Sedě na vršku a dobíraje v lenivých kvantech poskakující lano, mívám dosti času na rozhlížení se po okolí. A okolí bývá téměř vždy rozhleduhodné. Oči se těší plochami zelených lesů, zlatých a hnědých lánů, žlutých řepkových polí, červenými střechami vzdálených vesniček, stříbrnou hladinou Labe i šedivými siluetami skal. Zážitek nad zážitky.
Ale vždy se mi do myšlenek vkrádá pocit, že to není vše, že to samo o sobě by nemohlo stačit. Jak neskromný a vůči krajině nabízející tak úchvatnou scenerii nevděčný lidský rozmar. Při hledání důvodu, proč vlastně blaží ta soukromá chvilka na vrcholu a co je tím nosným pilířem, o který se opírá duše lezcova, musím přiostřit zrak a přiblížit kontury trochu blíže.
Náhle se vyjeví obrysy Bloszstocku, Falku, Pfaffensteinů a dalších známých míst a spojují se do pomyslné plastické mapy. Ale ani nyní ještě není zodpovězena otázka, kde jsou všechna ta místa tak potřebná pro uspokokojení nenasytných chtíčů. A jsou tu někde vůbec? Vždyť jich skoro nevidno. Při dalším přiblížení už téměř celé zorné pole vyplňují stěny. Chtělo by se zvolat přihořívá, ale ještě chybí kousek, kousíček. A pak, pak už oči vyhledají první kruh, a o něco výše další, a ruce osahají skálu a v hlavě už se rojí způsoby jak se odlepit od země. Ještě se pokochat stránkami průvodce, ztotožnit psaná slova se skutečností, a s radostí zjistit, že kousek vedle vede další cesta. A proboha, na sousední věž zase jiná. A věží jsou stovky a cest tisíce. V ten moment je člověk pohlcen. Z velkého výhledu na počátku, který lezci nenabízel zdánlivě nic, se náhle stává ráj nabízející více než se dá unést. A takhle nějak je to přece zapsáno v povaze lidské, mít více než se dá zvládnout, ne?
Příležitost vychutnat všechno krásno musí být prostě a jednoduše propojena s chyty v rukou, stupy pod nohama a hlavou v oblacích. Pak je prožitek úplný. Někdy jde všechno jako na drátkách a jindy se selanka změní na boj o život. A to už se pomalu dostávám k jádru dnešního dílu. Občas se záměr přelézt nějakou cestu změní v dobývání, za které by se nemusel stydět ani Caesar. Z pohledu současně sportovního se z takového zážitku málokdy vyklube hodnotný výkon, ale právě Sasko dovolí mít radost i po podobném přelezu. S Jehlou jsme si jeden užili při nedávném Máji v Sasku.
Věž Teufelspitze na Affensteinech a zejména její údolní stěna s cestou Talseite za IXc bez postavení mě lákala už odjakživa. Právě Máj se výborně hodil pro její přelezení, protože se našli i ochotní fotografové, kteří mohli využít výjimečné polohy věže stojící v hlubokém úzkém údolí. Z protější strany údolí ve výši vrcholu Teufelspitze se přímo z turistické cesty nabízí pohled na celou její údolní stěnu. Talseite vede trhlinou na úpatí stěny, stěnou, zahnutou širokou spárou, pak kus při pravé hraně, zpět do stěny do další široké spáry ubíhající doprava opět na hranu, po ní až pod vrcholovou hlavu, vodorovný traverz doleva a na vrchol. Popis jedna báseň.
