Poranění a syndromy z přetížení ve sportovním lezení - vznik, příčiny a prevence aneb
Jak si ve zdraví užívat lezení?
Lézt naplno?
...chce většina z nás. Neměli bychom však zapomínat, že lezení jako pohyb není pro člověka až tak přirozená záležitost, jako byla před mnoha lety pro naše předchůdce. S nadsázkou si dovolím poznamenat, že my lezci jdeme proti evoluci. Ale proč ne, když nás to baví!?
Soustředění před lezením
Ve vývoji a růstu lidského jedince se už jaksi nepočítá s tím, že budeme ještě horní končetiny používat ke šplhání. Naše tělo tak na lezení není nikterak zvlášť přizpůsobeno a na to bychom měli vždy pamatovat.
Přesto se člověk lezení jako sportu může směle věnovat a své tělo lezeckým pohybem do jisté míry přizpůsobit na tento druh zátěže. Jistá adaptace našeho těla a jeho částí je alfou a omegou lezeckého sportu prostého zdravotních problémů.
Poranění v lezení
Mají svůj důvod nebo příčinu podobně jako všechno ostatní. V naprosté většině případů si za ně můžeme my sami. Nějaké poranění nebo zdravotní potíže při lezení si nepřipouštíme do doby, než se nám stanou. Pak se teprve začneme zajímat, proč se to stalo a co dělat, aby se problém neopakoval. To už je ale trochu pozdě.
Na druhé straně (pokud pominu úzkou skupinu špičkových sportovních lezců, kde to je se vznikem poranění podobné jako u jiných sportů, když se dělají na vrcholové úrovni) můžeme poraněním a zdravotním problémům v souvislosti s lezením snadno a velmi efektivně předcházet. Vznik poranění je tedy hlavně otázkou osobního přístupu k lezení.
Čistá radost. Tomáš Obtulovič, Východní cesta V, Kočičí jehla, Prachovské skály
Jak na to?
Snahou tohoto dílu není detailní popis vzniku poranění nebo jednotlivých bodů prevence (k tomu se dostanu v dalších dílech), ale snaha o jednoduchý pohled a orientaci v problematice tak, abyste se poraněním a zdravotním problémům snadno vyhnuli.
Vznik
Zdravotní problémy v souvislosti s lezením obecně dělíme do dvou skupin podle způsobu vzniku. Poranění - vznikají náhle a neočekávaně působením zevní nepřiměřené síly, jejíž energie vede k poškození tělesných struktur v rozsahu odpovídajícím velikosti vnějšího podnětu.
Mechanismem může být dynamický krok a neudržení chytu, obdobně dynamo na campus boardu nebo prosté uklouznutí a neudržení chytu.
Např.: přetržení šlachového poutka, poranění postranních vazů prstových kloubů, přetržení šlachy, zlomenina článku prstu v dětském věku. Syndromy z přetížení - vznikají pozvolna působením dlouhodobé nebo opakované zátěže na tělesné struktury (tělesné tkáně jsou tzv. stresovány), kdy dojde k překročení jisté kritické hranice, za kterou již tělesné tkáně působení sil netolerují a jejich kompenzační mechanismy na tento druh stresu jsou již zcela vyčerpané.
V tomto momentě nastupují přirozené obranné reakce lidského těla (zánětlivá reakce) ve snaze zamezit poškození tělesných tkání. Pokud dochází k dalšímu zatěžování už poškozených tkání, ve výsledku to může vést k nezvratným změnám a porušení nebo ztrátě funkce, na které se podílejí. Na každý zdravotní problém následkem lezení je tak třeba dívat se komplexně a věnovat mu patřičnou pozornost.
Mechanismem jsou opakované stejné lezecké pohyby v podobě intenzivního tréninku prostého regenerace a dnů odpočinku. Jednoduše přetrénování určité partie těla, nejčastěji na horní končetině.
Např.: zánět šlach a šlachových pochev ohýbačů prstů, zánět úponů šlach na loketním kloubu, lupavý prst, syndrom karpálního tunelu.
Mezi vznikem poranění a syndromy z přetížení je úzká vzájemná souvislost.
Už z podstaty lezení jako sportu vyplývá, že zdravotní problémy se koncentrují především na horní končetině, a to hlavně do oblasti ramenního a loketního kloubu, předloktí, zápěstí, ruky a prstů.
