Od následujících událostí sice uběhlo již půl roku, ale dříve jsem nebyl schopen se k napsání článku dokopat. Třeba vás představa dolomitského léta alespoň trošku ohřeje v těchto mrazivých dnech.

„Hele Háčku, kdy odjíždíš do Chamonix? Co kdyby ses cestou stavil v Dolomitech a něco bychom si spolu vylezli?“ Následovala souhlasná odpověď a já se začal těšit na tři dny lezení na vyhřátém dolomitském vápně.



Dolomitská perla Marmolada


Passo Sella a v pozadí Langkofel


Den První
Sedíme v hospodě na Passo Sella a usrkáváme pivko. Na stole leží průvodce. Jsou dvě odpoledne a venku  se pomalu trhá oblačnost, ze které ráno mrholilo. Dilema je jasné, jestli jít ještě na nějakou vícedélkovku nebo jen na sportovky. Pravidla velí zůstat v klettergarten, ale počasí má zlepšující tendenci… Rozhodujeme se dojet pod Piz Ciavazes. Vybíháme rychle od silnice pod stěnu a nastupujeme do cesty Grande Micheluzzi. Krásna VI+ s téměř 90 metrovým exponovaným traverzem. Už jsem ji kdysi lezl a v tuto chvíli je její největší devízou možnost vyslanění přes vynýtované štandy. Ale fronta už je evidentně pryč a skrze mraky se víc a víc dere slunko. První délky zvládáme docela rychle, bez bloudění. Pravidelně střídáme. Spíš než technické obtíže je nepříjemná oklouzanost těžších míst. Po hodině jsme na začátku traversu. Nad námi začíná varianta od Hermanna Buhla. Obtížnost stejná, linie přímější. Během pár minut je rozhodnuto. Opouštíme pana Micheluzziho a Háček nastupuje do krátkých koutků. Skála je tu nepříznivě členěná, poskládané kostičky, u kterých nevíte, jestli s vámi nevyběhnou. Ty co pevně drží, už jsou zase pěkně „jetý“.  V délce je natlučená hromada skob i když některé nemá ani nu cvakat… Tak vábně vypadají. Za krátkým traverzem Háček přešlapuje. Klíčová kapsa je sice velká, ale plná bahna a mokrá. Pak se nadechne a za moment stojí na balkonku u dalšího štandu. Další délka čeká na mne. Směr je celkem jasný, skob taky dost a občas nějaké hodiny. Kroky jsou úchvatné, několikrát je potřeba nabrat velký chyt a nastoupat a přešáhnout do dalšího.  Pod nohama slušná expozice. Jsme na kraji markantního kouta. Že nebude zadarmo, je jasné na první pohled. Prvních 50 metrů táhne zase Háček. Zbytek cesty až na vrchol zbývá na mne. Kout je kolmý, občas přerušený malým převískem a nejtěžší místa značně oklouzaná. Spára v koutě je na žábu moc velká a ani frendy na mojí zadnici nemají patřičné rozměry. V závěru už dýchám hodně zhluboka, lano táhne a sil ubývá. Do posledního převísku se nějak nemůžu srovnat, nakonec vyvazuju ještě jedny hodiny. Sicherung ist Sicherheit. Několik kroků a stojím na travnaté Kamzičí lávce, která rozděluje stěnu Ciavazes na dvě části. Při pohledu nahoru se trochu zatočí hlava. Horní polovina hory už mne teď neláká, jako když jsme tu před pár lety stáli s bráchou.  Málokdo se do ní pouští a většina končí zde na Kamzičí lávce. My to dnes uděláme taky tak. Už je přeci jen pozdě. Přímo nad výlezem z kouta je natlučený kruh. S úlevou se do něj cvakám a dobírám parťáka. Rychle přezout a mastíme směrem na západ po lávce. Sestupová pěšina je zážitek. V jednom místě vede obrovským kuloárem, kde si uvědomíte svou nicotnost. Dvě krátká slanění a za moment sedáme do auta, abychom sjeli do Canazai pro něco na zub.
Chybička se vloudila. Všude je zavřeno a proto volíme opět stravování u Luigiho v pizzerii. Jednu pizzu si necháváme zabalit k snídani…