Protože jsme ale nechtěli jen tak obyčejně vylézt na vrchol, zvolili jsme si variantu Sympathie mit dem Teufel za Xa, o které jsme nevěděli nic. Výstup trval pět hodin, nijak mi ke cti neslouží, ale pamatovat si ho budu nadosmrti. Až ke čtvrtému kruhu nebyl větší problém. Nástup v pravidelném kruhovém žlabu při pravé hraně údolky byl sice zajímavý a trochu i nejištěný, ale zdařil se. Dolez ke třetímu z police přes převis také nebyl tak hrozný jak se tvářil. U čtvrtého kruhu všechno skončilo. Přitom tři metry nad ním byl balkon jako hrom s pátým kruhem a vypadal takřka na dosah. Nebudu prozrazovat klíč tohoto "dosahu", ale věřte, že po dvou hodinách pádů a skutečně nejrůznějšího zkoumání jsem to nevzdal jen proto, že na mne Jehla zezdola volal: "Přece to nevzdáme!" A to tam celou dobu stál v šikmé zamešené stráňce, skoro nic neviděl a jistil. Řešení se nakonec našlo, ale balkonek padl za cenu naprostého vyčerpání. Ale spravedlivě musím přiznat, že kdybych na ten správný fígl přišel dříve, mohl jsem si tu kalvárii ušetřit. Co není v hlavě ... se tam prostě musí objevit. Na balkonku je asi třiceticentimetrová vrstva hlíny s vřesem, zpoloviny uříznutá a odstraněná, aby byl kraj čistý a dolezuzpůsobilý. Pokud si nějaký dobrák očistí i zbytek, pravděpodobně nedosáhne na pátý kruh a už vůbec ne do díry vlevo nad ním, stěží dosažitelné i teď.
Další pouť už byla totožná s originálem Talseite. Dolezli jsme do ní u jejího třetího kruhu. Od něj docela lehkým terénem se spoustou děr lehounce vpravo. Další problém o obtížnosti maximálně VIIc nastal při dolezu ke čtvrtému kruhu. Držíc dolní konec šikmo doleva vzhůru ubíhající police, asi deset metrů nad kruhem bez jištění, se musí udělat takové ty nejisté kroky bez chytů a postavit se. Jeden nikdy neví jestli má dát nahoru levou nohu pak hýbnout zády a ruku vzepřít anebo pořadí pohybů zpřeházet jinak. K dispozici má jen jeden pokus. "Panebože, proč ten blbec Arnold nedal ten kruh už tady, to bych se ani nezastavil.", říká si. Takže po půlhodinovém sbírání morálu hup a hop a, jak je to snadné, cvak čtvrtý kruh. "Ještě, že ho ten dobrák Arnold dal až sem, protože tahleta stěnka je tedy pěkně vypečená.", říká si o chvilku později při dolézání do šikmé spáry. Zbytek cesty se dá vylézt, i když traverz v římse pod vrcholovou hranou z pravé hrany na levou má pěknou expozici.
No a naši Sympathii mit dem Teufel (30.7.1988, Jürgen Höfer a spol.) lezl naposledy v roce 1993 Uwe Richter, autor mnoha krásných moderních desítek, a byl tehdy třetí, kdo ji přelezl. Vzhledem k té dlouhé odmlce o ní před kamarády asi moc hezky nemluvil.
Zase nádhermej článek, Jardo a pěkný fotky. jen by mohly bejt o štych tmavší.
Jo, Arnold to prostě v rajbasech umí, a nejenom v nich. Jednou jsem ho viděl dělat cestu ve Schrammsteinech, tuším Sonnennwendkante IXc. Po přelezení těžké stěnky od (posledního) kruhu se cca 4m nad kruhem na začátku rajbasu zastavil, otočil se na jističe a chvíli s ním rozprávěl jak se to leze, a to skoro čelem do údolí. Pak udělal pár kroků přes další stupeň, to všechno bez smyčky, a v polici už takových 8 až 10m nad kruhem začal něco montovat. Škoda, že mi pak došel film.
Absolutní klid a přehled mistra.
