Tak a je to tady, řeknu si, když do našeho kupátka nakoukne první snědá tvář. Nepočítaje nenápadnou starší paní, měli jsme ho dosud jen sami pro sebe, ale tohle štěstí nemohlo trvat věčně.

V nočním rychlíku Děčín-Košice, by to vlastně byl malý zázrak. Rychle si měním místo se svým báglem a šplhám na karimatku do zavazadlového prostoru. Jsem už na tenhle způsob cestování zvyklý a dávno nejevím sklony s bidýlka sletět. Dvanáctihodinová štreka na Slovač, se dá takhle slušně přežít naležato. Trochu nervózní reakci mívá jen průvodčí, pokud si ovšem spáče vůbec všimne. Sotva se stíhám uvelebit a kupé zaplňuje početná rodina tehdy Cikánských, dnes Romských spoluobčanů, přivolaných průzkumníkem. Starší paní balí tašku a chvatně nás opouští ve chvíli, kdy se světlá kytara pomocí tmavých rukou mění v pekelný stroj, doprovázející upřímný řev stádečka paviánů. Poměrně nejklidnější je statná matka, jež jakoby nevědomky kojící svého potomka právě usnula.
Kamarád Jirka ke mně zvedá hlavu, ve tváři výraz odsouzence. Má bezva společnost. Asi po půl hodině se náhle začínají ukládat ke spánku. Ty nebožáky zřejmě trápí kuří oka, neboť se všichni jako na povel zouvají a natahují znaveně nohy na protější sedadla. Jiří zbaběle prchá na chodbičku a nespolečensky tam zůstává až do Žiliny, kde naši spolucestující vystupují. Jejich odchod bych málem zaspal, avšak Jirka má potřebu se o svou radost podělit a hlásí „můžeš klidně spát dál, kámoši jsou v tahu.“ Nemá cenu znovu usínat. Je ráno, blíží se Poprad.         
Je-li popradské nádraží pod sněhem, obvykle se ho dá ve vyšších polohách očekávat spousta. Při jízdě električkou do Starého Smokovce, bezprostřední blízkost hor nad námi jen tušíme. Je mlha jak mlíko. Nad Smokovcem se v mlze a mracích ztrácí hřeben Soliska a nepěkně fučí vítr.
Přestupujeme a za chvíli nás elektrický vláček vysazuje v Tatranské Lomnici. Tady je to stejné a z hor toho vidíme ještě méně. Máme v plánu nechat se dopravit kabinkovou lanovkou na Skalnaté pleso a pak po svých, okolo Kežmarské kopy, do sedla Velké Svišťovky. A pak sestup dolů, hluboko do Doliny Zeleného plesa, na jehož břehu se nachází náš dnešní cíl – Brnčalova chata.
V lednu 84‘ jsem si tuhle trasu prošel tam a zpět. Díky pekelné vánici, jsem se tenkrát přímo v sedle Svišťovky zahrabal do závěje a celou noc čekal až nečas přejde. Vzpomínám, že se ani v poměrném pohodlí spacáku, nedalo usnout pro běsnící vichřici. Zkuste (ač znaveni), schrupnout vedle právě projíždějícího rychlíku. Přesto jsem usoudil, že se jedná o nejsnazší přístup k chatě. Ovšem pokud jezdí lanovka. Samozřejmě, že dnes od rána „pre silný nárazový vietor nepremáva!“ Čučíme na ceduli u nástupiště a je nám jasné, že dojde k nejhoršímu. Tedy mně. Jirka zatím o nepříjemně dlouhé cestě na Brnčálku ze zastávky Biela voda jen slyšel.