Postiženy jsou nejčastěji vazivové struktury jako vazy, šlachy, poutka a pochvy, dále je poškozena chrupavka kloubů, přítomna jsou svalová poranění a v dětském věku časté poranění kostí.
Častěji zdravotní potíže v souvislosti s lezením mívají muži oproti ženám. Jednoznačně rizikovější je skupina, která se lezení věnuje delší dobu (více jak 10 let), leze pravidelně na prvním konci lana a cesty vyšší obtížnosti. Zvláštní postavení ve statistice má začátečník nízkého věku udávající velké tréninkové dávky. Do popředí se jako rizikový faktor dostává bouldering.
Kudy nahoru? Zbyněk Dvořáček, Jihovýchodní cesta VII, Prachovská jehla, Prachovské skály
Příčiny
Pokud chceme poznat, co je pravou podstatou všech zdravotních problémů, musíme se blíže seznámit s tkáněmi pohybového aparátu. Přestože kostní, svalová, vazivová a chrupavčitá tkáň se společně stavebně podílejí na pohybové soustavě a na mnoha místech pohybového aparátu jsou v těsném anatomickém nebo funkčním vztahu, jejich možnosti rozvoje a růstu jsou velmi odlišné.
Zatímco sval reaguje na zátěž poměrně rychle a už po několika týdnech tréninku můžeme pozorovat nárůst svalové hmoty, ostatní tkáně pohybového aparátu reagují na zátěž mnohem pomaleji a změny v objemu nebo struktuře u nich budeme detekovat v horizontu let (kostní tkáň - po 1 roce, vazivová tkáň - po 2 letech, chrupavčitá tkáň - po třech a více letech). Hlavní limitací těchto struktur je omezené cévní zásobení, a tedy nedostatečný přísun živin a jejich histologická stavba. Sval má naproti tomu bohaté cévní zásobení s dostatečným přísunem živin a svalové buňky umožňují rychlý objemový nárůst. V krátkém časovém horizontu tak intenzivním tréninkem získáme výrazný nárůst objemu svalové hmoty s relativně velkou svalovou sílou. Tento nárůst však není doprovázen obdobně rychlým rozvojem ostatních struktur, které zůstávají téměř nezměněny. Tento vzájemný nepoměr se podaří překonat až po několika letech pravidelného lezení s přiměřenou intenzitou zátěže.
Nárůst objemu vazivových struktur a kostní tkáně článků prstů je dobře patrný na prstech lezců věnujících se lezení už dlouhou dobu a pravidelně. Jejich prsty jsou mnohem silnější oproti těm věnujícím se lezení jenom krátce. Odolnost a adaptace tkání na zátěž je velice individuální, časově nejednotná a nedá se říct, kdo bude zátěž tolerovat méně nebo více.
Už abych byl u kruhu! Zbyněk Dvořáček, Manželská spára VII, Mnich, Prachovské skály
Rizikové faktory:
Nedostatečně rozvinuté tělesné tkáně pohybového aparátu v nepoměru k intenzitě zátěže a obtížnosti přelézaných cest
Nevyléčený zdravotní problém pohybového aparátu
Vrozené vývojové vady a anatomické abnormality pohybové soustavy
Svalová nerovnováha
Celkové onemocnění - oslabení organismu, snížení tolerance k zátěži
Věk - u dětí a mladistvých, a naopak u starší populace, je riziko zdravotních problémů vyšší v porovnání s dospělými jedinci
Nedostatečné protáhnutí, rozcvičení a zahřátí - studené a nedostatečně prokrvené tělesné tkáně jsou snáze zranitelné
Intenzivní trénink a přetrénování - nevyvážený nebo velmi jednostranný bez odpovídajícího přiměřeného tréninkového plánu a bez odpovídající regenerace
Nevhodné tréninkové metody - campus board, dynamo, obtížné dynamické kroky, lezení se zátěží, extrémní krokové sekvence nadměrně zatěžující pohybový aparát
Nevhodný tvar chytů - některé druhy chytů prsty nadměrně zatěžují, např. vyžadují tzv. závěrný úchop - poslední články prstů jsou zalomeny, dále prstové díry, chyty s ostrou horní hranou
Jednotlivé body prevence vzniku zdravotních problémů následkem lezení logicky vyplývají z jednotlivých rizikových faktorů popsaných v předchozím odstavci. Ideálně bychom se tak měli vyhýbat tomu, co je způsobuje a naopak snažit se o rozvoj toho, co rizika zdravotních komplikací snižuje. Pozvolná a přiměřená zátěž a postupný nárůst obtížnosti lezených cest v delším časovém horizontu působí jednoznačně preventivně v porovnání s intenzivní tréninkovou zátěží a snahou přelézat cesty vysoké obtížnosti velmi brzo. V opačném případě tkáně nedostanou potřebný čas k adaptaci. Zátěži se budou bránit, což se projeví vznikem rozmanitých zdravotních problémů v podobě poranění nebo syndromů z přetížení.