Tak na žádost Jardy jsem přechodníky opravil. Prý kvůli tomu byl v minulých dvou dnech absolvovujíc extra rychlokurs českého jazyka za účelem stajíc se mistrem přechodujíc přechodníků.
ještě k následující větičce - perličce:
"Držíc dolní konec šikmo doleva vzhůru ubíhající police, asi deset metrů nad kruhem bez jištění, se musí udělat takové ty nejisté kroky bez chytů a postavit se."
tady to zasluhuje menší větný rozborek. jednak je v té větě nějaká ta čárka navíc, a druhak je potřeba si uvědomit, co je tady vlastně podmětem, ke kterému nám ten přechodníček patří - a to jsou kroky (a tedy množné číslo - a tedy držíce), ale pak tady máme trošičku logický problém, jak se nám ty chudinky kroky mohou držet. takže závěrem bych navrhoval překopat celou větu tak, aby nebyla zvířecí.
a nakonec - tenhle článek mě zase totálně dostal, dokonce jsem v tom okouzlení udělal tři shyby - to by v tom byl čert, abych tu svoji výkonnost z těch šestek nepozvedl k nadoblačným výšinám.
Já bych to nechal. Samozřejmě jde hlavně o úžasný, všestraně náročný výkon. Nu, vzhledem k tomu, že se nejedná pouze o zážitek sportovní, je možná i pochopitelná potřeba stylisticky čistého podání. Ale právě ty odchylky od normy tomu dávají živost. To je ale můj pohled...takže samozřejmě mimózní...:)))))
Já bych tu větu:
Držíc dolní konec šikmo doleva vzhůru ubíhající police, asi deset metrů nad kruhem bez jištění, se musí udělat takové ty nejisté kroky bez chytů a postavit se...
pozměnil takto:
Držíte dolní konec šikmo doleva vzhůru ubíhající police asi deset metrů nad kruhem bez jištění a musíte udělat takové ty nejisté kroky bez chytů a postavit se...
A již držíš dolní konec
doleva, po vzhůru ubíhající polici musíš jít
Je bez jištění, však nevadí to, jsi-li borec;
kroky bez chytů udělat, a pak se postavit!
:)))
To je pozitivní zpráva, díky, ale raději na Jardovu žádost, protože jinak by se mohlo stát, že půjdeme po nábřeží Engelse kolem Divadla Národa a bude to vítezství Pyrrhy, (dříve Pyrrhovo vítěźství :-)), abych trochu citoval Cimrmany.
Se z toho deseti-, pěti- a trojbojaře vyklubal docela obstojnej monolezec. Kam si teďka lepí PowerBary? Předtim to možná vozil na štangli vod silničky (to sem viděl na jedný fotce z Ajronmena), teď si s těma tyčkama možná depiluje lejtka.
Ono to bylo malinko jinak. Jarda je totiž slušňák…V jeho podání: “Přece to nevzdáme“ ve skutečnosti znělo spíš nějak „Kurva, koukej ten boldr udělat, protože já na tu věž chci a ty mě tam dostaneš !!! Tak dej ještě pokus ať můžeme zaškodit v gipfelbúchu“. Jarda na to: „Tak jo, ale poslední“. No a zrovinka to smahnul. Já totiž neměl moc co vzdávat. Jištění zas tak namáhavý není a jelikož bych se bez Jardy na takovou věž dostal bůhví kdy, tak bych jistil klidně další 2-3 hoďky :-). Ten den jsme si tradičně naplánovali minimálně 6-7 cest, ale tahle megawega nás vysála tak, že jsme dali sváču a upalovali do bivaku… Jardo díky.
Papouši, deseti- jsem nedělal. Další kouli bych už neunes´, natož abych s ní někam házel.. Místo PowerBaru používám něco jinčího…, ale ne v Sasku.
Asi tušim, vo co de, ale váhám, jestli to mám vyslovit. Chceme další kilo komentářů? Klíčová slova debat o více než sto komentářích: m.......m - b....k - o......ř
Kluci dobrý, cesta je fakt nádherná. A skvěle dlouhá. Když se k tomu přidá, že místy to nebylo vůbec zadarmo, tak se nedivím, že vás pěkně vysosla.