Autobus nás vyplivuje kousek od ukazatele směru na „naší“ chatu. Čeká nás skoro čtyřhodinová procházka a já byl na chození vždycky tak strašně línej! Navíc jsem to už dvakrát šlapal, takže vím co můžu čekat. Jirka přehlíží moje fňukání, schovává uši pod sluchátka přehrávače a nahazuje na hrb kletrák, připomínající z dálky středně velkou almaru. Když ho s rezignovaným povzdechem následuji, lehce podklesnu v kolenou, pod téměř třiceti kily mrtvé váhy. Kde jsi romantiko, ty zrádná vábničko dobrodruhů? Nevyplašilo tě rádoby pravidelné vrzání mých obludných, plastových duplexů ve zmrzlém sněhu? Už jenom ty křápy zvednout…
Nedusáme dlouho, když se náhle mraky s mlhou trhají, mizí kamsi a žezlo přebírá sluníčko. Nevěřícně si vytírám pot z očí, zíraje na pozvolný pohyb, výsměšně barevných puntíků kabinek lanovky. Vida, už mrcha jezdí! Tak půl hoďky počkat a vezeme se taky, ale to my né. My jsme přece drsňáci co radši po svejch! No nic, zas máme krásný výhled na Belianské Tatry vpravo. Mají od Slunce stěny polité zlatem a při pohledu na ně, přestávám na nějaký čas brát vážně i tu chcíplotinu na svých zádech.
Vycházíme z nízkého smrkového lesa, který prudce střídá zasněžená kosodřevina a před námi se otevírá náruč Doliny Zeleného plesa. Ze tří stran sevřená žulovými obry, z nichž nekorunovaným králem je bezesporu Malý Kežmarský štít, náš zítřejší lezecký cíl. Jeho severní stěnou jsem už před pár lety v zimě stoupal. Počasí nám tenkrát nepřálo, byly fakt extrémní podmínky, ale úspěšnou akci jsme završili žíznivě, litry horkého čaje na chatě. Tehdy jsem se navázal se Šaňom, takovým horským dobrodruhem z Ružomberka. Dnes je se mnou Jirka Šulda. Výborný lezec na pískovci i vápně, ale v horách teprve podruhé. Známe se dobře. Lézt jsme začínali spolu a víme co jeden od druhého můžeme čekat. Jen mě drobet znervózňuje jeho důvěra v mé Tatranské zkušenosti. Člověk ví svý, ale zase to příjemně trochu lichotí. Ó, ty má ješitnosti!
Zvolna se blížíme k Brnčalově chatě a s respektem vzhlížíme k mase skály, ledu a sněhu po levici. Název Malý Kežmarský štít, může svádět k představě nějakého menšího kopce, avšak pravda je to pouze při pohledu z jižní strany, od Skalnatého plesa. My zakláníme hlavy pod trojúhelníkovou, devítisetmetrovou severní stěnou. Nad polovinou své výšky je rozdělena širokou, šikmou rampou, na které končí většina lezeckých cest a dá se po ní i celkem pohodově sestoupit. Máme ve smělém úmyslu, vystoupat na rampu pilířem ohraničujícím pravou část centrálního vhloubení stěny. Cesta se jmenuje Hrana Weberovky a je obtěžkána mimořádným stupněm obtíží, tedy za „VI“. Však se uvidí. Připraveni si připadáme slušně a jestli dá počasí a bůh „TANAP“, měla by naše drzost už zítra sklízet ovoce. Doufejme, že nebude kyselé.



photo by ©


Velký teploměr u chaty prozrazuje dvanácti stupňový mráz a společně s čistou oblohou dává naději na výdrž pěkného počasu. Dobrou náladu nám nepokazí ani menší nedorozumění s lehce namyšlenou chatárovou ženou. Podařilo se mi nevědomky, jí při žádosti o nocleh Tyknout a chvíli to vypadalo, že budeme vykázáni z celých Tater i blízkého okolí. No jo, kam se hrabou dva upocený Severočeši na bývalou reprezentantku ve sjezdovém lyžování. Nakonec jsme se hladce domluvili přímo s chatárem. I přes jazykovou bariéru.
  Stojíme před chatou, několik velkých hrnků horkého čaje nás hřeje v útrobách a v posledním světle dne porovnáváme popis cesty v průvodci s tím co vidíme. Stěna je vzdálena asi půl kiláku a orientace na výrazné hraně by neměla být problém. Před spaním se ještě domlouváme s dvojkou Slováků, majících namířeno ráno do stejné cesty, že polezou před náma. Po vyslechnutí toho, co už mají za sebou je nám jasné, že bychom je naším, jistě pomalejším postupem jen brzdili. Druhý den ukázal, jak moudře jsme se rozhodli. Než si mě vezme spánek, ještě mi chvíli masíruje žaludek známá směs nervozity a těšení a pak už se jen propadám do sametového Nic.
