Jsou to asi dva měsíce, kdy Petr Jandík vytáhl ze sklepa zaprášené, dvacet let staré desky a zveřejnil tady článek Příjemné pády. Článek ve mně vyvolal

nostalgické vzpomínky. Nikoliv na dobu, ale na ty už zažloutlé časopisy, jejichž vyjití bylo pro horolezce vždycky opravdovým svátkem. Vždyť zázrak byl už jenom to, že oficiálně vyšly. Vytáhl jsem ze skříně krabice se starými HORAMI, listoval a znovuobjevoval krásné články. Některé by si zasloužily znovu spatřit světlo světa, říkal jsem si a ta myšlenka pomalu dozrávala, až dozrála.
V počítači už je připravena pěkná nálož dvacet let starého střeliva. Toho nejlepšího (alespoň podle mne), co v tehdejších HORÁCH vyšlo.


Malá povídka o Matterhornu je prvním článkem z připravené série. Z knihy WILDE GESELLEN od Karla Lukana, která bohužel (alespoň pokud vím) nikdy v češtině nevyšla, ji přeložil Ing. Ladislav Veselý CSc. Zveřejněna byla v buletinu HORY číslo 16, který vyšel v prosinci 1982. Malou povídku o Matterhornu jsem vybral především proto, že je nadčasová. Těch dvacet a více let jí v ničem neubralo na aktuálnosti a možná, že je nyní ještě pravdivější než v době svého vzniku.

Jsem si vědom, že volná reedice těchto článků není úplně košér. Nemám souhlas ani od pana Lukana ani od překladatele pana Veselého. Autory některých připravených článků jsem dohnal a jejich souhlas mám, stejně tak jako mám souhlas tehdejšího redaktora HOR Ivana Boháčka. Jestli zveřejnění tohoto článku nebo i příštích článků nebude po vůli jejich autorům či překladatelům, velice se jim omlouvám.
Za významnou technickou pomoc (scan a OCR) děkuji Janu Řasovi.

---

Malá povídka o Matterhornu
Z WILDE GESELLEN od Karla Lukana přeložil Ing. Ladislav Veselý CSc.

Američana jsme poprvé potkali v zermattském muzeu. Znuděně přecházel od exponátu k exponátu, lhostejně vyslechl komentář kustoda, aby nakonec zdvořile prohlásil "zajímavé, velmi zajímavé". Ale Whymperovo lano bylo pro něj zřejmě jen kusem přetrženého špagátu, Grozův klobouk kusem oblečení a nic víc.

Večer jsme ho zahlédli na terase hotelu. Opět se zřejmě nudil. Co vlastně hledá v Zermattu, kam se lidé přijíždějí bavit nebo lézt?

Druhý den jsme stoupali za mírného, ale vytrvalého deště na chatu Hörnli. Po klidném večeru rozehnal vítr mraky a nad Mattehornem se vyjasnilo. Osm družstev čeká na výstup - ale před setměním přichází ještě jedno. Mohutný vůdce, schopný vytáhnout na vrchol osla - a náš Američan.

Zatraceně, co tu chce? To už se dole moc nudil a tak vrazil 120 franků do výstupu na Matterhorn, nebo mu to poradil mezi řízkem a moučníkem jeho vrchní. ať už tak či onak, Američan byl na Matterhornu. Ale Matterhorn je naše hora, o které sníme od dětství, od chvíle, kdy jsme jako malí kluci viděli film "Boj o Matterhorn". Tenkrát jsme poprvé zatoužili být horolezci. O týden později jsme si přáli být africkými badateli a ještě později strojvůdci, ale horolezci jsme se pak opravdu stali! Učili jsme se sekat stupy do ledu, slaňovat přes převisy, najít cestu v mlze, nezabít se vzájemně lokry. Přicházeli jsme do hor naplněni touhou a nacházeli tu lék na všechny své bolesti. Teď jsme stáli pod horou, která pro nás znamenala příslib a ztělesnění všech horolezeckých snů a cílů. Ale stál tu Američan, který si koupil Matterhorn z nudy za 120 franků, a to nás dráždilo.

Ke všemu se začal vyptávat: "Jaký byl nejkratší čas dosažený na Matterhornu?" Vůdce řekl neuvěřitelně krátkou dobu. "OK", řekl Američan a odhadujícím okem přejel dvoukilometrový švýcarský hřeben. Jako by to byla škvárová dráha stadionu

"Tomu ještě bude přecházet zrak", bručel vedle kamarád. "Ať zítra padaj třeba trakaře, aby ten přežvykovač gumy viděl, co je to hora!" a s tímto zbožným přáním jsme šli spát.