Jehlo, zajímalo by mě, jak jsi přelezl to místo, kde Jarda padal, jako druholezec. Jestli když jsi věděl, jak na to a měl lano shora, to bylo skutečně mnohem lehčí. Taky bys tu fintu mohl prozradit, když Jarda dělá Fučíka.
Jestli nakonec Jarda se neuchýlil k trikům nás, lezců "pochoďáků" a "rozlejzeček"! Tedy například" Držení chytu zaháklou bradou nebo i zuby, lezení na tření celým tělem, nebo alespoň vším tělem které dostaneme nad převis...? :))
... na skále dobíraje a na pohlaví muž v průkaze vyznačené hledě, přec babou se cítě, s obdívem k skutečným Mužům skal pískových zůstávaje...jsem! Hore zdar! j.
Ackoliv nevidivse do Hopich skatuli se mi zda ze spagat vod lanexu nakonec dostane klasik. [Hele Jardo ses klasik?:):)] Tohle lezecko-literarni dilko je proste kvalit nejvyssich.
No, jestli jsem poslouchal Hopa nad pivem v ústecké Medůze dobře, tak do Teplic už jedna ropa od Lanexa zamířila. Navíc si jich tu nevážijou (jukněte na poslední díl ČAO njůz a skřeky anarchisty L.Ch.)
Drahý JirkoS
Ať už lezu s Koťasem nebo s Jardou, dopadne to většinou asi takhle: tam kde oni lezou, já lezu jakž takž. Kde přemýšlej, já funím. Kde oni funí, já padám. Kde oni padají já krutě boldruju a pěkně si posedím. A kde oni sedí nějakou tu chvilku, tak tam to mám většinou na dýl… Takže si asi dovedeš představit, jak jsem dopad v místě, kde Jarda pobyl přes 2 hoďky, funěl, hekal, padal, lítal a dokonce i nadával. No uznej: ničil by sis bříška na jednoprstovkách na čtvrt článku ? To je přece holý nerozum. Jarda hold musel trochu líp dobírat. Já bych to samozřejmě přelez...,ale přece nebudu zdržovat jako on… :-).
Přiznávám, s přechodníkem mi to prostě nevyšlo. Už mě prosím ušetřete, uši jsem sklopil.
Ta finta u čtvrtého kruhu spočívá v tom, že se pravá ruka nezvedá vzhůru tak jako na třetí fotce, ale z chytku za hranou si jen poskočí o něco hlouběji za hranu. Pak se jde vzhůru levou rukou. Před tímto místem jsou ale ještě asi tři kroky za droboučké chytečky, jeden z nich hodně natahovací, zvedání nohou do neviditelných stupů někde pod břichem a taky lýtko na tření za hranou. Po tomto místě ještě několik rajbáskových krůčků na balkónek. Tak teď už je vše jasné ne?
Smyčky jdou všude , kde je třeba, jen ten dolez ke čtvrtému kruhu samotné Talseite je opravdu naostro.
Lano při přelezu je skutečně červený Lanex od Lezce. Jsem s ním velmi spokojen. Pravda ale je, že letošním intenzivním válčením na písku už nevypadá jako nové a nevím jestli přežije sezonu. A to se střídáme s Jehlovou novou Edelridkou (myslím) a její osud bude asi totožný.
A díky za komentáře. Písku čest!
Tak už vim jak! Teď to ještě umět a jdu na to...:))) Když už je to tak dokopce, měl by tam být chytík na ruku po loket! Také se obávám, že pod pojmem neviditelných stupů, si představuješ něco jiného, nežli já, tj. stup, na kterém nejde stát celou tlapou...:)))
Ech! Učitelé rigidního ducha! Nepřesnost? Skvost z hlouby duše podaný na bystření fantazie!!! Přesnost gramatická není důvodem našeho bití a není třeba jí mýt!!!