A najednou je tu ráno. Spáči „provoněné“ dusno v podkroví, začínají rozhýbávat mátožné postavy, snažící se do lezeckých báglů nacpat pokud možno jen vlastní materiál. Ve stísněné prostoře, kde se strká dobře deset lidí, je při světlech čelovek děsný zmatek. Nás se naštěstí netýká. Všechno jsme si připravili už včera večer a tak se jen oblékáme (kupodivu každý do svého), bereme kletráky a po schroustání jakýchsi oplatek vyrážíme pod stěnu, tyčící se nad námi.
Nástup z Brnčálky není dlouhý. Hekáme, pro mě už známou cestou, zasněženým suťovým kuželem, přímo do středu dvou, dole se sbíhajících velkých vhloubení, tvořících ve spodní části stěny jakýsi Ypsilon. Jeho pravou hranou chceme vystoupat na Německý žebřík, kterým probíhá sestupová trasa na chatu. Na lezení se těšíme, ale zároveň cítíme před stěnou respekt. Rozhodně nám nejde o „dobývání“, ale spíš o to, jestli nám laskavě dovolí bezpečně projít. Možná si nás vzhledem ke svým rozměrům a důstojnosti ani nevšimne. Vždyť chceme jen zlehýnka poškádlit mačkama její ledovou parádu a hupky šupky dolů. No jo, úplně jednoduché to zas asi nebude. Cesta, kterou jsme zvolili k těm nejsnadnějším nepatří, i když nějaké extrémní obtíže nečekáme.
Vypadá to, že s počasím budeme mít tentokrát štěstí. Nad námi je vymeteno a nejspíš můžeme počítat i se sluníčkem. Ovšem ne ve stěně. Je otočena k severu a ač se vrcholky za našimi zády budou třpytit ve vlažných paprscích, my budeme celý den v mrazivém stínu. Na chatě jsme si ověřili, že je jen –10°C a přesto stihl sníh padající v noci pěkně promrznout, což nás donutí nasadit asi v polovině nástupu mačky.
Právě, když zdoláváme strmý ledový práh pod začátkem zvolené cesty, mají naši noví známí ze včerejška, za sebou už první lanovou délku. Sledujeme jejich rychlost a dumáme, zda je lezení tak snadné, nebo oni tak dobří? Jirka se navazuje, věší na sebe materiál a po prvních krocích vzhůru hlásí, že co se týče našich předchůdců, platí spíše druhá eventualita.
Šikmá skalní plotna zalitá ledem, ho odvádí doprava za hranu, kde zřizuje první štand a haleká, že jistí a můžu jít. Snažím se lézt co nejrychleji, dobře jsem si totiž vědom své slabiny. Až půjdu jako první, může mi dost dlouho trvat budování jistících stanovišť. Už se mi tím v horách párkrát podařilo zdržovat postup.
Po prvních úderech krátkého cepínu a ledovcového kladiva se zahřívám a za chvíli stojím zadýchán u skob, přes které mě Jirka jistí. Počáteční metry jsme tedy přelezli dost rychle, i když byly v zaledněném terénu poměrně těžké. Jakoby nám stěna chtěla hned na začátku naznačit, že tahle cesta nebude až taková procházka.
Předávám skoby, smyčky a kamarád pokračuje coby prvolezec dál. Batoh s rezervním materiálem a oblečením nechávám zatím na zádech. Příští délka mi nijak dlouhá nepřipadá a opravdu už za chvíli jsem dobírán na další štand. Teď se naše role obracejí a do čela nastupuji já. Pár metrů těžším, šikmým žlábkem a pak mírně vlevo, stále podél hrany, mě dovede ke stěnce kde se zajistím a čekám na spolulezce. Zatím se střídají strmé úseky s krátkými kolmými výšvihy. Vše je pokryto prašanem přimrzlým na ledu. Sněhu sice není tolik, aby v něm hroty maček ideálně držely, ale důkladnou prací se „zbraněmi“ v rukou se dá postupovat poměrně bezpečně. Jen jednoho se trochu obávám. Všiml jsem si, že skalky které míjíme, jsou zalité tenkou vrstvou ledu a ve vyšších partiích nás podle průvodce čekají dost těžké úseky kolmého, čistě skalního lezení. No, uvidíme až na místě, co pro nás tahle cesta přichystala.
