Lezec - Zpravodaj

Pánové Brzák a Vaněk vyjádřili souhlas se zveřejněním tohoto článku, stejně tak jako tehdejší redaktor HOR Ivan Boháček.
Za významnou technickou pomoc (scan a OCR) děkuji Janu Řasovi.

Před týdnem jsem vyprávění utnul (a někteří mně to vyčetli) ve chvílích, kdy v srpnu 1957 začíná akce na záchranu Italského a německého družstva, která špatné počasí uvěznilo ve stěně.

Švýcaři však cítí povinnost zorganizovat záchranku a Sailer z Bienne proto prosí o účast i zkušeného horského vůdce v Chamonix Lionela Terraye (je zde se svými holandskými klienty). Ten, i když už nevěří, že po týdnu je ve stěně ještě život, vychází sympatickým Švýcarům vstříc. Sailerova skupina je již na Jungfraujoch a Terray se svou skvadrou naráží na nepochopení personálu zubačky - už nepojede a ani nepovoluje použít tunel na Jungfraujoch. Domluva tedy zní tak, že se oba týmy střetnou až na vrcholu Eigeru. Terrayovci vyrážejí ze stanice Eigerletscher v neděli 11. srpna ve čtyři ráno a po osmé hodině jsou již na vrcholu štítu, jdouce západními srázy. Do stěny nalétává se svým letadélkem pilot Geiger a pokouší se objevit stopy života. Sailerova skupina měla na své cestě větší potíže a doráží ve dvě odpoledne. Šéfování se ujímá Erich Friedli (jeho patentem je užívaný vrátek) a do prvního spustu ve tři odpoledne se hlásí hned několik dobrovolníků - Sailer, Perrenond a Terray. Obsluha vrátku spouští Sailera, ale po asi 70 metrech zjištují, že stanoviště je třeba založit mnohem více na východ. Tedy vše znovu. Část lidí chystá bivak, část připravuje nový spust. Na štítě se začíná scházet alpská elita - Němci pod vedením Ludwiga Grammingera, Italové Cassin a Mauri, Poláci s vedoucím J. Hajdukiewiczem. Více než třicetičlennému mezinárodnímu týmu pomáhá v domluvě usměvavý "lingvista" Holanďan Tom de Booy.

Se zachraňovanými se daří z hřebene Mittellegi navázat kontakt. Erich Friedli vybírá pro další spust mladého silného Němce obra Helleparta. Po 300 metrech hlásí radiotelefonem na štít, že se blíží k jednomu z mrtvých. Za dalších 70 metrů se vrchol dovídá, že nehybná postava je Corti. Je mnohem výše než ostatní a je po osmi dnech kupodivu ještě živ a ani není vážně omrznut. Helleport mu dává povzbuzující coraminový obstřik a chystají se k pouti nahoru. Situace se však stává dramatickou. Obsluha vrátku zjišťuje nemožnost vytáhnout těžký náklad. Nakonec důvtipně sestrojují monstrum, které zapojuje do práce většinu lidí a jehož pomocí se daří doslova metr po metru dostat Helleparta a Cortiho na vrchol. Zachránci jsou však velmi překvapeni - Cortiho nejvíce zajímá, zda se "jejich výstup" stane prvním italským průstupem. Jinak není schopen příliš kloudné komunikace. Cassin s Maurim z něj přece jen "vyrazí" pár nesouvislých faktů: křik pocházel od Longhiho, ten je v traverzu na Pavouka. Corti šel s Němci až k Výstupovým spárám, kde odpadl. Němci mu nechali bivakovou výstroj a pokračovali dál, nejspíše, jak se všichni domnívali, se zřítili do severní stěny.

Gramminger a Friedli hledají někoho pro další spust, tentokrát dochází na Terraye. Daří se mu však jen zjistit polohu neštastníka - je asi 100 m vlevo od provedeného sjezdu. Počasí se opět stává nesnesitelným a další záchranná práce nemožnou. Část zachránců snáší Cortiho, část bivakuje na vrcholu s mlhavou vidinou na vysvobození Longhiho. Družstvo s Cortim bivakuje na sestupu, Corti v noci blouzní, devět bivaků v takovéto stěně za stávajících podmínek je již na normálního smrtelníka asi moc. Do rána, v noci z 11. na 12. srpna, umírá Longhi a jeho tělo visí v traverzu do Pavouka přes rok, než je strženo lavinou. Pozůstatky Němců Northdurfa (Günter Northdurf byl první, kdo se pokoušel o sólovýstup) a Meiera byly nalezeny mnohem později mezi západními srázy Eigeru a Malým Eigerem. Výstup tedy dokončili, sestup se však pro dvojku spěchající přivolat pomoc stal osudným. Místo, odkud Hellepart vysvobodil bezvládného Cortiho, se nyní nazývá Cortiho bivak.