V jedné z prvních délek Velkého Micheluzziho


Den druhý
Probouzíme se na odpočívadle u silnice na Passo Sella. Spolykáme včera koupenou pizzu, dáme kávičku a bez dalšího lelkování přejíždíme znovu pod Piz Ciavazes. Dnešním cílem je Abraham Kante V. A0 nebo VII čistě. Lézt s Háčkem v horách je opravdu zážitek. Jeho tempo na nástupu pod stěnu je pekelné. Během 10 minut jsme od silnice pod stěnou. Haxon zahřátý, já zadýchaný jak důchodce.
První délka je IV a úplně bez problémů. Od prvního štandu začíná lezení. Několik dalších délek je psáno za V – VI. Skála je pevná a úplně jiná než včera. Sledujeme systém spárek, do kterých jde čas od času něco založit. Místy se taky objeví nějaká rezatá a pokroucená skoba. V délce pod klíčovým místem celé stěny lezení zase zhoustlo. Dostávám se do kouta a pak přelézám za veliký odštěp k dalšímu štandu. K zlepšení pocitu přidávám ke skobám ještě jeden frend, dobírám Háčka současně pohledem hledám další směr. V hladkém koutě je několik skob a z převislého sokolíku visí několik rakovin…   
„Teď je řada na tobě viď?“ zkouší to na mne Háček a ví, že neuspěje. Střídáme se ve vedení s železnou pravidelností. Jsem rád, že skoby a frend moc nedráždíme výměnou.
„Hybaj“, zašklebím se. Háček lavíruje u první skoby v hladkém koutě. „My ty vole vysvětli, jestli sem někdo leze boulderovat. Takhle 150 metrů nad zem…,“ následně popadne presu a několika rychlými pohyby úsek přehákuje. Má recht, není čas na pokusy, jsme asi ve třetině cesty. Nakoukne do převislého sokolíku, cvakne tkaničku visící ven se slovy : „hned ze mne spadl splín, sotva jsem cvakl dřevěný klín.“ Několik rychlých kroků za hranu a je posekáno. Ani já se nesnažím příliš zdržovat čistým přelezem a valím k sokolíku. Dřevěné klíny tam asi opravdu tloukl autor.
Následující délky jsou lehčí a orientačně náročnější. Rychle lezeme terénem o obtížnosti IV+podél hrany až na Gamsband. Dnes z ní nesestoupíme, chceme až nahoru. Dáváme tyčku, nakufrujeme každý jedno lano přes rameno a na několik desítek metrů mizíme v kuloárech a komínech horní poloviny stěny. Terén je neuvěřitelně rozbitý. Humusoidní. Nic nedrží, jištění nemá smysl. Snažíme si nehodit jeden druhému nic na hlavu. Po cca 200 metrech téhle parády trefujeme správný komín a nacházíme i nějaké ty skoby.  Skála je najednou čistá, bez lokrů a lezení příjemné. Evidentně jsme tu po dlouhé době první…  Uděláme si navzájem několik fotek z „míst, kam nikdo neleze“. Tři závěrečné délky jsou fajn, rozhodně stojí za těch pár minut strachu ve šrotu nad Gamsbandem.  Za moment se už přezouváme na trávě na vršku Ciavazes. Výhledy na okolní masivy jsou úchvatné… Jako perla pak září v moři šedožlutých skal ledovec Marmolady. Kolik let už se s bráchou nemůžeme trefit do počasí a termínu na Dona Quixota v její Jižní stěně? Na druhou stranu snad nespadne a nějaký ten čas ještě máme…
Sestup z vrcholu Ciavazes je kapitola sama pro sebe. Přebíháme suťoviště do malého sedýlka a už po turistické cestě po jemném štěrku směrem nad Val Gardenu k feratě. Upřímně, slézání 300 metrové stěny sólo, i když po drátu, není úplně to pravé ořechové. S úlevou si podáváme ruce na cestě a míříme zpět na Passo Sella. K autu, které snad čeká pod stěnou, je to ještě kusanec.
Večeříme na parkovišti. Válíme se ve spacácích, popíjíme vínko a kocháme se pohledem na obrovskou severní stěnu Sass Pordoi. Pomalu utichá i tůrování motorek v serpentinách na okolní passa a zapadající sluníčko rozehrává barevné představení na okolních stěnách.