Zatím stoupáme v pohodě, i když ne tak rychle, aby  nám dvojka lezců vpředu nezmizela z očí. Sice je stále ještě slyšíme, ale je jisté, že jsou o hodně rychlejší a brzy k nám  nedoléhají ani jejich hlasy.
Jirka už oddechuje vedle mne a tak pokračuji dál, lehkým šikmým traverzem doprava. Tady mě opět střídá ve vedení na plné tři délky, podobně snadného lezení v mírně položené části výstupu. V létě se tu dokonce udrží i tráva, teď ale schovaná pod strmou, bílou strání, ze které tu a tam vykukují zledovatělé balvany.
Sedmé stanoviště. Trochu odpočíváme a slazeným mlékem v tubě doplňujeme ztracené kalorie. Jsme už více jak dvě stě metrů nad úpatím stěny a Brnčálova chata vypadá jako krabička od sirek. Začínají se kolem ní hemžit první turisti. Pocit výšky jsem si vždycky uměl užívat. Tedy, alespoň s dobrým jištěním.
Kousek od nás jsou ve svahu vydupány dvě místa k sezení a ze sněhu vykukuje kousek obalu od nějakých sušenek. Skoro to vypadá, že tu kdosi bivakoval. Pokud na to byli vybaveni, musela to být nádhera. Krásné místo na nocování. Jen ty zanechané odpadky mi tu idylickou představu trochu kazí. Ještěže nám chutná cigárko.
Vyměníme si dojmy a do čela se pro změnu přesouvám já. Travers vlevo a těžký, samozřejmě zaledněný žlábek, drobet ochlazují mé nadšení. Avšak pohled na krásnou, převislou stěnu nad vybudovaným štandem, mi mojí námahu vynahrazuje. Parťákovi se zamlouvá taky. Vždyť nám slibuje lezení blízké pískovcovým skalám, na kterých jsme oba vyrostli. A tak se chvíli dohadujeme, kdo jí půjde jako první. Rozhoduje spravedlivý střih a výhercem téhle prémie se stávám já. Po prvních pohybech zjišťuji, že i když je žula snad omylem bez ledového škraloupu, ustát přední hroty maček na nepatrných stupech, není až taková bžunda.
Na vršku jsem vlastně rád, že mám ten úsek za sebou. Ještě další traverz doleva a zřizuji jistící stanoviště, přímo na hraně a v nádherné expozici. Když doleze kamarád, chvíli  připnutí ke skobám jen tak stojíme a zíráme na velikánský Ypsilon, který stěna vlevo od nás vytváří. Prohlížíme si obrovitou, kolmou až převislou skalní zeď. Tudy vede jejím středem slavná Superdiretisima. Přemýšlíme o troufalosti borců, kteří jí první prostoupili.
O vylezení takových stěn jsem vždy snil. Je ovšem třeba mít pořádně natrénováno, aby si člověk do nich mohl troufnout a nekoledoval si přitom o malér. A tady vždycky narážím na největší překážku – vlastní lenost.
Nijak už nespěcháme. Víme, že na Německý rebrík zbývají už jen nějaké čtyři lanové délky a jsme si jisti, že se nahoru za světla dostaneme a čas bude i na sestup. Jistím Jirku, jde opět jako první. Jeho úsek není dlouhý, ale nějakou dobu trvá, než zřídí pořádný štand. Jdu za ním stále přímo po hraně. Ruce a nohy začínají pociťovat úbytek sil. O to víc žasneme, když ve dvou lezcích, vynořujících se z komína vlevo pod námi, poznáváme naše známé. Úžasný výkon! V jednom dni přelezli naší cestu, sešli pod stěnu a podařilo se jim vystoupat i známou Weberovkou v níž se někdy i bivakuje. Pravda, pomohlo jim hodně i její, prý ideální vylednění a perfektní výzbroj, přesto před jejich fyzičkou a lezeckým uměním hluboce smekáme. Vyměníme spolu pár slov a borci nás povzbuzují, že nahoru to už máme opravdu jen kousek. Když nás ještě pochválí, že máme docela dobrý čas, skoro se stydíme.