Od tohoto roku (1957) byl Eiger zdolán dvanáctkrát, počet obětí stoupl na číslo čtrnáct. Také zde činí svůj první pokus, dalo by se říci směšný až dobrodružný, Chris Bonnington spolu s Hamishem (viz Hory č. 11). Úspěšný byl až roku 1962, jako první Angličan.

První zima, označovaná "první zimní průstup s přerušením" má tato data: 6. - 12. března 1961, Němci a Rakušané, W. Almberger, T. Hiebeler, T. Kinshofer a A. Mannchardt. Rok 1961 byl ve znamení ofenzivy na severní stěnu. Začátkem srpna se pokouší o sólovýstup 22ti lety horský vůdce z Innsbrucku Adolf Mayr, bivakuje na konci druhého ledového pole. Uklouznutí druhého dne ráno na třetím ledovém poli se mu však stalo osudným.

Tento rok byl také prvním úspěchem Čechoslováků v této stěně. Radovan Kuchař a Zdeno Zibrín již Eiger znají (hřeben Mittellegi a sestup), jsou dokonale připraveni a mají za sebou skoro všechny tzv. "velké stěny Alp". Jenom heslovitě bych chtěl připomenout jejich výstup: začali 30. srpna ve tři ráno, poprvé bivakují 100 m pod Todesbiwak, 2. bivak na konci Rampy. Potřetí nocují v Cortiho bivaku. 2. 9. 1961 v 8,40 jsou na vrcholu. Jako nejtěžší úsek hodnotí Výstupové spáry. Jejich výstup, celkově 18. v pořadí, měl obrovský ohlas a rozpoutal vlnu, dalo by se říci, masového náporu na severní stěnu. Po nich nastupují Švýcaři Sepp Inwiler a Kurt Grüter, Rakušan Leo Schlömmer a Alois Stricker, Poláci Stanislaw Biel a Jan Mostrowski (31. 8. až 2. 9. 1961, dvacátý přelez), Angličané Chris Bonnington a Doug Whillans, Italové Giuseppe Lemfranconi a Lorenzo Aquistopace a tříčlenné družstvo Němců. Výstup však dokončují jen Švýcaři (devatenáctý) a Poláci.

(Poznámka editora: Kuchař se Zibrínem nastupovali do stěny jen několik dní po tragické smrti Mayra. Radan Kuchař ve své knize "Deset velkých stěn" popisuje, jak je při výstupu Mayrovy stopy zneklidňovaly. O dosažení místa tragédie píše takto:

....Ocitám se na počátku skalního zářezu Rampy. Zatíná se hluboko do stěny. Slunce sem ještě nikdy neproniklo. Leží zde věčný sníh. Znovu přitahují zrak Rakušanovy stopy. Jsou velmi výrazné jako memento. Blížíme se k místu, odkud se Adi zřítil. Vyžaduje to hodně sebezapření postupovat klidně. Každým okamžikem to již očekávám... A již vidím... Náhle stopy končí.
Zde se zřítil Adolf Mayr.
Zdá se, že se mu pod levou nohou odlomila ledová deska. Led je zde nespolehlivý, zní dutě, prýští pod ním voda.
Opatrně obcházím osudné místo. Zdeno je asi dvacet metrů pode mnou u nepříliš jisté skoby. Ulevilo se nám, že nás již varující jamky nezneklidňují. Uvolněně spěcháme dál....
konec citace)

S rostoucím zájmem se však zvyšuje i počet křížků ve stěně. Rok 1961: už celkem 25 mrtvých.

