Článek „O něčem jiném“ se nesetkal s úplným porozuměním, proto jsem nechtěl dráždit trpělivost čtenářů, bažících po lezeckých perlách. Ale poměrně příznivý ohlas a výzva literárního génia Ležce mě přiměla to zkusit ještě jednou.

Musím uvést nejprve něco na vysvětlenou. Následující článek pojednává o tom, jaké to je v Ostrově, když vyjde počasí a to letos bylo vskutku vypečené. Úvod článku je jaksi útok na slabší čtenáře (a přiznávám, že to je neumělá parafráze na „Marťanskou kroniku“ od Raye Bradburyho – pokud se nemýlím) a proto ho mohou vynechat a začít číst až od věty:

Tu jsem se probudil …

Takže …

… Prší a prší. Již padesátý den se vlečeme s kapitánem džunglí přebujelé vegetace. Naše šaty toť cáry rozmočené do posledního splihlého vlákna. Pokožka taktéž mdlé barvy, spíše mrtvolně nebarevná a opuchlá. Není se kam skrýt - nekonečné provazce odporné studené vody nám buší do holých lebí  i vlasy nám už uhnily. A stanice, do které chceme dojít stále v nedohlednu …

„Kapitáne, kdy už skončí to naše trápení?“
„Snad nikdy.“ suše odpoví.

Vlečeme se dál již šedesátý den. A déšť vytrvale ničí naše schrány, když tu zahlédnu na mžik hledanou stanici. Zoufalství, které ustupuje a naděje na záchranu, která je již tak blízko, dodává našim tělům poslední zbytky sil a my postupujeme dál.

„Kapitáne, ještě chvíli.“
„Hmmm.“

Jsme u stanice. Ale hrůza prostupuje našimi dušemi. Stanice - to jsou jen promočené ruiny. Všude zurčí hnusná voda a jen odporné mechy a lišejníky, nacucané coby školní houba, se hihňají našemu zoufalství. Vysílen padám do černé kaluže a odporní červi se přibližují …

…Tu jsem se probudil. Ležím na čistě povlečeném lůžku, v místnůstce jako klícka a z vedlejšího lože mě pozoruje můj věrný pes. Líně protáhnu svoje příjemně unavené údy ze včerejší lezby a vyhlédnu z okna. Venku svěží příjemné ráno, vycházející slunce svými paprsky proniká skrze listí vrb ke stolku před chatou, kde již stojí hrnek s připravenou vonnou kávou a čerstvými koláčky, zatímco v tajemném sklípku se chladí několik sudů chutných piv.

Svěže vyskočím z postele a pádím k blízkému rybníčku. Hladina toť zrcadlo samo. Strhávám ze sebe vše co mám a mohutným skokem se vrhám do vln. Ráznými tempy brázdím rybník semo tamo. Poté vylézám, vystavuji své tělo blahodárným hřejivým slunečním paprskům, pojídám podanou snídani.

Později odcházím se svými druhy do skal, kde budeme zdolávat vyzývavé stěny. A co je nejlepší: jsme zde sami a nikdo cizí. Skály jsou jen naše.

Po ukončeném díle se vracím k rybníčku, labužnicky plavu po hladině, pozoruji snědé nahé děvy s i bez (*) na březích a pískovcové věže v pozadí. Cáchám se ve vodě jako čert. Když už toho je dost, protože všeho moc je příliš, odcházím do blízké restaurace, kde si objednám a také vypiji chladivý mok značky Budvar. A ještě něco přikousnu na zub.

A pak zase zpátky k rybníčku. Následuje kouping, opalovačka a válení na dece. Když hodina pokročí a hřejivé slunce pozvolna zapadá za obzor, přesunu se na zápraží, kde panička servíruje večeři jak mě, tak mému věrnému psovi.

No a pak se setmí a nastane všeobecné veselí. Povídá se, ba se i žvaní, pivo, víno i kořalka teče proudem. Dokonce i oheň občas rozdýmáme. A když to stačí, odsunu se na lůžko a usínám blaženým spánkem.

