Do začátku závodů zbývají necelé tři dny a já jsem poprvé v situaci, kdy tak krátce před „velkým závodem“ nejenom, že nemám nic zařízené, ale vlastně ještě nevím zda vůbec pojedu. Původně jsem chtěla kupovat letenku až s Mírou naráz, ale ten se nakonec rozhodl, že pro něj Rumunsko padá.

A přestože bych měla doma balit věci jsem ještě v lezecké oblasti Eptingen. Po stresech na závodech V Koreji a Švýcarsku jsem celkově trošku nalomená…Tady ve Švýcarsku sice mrzneme přes den ve skalách a v noci v autě, ale o to vroucnější je atmosféra okolo.

V noci když nemůžu usnout mě, ale trochu nahlodává svědomí, zda si jen nepřipouštím to, že Busteni není zrovna mým „nejoblíbenějším závodem“ a není to strach, to co cítím.

Přemítám si pro sebe… SP je párkrát do roka, Ironman mi přece za žádnou ženskou neuteče a já se sem můžu pak vrátit.


I když se mi po probdělé noci plné myšlenek daří vylézt hned prvním pokusem „mého“ železného muže. Obavy neodeznívají, ale jsem čím dál více rozhodnutá závody zkusit stihnout.

Vše je pak jak na běžícím páse, přihlásit se na net, koupit letenku, zařídit ubytování. Rychle si zabalit. Přendat hroty, vyměnit mačky a hurá na letiště.

Po příletu do Bukureště zjišťuji, že jsem si s balením věcí asi nemusela dělat tak velké starosti, protože zavazadlo mi pro jistotu nepřiletělo vůbec. S příručním batůžkem a vyfasovanou taštičkou od letecké společnosti si to štráduju do Busteni. Naštěstí všechny názvy nádraží, zastávek a většinu peněz mám u sebe.

Lézt s cizími cepíny a půjčenými mačkami není pro mě nejvíc povzbudivá myšlenka, ale aspoň, že jsem zvládla dorazit v pořádku a včas.

A když mi následující den poslíček doručí mé věci ještě před uzavřením izolace mám obrovskou radost.

Letošní cesty jsou více technického a vytrvalostního charakteru. Oproti zdejšímu obvyklému silovému stylu, je to pro mě milá změna. Kvalifikaci i semifinále lezu tradičně více „na jistotu“, pomaleji a tak docházím na časový limit v obou cestách kousek od topu. Jsem ale moc spokojená a mám radost, protože se mi podařilo „ustát“ ustřelení jednoho cepínu v semifinále a postoupit tak do finále.






Finále mám stále ještě před očima. Klasický nervózní a pomalejší začátek, kde mám vždy srdce skoro v krku a snažím se zklidnit pochodující nervy. Vím, že finále už musím jít trochu na riziko, ale dělá mi to problémy si to v hlavě přehodit.

Většinou zkouším chyt z více stran a pak se teprve rozhoduji jak ho vzít nejlépe, tentokrát až na jeden moment se mi daří pouze v hlavě vyhodnotit konkrétní situaci a jít, což šetří síly i čas. Přesto stejně lezu spodní pasáž opatrně a pomaleji než bych mohla. Vím že musím přidat. Čeká mě poslední nejtěžší převislá část a výlez do kolmého profilu k topu. Cesta je sice velmi obtížná, ale tuším, že by top nemusel být jen jeden a pak by rozhodl čas.

Hlava mi říká odpočiň pro jistotu vyklepej, ale někde tam v zadu taky vím, že fyzicky mám na to, abych to hrnula bez přestávky až do konce. Když cvakám poslední expresku a na tabuli pak později uvidím, že topy jsou dva a můj čas je lepší. Skáču upřímnou radostí metr do vzduchu. Vím, že za chvíli mi bude pověšena na krk poprvé zlatá medaile a budu si tak moci poslechnout také poprvé na světovém poháru českou hymnu a to je pro mě opravdu krásný zážitek.





Abych ten život, ale neměla zas tak moc sladký. Při předávání medailí mi někdo uzme celou tašku se sladkostmi, které jsem před chvíli stihla ještě za zbytek rumunských peněz nakoupit.

A když na Bukurešťském letišti při cestě zpět přemýšlím o patáliích při všech letošních letech. Napadne mě zářná myšlenka. Jestli si ty problémy s letadly nepřivolávám tím, že se snažím být připravená na případné problémy. Vytáhnu tedy na poslední chvíli čepici i bundu z příručního batohu a přendám je do velké tašky. Pozitivně si opakuju, nač bych je potřebovala, když v pořádku přiletím do Prahy, jak mám.

Pokud jste náhodou viděli nějakou slečnu, jak v neděli pozdě večer běží z letiště ve Vídni za hustého sněžení jen v tenké mikině na hotel, který mi poskytla letecká společnost za zrušený let. Byla jsem jsem to já.

Ale stálo to za to :)