně musíte být rychlí, kvóta se otevírá předem určený den a hodinu v březnu 2016 (akorát před několika dny byla otevřena kvóta na 2015) a během několika minut je plná.



Zdroj:
Další články z našeho působení na Novém Zélandu, kam jsme před třemi měsíci přijeli na rok v rámci Working Holiday víz hlavně kvůli horám, se pokouším dávat na blog korunazelandu.explore.cz, menší zprávičky a občas nějaké fotky nebo video na náš Facebook (facebook.com/korunazelandu) – to kdybyste hledali více inspirace pro seknutí s prací či studiem!