Přímo úměrná této skutečnosti je i délka léčení všech poranění a syndromů z přetížení. Hojení je pomalé a léčení je dlouhodobá záležitost. Zvláště u vazivových struktur, kde se délka léčby pohybuje v měsících za podmínky klidového režimu a vynechání zátěže na poškozené struktury.
Základní body prevence:
Postupné zvyšování intenzity zátěže a tak optimální adaptace tělesných tkání na zátěž při lezení
Optimální poměr svalové síly, flexibility, koordinace a tělesné rovnováhy
Psychická a mentální příprava a odolnost
Dobrý zdravotní stav - vyléčení všech zdravotních potíží před návratem k lezení a včasné rozpoznání zdravotního problému a jeho brzká léčba
Rozpoznání vlastních hranic a limitů v obtížnosti i v tréninku
Přiměřená hmotnost lezce
Strečink, protáhnutí
Rozcvičení a zahřátí (warm up)
Ideální a přiměřený trénink, adekvátní a ověřené tréninkové metody
Lehká fyzická činnost po tréninku, "uklidnění" (cool down)
Dostatečná regenerace, odpočinkové dny, delší pauza během roku
Rehabilitace, masáže, sauna
Doplňkové sportovní aktivity
Dobrá lezecká technika
Plnohodnotná a vyvážená strava, dostatek tekutin
Přizpůsobení se aktuálnímu klimatu množstvím svršků oblečení
Perfektní zvládnutí metodiky sportovního lezení
Ergonomický design chytů na umělých stěnách
Bouldermatky, matrace, spolehlivé chytání pádů
Taping
Boj na prvním konci lana. Standa Bulka a Zbyněk Dvořáček, Manželská spára VII, Mnich, Prachovské skály
Za hranicí maxima
Lezení cest s nejvyšší obtížností a příprava na ně je pro tělo a především pro horní končetiny obrovská zátěž, která mnohonásobně překračuje možnosti adaptace pohybového aparátu. Proto u lezců podávajících současné maximální výkony je riziko zdravotních problémů několikanásobně vyšší oproti běžné lezecké populaci.
Velkou roli v předcházení zdravotních problémů následkem lezení při snaze dosáhnout maximální obtížnosti a pravidelně ji překonávat, by měla hrát časná a dlouhodobá prevence. Zjednodušeně řečeno, v posledních letech se ukazuje, že hranici obtížnosti a maximálních výkonů budou posouvat ti, kteří se lezení věnují od dětství a systematicky. Prevence u nich by tak měla být cílená, komplexní a maximálně spolehlivá. Jen tak budou moci bezpečně s ohledem na své zdraví hranici obtížnosti lezených cest opět posunout.
Závěrem
Poranění nebo jiné zdravotní potíže při lezení tak není něco, čeho byste se měli obávat. Jsou součástí lezení tak jako každého jiného sportu. Důležité je vědět, jak jim bezpečně předcházet. To vám umožní naplno si užívat lezení, aniž byste na ně museli myslet.
Odpočinek v cestě a jeden pytel. Standa Bulka a Zbyněk Dvořáček, Čihulovy sokolíky VII, Rektorky – Východní věž, Prachovské skály
Poděkování: MUDr. Ivanu Rotmanovi, ČHS, Montaně a Tilaku.
Text: Tomáš Obtulovič ml.
tomas.obtulovic@seznam.cz
www.horomedicina.cz Foto: Stanislav Bulka, Tomáš Obtulovič ml.
stanleybulka@centrum.cz
www.stanley-bulka.czweb.org
Kam příště? Dubnová – Střední věž, Prachovské skály
Originální článek byl publikován v lezeckém časopise Montana č.3/2007, www.montana.cz.