Jak jen želím toho, že jsem nebyl důslednější a nechal se donutit k, byť jen občasnému, navštěvování školních škamen až do 15 let věku!!! Pedagogové! Znám! Oba rodičové moji, i žena má! Však nedosti tomu! Okolí je prostoupeno učiteli, převlečenými za pracovníky v lékařství, pohostinství, masových médií a občes se najdou i na skalinách! Ti nejsou schopni se smířit s tím, že používajíce sám sobě, na sobě, přechodníku takového, naznačuji jen povojnost svoji! Stejně, jako že mé časté "vyděl jsem", je jen vijádřením hlubokých souvislostí verbální a vizuální složky percepce. Tak prosté!!!
Hraješ si Jeníku sice na literáta, očividně se snažíš jazykem svým účinu Vančurova Rozmarného léta dosáhnouti, leč snažení tvoje pouhým odvarem jest a originálu nedostižného ani zdaleka nedosahuje, neb spisovatelů dobrých jestiž šlakovitě málo, avšak jsou.
Dílo sice ze srdce a duše podané, leč chyb gramatických obsahující, jest jako paštika slavičí na papírovém tácku podaná.
Naprostej vomyl, učitelskej anonyme! Na nic si nehraju-jsem. Nikoliv však literát vančuroidního, vianoidního či jiného typu, nýbrž, právě jen já:))) (PH? II? TF? MM?..)
Chtěl jsem jen podotknout, když už tu byla zmínka, o Lanech a soutěži, že stále je ještě otevřená ( do konce tohoto měsíce a další budou následovat) a zatím, je laťka poněkud nízko. Hodnotí se teda i kvantita. A Jarda aby nedemoralizoval nádhernými články případné další přispěvatele je v jiné kategorii. Abychom si mohli přečíst a shlédnout fotografie z bájných dobývání pískovcových vertikál, je přímo naší povinností nedopustit, aby Jarda neměl na čem lézt. Jardo, jdi do toho a nešetři ho.
Dík za článek s dokumentací (trpělivý(á) fotograf(ka))…, hned se vzpomínky oživí…
Talseite jsem lezl s Davidem letos v dubnu (v plánu byla ovšem už hooodně dlouho…), to je ten výstup o kterém se zmiňuješ, ale své prvolezecké ambice jsem bohatě naplnil dolezem ke 2. kruhu (děsně jsem se bál pod prvním a dost i pod druhým kruhem, to jsou ovšem jen pouhé subjektivní dojmy). Co se Davida týče, nevím jak se bál nahoře on, ale nelíbil se mu dolez spárou na polici vlevo od 3.ho kruhu. (což jsem po chvíli rychle pochopil, neboť hlína a vlhkost ze stromu uprostřed údolky činí již tak milý spárokomín ve výši okolo 10m nad kruhem a sporým mezijištěním ještě líbeznějším). Čtvrtý kruh přelezl celkem rychle a nic neříkal (já si ovšem na ten dolez dobře pamatuji a vůbec jsem nelitoval svého postavení druholezce), ale nad ním volal „dávej pozor“ (ta stěnka je opravdu vypečená, boulder nad policí u 5.ho kruhu také, ale tam se to jaksi očekává). Nakonec to byl 46. výstup od r. 71, což u tak známé cesty není příliš mnoho, poznámka v průvodci „Extrem Klassik, anspruchsvoll“ (všestranně náročné) je odpovídající.
Cesty tohoto typu jsou „dobrodružství se zárukou“.
Vrcholová knížka bude nejspíš jedna z nejstarších na saských i českých vrcholech (například na Friensteinkegelu, asi nejnepřístupnější věži v Sasku, prvovýstup W.Lenk z r. 52, jistě nemnoho výstupů, je knížka z r. 95, což mě - někdy v roce 99 - zklamalo, neboť jsem si chtěl alespoň pár stránek knížky původní ofotit).
O Arnoldovi lze bez rozpaků prohlásit, že je - alespoň od konce 19.století až dodnes - zřetelně největší postavou lezení na písku vůbec (opakované posouvání hranic obtížnosti, výběr linií, osazování jištění, množství prvovýstupů, všestrannost).