Druhý den vyšly všechny skupiny s vůdci před námi, i když jsme do skal vstupovali ještě za tmy. S Američanem jsme se setkali až u výšvihu nad Ramenem. Byl bledý, lapal po dechu a bez nadšení bloudil očima po zasněžených skalách. Čtyři tisíce metrů mu nešly nijak k duhu.

Dočkali jsme se ... chtěli jsme té ustrašené postavě dát najevo vše, co nám od včerejška leželo na srdci. Slovy, gesty, úsměškem ... Od Američana nás oddělovala již jen zledovatělá police. "Let’s go!"chtěl jsem mu říci. Ale neřekl. Sám jsem lapal po dechu, sám jsem měl studené rozechvělé ruce, sám jsem tíživě pocitová! čtyřtisícimetrovou výšku. Mezi mraky se na okamžik vynořilo slunce...

"Beautiful!" řekl jsem Američanovi. "Yes, beautiful", odpověděl tiše. Díval se dolů na Zermatt ležící o 3 000 m níže, na živé ulice, obchůdky, hotely... "Come on!", ozval se vůdce. Američan pomalu obrátil obličej vzhůru. Tam někde, nekonečně daleko pro někoho, kdo tu je jen z nudy, je vrchol. Téměř nepřekonatelně daleko pro člověka na pokraji sil kterému stačí říci jen slovo, aby se vůdce obrátil na zpáteční cestu. Ale on to slovo neřekl, těžce a neohrabaně uchopil fixní lano a lezl vzhůru ...

V roce 1865, v době prvovýstupu, tu ovšem lano nebylo. Prvolezci obcházeli výšvih severní stěnou - a tam pak došlo při sestupu k neštěstí. Hej Billy, Jacku či Joe! To lano, klobouk a modlitební kniha, na které jsi tak znuděně pohlížel dole v Zermattu, patřilo mužům, kteří nepotřebovali to lano které tak křečovitě svíráš. Kdyby ho měli, nedošlo by k příšernému pádu do tisícimetrové hloubky. Chápeš už trochu, co to znamená být horolezec? Chápeš teď staromodní Evropany, kteří postávají s úctou před vitrínkou se zteřelým lanem, kloboukem a móditební knížkou? Billy, Jacku či Joe, sápeš se na vrchol, přestože jsi bledý jako papír. Nebylo to přece jen něco víc než nuda, která tě sem hnala?

"Dlouho na vrcholu nezůstaneme!" křičí na nás američanův vůdce. "Počasí se ještě zhorší!"

Sněhová bouře nás zastihla na sestupu asi ve 4 000 m. Natáhli jsme kapuci a nasadili ochranné brýle - a už tu byl první poryv. Za okamžik vše kolem zbělelo.

To nebyl Matterhorn z pohlednic - s hořci, rododendrony či kravičkami v popředí, to nebyl Matterhorn, který si lze koupit vyšitý v hedvábí za 120 franků, nebo za stejnou cenu na něj vystoupit. Jedna minuta -az Matterhornu bylo bílé peklo!

"No, teď Američana přejde humor!" mumlal kamarád. Američan! Málem jsme na něj zapoměli. Přáli jsme mu bouřku, aby viděl, jak mohou vypadat hory. Ale teď se nám vedlo jako muži, který měl možnost splnění tří přání, přeje si, aby jeho ženě narostl na nose buřt a pak zas ho chce odčarovat.

Pomalu jsme sestupovali. Všechno kolem bylo šedivé a bílé - země nikoho. Hledali jsme stupy a chyty, po kterých bychom se dostali dolů - až jsme zpozorovali, že jsme na špatné cestě ... "Musíme doprava!" "Vpravo jsou převisy!" "Tak rovně!" "Tam je práh!"

Bezradně jsme se na sebe zadívali. Zledovatělé stupy i chyty, viditelnost na 1 metr. Přitáhnout se na zasněženou římsu, hergot, kdyby bylo trochu vidět, rozpor mezi stěnou a odštěpem... Cože, rozpor mezi stěnou a odštěpem? To jsem přece lezl už při výstupu, slezla mi přitom podkolenka. Pro nás to teď bylo jako Sezame, otevři se! Podkolenku jsem si pak natáhl v zářezu - a tím zářezem teď musíme dolů a přijdeme k rohu, kde visí fixní lano. Roh je trochu nepříjemný, ale je to také jediné nápadné místo na celém dvoukilometrovém hřebenu. Za ním přijde traverz vlevo a pak už bude všechno v pořádku. Traverz končí věžičkou, kde jsme se dělili o čokoládu.