Literatura:
1. Hochholzer, T., Schöffl, V.: So weit die Hände greifen.
2. Schöffl, V., Hochholzer, T.: Sportklettern - Aktuelle sportmedizinische Aspekte.
3. Rotman, I., Machold, P.: Prevence úrazů a poškození pohybového ústrojí v horolezectví.
4. Güllich, W., Rotman, I., Růžička, J.: Hurá do skal - jak lézt, trénovat a zůstat zdravý.
5. Rotman, I.: Poškození prstů rukou v horolezectví.
6. Rotman, I.: Úrazy a poškození pohybového ústrojí při sportovním lezení a jejich léčení.
7. Rotman, I., Machold, P., Voborníková, J.: Základy zdravovědy pro instruktory horolezectví.
8. Humphries, D.: Diagnosis, Management, and Prevention of Climbing Injuries. Medscape Orthopaedics & Sports Medicine eJournal. 1998.
9. Wright, D. M., Royle, T. J., Marshall, T.: Indoor rock climbing: who gets injured? British Journal of Sports Medicine. 2001.
10. Rohrbough, J. T., Kenneth Mudge, M., Schilling, R., C.: Overuse injurie in the elite rock climbers. Official Journal of the American College of Sports Medicine. 2000.
11. Logan, A. J., Makwana, N., Mason, G., Dias, J.: Acute hand and wrist injuries in experienced rock climbers. British Journal of Sports Medicine. 2004.
12. Peters, P.: Orthopedic problems in sport climbing. Official Journal of the Wilderness Medical Society. 2001.
12. Macfarlane, A., Robertson, A.: Introduction to climbing injurie. www.timeoutdoors.com.
12. Schurman, C.: 10 Top Tips to Injury-Free Climbing. www.bodyresults.com.
13. Coisson, R.: Be Climbing Injury Free. www. rock-climbing-for-life.com.
14. Ojerio, R.: Injury Prevention. www.uoregon.edu.
Ucelený a přínosný článek, shrnující často opomínané skutečnosti. Jeho přečtení a hlavně připomenutí si v mysli před každým tréninkem nebo lezením může být jen k dobru.
Rozhodně bych však polemizoval s myšlenkou lezení, jako nepřirozeným pohybem. Od dob, kdy naši předci horních končetin k pohybu občas používali uplynulo příliš málo času, aby se to výrazněji projevilo na stavbě a funkci našeho pohybového aparátu. Samozřejmě tím nemám na mysli namáhání prstů při lezení extrémně těžkých cest (na to nebyl člověk adaptován nikdy), ale autorem popisovaná poranění velkých kloubů horní končetiny (vznikají z jiných v článku zmíněných důvodů).
Dále mě překvapuje fakt, že by rizikovou skupinou syndromů z přetížení měli být ti, co se lezení věnují déle než 10 let. Má zkušenost (nepodložená však čísly) je přesně opačná. Protiřečí tomu i velmi logický výrok z článku o nárůstu objemu vazivových struktur a kostní tkáně článků prstů u lezců věnujících se pravidelně lezení delší dobu.
Také se mi nechce věřit, že děti (nikoliv mladiství) jsou náchylnější k poraněním než dospělí. Opět ze zkušenosti a logiky věci (jiné pákové poměry, nižší hmotnost) mám pocit přesně opačný. Jistě tím nechci zpochybnit fakt, že je věk rizikovým faktorem.
Též se mi nezdá rozdíl incidence postižení s ohledem na pohlaví - samozřemě v dané výkonnostní skupině. Absolutním počtem jistě muži vedou, ale jich se věnuje lezení více.
K podobnému článku by bylo vhodné (dokonce žádoucí) statistiku přiložit. Pár grafů bude přínosnějších než fotografie (přestože velmi pěkné) ze skal.
Určitě to není nedůvěra, ale v hlavě to prostě vrtá a věřím, že nejsem sám, koho by fakta takto prezentovaná zajímala.
Těším se na pokračování zajímavého seriálu a prosím autora, aby se určitě nenechal odradit mým šťuráním. Není myšleno zle a věcná dikuze kvalitnímu článku jistě neublíží.
S pozdravem.
V bodech:
Tento díl zmiňuje mnoho faktů a informací, které budou jednotlivě rozebrány v dalších dílech. Zdálo se mi vhodnější např. body prevence vyjmenovat, než některé pominout nebo se o nich zmínit jen okrajově, což by rovněž vyvolalo spoustu otázek. Statistice, dětem resp. mladistvým atd. tak budou věnované samostatné díly.