Háček v Abramkante, 4. délka V+


Háček v Abramkante, 4. délka V+ (2)


Honzány v nástupu do 6. délky Abramkanty


Klíčová délka Abramkanty, V+/A0 a tutové smyce v sokolíku


Fotka z místa, kam už nikdo nelez. Horní polovina Ciavazes, 18. délka


Den třetí
Celý den už nemáme. Háček odpoledne odjíždí do Chamonix a mne taky čeká další program. Obloha je jako vymetená. Klackujeme se po parkovišti a nějak se nemůžeme rozhodnout, co si dáme. Večer padlo několik nápadů, ale konkrétní výběr jsme si nechali na ráno. Oddalujeme rozhodnutí na parkoviště na Selle. Velká chyba. Je neděle a na passu je to jak na Václaváku. Nikam daleko se nám nechce a tak i přes množství guidíku s klienty jdoucích stejným směrem,  nastupujeme pod jižní stěnu Erste Sella Turm.  S Lídou jsem tu už lezl lehkou klasiku od pana Trenknera a brácha zase ojetý Tissi Verschneidung. Ani jedno není náš cíl. Doufáme, že bude volná sportovní Delenda Carthago za VII ve středu stěny. Přání se plní. Při tom nedělním návalu je to skoro zázrak. Jižní stěna První věže není vysoká.  Až na vršek to máme pouhých 200 metrů. Od prvního štandu na patestu začíná lezení. Nýtů dostatek a drobné chyty, které se musí dobře přebrat, aby si člověk nezašmodrchal ruce. První metry v sedmové délce decentně tahají za ruce. Skála nás překvapuje svou neolezeností.  To bychom tu věru nečekali při tak velkém provozu, který na Sellách je. 
Cesta dál pokračuje podél spárek, orientaci usnadňuje řada nýtů. Ty jsou rozmístěné v rozumných vzdálenostech a úměrně tomu, jak se mění obtížnost v jednotlivých délkách.  Po krásném lezení zastavujeme na lavici u kruhu a po ní docházíme na samotný vrchol. Bez dalších okolků pak proslaňujeme  klasikou od pana Stegera  na západní hraně. U paty stěny popadneme batohy a jdeme na good bye beer na Passo.
Musím se znovu smát, když vidím Háčkovo přeložené auto,  jak mizí směrem do Val Gardeny a dál do Chamonix a já si sedám na svodidla s hromadou věcí a čekám na kamarády, kteří mne tu mají vyzvednou…



Háček v sedmové délce Delenda Carthago na První věži Selly


Háček v sedmové délce Delenda Carthago na První věži Selly (2)


Piz Ciavazes, uprostřed Gamsband. Abramkante úplně vpravo a žlutý Buhlvesrchnediung v dolní polovině


Vrchol Ciavazes


Vrchol První věže Sella, v pozadí Sass Pordoi


Průvodců je pro tuto oblast hned několik. Doporučuji navštívit nějaký stánek se suvenýry, kde je mají nebo třeba knihkupectví v Gardeně nebo Canazei a vybrat ten, který vám bude nejvíc vyhovovat. Navíc toho bylo napsáno na internet dost a i profláknuté lezecké weby nabízí řadu Topo popisů na místní lezecké lahůdky.

Spaní je na každém z vás, Z Canazei to není daleko a kemp je tu celkem útulný. Navíc je to kousek do města na pizzu a vínko. Kdo chce spát v horách na parkovištích, tak taky nemá problém. Jediné co nesmíte je postavit stan. To mi kdysi důrazně vysvětloval strážce parku pod Tofanou. Od té doby praktikuji spaní pod širákem nebo v autě a ráno se se strážci s úsměvem zdravím.