Další reakce na výzvu Jardy Maršíka, týkající se Talseite.
Lezli jsme Talseite loni v létě s Karlem Nováčkem a Babuchem. Shoduju se s autorem předchozího komentáře (Ivo) na hrůzostrašném dolezu k 1.K - tam jsem se vybál dost, ačkoli prsty v trhlinkách drží lépe, než to při pohledu zdola vypadá. Ale vracelo by se dost špatně... Nepříjemné.
Další celkem těžké místo je odlez od 2.K, dostat se nohama do šikmého žlabu. Pak kus lehkého lezení na římsu. Následující široká spára pod 3.K (viz Ivův komentář) byla v létě suchá a nebyl to problém, obtížnostně asi tak za V. nebo za VI. - ??? Úsek mezi 2. a 3.K ale táhl Karel Nováček, takže k tomu by se měl vyjadřovat spíš on. Pokud vím, váhal spíš, když měl vyrazit do traverzu ke hraně, kde je 3.K, protože kruh není dlouho vidět. Ale ani traverz není těžký a dalo by se bez potíží vrátit. Jsou tam myslím nějaké hodiny.
Dolez ke 4.K už jsem šel zase já a větší problém, ani psychický, jsem na tomhle místě myslím neměl. Aspoň si nevzpomínám. Horší byla ta zmiňovaná stěnka od 4.K - a smíšené pocity, když jsem dolezl rukama do šikmého žlábku nad stěnkou: nohama už přece jenom kus nad kruhem a na první pohled ten žlab vypadá taky docela zapeklitě. Pak se ale člověk zhluboka nadechne, rozhlédne se, najde nějakou tu skrytou dírku, přebere si, jak to přebrat, a jde to překvapivě dobře.
Od 5.K jsme potupně postavili. I náš výstup byla expedice asi na 4 hodiny a už jsem v téhle fázi neměl moc chuť zatínat se a oplácávat nejistě hranku, která usoluje - dal jsem jen pár spíš symbolických pokusů. Nechtělo se ani Karlovi a Babuchovi. Ten to pak přelezl čistě na druhém. Možná, že kdyby člověk nevěděl, že se tu stavělo, přistupoval by k tomu jinak - ? Kdyby.
No a nahoře se nám pak možná povedla varianta, protože jsem si nezapamatoval popis dolezu. Místo abych traverzoval v římse doleva, cvakl jsem kruh vpravo od hrany a cpal se pořád po hraně, mírně zprava. Bylo to docela blbý a těžký, asi dvakrát jsem tu spadnul, ale pak se tam nějak dosápal.
Každopádně je to i pro mě výstup, kterého si vážím, v rámci loňského lezení utkvěl docela výrazně - i když jsme ho poskvrnili tím stavěním (aspoň je důvod zkusit to někdy znova, až dojmy trochu ochladnou) - a listování knížkou mě potěšilo asi stejně jako Jardu Maršíka.
Zdravím autory "Lezení v Sasku" a chci se zeptat, jestli by neměli zájem o otištění konkrétně tohoto materiálu v časopisu Everest... Respektive mají možnost ti, kteří kdesi "hopkají" a jsou schopni to hodit na papír (počítače), se prezentovat prostřednictvím článků v tomto časáku.
Nazdárek a dík za odpověď. Lída Masa Bob
Registrace
Metodika
lezec.cz
Sedě na vršku a dobíraje v lenivých kvantech poskakující lano, mívám dosti času na rozhlížení se po okolí. A okolí bývá téměř vždy rozhleduhodné. Oči se těší plochami zelených lesů, zlatých a hnědých lánů, žlutých řepkových polí, červenými střechami vzdálených vesniček, stříbrnou hladinou Labe i šedivými siluetami skal. Zážitek nad zážitky.
GPS a mapové aplikace