Ad nepřirozený pohyb:
Nechci zabředávat na pole antropologie a příbuzných oborů, rád se v tomto poučím, ale přeci jenom přirozeným pohybem pro člověka je nyní vzpřímená chůze nikoliv lezení (použití všech čtyřech končetin). Typickým příkladem ve vývoji naší rasy může být opozice palce, která našim předchůdcům chyběla.
Por. velkých kloubů byla při lezení relativně vzácná, ale jejich význam ve statistice narůstá v důsledku stoupající popularity boulderingu a posunutí obtížnosti v lezení. Sám víš, jaké kousky se staví na závodech a nebo co se zkouší na umělých stěnách. Velký posun od toho, kdy si Güllich a spol. na stěnce nacvičovali některé krokové sekvence, aby pak problém na skále přelezli.
Ad riziková skupina syndromů z přetížení:
Ano, těch 10 let (průměrně, jedn. statist. soubory se mírně liší) udává většina autorů jako zvýšené riziko. Laicky řečeno, pokud lezeš pravidelně a dlouho, nějaká zdr. kompl. a většinou právě nějaký syndrom z přetížení se může vyskytnout a u velké části respondentů se i vyskytl.
Ideální je nalézt přirozený poměr mezi intenzitou zátěže a dobou regenerace.
Ad děti:
Dopad lezení na děti a mladistvé při dlouhodobém sledování bude jistě zajímavý, ale co vím, takové práce neexistují. Naposledy letos ve Švýcarsku jsem se na to speciálně ptal lékaře, který se stará o děti v jejich reprezentaci a v podstatě hlavně zdůraznil, že by jejich přístup k lezení měl být přirozený, měly by mít zájem a rozhodně by neměly být přemotivovány – tlačeny dospělými k větším výkonům. Rizika se odvíjí především od nedokončeného kostního růstu na ruce v příslušném věku. Slyšel jsem, že i talentovaný David Lama měl v tomto směru zdr. problémy. Ale kapitola mladiství a syn. z přetížení je docela neznámá. Pokud můžu z mých zanedbatelných zkušeností říct, tak vím o pár osobách ve věku cca 18 let s rychlým nárůstem výkonnosti a s anamnézou zánětů šlach a šlach. pouzder. Problém u nich přetrvával opravdu dlouho. Déle než u běžné populace.
Ad muži vs ženy:
Mně osobně to taky zarazilo. Zmínilo to více autorů. Určitě autoři skupiny porovnávali. Tedy nebude to jistě v tom, že chlapů leze více. Ale proč tomu tak je, to opravdu nevím. Časem to zkusím zjistit.
Ad statistika:
Bude v samostatném díle. Pokusím se dostat k nejaktuálnějším číslům. Nejpodrobnější čísla jsou viděl od lékařů Hochholzera a Schöffla.
V plánu je i český soubor v rámci aktivit LK ČHS, příp. mezinárodní spolupráce. A grafy v těch dílech samozřejmě budou.
Neměl jsem na mysli minulost tak dávnou, kdy jsme ještě nedisponovali opozicí palce, ale jen pár set let, kdy lidé již dávno chodili po dvou. Nemusíme zabíhat ani tak daleko do historie, vždyť i v naší ontogenezi jsme každý z nás používal k pohybu všech 4 (na HKK sice více extenzory - narozdíl od flexorové převahy našeho sportu). Za přirozený pohyb se obecně považuje také plavání, přestože člověk normálně tuto činnost k lokomoci nepoužívá (a fylogeneticky dokonce ještě daleko déle než šplh či lezení). Přirozený totiž nutně neznamená nejčastěji užívaný. Ale to není až zas tak podstatné.
Za zásadnější považuji tu statistiku. Samozřejmě, že pokud lezeš pravidelně a dlouho, výskyt zdravotních komplikací je četnější právě proto, že tuto činnost vykonáváš dlouho (máš k tomu za celou dobu lezecké kariéry větší pravděpodobnost). To se ale nerovná četnosti poranění v daném časovém intervalu (např. posledním roce). Tam je z logiky věci (již adaptovaný pohybový aparát a zkušenosti pohybové i mentální) déle lezoucí výratně zvýhodněn. Stejně tak muži versus ženy. Hodně záleží, jak sebraná data zpracuješ a hodnotíš. Statistika je (nejen) v tomhle ošidná a proto jsem vznesl onen dotaz na tabulky a grafy. Ale už sir Winston pravil: "Věřím jen statistice, co jsem si zfalšoval sám."