Rok 1962 přináší úspěch Angličanům - Chris Bonnington, ale žádá další oběti při pokusech o sólo (Švýcar Adolf Derungs a Rakušan Diether Marchart), které se zdařilo o rok později (2. - 3. srpna 1963) Michelu Dorbelayovi. V témže roce má severní stěna již přes čtyřicet přelezení (čtyřicátého se účastní Douglas Haston) a do prosince se datuje první zimní průstup bez přerušení (P. Etter, U. Gausenbein, S. Henkel). První ženou, která zdolala tuto cestu, je Němka Daisy Voog, píše se rok 1964. V roce 1968 zdolává výstup opět Čech - O. Gult s Němcem Rostem. Čechům tato stěna učarovala, dalšími jsou v roce 1971 Igor Novák s Karlem Procházkou, Fery Půlpán se Samem Pechoušem a Soldán s Vencou Širlem. Debaty s nimi dobře charakterizují záludnost výstupu: každému družstvu, přestože vystupovalo skoro v témže čase, se zdál nejobtížnější jiní úsek.
Tentýž rok zaznamenal SRFW první úspěšnou záchranku z vyšších partií stěny. Stalo se to 31. srpna a štastlivci byli Martin Biock a Peter Siegert. Vystoupili až do Bivaku smrti a za zlomu počasí začali sestupovat. Na pomoc jim vyrazila skupina horských vůdců, ale kvůli špatnému počasí záchranku vzdala. Šéf SAC Kurt Schwendener naplánoval a řídil leteckou akci. Odvážným pilotem Alouette 315 "Lama" byl Günther Amman a vysazovaným mužem horský vůdce Rudolf Kaufmann. Ammán nebyl začátečník - na 2. mezinárodním "helikoptérově-záchranářském" sympoziu v roce 1970 v Kleine Scheidegg již cvičně nalétával do stěny. Akce trvala hodinu (necelou) a šestadvacet horských vůdců, kteří nevěřili v úspěšnost a podruhé se pokoušeli něco dělat, se mohlo klidně vrátit. Dvacetifranková pojistka poprvé zafungovala i v této stěně.

V knize rekordů Eigeru můžeme stále pokračovat. První dvojka, která štastně prostoupila klasiku ve dnech 7. - 12. 1. 1973, měla švýcarské složení: Hans von Känel a horský vůdce Hansjörg Müller. Měli skvělé povětrnostní a stěnové podmínky, řádně předem trénovali, přesně věděli, kde budou bivakovat, věděli, že nesmí nic riskovat a prvolezec vždy postupoval bez batohu. Za 18 hodin a bez bivaku lezli Švýcaři Albrecht Räsch a Andreas Scherrer.

Píše se rok 1975. Severní stěna byla přelezena si 100 krát, lidé ji již znají, přesto každoročně přibývají nové a nové oběti. Dnes jich je již přes čtyřicet. To už asi je její zákon.

Popisováni mnoha dobrodružství dalších borců by asi bylo jednotvárné. Fakta hovoří sama za sebe:
- První zima sólo (celkově pátá, sólo v pořadí třetí) 3. - 9. 3. 1978 - třicetiletý Japonec Tsuneo Hasegavo (má za sebou zimní sólo Schmidtů v Matterhornu);

- Šestý zimní přelez - tři Japonci ve dnech 1. - 4.března 1978;

- Sedmý zimní přelez - Poláci Andrzej Czok, Walenty Fint, Janusz Skorek, Jan Wolf - 1. - 5. března 1978;

- Osmá zima, druhé zimní sólo - francouzský lezec, 7. - 12. března 1978;

- Devátý zimní výstup - rakousko-lichtenštejnská dvojka, 11. - 16. března 1978. To byl pane rok!

- Dalšími "zimními Poláky" v klasické cestě byli Varšavané Zbigniew Dudrak a Tadeusz Preyzner ve dnech 18. - 26. února 1980, kteří po dramatickém boji dokončují výstup společně s belgicko-holandským družstvem - Claud Grandmont a Everard Muntin.

Kniha je stále otevřená a je v ní možno pokračovat nejspíš donekonečna. Chybí třeba sestoupení touto cestou (to se už jinde dělá), ženské sólo, československá zima ... To jen kdyby někdo nevěděl, "roupama co dělat".

Další část článku, kterou zveřejním opět za týden, předkládá soupis nejvýznamnějších cest v této stěně. Je to čtení poněkud méně dramatické a více faktografické, nicméně o "historky z natáčení" není nouze.

Nostalgie 3

EIGER (2.díl)

Komentáře