A tak nás punčochový zářez, provazový traverz a čokoládová věž vyvedli z bouře a větru k teplým kamnům, chaty. Člověk musí mít smysl pro orientaci. Z knih se to nedá naučit. Jsou to tisíce hodin v horách, v mlze, sněhových bouřích, na neznámých hřebenech a v nepřehledných stěnách - o tyhle tisíce hodin jsme měli náskok před Američanem. Jistě to není nic nepochopitelného, když jsme se na Matterhorn mraků, mlh a sněhu dívali jako na svou horu a nepřáli ji druhému.

Naposled jsme se sešli s Američanem na louce před Zermattem. Ležel na břiše a upřeně pozoroval Matterhorn. Nad ním zářilo slunce a všude kolem byl mír a klid horské pastviny. Kalhoty měl čerstvě vyžehlené, čistou košili, oholený obličej - ale nebyl to ten lhostejný obličej, který jsme nesnášeli. "Je to veliká, krásná hora" vydechl Američan a nemohl od Matterhornu odtrhnout oči. Zamumlali jsme něco anglicky a zmlkli. Mlčeli jsme, protože naše angličtina nemohla být výmluvnější než hora zářící před námi. "Nikdy, ani jako starý muž, na ni nezapomenu!" řekl Američan po chvíli mlčení. "A my jsme o ní snili už jako malé děti."

Pomalu jsme odcházeli ke stanům a byli jsme najednou naplněni štěstím. Byli jsme štastni, protože Matterhorn okouzlil našeho Američana, protože jsme se přesvědčili, že sny našeho mládí nebyly nic pomíjivého a naše mládí patřilo něčemu opravdu velkému a krásnému.

Náš sen o Matterhornu skončil, ale jeho obraz si odnášíme v sobě. A poneseme ho vždy znovu a znovu do našich hor...

Tenkrát pod Matterhornem se nám ten pohled zdál klíčem ke štěstí tohoto světa.

Má to smysl trávit podstatnou část beztak nepohodlného života taháním ranců, dřením ve spárách a pozdními návraty do údolí?

Tato otázka stála na první stránce a má stát i na poslední. Proto jsem vyprávěl o horách, dřině, kamarádech, o ctižádosti, lehkomyslnosti, o chvílích strachu, ale i o minutách, kdy se horolezectví stává klíčem k pochopení pozemského štěstí. Nechal jsem mluvit účetní knihy horolezce - své knihy výstupů. Zúčtujeme?

Ještě naposled vystoupíme na vrchol. Nebude to žádná velehora, jen věžička v peilsteinských skalách. Říkáme jí Cimone. Je lehká, z pevného šedého kamene. Ve spárách hnízdí kavky, a když lezete z údolní strany, musíte dát pozor, abyste nenahmátli pozdrav od černého kamaráda. Z trhlin rostou květiny, které nikdo netrhá - lezení a trhání kytiček nejde dohromady. Ale když jsme na jejím vrcholu (musíme se zmáčknout - je maličký), jsme vysoko nad korunami stromů, nad lidmi, a celý svět nám leží u nohou. A určitě tam nahoře, na vrcholku Cimone, zapomeneme alespoň na pár minut na všechno ostatní. I když je to jen nepravá Cimone, protože ta pravá stojí daleko v Dolomitech. Ale protože Dolomity jsou daleko, obracíme se se svými sny na nepravou Cimone. A tak je Cimone po celý náš život obrazem něčeho vzdáleného, téměř nedosažitelného.

Může se stát, že naše sny skončí u nepravé Cimone. Psychologové nám už vysvětlovali, že nebojujeme s horami, ale sami se sebou a hora je jen kulisou zápasu. Možná. Člověk považuje svou cestu za správnou obvykle jen tehdy, když není snadná.

A tak táhneme od hory k hoře, od vrcholu k vrcholu, mezitím procházíme dolinami, stále se svým snem před očima a s nadějí, že naše cesta je správná. Za dřinu s ruksakem nás odmění vůně opékaných buřtů po západu slunce, na úzkou spáru zapomeneme v členité stěně a když večer klopýtáme odření a utahaní do údolí, čeká nás den na horské louce, se zvoněním stád a modří oblohy. A každá hodina na vrcholu, i ta na vrcholku Cimone, je obohacením našich vzpomínek. Má dáti a Dal nepatrného lidského života.

A co je snad na celé věci nejpodstatnější: i kdybych stokrát věděl, že konečná bilance bude pasivní, stejně bych nikdy a za žádnou cenu nedokázal hory opustit!

---

Jestli mě neutlučete nenávistnými komentáři, můžete se těšit na seriál. V témže buletinu vyšel na 15 stranách článek o Eigeru. Velmi čtivá historie dobývání a bohužel také obětí jeho severní stěny, přehled a historie nejvýznamnějších výstupů a deník neúspěšného a tragického Československého pokusu o ideální direttissimu z roku 1978.