S těmi dětmi naprosto souhlasím. Nejhorší trenér je vlastní rodič, který vidí, že jeho ratolest může dokázat to, co se jemu nikdy nepovedlo. Zranění nejsou jen tělesná, ale bohužel (a častěji) i na duši. Každý kdo se byl někdy podívat na ČP ví, o čem je řeč. Jinak obecně výkonnostní sport (jakýkoliv silový a vytrvalostní) je samozřejmě před uzávěrem růstových štěrbin špatnou cestou. Určitě si vyžaduje alespoň osobního lékaře znajícího aktuální formu i foru a intenzitu tréninku malého šampiona a dobře se orientujícího v problematice.
Dobře, že jsi v kontaktu se Schöfflem, je to bourák. Pozdravuj ho od Čechů z Cerreda (léto 2005 )
Ahojda, především se sluší poděkovat za přínosný článek. Tímto Ti tedy Tome děkuju :-)
Ale vrátil bych se k té statistice podle pohlaví. Je to zajímavé, v BK ten poměrně značný nepoměr nacházím každoročně. Argument, že se prostě lezení věnuje víc mežů než žen, jsem se zájmem začal rovněž zkoumat. Bohužel, obávám se, nikdo nemá srovnávací čísla. Já vyšel pouze z počtu mužů a žen, kteří/ré jsou členy/kami ČHS. I když to přepočítáme, jsou počty úrazů žen nižší. Takže jsem hledal dál... Obecně nižší úrazovost žen lze zachytit i prostřednictvím statistik ve zdravotnictví (a v naší populaci, narozdíl od Číny, není výrazně nižší počet žen). A pak jsem narazil na jakousi statistiku z vojenského výcviku, kterou bylo možné interpretovat jediným způsobem: totiž, že ženy jsou k úrazu náchylnější.
A to mě zarazilo. Takže jsem radši usoudil, že se ten nepoměr v našich statistikách budu nadále brát jako fakt, a nezabývat se jím. Osobně si myslím, že je to proto, že holky jsou prostě opatrnější, a méně často lezou na samé hranici výkonnosti. Že si tedy, narozdíl od nás (blbců) nehoní tričko, a lezou na jistotu. Dalším zajímavý faktor, který pravděpodobně hraje roli zejména v horách, popisuje Schubert. Totiž, že se předpokládá, že skupinu vede muž, ten se tedy začíná nervovat v případě ztráty orientace, vyšiluje a pobíhá kolem při hledání cesty... Více se vysiluje a v konečném důsledku tam spíš zůstane, nebo si přivodí úraz.
Pokud se budeš tomuto problému věnovat i nadále, věz, že mě zajímá každý publikovaný výsledek. Tož publikuj :-)
No to bych právě považoval za ten problém hodnocení. Jestliže porovnám smíšenou skupinu žen lezoucích asi od 5a do 7c+ znichž 60% leze TR, 15% leze na 1. a zbytek tak i tak se skupinou mužů lezoucích od dejme tomu 6b+ do 8b+ a to z 55% na 1.konci lana, z 20 TR a 25% obojí, každá skupina ještě s jiným poměrem hory/skály/bouldering, velmi pravděpodobně vyjde větší úrazovost u mužů (čísla jsem si teď pro názornost vymyslel). To ale neznamená, že muži jsou náchylnější ke zraněním než ženy. Hodnotíme tak pravděpodobnost zranění v závislosti na mnoha odlišných faktorech (včetně pohlaví), každá skupina má odlišné vlastnosti. Obě skupiny musí být stejné (věk, intenzita tréninku, maximální lezená obtížnost, jak dlouho se tomuto sportu věnují, druh lezení,.....) jediným rozdílem musí být pohlaví. Výsledek - počet úrazů např. za poslední rok na 100 sportovců/sportovkyň - lze teprve hodnotit. Obávám se, že podobnou statistiku nikdo ještě neprovedl, ale určitě by to byla pro ambiciózního studenta dobrá diplomka.
Napadá mě teď hypoteticky jen jediný opravdu objektivní důvod proč by mohly mít ženy jiný výskyt poranění pohybového aparátu a tím je působení estrogenů. Ty by však (pokud se nemýlím) na pevnost pojivové tkáně (narozdíl od protektivního účinku na srdečněcévní aparát) měly mít naopak horší vliv než androgeny.