Jestli někoho povzbudili, tak určitě ne mého kolegu. Jen kývl bradou nahoru a že prý mi s chutí předává žezlo prvolezce. Prohlížím si trasu nad námi, která mizí po pár metrech kdesi za hranou. Skála je tu kompaktní, chyty a stupy ohlazené, zalité v ledovém zrcadle. To úspěšně odolává špici krátkého cepínu a jeho vrstva není dost silná, aby v něm držely mačky. Volné lezení je vyloučené. Co s tím? A jinudy to nejde. Vůbec se mi do toho nechce, ale uvědomuji si, že teď to doopravdy závisí na mně. Jirka je na skalách mnohdy lepší než já, ale s podobným terénem v horách mám větší zkušenosti. Dostávám se kus vlevo nad něj a hledám vhodné místo pro skobu. Konečně se mi daří očistit skálu od ledu a zasouvám jen rukou, skobku volně do vodorovné trhliny. Zkouším ji utěsnit druhou, ale kámen se drolí. Nedá se nic dělat, musí držet i tak. Omotávám tu viklavku dlouhou smyčkou, stoupám do ní a opatrně přenáším váhu celého já. Vykláním se ke hraně, hledajíc oporu pro ruce, nebo zoban kladiva. Balancuji na nejisté opoře a prosím kamaráda, ať dává dobrý pozor. Kývá hlavou, že jo a vypadá to, že se bojí víc než já. Pod nohama máme stovky metrů téměř svislé skály a já pořád nemůžu najít nic, co by mi umožnilo udělat další krok. Nakonec se odhodlávám. Hrozně se mi nechce. Mám strach, že sklouznu, uletím a Jirkův štand ten náraz neudrží. Jenže dál musíme. A tak se dostávám do svého zvláštního rozpoložení mysli, které mě už párkrát dostalo z na pohled nelezitelného místa. Ne, že by mi bylo všechno jedno, ale vrhám veškerou energii do zuřivého pokusu s vědomím, že Musím!
Kladivo s cepínem drží v ledu jen pár milimetrů, mačky škrábou a jiskří na hladkém povrchu žuly. Prudce oddechuji námahou, ruce táhnoucí tělo vzhůru začínají zoufale bolet, ale drápu se po centimetrech vzhůru. Ještě jeden trhavý pohyb a chraplavě řvu radostí. Terén se stává členitější a za chvíli se ztrácím Jirkovi za hranou, kde se zajišťuji.
Při dobírání lana plánuji další postup a s úlevou zjišťuji, že nejtěžší máme za sebou.
Přelézáme mírně nepříjemný traverz po šikmých lávkách, porostlých zmrzlou trávou a patnáctimetrovým slaněním se dostáváme na dno strmého žlebu. Právě do něj někde pod námi ústí Weberovka. Vysněžený žleb vede vzhůru, až na Německý rebrík, kterým budeme sestupovat. Zbývá nám tedy už jen asi sedmdesát metrů strmého sněhu.
Ještě skalní zářez a stojíme na šikmé, široké rampě, která protíná celou Severní stěnu Malého Kežmarského štítu a rozděluje tak obtížnou spodní část od snadnější štítové.
  Po sedmi a půl hodinách lezení, si šťastně podáváme ruce. Unavené nás hřeje fakt, že jsme to dokázali. Rozpouštíme v ústech čokoládu a cepínem dobýváme z plechovky džus, zmrzlý na ovocnou dřeň. Máme dost žízeň.
Začíná se pomalu stmívat a tak se pouštíme do sestupu. Nežene nás jen příchod tmy, ale i představa horkého, sladkého čaje, kterak proudí našimi vyschlými hrdly.
Lavinézními svahy dorážíme na chatu skoro za tmy. Konečně se koná vytoužené doplnění tekutin a po krátké domluvě balíme. Cesta dolinou Bielej vody netrvá dlouho. Upalujeme při čelovkách za tmy tmoucí a když narážíme na silnici vedoucí do Tatranské Lomnice víme, že máme vyhráno. Nejvíc nás nakonec zničí capkání v těžkých, dvojitých pohorách po asfaltce. Ať! Za pár hodin už usínáme uprostřed hovoru, natažení v chodbičce vlaku, který nás odváží z Tater domů.
Ne každý sen se člověku splní. Nám se povedlo prostoupit jednou z nejtěžších cest, jakou jsem kdy v horách lezl.


Mojí poslední, zimní Tatranskou stěnu.                   





„Všichni jsme děti okamžiků.
Dávejme pozor, střežme a pevně držme
okamžiky štěstí, které jsou v životě tak vzácné.“