A tak to jde den za dnem. Jen občas vyjedu na výlet do blízkého i dalekého okolí, abych byl „in“ a hlavně, abych doplnil zásoby. No a že se po cestě zpět stavím v nějaké restauraci na krmi mně nemůže mít za zlé nikdo.

A kdy se to všechno stalo: No přece v týdnu od 26.7. do 4.8. uplakaného roku 2002 v 

Ostrově.

Věřte, ano či ne, ale bylo to tak nebo aspoň tak nějak podobně.

__________________________________
(*) Rozumějí se chloupky. Vedu s Pavlem odvěký spor, co je hezčí. Jednomu se líbí to a druhému zase ono.


A ještě …

Jsem pes Ačiko a byla jsem se svými páníčky v Ostrově. Protože zatím ještě neumím psát ani číst, požádala jsem páníčka, aby mně přečetl, co o zájezdu napsal. A pak aby napsal, co si o tom myslím já. Je to sice všechno hezký, ale já jsem to viděla trochu jinak.

Takže jednak páníčkové si usmysleli, že jsem moc tlustá a proto musím zhubnout. Tak mě nic nedávali k žrádlu, jenom ty blbý granule. A sami jenom žrali a žrali. Třeba ráno: to byla samá klobáska, strašně to vonělo, omastek jim stékal po bradě, dělali se jim z toho žraní boule za ušima a já nic. Večer jakbysmet. To vám byly žranice. Až se stoly prohýbaly.

Tak jsem si řekla, že je trochu potrápím. Když páníčkové mě dávali ty granule, tak jsem dělala uraženou. Panička to nevydržela a potom za mnou běhala s lahůdkama. Dělala jsem stále uraženou a že nechci. Panička mě prosila: „Ačiko, prosím tě, vem si ten kus jitrnice. Proč nepapáš? Není ti něco?“. Nechala jsem se chvíli přemlouvat a pak jsem si to jako z povinnosti vzala. To vám byla prča.

Nebo když šli do hospody. Tak si furt něco objednávali a mě nechali na suchu. A když jsem se vydala do kuchyně, odkud to krásně vonělo, tak páníček vystartoval a hned mě hnal pryč. Jinak se skoro nehne. A stále to bylo: „Ačiko poď sem. Ačiko nechoď tam. Ačiko, kde zas jsi.“ No hrozný.

Nebo jsem zvyklá přes den, kdy jsem sama doma, občas spát. Ale tady celý den furt někdo otravoval a já jsem musela hlídat a vyhánět ho. A večer asi okolo deváté hodiny jsem stěží udržela otevřené oči. Chtěla jsem jít na pelíšek, ale v tuto dobu páníčkové najednou ožili, zase žrali a chlastali a šíleně vyváděli.

A když jsme šli spát, tak páníčkové sebou sekli do postele a hned chrápali, až drnčela okna.

No a u tý vody! Nechápu co lidi z toho mají se furt cachtat. Sotva sluníčko trochu vylezlo, už mě panička hnala k vodě a opékala se na slunci. A bylo vám vedro. Paničce to nevadilo, naopak furt se slastně převalovala. Vona nemá na sobě ty chlupy, ale co já?

Hezký bylo, že tam měl správce dva malé pejsky. S těma jsem se občas kamarádila.

No ale protože jsem vzorný pes, všechno příkoří jsem přetrpěla. Stejně – jsou to moji páníčkové a já je musím hlídat a starat se o ně, aby se jim nic nestalo. Jsou horší než malý děti. Aspoň někdy se tak chovají. Musím jim udělat radost, vždycky je přivítat, nechat se různě tahat a tak.

Celkem vzato to tam bylo dobrý. Protože když jsou spokojení páníčkové, tak jsem spokojená i já, protože jsou oni spokojení.

Ačiko