No právě. Přijde mi to zajímavé, ale nic z toho. Srovnatelný vzorek snad měli ti vojáci. Jinak fakt, že dlouhodobě se na příjmech v úrazovkách objevují více muži, opravdu může svědčit jen o tom, že jde o odlišné vzorce chování.
Pokud by se do toho někdo pustil, a pokud by výsledky byly nějak rozumně interpretovatelné, fakt by mě to zajímalo.
no me to prijde jasny...zenska je od prirody naprogramovana jinak...vic se boji, nedela kokotiny. A to nejen v lezeni ale i v aute, na kole atd. Chlap ve sjezdu na biku vypne mozek a frci...zenskych co tohle umej je opravdu malo. Stejne tak v lezeni...Kluci co lezou tahaj skoro vsichni a je jendo jestli lehky nebo tezky cesty....Znam dost lezoucich holek ale tech tahajicich fakt malo a kdyz uz, tak jsou vetsinou hodne dobry...takze pak nepadaj...
Tak jinak. Když skočí žena šipku do vody o neznámé hloubce, nemá menší pravděpodobnost poranění krční páteře s přerušením míchy než muž stejné hmotnosti. Ale ženská tohle udělá jen velmi raritně (jiný vzorec chování, jak psal Tomáš F.). Každé léto tímto hloupím způsobem vzniká několik nových mladých mrzáků, o ženě jsem zatím neslyšel. Když však do stejné vody skočí dítě, zpravidla se sice udeří o dno do hlavičky, ale k poranění krční míchy (nejen) díky jeho nízké hmotnosti většinou nedochází. Rizikovým faktorem poranění krční páteře při skoku do vody tedy není pohlaví, ale věk. Chápeš?
Není pravda, že tohle je jen plané řečnění. Jestliže totiž budeš fakta špatně hodnotit, uděláš pak i chybný závěr. Na břehu rybníka pak logicky řekneš: "Máňo, skoč tam ty. Já se bojim, že si zlomim vaz. My chlapi k tomu máme predispozici, ale tobě se přece nemůže nic stát"
Já myslím, že je docela jasné, co chceš říct, jenže z jediné věty v článku, která se týká pohlaví ("Častěji zdravotní potíže v souvislosti s lezením mívají muži oproti ženám"), závěr "muži jsou náchylnější ke zraněním než ženy" nevyplývá. Naopak je to prosté konstatování statistického faktu, který musí být ještě dodatečně vysvětlen (třeba již zmiňovanými intervenujícími proměnnými - intenzita, lezení na 1./TR apod.). Chtělo by to asi nahlédnout do originální statistiky, k jak obecným závěrům se vůbec data dají použít.
odpověď na otázku, proč se častěji vyskytují zranění u mužů než u žen, spočívá v kombinaci dvou významných faktorů - vyšší průměrné hmotnosti a vyšší průměrné náročnosti lezených cest
Ahoj, dobre ze to tu nekdo napsal snad to lezcum pomuze!
Mozna jsem to nekde prehledl, ale zapomel jsi zduraznit nutnost kompenzacniho cviceni antagonistu svalu nejcasteji zapojene pri lezeckem vykonu.
napr. triceps surae, extensory na predlokti aj.
Dale jsou i mnoho studii o tom ze lezeni nema negativni vliv na rozvoj arthrozy oproti prumerne populaci.
Jinak jsem se chtel zeptat na remodelaci te chrupavky, kde si tohle cetl? Ja mel vzdy zato ze se chrupavka spise vekem zhorsuje a regenerace nebo nejaka remodelace tehle tkane je opravdu minimalni a nedokonala..
Ahoj, chrupavka se s náma narodí a pak už jenom stárne. Pokud jí obrousíš nebo vyštípneš, nahradí se méněcenou chrupavkou tzv. vazivovou. Ta sice zacelí díru, ale nemá vlastnosti původní chrupavky. V tomto případě se často mluví o remodelaci. Ale máš pravdu, že s chrupavkou je to rok od roku horší :-(
Registrace
Metodika
lezec.cz
Poranění a syndromy z přetížení ve sportovním lezení - vznik, příčiny a prevence aneb
ZASL2_pric_prev-CHS7.07.pdf
GPS a mapové aplikace